Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Slavomíra Měřičková (* 1930)

• narozena 17. listopadu 1930 ve Svaté Sidonii v Bílých Karpatech

• řeholnice České kongregace sester dominikánek

• pamětnice internací v rámci Akce Ř v ženských klášterech v roce 1950

• nuceně vystěhována z kláštera a přesouvána do pohraničí a mnoha měst po celé republice

• absolventka Odborné školy pro ženská povolání v Bojkovicích

• absolventka zdravotnické školy v Uherském Hradišti

• generální představená celé České kongregace sester dominikánek v letech 1992–2004

• od roku 2008 žije v Praze

Sestra Emilie Slavomíra Měřičková je řeholnicí České kongregace sester dominikánek, které vybudovaly desítky výchovných a vzdělávacích zařízení: škol, sirotčinců, učitelských ústavů a ubytovacích zařízení pro studentky. Za doby komunismu byly dominikánky pronásledovány, internovány a izolovány od veřejného působení. Kláštery i majetek propadl státu a byly nuceny pracovat v průmyslu, často v textilních továrnách, ve velmi náročných a nevyhovujících podmínkách. Jiné spolusestry se staraly o potřebné v domovech důchodců nebo v ústavech pro mentálně postižené. „Kážeme. Životem, slovem, nahlas i mlčky, všem. Především svým zasvěcením, životem modlitby, oběti a osobním svědectvím víry a zároveň apoštolátem spočívajícím ve výchově, vyučování, charitativní službě či rozličných pracích ve farnostech a církevních institucích. Snažíme se být blízko lidem, naslouchat jim a být svědky Naděje, kterou všichni máme v Bohu.“¹

Šťastné dětství u slovenských hranic

Pamětnice se narodila 17. listopadu 1930 ve Svaté Sidonii, malé vesničce v Bílých Karpatech blízko slovenských hranic. Odmala byla vychovávána k víře a na dětství velmi ráda vzpomíná. Její otec byl v dvacátých letech na práci v Americe, a když se vrátil, potkal svou budoucí ženu, vzali se a měli spolu tři děti. Nejmladší byla Emilie. Měla o čtyři roky staršího bratra Josefa a o necelé tři roky starší sestru Anežku.

Nastaly nám doby zlé, musíme jít do boje!

Když bylo pamětnici něco přes osm let, přišla druhá světová válka a hranici mezi Moravou a Slovenskem obsadili Němci. Na Slovensku vznikla Slovenská republika ovládaná nacistickým režimem. „Takže jsme viděli německé strážníky, jak tak procházejí. My jsme měli okna k té cestě. Jednou jsem také zahlédla, jak vedli takového zuboženého člověka, polooblečeného, nějakého partyzána tam našli v horách, to jsou Bílé Karpaty... U nás v domě také bydlel jeden Němec v podkrovní světničce, ale nijak nám neškodil. Samozřejmě, byli jsme velice opatrní... No, bylo to těžké. Když začala válka, tak byl takový zpěv: ‚Nastaly nám doby zlé, musíme jít do boje!‘“ Pohraničí bylo plné vojáků. „U nás třeba také bydlel jeden Maďar, který pracoval v kamenolomu. Ten kamenolom byl blízko nás, naproti našemu domu. A už také si balil věci a jel domů. Protože Maďarsko se také připojilo k Němcům.“

Herrgott jde!

V době Protektorátu Čechy a Morava panovala velká úzkost a nejistota. Lidé zažívali nouzi a hospodáři museli odevzdávat povinné dávky. „Měli jsme malé hospodářství, krávy, občas telátko, nějaké prase. A musela se odevzdávat vajíčka, třeba tele nebo maso. A tak jednou také naši načerno chovali prase, a sotva odrostlo, tak se zabilo a maminka vyškvařovala v kuchyni sádlo. A teď uviděli jsme, že jde ten náš Němec, co u nás bydlel. On se jmenoval Herrgott, a tak někdo řekl: ‚Herrgott jde!‘ Tak maminka rychle vzala hrnec do světnice a na plotnu hodila trošku cukru, aby se ta vůně přerazila. Ale on nepřišel do kuchyně, šel do toho svého pokojíku.“

Pamětnice v měšťance

Z páté třídy udělala přijímací zkoušky do druhého ročníku měšťanské školy v Brumově. Cesta trvala dlouho, a tak musela vyjíždět do školy s ostatními dětmi z vesnice již okolo páté hodiny ráno do Bylnice, kde čekávaly na nádraží a pak pokračovaly do školy. Často ještě před vyučováním nejprve děti zašly na mši svatou. Ve škole „jsme se učili samozřejmě německy, neradi, jak potom neradi rusky“.

Konec války

„Po čtvrté třídě měšťanské školy, to končila válka v tom čtyřicátém pátém roce, přes Vlárský průsmyk procházela vojska, jednak německá, jednak u nás procházeli především Rumuni, také takoví zbědovaní, i ty koně už z posledních sil. Také tam i padlo několik koní po té cestě. Takže my jsme je šli vítat na Vlárský průsmyk. To je jenom kousíček od našeho domu. A teď když jsme viděli trošičku v dálce na koni nějakého vysokého muže, který měl trošičku odlišnou uniformu, tak už jsme utíkali domů… Němci vyhazovali za sebou mosty a také u nás v kuchyni se natlačilo několik Němců, kteří přeplavali Váh, buď v Trenčíně, nebo v Nemšové, jak utíkali potom už na západ. Maminka tehdy měla shodou okolností v takové prosklené skříňce v kuchyni cumel pro dítě a oni by byli šli do dalšího pokoje, ale tím, že ona řekla: ‚tam jsou děti‘, tak oni to nakonec respektovali…“

„Válka skončila a všecko bylo pořád zatím na lístky, nebylo ničeho, ani ve válce, ani po válce.“

Setkání s dominikánkami v Bojkovicích. Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést

Po měšťanské škole rodiče pamětnici přihlásili do Bojkovic, kde sestry dominikánky vedly odbornou školu pro ženská povolání. „Tak ještě s jednou kamarádkou, Maruškou Moravčíkovou, jsme jely na kolech, protože ty mosty byly vyhozené, prostě vlaky nejezdily, jsme byly na přijímacích zkouškách. Byly jsme přijaty, takže už potom ten rok 1945, 1946 jsme nastupovaly v Bojkovicích. Přes prázdniny se už mosty opravily, takže jsme jezdívaly vlakem.“ Emilie Slavomíra Měřičková se zde učila odborným předmětům: kreslení střihů, šití, vyšívání, vaření nebo dějinám, které byly spolu s šitím její nejoblíbenější. Tou dobou již uvažovala o zasvěceném životě, ale rodiče, ač z věřící rodiny, byli proti. „No a už jsem potom chodila do třetího ročníku a už se blížilo pololetí a já jsem pořád chtěla jít do kláštera. Tatínek i maminka prostě za žádnou cenu ne, ale tatínek nakonec řekl: ‚Tak si dělej, co chceš.‘ Tak já jsem si sbalila pár věcí do kufru a v únoru, v tom čtyřicátém osmém roce, kdy vítězili komunisté, jsem odjížděla do kláštera.“

„Mně se líbila ta práce sester v Bojkovicích a ono je to takové veliké tajemství… jak Pán Bůh člověka naťukává. Ráda jsem se modlila, a jak je někde v Písmu svatém: ‚Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést.‘“ Po dokončení třetího ročníku dostala pamětnice osvědčení, že si může otevřít živnost jako dětská a dámská krejčová.

Noviciát v Olomouci-Řepčíně

Začátkem léta roku 1948 odjela pamětnice do Olomouce-Řepčína, kde měly sestry dominikánky mateřinec. „To byl komplex budov a ty budovy jsme nedostaly zpátky. Tam nás bylo možná osmdesát devadesát sester. Protože tam byly školy: od mateřské školy přes obecnou, tehdy se říkalo měšťanskou, nebo byly všechny třídy gymnázia nebo učitelský ústav. Sestry učily hudbě, jazyky, ručním pracím, různé kurzy a tam bývalo také přes dvě stě, jsme říkávaly chovanek, jako penzion pro studentky vzdálenější.“ Zde Emilie Slavomíra Měřičková prožívala přípravu do noviciátu. „Obláčku, to je teda, kde dostáváme řeholní roucho, jsme měly 22. 8. v tom čtyřicátém osmém roce. A tehdy podle stanov jsme měly mít noviciát na dva roky, ale měly jsme noviciát rok a necelý půl. Protože už v lednu v padesátém roce jsme měly první sliby místo až v srpnu, tak v lednu,² protože už se přiostřovala ta politická situace.“ Pamětnice přijala jméno Slavomíra, oblékla bílé řeholní roucho, černý závoj a černý plášť, do pasu si zavěsila růženec a odvážně vykročila do nového života.

Bojkovice, akce „Ř“ a násilné intervence a koncentrace řeholnic

Sestra Slavomíra byla poslána zpět do Bojkovic, kde se starala o batolata a sirotky. „A už v dubnu v padesátém roce vyváželi řeholníky, komunisté vpadali v noci do klášterů, jenom to nejnutnější si mohli vzít do tašky a prostě potom pod namířenou zbraní do nějakého auta, nákladního nebo do autobusu. Prostě je vyváželi do různých částí naší země, kde pracovali, v lesích především. Takže ty mužské řády to měly mnohem tvrdší než my, když nás pak vyváželi v září v padesátém roce, 27. 9.“ Řeholníci měli velký vliv na rozvoj vzdělanosti, řeholní sestry se navíc kromě působení ve školství staraly o různá charitativní a sociální zařízení. K akci „Ř“, nezákonnému rušení a zavírání ženských řeholních řádů a klášterů, vyhnání a internaci sester, došlo ve dvou etapách. První fáze probíhala mezi 26. 7. a 15. 8. a druhá poté v noci ze 27. na 28. 9. 1950. „Takže já vlastně jsem do Bojkovic přijela v květnu a 27. září už jsme byly vyvážené. V dubnu už vyváželi komunisté komunity bratří řeholníků a k nám teda přišli. Dvě sestry šly něco dělat na pole, měly přehozený nějaký ten nástroj, motyku nebo hrábě, ale u brány už je zastavili nějací muži, aby se vrátily. A už prostě jsme nesměly vycházet.“

Přemlouvání sester ke spolupráci a cesta do Bohosudova

„Řekli, že příští den přivezou nějaké pracovnice, abychom jim předaly, trošku je seznámily s tou prací u dětí, předaly inventář, a shromáždili nás teda v nějaké místnosti, tak my jsme přišly do kaple. A v té kapli nám právě četli ta jména sester, hodně přemlouvali sestru Alenu a ještě další sestry, které byly velice schopné a uměly to s těmi dětmi. A vůbec nás všecky přemlouvali, abychom tam zůstaly, alespoň některé, prostě že budeme zabezpečené, ale samozřejmě žádná sestra nezůstala.“ Sestry dominikánky byly vyhnány z kláštera v Bojkovicích, nuceně vystěhovány a odvezeny přes celé Čechy a Moravu do Bohosudova u Teplic. „Toho 27. září po půlnoci byla sloužena poslední mše svatá v naší kapli v Bojkovicích a my jsme nasedaly do autobusu, oni nám řekli, že si nemáme nic brát, jenom naše osobní věci, že je tam všecko připraveno, že jedeme do Bohosudova. Ale my jsme tomu moc nedůvěřovaly, protože v té době se hodně mluvilo, že v Rusku vyvážejí řeholní sestry, i naše dominikánky, na Sibiř, takže jsme vlastně neměly jistotu, kam to pojedeme nebo nepojedeme.“ Cestou se ještě zastavili v Morkovicích, kde přibrali další řeholnice, a pokračovali v cestě. „Vím, že jsme dost dlouho čekali v lese a stáli a stáli, až se dost setmělo, tak teprve jsme jeli dál, abychom až za tmy přijeli do toho Bohosudova. Tajně, aby nás lidé neviděli.“

Příjezd do Bohosudova

„V Bohosudově už byly soustředěné sestřičky svatého Kříže,³ které nás tam velice pěkně přivítaly. Vím, že uvařily čaj a bylo to takové milé přivítání. No a nás dali do takové veliké místnosti, kde byla jenom jedna skříň s takovou zásuvkou, žádné připravené: ‚mají tam všecko připravené‘. Takže ty starší sestřičky, tři se střídaly tam na té zásuvce, a my ostatní jsme si kolem zdí posedaly, abychom si trošku záda opřely, a čekaly jsme nebo podřimovaly, co bude do rána.“ Ráno, na svátek svatého Václava, šly ještě sestry do baziliky na mši svatou. Ubytovali je v bývalé jezuitské koleji, kde před nimi byli soustředěni také řeholníci. Spalo jich zde sedmnáct v jedné místnosti. „No jenomže za krátký čas nám zakázali chodit do baziliky, tak jsme sháněly kněze, abychom měly, samozřejmě vždycky, ať jsme byly, kde jsme byly, tak první, co se stalo, chtěly jsme mít kapli. Raději jsme se víc stlačily do pokojů, abychom nějaký ten prostor pro kapli získaly… Takže jsme měly zákaz do toho kostela. Ten kostel byl předtím plničký sester, protože sester křížových tam bylo přes dvě stě, a nás tam bylo okolo sto šedesáti nebo tak nějak.“ Sestry zde buď pracovaly v továrně-kaolince, kde vyráběly elektrické součástky, anebo ve Vrchoslavské šroubárně, kde pracovala i sestra Slavomíra.

Přesun do Varnsdorfu a politická školení

„Na svátek svatého Petra a Pavla, 29. června v tom jednapadesátém roce, odváželi nás a mladé sestry křížové do Varnsdorfu, abychom tam pomohly plnit pětiletku v továrně-punčochárně. Tam se pletly punčochy. No a šlo to jistě také na export.“ Do Varnsdorfu bylo odvezeno asi třicet dominikánek a ubytovali je v budově starého soudu ve velice stísněných podmínkách. „Střídaly jsme se se sestrami dalšími, protože na tom starém soudu nás bylo asi z devíti kongregací. Také tam byly naše sestry kontemplativní dominikánky, pražské karmelitky, sestřičky klarisky, hodně přísný řád, pak tam byly teda sestry křížové, školské, mariánky, myslím, že voršilky, boromejky, no z osmi nebo z devíti kongregací.“ Sestry byly nuceny navštěvovat odborná školení. „Jenomže jsme viděly, že to nemá s prací nic společného, ale že je to takové spíš jenom politické školení, a tak po několika málo hodinách jsme se všechny sestry domluvily, že prostě nebudeme na to školení chodit.“ Už předtím sestry nedávaly pozor a podřimovaly. „Ale na celou továrnu bylo slyšet, pořad byl po drátě, to bylo celý den puštěné rádio, a teď se teda hlásilo, aby se sestry dostavily na školení. Jenomže my jsme se k tomu neměly, samozřejmě. Ale oni nám v soukromí vyhrožovali, že zavřou představené. Ale nechodily jsme.“

Láska sesterská vše zlé překonává

Když přijela sestra Slavomíra na starý soud ve Varnsdorfu, první, co viděla, byla velká pěticípá hvězda na nástěnce s nápisem: „My život na zemi předěláme.“ A tak sestry zpívávaly na nápěv My jsme mládež následující verše:

My jsme mládež vyvolená přeměniti svět,

kdo má v srdci dobrou vůli, přidej se k nám hned.

Víru, věrnost, věrnou lásku heslem svým máme,

Každému, kdo svátek slaví, šumně zahráme.

Láska sesterská, vše zlé překonává,

láska sesterská, zvolejme jí sláva.

Čistých srdcí květ uzdraví i svět,

Bůh je s námi, zvítězíme, vrátíme se zpět.

V nás pořád byla ta myšlenka, ta touha vrátit se do klášterů. Kláštery přece vždycky sloužívaly druhým, co my jsme potřebovaly než ty kláštery, které byly vybudované z potu, slz, mozolů i životů sester, a tak se nám to prostě všecko vzalo a neměly jsme nic.“

Vždycky jsme byly hlídané, všude, všude těch čtyřicet let

Do Varnsdorfu za sestrou Slavomírou přijela přes celou Moravu a Čechy maminka. Sestry ovšem byly zamčené a referentka, která je hlídala, odešla a vzala s sebou klíč. Toho dne se již šeřilo, a tak na maminku pamětnice zavolala, ke komu se může jít ubytovat. Druhý den se setkaly a maminka dceři vyprávěla, jak předchozí den mluvila se skupinou mladých lidí: „‚A co jste to tam vyřizovala?‘ No a ona řekla: ‚No ale tak já tady mám dceru a ony jsou zamčené, ta, co je hlídá, je někde pryč, a oni je teda vyvezli z jejich domů, z jejich klášterů, z jejich užitečné práce a tady je soustředili, a tak se tam nemůžu dostat. A víte, jaké ty sestry jsou pracovité a co všecko v životě dělaly a dělají nakonec?‘ ‚A tak to je tak? A oni nám řekli, že ty sestry se musí naučit dělat, musí se naučit pracovat.‘“ Do Varnsdorfu přijely za sestrami i matky představené, tehdejší představená dominikánek matka Svatava, a za sestry křížové matka Kamila z Broumova. Sestry z Bohosudova totiž roztřídili do Broumova, Bílé Vody, okolo Litoměřic a různě do pohraničí, aby pracovaly v továrnách. „Matky za námi přijely autem, najaly si, myslím, nějakého pána šoféra, no jenomže vystoupily, ale už tam byla referentka, vůbec nesměly do domu a my, jenom pár, co nás bylo, že jsme se objaly a víc nic. Musely nastoupit a odjet. Tak my jsme si polehaly, co jsme tam byly, na tu kapotu, jenomže to nepomohlo. Odjely. Tak jsme zpívávaly: ‚Sobota, sobota, sobotěnka‘, nějak tak, že ‚cesta zakázaná je nám do Bohosudova‘, a když to slyšela referentka, tak řekla: ‚Co to zpíváte?‘ My jsme jí to zazpívaly znovu. ‚Přece je nám zakázáno, my tam nesmíme a za námi žádné sestry nesmějí.‘“

Vyskáčeme okny

Ve Varnsdorfu pracovala polovina sester v továrně-punčochárně Elite, kde se zpracovával len. Zde pletla punčochy i sestra Slavomíra. Druhá polovina sester zpracovávala bavlnu v továrně Velveta. Pro řeholnice je ovšem zásadní duchovní život, modlitba a liturgie. Jenomže „referentka nás vůbec nechtěla pustit na mši svatou ty první dny a my jsme říkaly: ‚Jestli nás nepustíte, my vyskáčeme okny.‘ A jakože ta okna byla dost vysoko. Takže ona několik dní chodila s námi ke kostelu, no asi zůstala venku a kostel se naplnil sestrami. No a potom už od toho upustila, už jsme chodívaly samy.“

Politické vězeňkyně ve Varnsdorfu

„Tam, jak byla ta budova starého soudu, byl takový dvorek a tam byla věznice politických vězeňkyň. A my jsme měly, ta budova měla okna především na tu stranu, samozřejmě i sem, ale tady, tady byla chodba, okna, a tam už jsme viděly na tu věznici. A jednou sestřička stála u otevřeného okna na záchodku a tím ta věznice byla trošku blíž. A teď slyší: ‚Je tam sestra Božena?‘ ‚Není.‘ ‚Jiřina?‘ ‚Není.‘ ‚Já jsem studovala u vás v Řepčíně.‘ Politická vězeňkyně, bývalá studentka, která u nás studovala. A ony také za dozoru tyto vězeňkyně denně chodily do továrny. Ale my jsme naprosto neměly možnost se s nimi setkávat. Ale někdy jsme pootevřely to okno a zpívaly jsme naše národní písně, mariánské písně. ‚Děkujeme.‘ bylo slyšet, ‚děkujeme‘.“ V letech 1954–1959 bylo z politických důvodů zavřeno také devět sester dominikánek za náboženské podvracení státu.

Stěhování do Dolního Lánova

Dne 11. února 1952 byly sestry opět vystěhovány. Tentokrát do Dolního Lánova, odkud dojížděly do Horního Starého Města u Trutnova do továrny Texlen. Sestra Slavomíra byla po čtrnácti dnech přeřazena do Maršova 4. „Měly jsme takovou komůrku, kde jsme přišly z té špinavé práce, abychom se oblékly do čistého, a kdysi tam přišla sestřička a říká: ‚Uplynul opět jeden den.‘ A druhá přidala: ‚Zas dříve domů pojedem.‘ To prostě zase ta myšlenka, ta touha po domově, po domově, po teple kláštera. A sestřička na to naskládala:

Uplynul opět jeden den,

zas dříve domů pojedem,

hrad Řepčín stále čeká nás,

by domem Božím stal se zas.

Až přijde rozkaz z Broumova,

v hodince budem z Lánova,

však šaty svaté Zdislavy,

ty se tam první dostaví

a řeknou všem, že krása hor

nic není nad náš svatý sbor.

Tu dostaví se Vidnava, náš poklad, dluh a zástava,

a stejně drahé od Vody nakonec auto s marody.

A světských plášťů⁴ hromadu,

zapálíme na parádu

a řeknem: Světe, adieu,

zde naše pravé místo je.

Pak vděčně všecky všecičky

zlíbáme ruce matičky.

A řeknem jí, že v té dáli

v řádu jsme věrny zůstaly.

Tu zjeví se, jež v neznámu,

držely stráž a ochranu,

a český Kristus na zemi⁵

vysvětí hradní území.

O, jak se v duši rozsvítí,

až přijde k nám král sídliti,

a znovu zazní žalmů chval,

o, kéž by zpěv ten neustal.

Hlavně sestřička Dolorosa byla taková básnířka.“

„Takže já jsem pracovala celých osm let v továrnách, a to v pěti, protože jak jsme se zapracovaly, tak už jsme šly zase dál. Sice poprvé to byla ta šroubárna a Varnsdorf jiná práce a pak teda v Texlenu, to byla stejná práce, ale na třech různých místech. Jak si nás lidé oblíbili nebo trošku seznámili, tak už jsme musely dál.“

Spolusestry odvezeny do izolace v Hejnicích

„V Dolním Lánově jsme jednou přišly z továrny a nepřijely jsme všechny ze směny. A teď stála tam ta referentka a ještě dva nebo tři muži a oznamovali nám, že ty sestry, které se nevrátily, jsou zajištěné, jsou teda v izolaci. A my jsme řekly: ‚Jak je to možné? Přece my víme, že ty sestry se ničím neprovinily. To byste nás museli zase všecky někam postrkávat.‘ ‚Však uvidíte, bude soud a ukáže se.‘“ Žádný soud neproběhl. V Hejnicích byly neustále pod přísným dozorem, odloučené od světa, staraly se o dobytek a udržovaly dům. Po třech letech je propustili.

Děsivá noc v Dolním Lánově

Ten samý večer, kdy odváželi sestry do izolace, přišla matka představená za sestrami. „My jsme chodívaly trošky dřív spát, protože ráno jsme hodně brzy vstávaly, asi o půl čtvrté, abychom se pomodlily, a před pátou jsme jezdily do té továrny, protože to byla asi hodina cesty. A tak ten večer vzbudila nás teda sestra Anastázie: ‚Sestřičky, vzbuďte se, prosím vás, je tu paní referentka a nějací muži. Nevíme, co budou chtít.‘ No a já vím, že jsem se rozklepala z takového prvního spánku.“ Referentka si té noci zapomněla klíč. Sestry vyšly přes kapli na balkon. ‚Paní referentko, my vás teď v noci nepustíme. Proč jste tady? Tam nemusíte teď určitě úřadovat.‘ No a velice teda se domáhala, křičeli na nás i ti muži: ‚Vy, sestry...!‘ Vyhrožovali, že vypáčí dveře a přijdou do domu. „A tak vypáčili ty dveře tam dole a teď se zastavili u těchto skleněných dveří, kde už byla hala a kaple, a to už si netroufali... My jsme se shromáždily v kapli a modlily jsme se. Ještě z toho balkonu, když teda ona tak dorážela, tak jsme začaly volat: ‚Pomoc, pomoc! Referentka na nás vede chlapy!‘ Jenomže tma, ty domky, které byly blízko té továrny a té cesty, okamžitě lidé pozhasínali.“

Jarmark sestřiček ve Svobodě nad Úpou

Za půl roku se Slavomíra s dalšími sestrami opět stěhovala. Tentokrát je odvezli do Svobody nad Úpou, odkud to měly alespoň blíže do továren, a nemusely tak časně vstávat. Bydlely v bývalém internátu pro učně. „Bylo nás sto v tom domě. Jednak tam byly sestry křížové, ještě Němky, které čekaly na odsun do Ingenbohlu ve Švýcarsku, kde měly mateřinec. Brzy potom opravdu odjely. A jinak tam byly s námi sestry školské, de Notre Dame, české křížové, slovenské sestry Ducha svatého, boromejky. My jsme se tak sžily, že prostě jsme si to tak zpříjemňovaly, že jsme si třeba udělaly jarmark, sestřičky napekly nějaké perníky, a tak se natáhly motouzy a perníková srdíčka na ty motouzy. A prostě jsme zpívaly a veselily se.“

Verše v (ne)Svobodě

Ve Svobodě nad Úpou byla sestra Slavomíra již čtvrtým rokem, když se sestrami pravidelně zpívala na nápěv Moravo, Moravo, Moravěnko milá tyto verše:

„Svobodo, Svobodo, Svoboděnko milá,

navždycky zůstane vzpomínka mi bílá.

Na vůni tvých lesů, krásu dálek zrána,

kdy duše cítila blízkost svého Pána.

Čtvrtý rok kryješ nás v tichu svého klína,

vyhnanství dlouží se, radost nezhasíná.

Snad bolí mozoly, čas únavu množí,

duše však roste zde silou lásky Boží.

Jednou si odnesu jak kytičku vřesu

nejhezčí vzpomínky z krkonošských lesů.

Kolik bylo štěstí, kolik bylo záře,

v hnízdě sta⁶ ptáčátek na stupních oltáře.

Vzpomínky vezmu si, až zas půjdu dále,

lásky zde zanechám, v Tobě hvězdy malé.

Ať zde věrně svítí, lidem cesty zlatí,

a ať se po nich zde lidé k Bohu vrátí.“⁷

Opětovné odloučení

Polovina sester byla odvezena do Maršova 4, kde bydlely v bývalé hospodě v nepřívětivých podmínkách, a tak si prostory samy upravily. Ale nakonec i tyto sestry převezli do Svobody nad Úpou. Některým sestrám se ze zdravotních důvodů výjimečně podařilo odejít z továrny, aby vypomohly v některém domově důchodců nebo u mentálně postižených. Když se sestry opět potkaly, tak se také zpívávalo:

„Stoupá Úpa, stoupá,

divoce se pění,

sestřičky už zase

stěhovat se mají.

Trutnov, Staré Město,

i od úpské vody,

jako na popravu

jedou do Svobody.

A pak se recitovalo, že: Mladá srdce spojila se…“

Bojkot voleb

„Nikdy jsme nechodily k volbám, přestože na nás byly činěny opravdu veliké nátlaky. Třeba i v té Svobodě, už byl večer, pravda, ještě znovu přišli, abychom šly volit. My jsme říkaly: ‚My nejsme lidé svobodní, tak nemáme právo ani volit. My jsme pořád pod dozorem, děláme to, co se nám určuje, my nejsme svobodní lidé, tak my nepůjdeme volit.‘“ Místo toho se šly sestřičky modlit do lesa a paní referentka je nemohla najít.

Jak Pán Bůh volá, také dává sílu

Doživotní sliby skládala sestra Slavomíra tajně 25. července 1957. „Generální představená přijela do Opavy, bývalá novicmistrová sestra Blahoslava nám dávala týden exercicie, to jsme měly dovolenou z továrny. Doživotní sliby jsme skládaly u sester v kapli v Opavě ve čtyři hodiny ráno, aby to ani tamější domácí kněz nevěděl, protože to byl starý pán a někdy v takové radosti by mohl sdělit, že tam byla slavnost. Ne ve zlém samozřejmě, ale prostě sdělit tu radost z té slavnosti. Tak ani ten stařičký pán tam nebyl přítomen. Takže všecko, všecko tajně.“

Přesun do Broumova

Dne 1. ledna 1959 sestru Slavomíru přestěhovali do Broumova, kde pekla rok a půl hostie, a velice ráda na tuto práci vzpomíná. „Byl to také takový příspěvek i pro ty sirotky, protože dřív se nedostávaly takové peníze od státu jako teď. Ta vesnička nějakou korunu dávala, za měsíc nebo jak. Ostatní, co sestry nevydělaly svýma rukama nebo nevymyslely svým rozumem, tak prostě nebylo. Nebylo by z čeho žít a nebylo by prostě, abychom nehladověly. Děti aby nehladověly.“

Z Broumova do Buchlovic

„Pak jsem byla poslaná, to už mě poslala generální představená, do Buchlovic, kde sestřičky pracovaly v domově důchodců. Byly tam sestry, které byly vykázané.“ Sestry zde předělávaly domov důchodců, který dal postavit hrabě Berchtold, ale v té době byl ve špatném stavu a prostory nestačily, a tak sestry domov rozšiřovaly. Žily v provizorních podmínkách, kapli chyběla okna a místo dveří daly alespoň smeták, aby nebyly rušeny. „No také to bylo dost náročné, protože nikdy jsem doma neviděla ani plenku, a teď jsme měly sto lidí, všelijak postižených, a to koupání a všecka ta hygiena a krmení...“ Sestra Slavomíra se zde starala o nemocné a umírající od poloviny roku 1960 do roku 1981, kdy byla poslána do Kadaně. V šedesátých letech vystudovala zdravotnickou školu v Uherském Hradišti.

Kadaň

Dne 15. ledna 1981 přišla sestra Slavomíra do Kadaně, kde bydlela v klášteře alžbětinek, které odsud byly vyhnány. „A teda naše sestry naváželi, takže tam bylo přes sto našich sester. Oni než tam navezli ještě naše sestry, tak tam pečovaly i se sestrami těšitelkami o nějaké staré lidi, ale prostě toto všecko komunisté zlikvidovali, sestry z jejich domů odvezli a naše sestry z našich domů naváželi k sestrám alžbětinkám. Takže bylo to bolavé pro ně, že musely ze svého kláštera, a bylo to bolavé pro naše sestry, že musely ze svého.“ V Kadani se pamětnice starala o staré sestry. Byly zde čtyři nemocničky a velice málo místa, jelikož zde bylo necelých sto dominikánek, které postupně přicházely z Víceměřic, Kokor, Střelic a Buchlovic. Už od počátku šedesátých let si sestry prostory samy opravovaly, aby se tam dalo lépe žít. Přidaly kamna, opravily fasádu domu i střechu a vymalovaly kostel.

Domovní prohlídka v Kadani a ilegální tiskoviny

Dne 27. a 28. října 1981 sestra Slavomíra zažila velkou domovní prohlídku. Sestry totiž na cyklostylu tiskly breviář neboli liturgii hodin, Domengo (životopis sv. Dominika, zakladatele kongregace), básnickou sbírku Václava Renče Májová na strunách mříží, Dialog svaté Kateřiny, Modlitby svaté Kateřiny, příruční knížku modliteb a další duchovní literaturu. „Sestřičky tiskly i do dalších domů i pro naše bratry, ale o tom se nemluvilo. A tak přišla sestřička a říkala: ‚Prosím vás, tady je tolik lidí, pojďte honem k bráně.‘ No a teď vidím, vyšla jsem z toho pokoje a vidím, že po klauzuře běhají muži. A tak jsem teda šla k bráně a říkám: ‚Prosím vás, co se to tady děje, ještě o ničem nevíme a po klauzuře běhají lidé.‘ Už pečetili vchody... ‚Shromážděte se v jedné místnosti a přineste ilegální tiskoviny.‘ Tak jsem říkala: ‚My žádné ilegální tiskoviny nemáme. My máme dovoleno si tisknout breviář a to také se děje, ale žádné ilegální tiskoviny nemáme.‘ ‚No, tak se shromážděte.‘“ Sestry se shromáždily a ihned jim přerušili veškerý kontakt se světem, aby nešířily protistátní literaturu. Chystali se na důkladnou prohlídku, ale sestry u toho chtěly být, „protože jsme věděly, že ledaskde by podhodili buď tiskoviny, nebo zbraň, a teď už byl proces, už bylo vyslýchání a věznění…“ Prohledali jim skříně, postele a veškeré osobní věci a zabavili knihy i cyklostyly. „I sebemenší lísteček na stroji nebo na cyklostylu brali. Vzali nám, i mně vzali knížku, kterou jsem dostala na cyklostylu v noviciátě. A auta to odvážela, protože když nás tam bylo přes devadesát sester, tak to bylo knih!“

Hlídané jako zločinci

„Když mě vyslýchali ještě po té domovní prohlídce nebo při té domovní prohlídce: ‚My vás tak přitlačíme ke zdi, že budete mluvit jinak.‘ A já jsem tehdy říkala, byli tam dva v té kanceláři: ‚Toto jste neměli dělat, to vám neprospěje. Vždyť to vidíte, že to jsou samé staré sestry vydřené, které pečovaly a staraly se o naše lidi a pečlivě se o ně staraly do posledních chvil. A myslím, že alespoň na to stáří by mohly dožít v pokoji, ne jak se s námi jedná.‘“ Domovní prohlídka trvala velmi dlouho a mnohé staré sestry již byly vyčerpané, a tak jim sestra Slavomíra říkala, zda by je nechali odpočinout, nehledě na to, že už vše viděli a odvezli. Odešli tedy, ale nechali tam hlídky. Na chodbách hlídali vojáci se psy a sestry byly jako ve vězení.

Utajený psací stroj

„No za nějaký čas oni odešli... Sestřička, která psávala na blány, než to vejde do toho přístroje, tak ona byla tak duchapřítomná, že ten stroj, na kterém to psávala, strčila do postele a ona bývala často nemocná, lehla si, že je nemocná. A teď oni přišli tam a prostě ať vstane. Ona říkala: ‚Já su nemocná, já nebudu vstávat.‘ No skoro ji táhli, ale ona se nedala, takže na ten stroj nepřišli.“

Zlatý poklad ve vaně

Druhý den prohlídka pokračovala a trvala od osmi hodin ráno do šesti večer. Na sestru Slavomíru obzvlášť doráželi, ať řekne, kde ukrývají elektrický cyklostyl, ale ona o žádném elektrickém cyklostylu nevěděla, pouze o ručním. „Tak oni vzali oba cyklostyly, všecky psací stroje a samozřejmě ty knihy. Ale asi za tři dny přišli asi čtyři, že oni tam rozhodili při té prohlídce, že se našel v klášteře zlatý poklad, plná vana zlata, že by děti naší republiky mohly žít z toho nebo mít chleba celý rok. A našli tam tiskárnu, pro Solidaritu, nějaké členy Solidarity, prostě tehdy se rozjížděla ta Solidarita v Polsku a oni z toho přeci jenom měli obavy. No a po té prohlídce přišli a chtěli vidět ten zlatý poklad. Já jsem říkala: ‚Prosím vás, tady jste žádný zlatý poklad nemohli vidět, všude jste vešli, všecko jste viděli. No a už je po prohlídce, my už prostě... odejděte.‘“ Nedali se ovšem odbýt, a tak je sestra Slavomíra zavedla na chodbu, kde stála obyčejná skříň se třemi mešními kalichy, monstrancí a zřejmě i pyxidou⁸ žádné zvláštní hodnoty či stáří. Jednalo se pouze o bohoslužebné předměty. Přivedli s sebou i odborníka, který se jim vysmál, nicméně prohlásil, že je možné, že sestry tyto předměty vydávají za drahocenné. „Prostě vždycky tak jako člověka udeřit, pokořit.“ Když se nespokojili se zlatým pokladem, domáhali se, že chtějí vidět kryptu pod kostelem, „kde je taková malá rakvička kostí, které byly exhumované ze hřbitova, jak byla zavodňovaná Nechranická přehrada. Pravda, tam se některé ty vesničky zaplavovaly, takže některé kosti kněží byly pochované v té rakvičce nebo teda uložené v té kryptě. Tak to také udělali řeči, že jsou to děti sester, a no, zkusily jsme si a všeho do času a Pán Bůh na věky.“

Důsledky akce „Ř“

V důsledku akce „Ř“, internace, izolace a zákazu přijímání nových členek v letech 1950–1989 se výrazně omezil počet sester a také činnost a rozvoj celé kongregace. Od roku 1950 byly sestry pod neustálým dohledem a v domácím vězení. Nesměly vyučovat ani vycházet. Roku 1951 byly po skupinách odvezeny do pohraničí, aby pracovaly v továrnách v náročných podmínkách. Ubytovali je ve stísněných a nevyhovujících prostorách. Kláštery a budovy sester byly zestátněny a jejich majetek zabaven. Řeholnice se potýkaly s psychologickým nátlakem, zastrašováním a přemlouváním, aby řády opustily a zůstaly v civilu. Dokonce jim byly nabízeny úplatky a také byly nuceny navštěvovat politická školení. Sestry ovšem, ač izolovány a vyloučeny z veřejného života i svých klášterů, statečně odolávaly, školení i volby bojkotovaly a vedly duchovní život i ve skrytu. Některé řádové sestry byly vězněny za protistátní činnost, z toho devět dominikánek.

Sestra Slavomíra u soudu

Sestra Slavomíra chodila několik let po soudech. Nejprve kvůli domovní prohlídce v Kadani v okresním městě Chomutov, kdy se soud vlekl pět let. Podruhé navštěvovala opakovaně Ústí nad Labem, kde probíhalo soudní přelíčení s nynějším arcibiskupem Dominikem Dukou. Jednalo se především o šíření ilegálních knih a samizdatů. „On tam pracoval ve Škodovce a měl ve svém bytečku v přízemním, sklepním, mši svatou, kterou sloužíval, a na té mši svaté přišel nějaký pán a to byl nějaký cizinec a on potom vyšel, a protože otec Dominik byl sledovaný a oni se ptali toho pána, co tam dělal, a on nevěděl, tak prostě řekl, co a jak. Tak prostě otec Dominik byl zavřený. A my jsme byli na tom soudu otce Dominika, když ho přivezli v želízkách. Já jsem tak trošku nahlídla, jak mu odmykají ta želízka, a on nám těma spoutanýma rukama požehnal a my jsme teda šli i s otcem Vítem Benešem, to je dominikán, právník, se sestrou Theodorou na ten soud. A už jsme byli tak asi ode dveří a nevím, jak já jsem se dostala, že jsem byla zas na chodbě. A tam seděli, poznala jsem nějakou tvář, co byli u nás, co dělali u nás prohlídku. No takže nás sestry ani otce Víta nepustili, nesměli jsme tam být. Tak jsme se modlili na chodbě, až teda otec vyšel, zase se spoutanýma rukama, usmál se na nás a stráže ho odvedly.“

Pohřeb kardinála Štěpána Trochty

V Litoměřicích 16. dubna 1974 se sestra Slavomíra zúčastnila i pohřbu kardinála Štěpána Trochty, vězněného a mučeného za nacismu i komunismu. Jeho pohřeb byl provázen promyšlenými snahami zabránit lidem v účasti. „Biskupové a kardinálové seděli v boční lavici v katedrále a nesměli sloužit mši svatou… To byla slavnost veliká, manifestace… Také jsme jely velice brzy, protože potom policie odkláněla nebo nedovolovala lidem, aby tam přišli.“ Hlavním celebrantem byl biskup František Tomášek a během posledního rozloučení promluvil i přes výslovný zákaz úřadů tehdejší polský arcibiskup Karol Wojtyla a pozdější papež Jan Pavel II. nad hrobem kardinála Trochty a nazval jej mučedníkem.

Řeholní roucho a tajné sestry v 80. letech

„No s řeholním rouchem to bylo dost náročné, protože jsme byly hlavně jako mladé sestry přemlouvané, že nám nabízeli peníze do začátku: ‚Sestřičko mlaďoučká, hezoučká…‘ Byl to takový boj, ale nedaly jsme se… Vůbec jsme v civilu nechodily, vůbec, ani při té nejšpinavější práci. My jsme měly při té špinavé práci takové černé sukně a tady jsme měly takový plášť modrý, jak třeba lékaři mají bílý, hodně ke krku, prostě hlavu upravenou, závoj, a přestože i sestra, která pracovala u pletení těch punčoch, tam to bylo dost nebezpečné, ale prostě uhájily si, uhájily jsme si. V civilu jsem byla oblečená, až když mne tehdejší matka představená matka Anastázie posílala k těm tajným sestrám, aby člověk nebyl nápadný.“ Dominikánky nesměly přijímat nové členky až do roku 1989, pár jich sice vstoupilo během krátkého uvolnění politické situace v šedesátých letech, ale dodnes chybí střední generace sester. V osmdesátých letech byly sestry přijímány tajně a měly „ilegální“ obláčky. „My jsme měly domek na Zeyerově ulici v Brně, jako řadovku, kde jsme měly dvě tajné sestry, potom dvě byly tady v Praze, měly půjčenou garsonku od některých sestřiček františkánek, a v Ostravě vlastně jsme měly koupený domek, který obhospodařovali určití manželé. Také v Perné pod Pálavou na faře u otce Augustina, který tam byl jako dominikán, ale ne v hábitu, prostě doma.“ Tajné sestry směly chodit jenom v civilu. „Dvě sestry jsme měly v civilu v Broumově a jenom v sobotu a v neděli si oblékaly hábit, když tam pan vedoucí nebyl.“ Další dvě tajné sestry pracovaly v lékárně. Sestra Kateřina byla zaměstnána ve Fulneku u Opavy v technickém průmyslu a sestra Gabriela učila v Praze, zatímco sestra Ambrožka pracovala v kanceláři Dopravního podniku na Florenci. „Postupem té doby máme asi jedenáct tajných sester a ty dvě vlastně byly s námi v Broumově, ale jako tajné sestry.“ Sestra Slavomíra se jednou zúčastnila tajného bytového semináře u lysolajských spolusester, kontemplativních dominikánek. Oblečená směla být pouze v civilu a v domku bratří dominikánů se scházívaly i další dominikánky, například sestra Gabriela a Martina. Přednášeli zde bratři dominikáni: Dominik Duka a Jan Rajlich.

Až bude Anežka svatořečená, nastanou dobré časy v naší zemi

Sestra Slavomíra byla mezi těmi šťastnými, kteří se 12. listopadu 1989 dostali do Říma na slavnost svatořečení Anežky České. Její svatořečení se stalo významnou událostí, která předznamenala sametovou revoluci 17. listopadu. „A teď ‚Kde domov můj...‘ slyším [sestřička Slavomíra zanotovala], a zazněla naše hymna a to jsem viděla, všimla si, že v očích asi dvou mužů se zableskla slza. A já jsem si říkala: ‚Pane Ježíši, po tolika letech útlaku, šikanování, ponižování a my jsme tady, my jsme tady.‘ No potom v té aule byli naši bohoslovci, kteří tam zpívali tak jako, aby ten čas se vyplnil opravdu kulturně, krásně. No a svatý otec pak samozřejmě přišel, to nevím, co nám říkal, jistě nás chtěl povzbudit, a otec Halík, také tam jak ti bohoslovci zpívali, říkal, do mikrofonu samozřejmě, že existuje taková pověst, že když bude Anežka svatořečená, že budou dobré časy v naší zemi. A to byl takový aplaus! A ti naši papaláši seděli v první řadě v té hale. Tak jsem si také říkala, jak jim asi je. No a přišli jsme domů a už to praskalo.“

90. léta: Broumov, Valašské Meziříčí, Bojkovice, Brno

Z Kadaně byla sestra Slavomíra poslána do Broumova, kde šila a byla k ruce matce Anastázii, zařizovala, co bylo potřeba. Poté byla na půl roku poslána do Valašského Meziříčí k otci Josefovi Valentovi na faru. „‚Sestry, vy jste tady pořád uvězněné, vyjděte ven, aby vás lidé také viděli…‘ Chceme přece žít, abychom měly i dorost, když jsme jej nesměly přijímat.“ Z Valašského Meziříčí se Slavomíra stěhovala 15. srpna 1990 do Bojkovic spolu s dalšími sestrami, aby se tam mohly nastěhovat sestry z Broumova a mohla se znovu otevřít odborná škola pro dívky. Sestřičky se zde při stěhování a opravách nadřely, protože se prostory nacházely ve velmi špatném stavu. Začátkem roku 1993 přišla pamětnice do Brna, kde spolu s dalšími dominikánkami spolupracovala s knězem Martinem Holíkem a jezdila se modlit ranní chvály do rádia Proglas. Střídaly se se sestrami z dalších kongregací: cyrilometodějkami, františkánkami apod. V říjnu roku 2008 byla sestra Slavomíra poslána do Prahy, kde žije dodnes.

Současný život v Praze

Nyní žije pamětnice již téměř desátým rokem v Praze pravidelným řádem sester dominikánek. O půl sedmé se účastní modliteb officia, čtení a ranních chval, poté jde na mši svatou. Sestry chodí podle služeb do různých kostelů po Praze. Poté je snídaně, pak sestra Slavomíra šije, uklízí nebo pracuje na zahrádce. Pravidelně si také čte a rozjímá. Z poezie má ráda především Zahradníčka, Tomíška, Nerudu, Zeyera a Vrchlického. „Maria, Panno, ty jsi v mém hoři, jako ta hvězdička plavcům je v moři…“ V poledne mají sestry společný oběd, denní hodinu a růženec. „Při jídle se čte, aby nejen tělo dostávalo pokrm, ale i duch se živil, což je teda moc dobře. Takže teď čteme vlastně dějiny naší kongregace od začátku. A také je u nás zvykem, že čteme nekrology sester. V den výročí sestry čteme ten její život a je to vždycky takové obohacení, povzbuzení, jak jsou to krásné sestry, milující Pána Boha a lidi a sloužící.“ Odpoledne mají sestry odpočinek a poté se pokračuje v práci. Večer se modlí nešpory, kompletář a někdy se dívají na vybraný pořad v televizi nebo na zprávy. „Všecko to bylo Boží řízení, Pán Bůh to tak měl naplánované se mnou a mohu být jenom vděčná za to, co mně dal, dával a dává. Všecko je jeho dar.“

1. www.dominikanky.cz
2. 12. 1. 1950 takzvaně na dobu mimořádných poměrů.
3. Známou řeholnicí Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže je slovenská politická vězeňkyně a mučednice komunistického režimu bl. Zdenka Cecília Schelingová (1916–1955).
4. Na špinavou práci ve šroubárně i v Texlenu měly sestry černé spodničky a modré pracovní pláště ke krku, i závoj.
5. S. Slavomíra: Naše sestry byly také v internaci u těch našich biskupů, pana kardinála Berana, tak to je český Kristus na zemi.
6. Číslo sto symbolizuje počet sester.
7. Myšleny modlitby a oběti sester, aby tam zůstaly a působily.
8. Pyxida neboli repositorium je schránka, ve které se uchovává velká proměněná hostie do monstrance.