Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mertoš (* 1923  †︎ 2009)

• narozen 20. října 1923 v Gelnici na slovenské Spiši

• od roku 1943 sloužil v armádě Slovenského štátu

• po vypuknutí SNP se přidal k k povstalecké paradesantní brigádě

• protitankový střelec, zlikvidoval dva německé tanky

• po porážce povstání v civilu, poté narukoval do čs. armádního sboru

• po válce demobilizoval a usadil se v severočeských Teplicích

Rodina a dětství

Jan Mertoš se narodil svobodné matce 20. října 1923 v obci Gelnica ve spišském okrese na Slovensku. Sourozence neměl a otce nikdy nepoznal.

„Jsem prostě dítě lásky.“

Matka Margita Mertošová zemřela, když mu bylo devět let.

Nejdříve musel asi na měsíc do dětského domova v Košicích, později se dostal až do Českého srdce ve středočeských Voticích. Pak žil postupně u dvou sedláků v Kardašově Lhotě a v Budeníně.

„U prvního sedláka jsem měl víc bití než žití. Druhý byl dobrý, jmenoval se Lupač. Když jsem utekl od toho prvního do střediska Českého srdce ve Voticích, Lupač tam zrovna seděl. Ptal se mě, jestli bych šel k němu. ,No když mě nebudete bít, tak jo.‘ “ 

Ve čtrnácti letech navázal spojení s tetou, Marií Galikovou, která žila v Košicích, což mu zanedlouho umožnilo vrátit se do východoslovenské metropole.

Maďarská okupace - stěhování

„V roce 1938 obsadili Košice Maďaři a hned se ptali: ,Kde jsou ti smradlaví Češi?‘ Mně ještě nebylo osmnáct, tak jsem mohl z města zmizet. Učil jsem se lakýrníkem, ale můj mistr, Čech, také utekl. Pan Mrva, mistr mého bratrance, se odstěhoval do rodných Hájnik, dneska je to Sliač, a napsal mi, jestli se chci vyučit, abych přijel. U něho jsem se vyučil obuvníkem. Prvního října 1943 jsem v Kremnici narukoval do slovenské armády.“

Odtud ho po šesti týdnech odvolali k náhradní rotě do Zvolena, kde sloužil až do vypuknutí Slovenského národního povstání.

Účast v SNP

„Během povstání jsme zpočátku bydleli ve vesnici Garansek nedaleko letiště Tri duby a sbírali kolem Hronu parašutisty, kteří padali na stromy i do řeky. Jednou se stalo, že ,dakota‘ škrtla o střechu, když nalétavala na přistání, a byl malér. Spadla.“

Po vzniku povstalecké paradesantní brigády se Josef Mertoš začátkem září 1944 stal jejím členem. V rámci brigády působil až do poloviny listopadu 1944 jako protitankový střelec. S jedním pomocníkem obsluhoval protitankovou pušku.

„Mám na svědomí dva německé tanky. V říjnu 1944 jsem je sundal u Podbrezové. Prvnímu jsem přesekl pás. Ten druhý jel za ním, otočil se a ukázal mi zadek, kde měl nádrž, tak jsem mu to akorát bouchnul do tý nádrže, a byl vyřízenej.“

Přes tento úspěch postupovali Němci u Podbrezové nezadržitelně vpřed a povstalci museli ustoupit. Překročili Hron na jeho levý břeh a stáhli se do lesů. Tam vydrželi až do listopadu 1944.

„Pak jsme se stáhli do vnitrozemí. Já jsem se vrátil do Hájnik k mistrovi, u kterého jsem se vyučil. Když přišli Němci, řekl jim, že mi je šestnáct, protože jsem vypadal mladě.“

Vstup do 1. čs. arm. sboru

U mistra pak žil až do příchodu Rusů do Zvolena. Po krátkém prošetření ze strany NKVD se s kamarádem vydal v březnu 1945 pěšky přes Miškolc do Košic.

„Maďaři byli tak dobrý, že nám ani nechtěli dát napít vody.“

Když se chtěl v Košicích hlásit na policii, poslali ho rovnou do kasáren. Čtvrtého dubna 1945 byl Jan Mertoš odveden do 3. samostatné brigády 1. čs. armádního sboru. Opět jako člen protitankového oddílu.

„V Popradě jsem se dostal do výcvikového tábora, a protože jsem měl frčku frajtra, byl jsem instruktorem. Mně bylo jednadvacet, ale mobilizace byla do padesáti. Takže jsem měl v družstvu chlapy, kteří by mohli být mými otci.“

Z Popradu se Jan Mertoš dostal do Martina.

„Hned jak jsme přijeli, už jsme šlapali na Velký Polom. Tam před námi padlo 60 % mančaftu. Ale proč? Protože Němci tam měli udělané celé linie obrany a ti naši umělci, to museli vymyslet velitelé, použili stejné zákopy. A Němci do toho minometama, až lítaly kusy masa. My tam pak museli jako náhrada.“

Po přechodu Váhu na něho udělaly velký dojem sovětské kaťuše.

„To byly potvory. To skákalo, ale ne, aby to dopadlo, a konec. To skákalo dál a vířilo oheň. Co tomu přišlo do cesty, to zapálilo. Němci z toho byli úplně na větvi.“

Přes Púchov se potom Jan Mertoš dostal ke Vsetínu, kde jeho jednotka narazila na Němce utíkající z prostoru Valašského Meziříčí.

„Přijeli vlakem na nádraží Hovězí u Vsetína. Šikovný cugsfíra jim odpojil lokomotivu a ujel. Němci po něm stříleli jak zběsilí, ale ujel. Tam jsem se v životě nejvíc lekl. Leželi jsme s protitankovou puškou za hromadou kamení, jak se sbíralo na poli. Najednou mi práskla mina před tu hromadu. Kamení lítalo, ale mně se nic nestalo. Štěstí.“

Vzápětí zlikvidoval německého snipera svojí protitankovou puškou.

„Přišli kluci a: ,Hele, z toho nádraží, tam z jednoho vikýře po nás střílí kulomet. Pojď se na něj podívat.‘ No tak jsem šel, pustil tam dvě rány a byl pokoj. To byly opravdu výborný, přesný pušky.“

Konec války

Konce války se Jan Mertoš dočkal ve zdraví u moravského Kojetína. Vzpomíná si, jak nedaleko tábořící Rusové během oslav stříleli do vzduchu tak dlouho, až je zranily padající kulky.

Po válce se v Praze dozvěděl, že se hledají spojky na ministerstvo národní obrany. Přihlásil se a byl přijat.

„Pendloval jsem mezi ministerstvem a generálním štábem.“

V Praze byl povýšen na desátníka.

Po dvou měsících se ale musel vrátit ke svému kmenovému útvaru na Slovensko do Nových Zámků, kde hlídal hranice s Maďarskem.

„To se hlídalo dobře, protože se pašovalo do Maďarska a z Maďarska. Maďaři nám nabízeli čabajky, Slováci zase sádlo, špek. My jsme nesnědli kousek suchýho chleba.“

V polovině září 1945 následoval přesun do Žiliny.

„Nástupní ročníky 1939, 40, 41, 42 šly na Vánoce domů. Ale já, protože jsem měl ty pitomé frčky, jsem musel jako instruktor do poddůstojnické školy.“

Odtud přešel do Trenčína, kam s sebou přivedl 19 účastníků svého protitankového kurzu.

„Jakej byl pořádek v Žilině, takovej bordel byl v Trenčíně. My tam přišli v sobotu, kluci neměli kde spát, nebyly postele. Nechtěli nám dát najíst. Tak jsem v pondělí ráno šel hlásit k raportu příchod a zároveň stížnost. A to jsem neměl dělat.“

Jan Mertoš se setkal s velmi negativní odezvou velitele školy. Když se posléze rozhodl stěžovat si i na praporním velitelství, poslali na něho vojenskou policii.

„Nakonec mě chtěli dát zavřít, že jsem si dovolil stěžovat na velitele a na školu. Ale prokurátor jim to vrátil, aby mě potrestali sami. Co mi mohli dát? Jednadvacet.“

Trest musel nasluhovat po návratu do žilinské posádky.

Odchod do civilu

Po odchodu do civilu na konci března 1946 pracoval do roku 1947 jako obuvník v Košicích.

Se svou manželkou Annou, roz. Křížkovou, se seznámil v roce 1945, když trávil Vánoce u sedláka Lupače v Budeníně.

Vzali se v roce 1947 v košickém Dómu. Žili spolu nejdříve v Košicích. Tam Anna dostala žloutenku. Nemoc drasticky oslabila její organismus. Stav se nelepšil. Na radu lékaře se vrátila domů. Jan Mertoš nechtěl nechat na holičkách mistra, u kterého pracoval, a zůstal do Vánoc v Košicích.

„Všichni říkali, že jsem ji poslal domů umřít. Všechno zvrátila. Byl ale čas zabijaček a sousedi jeden druhému posílali vejslužku. Jednou jejím rodičům poslali tlačenku a ona řekla matce: ,Dej mi kousek tlačenky.‘ Máma si říkala pro sebe: ,Co na holce můžu zkazit.‘ Tu tlačenku nezvrátila. Pak jí celá vesnice nosila tlačenku. To ji uzdravilo.“

Jan Mertoš po návratu do Čech nejdříve pracoval krátce v obuvnickém salonu v Praze, pak u Vasila (?) Eliáše v Teplicích - národního správce podniku Hackenberg. Po odchodu V. Eliáše do Izraele v roce 1949 po něm převzal národní správu podniku, který vedl až do září 1952.

V letech 1952–1957 pracoval v teplické Ortopedii, po jejím zániku krátce působil v dalších obuvnických firmách. Od roku 1958 pracoval v Pozemních stavbách, kde setrval až do odchodu důchodu v roce 1983.

Se svou paní žili společně bezmála šedesát let. Z její smrti v roce 2006 viní Jan Mertoš liknavost lékařů při léčbě nádorového onemocnění žlučníku.

Motto: „Lidé by dnes potřebovali více porozumění a tolerance. Také by si neměli tolik závidět.“