Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Merhaut (* 1959)

• narozen 7. března 1959 v Gerníku

• předci přišli do Banátu ze Zdic na Berounsku

• otci opakovaně vyhrožovali místní komunističtí funkcionáři

• během vojenské služby střežil objekt rafinérie poblíž města Konstance

• od začátku 80. let pracoval v dolech v Nové Moldavě jako mechanik

• přes 30 let pracovníkem knihovny a správcem kulturního domu v Gerníku

Předci českého krajana Josefa Merhauta doputovali do oblasti rumunského Banátu v druhé polovině dvacátých let 19. století. V kronice z roku 1853 stojí zápis, že Merhautovi přišli do Gerníku ze Zdic na Berounsku, kde stával hostinec Petra Merhauta zvaný Na Čardě. Krom polních a lesních prací se Merhautovi odpradávna oddávali muzicírování. Už Josefův pradědeček doprovázel ansámbl na basu při nejrůznějších slavnostech, ať už v nedaleké Moldavě, nebo v sousedním Srbsku. Josefův druhý dědeček Šrámek se živil jako mlynář, jejich mlýn stával na konci vesnice, ale komunisti mu napařili natolik vysoké daně, že jeho živnost zahubili.

Josef Merhaut se narodil 7. března 1959 v Gerníku, do domu s číslem popisným 38. Jméno dostal po svém otci, harmonikáři a knihovníkovi Josefu Merhautovi starším, který se živil jako hospodář a hrávání po muzikách na heligonku mu sloužilo jako přivýdělek. Dětství Josefa Merhauta se neobešlo bez výpomoci rodičům na poli. Od školních let chodil pást koně, obracel jetel nebo zaorával kukuřici. Zájem o knihy ho přivedl ke čtení, které oproti ostatním vrstevníkům ovládal už před nástupem do první třídy a v Gerníku, kde patřil k premiantům třídy, vychodil osm ročníků.

Milicant tátovi tloukl do hlavy, že ho zničí

Někteří kantoři zdejší školy dokázali dětem průběh školní docházky znepříjemnit, záměrně jim opakovaně omílali, že jsou „prý jen Češi a v dalších studiích se na rumunských školách neuchytí,“ popisuje Josef Merhaut. Některým dětem se i učitelé posmívali, že navštěvují bohoslužby v kostele. Jednalo se prý o učitele z řad horlivých a přesvědčených komunistů, jimž bylo dobře známo vystupování Josefova otce, kterého místní komunisté dlouho přesvědčovali ke vstupu do strany i do jednotného zemědělského družstva. „Tátovi zakázali, aby hrával na zábavách a svatbách. Byl jsem u toho, když k nám domů přišel milicant, měl na sobě vysoké černé boty a v ruce pravítko, kterým plácal. Tátovi tloukli do hlavy, že ho tím zničí, když se neupíše družstvu. A taky aby se zapsal do komunistické strany.“

Rudí partajníci starého Merhauta nakonec zlomili. Když na něho nezabralo to, že mu upřeli hraní po muzikách, nedovolili mu, aby si na zimu zakoupil dřevo. Rodinu by nechali přes dlouhou a tuhou zimu umrznout. Přesto ale starého Merhauta neumlčeli, byl to dle výpovědí tvrďák a s komunistickými předáky se na místním výboru uměl hádat i po tom, co mu přidělili legitimaci. Nesnášel ty jejich lži.

Na vojně nás zatlačili ke vstupu do strany

Svého syna poslal Josef Merhaut starší na studie do Temešváru, přál si, aby se z Josefa stal železničář, což se mu po čtyřech letech opravdu splnilo. Na střední železniční škole dosahoval Josef výborných výsledků, které si říkaly o pokračování na vysoké škole, jenže tomu už se otec bránil. Od září 1977 Josef Merhaut nastoupil ještě krátce v Temešváru do zaměstnání, ale už měsíc nato přišel povolávací rozkaz na vojnu. Paradoxní až úsměvná je situace, že v jakém antikomunistickém duchu Josef vyrůstal, nyní poblíž rumunského města Konstance měl střežit objekty rafinérie, strategicky důležité pro Ceausescův komunistický aparát. Před návratem do civilu vzpomíná: „Všichni jsme byli natlačeni vstoupit do komunistické strany. Že když nevstoupíme, zavřou nás na vojně do basy.“ Pochopitelně vstupem do strany se chtěl Josef vyvarovat hlavně šikaně, kterou od komunistů prožíval otec.

Učitelka ji seřezala klackem, protože chtěla jít do kostela

Po skončení vojenské služby Josef neměl ještě ani dvacet let. Třetí den od návratu do Gerníku se těžce rozstonal a s nemocnými plícemi si pak v nemocnici poležel celých osm měsíců. Návrat do pracovního poměru byl značně obtížný, přál si zůstat na Gerníku, nakonec ho zaměstnali jako mechanika v nedalekých dolech v Nové Moldavě. Otec na něho naléhal se svatbou, že už je starý chlap a co nevidět mu bude 25 roků. Uposlechl a oženil se s Marií, ač takovou partnerku si Josefův otec nepřál, prý proto, že pocházela z chudých poměrů. Vyhrával po všelijakých tancovačkách, a tudíž měl velký přehled, s kým se jeho syn stýká.

Život se s Marií nemazlil, o čemž vypovídá i událost převyprávěná manželem Josefem Merhautem. „Když má žena měla dvanáct let, konala se mše svatá za jejího tatínka, který umřel velice brzo. Nedovolili jí, aby se mše účastnila, ale ona přesto šla zahradami do kostela, když nějaká sousedka ji zahlédla a práskla učitelkám. Rumunská učitelka, bláznivá komunistka, druhý den Marii potrestala a ve škole ji seřezala klackem. Později Marii prasklo slepé střevo, a když ji doktoři v nemocnici vysvlékli, uviděli modřiny. Vyšetřovala to milicije a přivezla její mámu do nemocnice, Marie byla ještě v bezvědomí. Až když se probrala, tak jim nakonec vše po pravdě řekla a učitelku odsud nakonec odebrali,“ předává vzpomínky své manželky Josef Merhaut.

Všude se pálily dokumenty

V prosinci 1989 prožívali poslední dny mimořádně kruté komunistické diktatury v Rumunsku. Občanské nepokoje propukly v celostátní revoluci, jež byla krvavě potlačena. Ani to však nezastavilo svržení diktátorského režimu a zabití Ceausesca a jeho manželky. „Z dolů do Gerníku jsem se vracel až pozdě v noci, snad po dvanácté hodině. Všude se slavilo, ale taky před knihovnou se pálily dokumenty, to mě nejvíce mrzelo. Zmizelo spoustu dokumentů, a to včetně těch o knihovně,“ vypráví Josef Merhaut, který po revoluci složil odborné zkoušky a více než třicet let vede provoz obecní knihovny a současně obstarává i program kulturního domu v Gerníku.

Devadesátá léta přála na vesnici bohatému kulturnímu životu. V kulturním domě probíhal nespočet tancovaček i promítání filmů a zájemci o knížky museli čekat, než je dočtou čtenáři před nimi. Čeští turisté a charita sem postupně přiváželi současnou literaturu, která postupně vytlačila socialistickou četbu o kolchozech. Gernická knihovna nyní nabízí až 10 tisíc knih, a to jak v rumunském, tak českém jazyce. Po přelomu tisíciletí a postupem modernizace zájem o četbu i služby poskytované knihovnou během několika let poklesl.

Josef Merhaut se svou ženou Marií vychoval dvě dcery, které momentálně žijí v Česku, a syna Václava, který v Čechách studoval a po dvouleté pracovní zkušenosti se vrátil do rodného Gerníku, kde spolu s českou manželkou zrekonstruovali dům a věnují se hospodářství.