Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Meixner (* 1940)

Náš hokej byl pěkný na koukání

  • narodil se 11. března 1940 v Brně

  • odmalička se věnoval lednímu hokeji

  • člen týmu Rudá hvězda Brno (později Kometa Brno)

  • dostal se do výběru národního mužstva

  • zúčastnil se mistrovství světa v letech 1965 a 1966

  • v roce 1968 měl domluvené angažmá v zahraničí, ale po invazi už nesměl odjet

  • v roce 1973 ukončil kariéru

  • živil se jako sportovní reportér a trenér

  • v roce 2016 žil v Brně

Odmala na ledě

Jedna z raných vzpomínek Jaromíra Meixnera se váže k bruslení na zamrzlé hasičské nádrži nedaleko od domu. Konec druhé světové války se blíží – přichází poplach, Brnu hrozí nálety, tatínek vybíhá z domu, popadne malého Jaromíra a s bruslemi na nohou ho odnáší do sklepa, aby se schovali. Ačkoli chlapec ještě ani nechodí do školy, je tento výjev pro jeho život příznačný až symbolický, neboť s bruslemi na nohou pamětník strávil velkou část života.

K hokeji ho přivedl otec, který ho jako nadšený hokejový fanoušek začal posílat na zimní stadion SK Královo Pole. Tou dobou zde jako trenér působil legendární Antonín Haukvic. „Na začátku sezony nás tam bylo na ledě sto, někdy i víc. Trenérovi vždycky trvalo několik tréninků, než vyhodil ty, co tam dělali nepořádek a nebavilo je to. Pak se to zúžilo, ti nejvytrvalejší z nás vydrželi a posunovali se dál.“ Hokej provázel Jaromíra Meixnera po celou dobu školní docházky. V osmnácti letech odjel na rok z Brna do Opavy, kde pracoval jako stavař. Hokeje se však nevzdal a hrál za klub Tatran Opava.

My nejsme žádní profesionálové

Na rozdíl od zemí na západ od železné opony, kde byli hokejisté profesionálové a nemuseli se věnovat ničemu jinému, byli hokejisté východního bloku vždy označováni za amatérské hráče, kteří mají kromě sportu i civilní zaměstnání. První téměř profesionální období sportu tak zažil pamětník na vojně v Jihlavě. „Tam jsme byli jenom na hokej, ne na vojnu. I když se nás taky sem tam pokoušeli nahnat do tanku, budilo to v nás hrůzu.“ Po dvou letech vojny se Jaromír Meixner vrátil do Brna, kde začal hrát za klub Rudá hvězda, později nazvaný ZKL Brno (dnešní Kometa Brno). Zpočátku ještě hráči chodili dopoledne na chvíli do zaměstnání, ale podle pamětníkových slov to za moc nestálo, takže se od této praxe nakonec upustilo a hráči se věnovali pouze hokeji. Nejcitelněji však prý bylo toto proklamované amatérství cítit na mužstvu Sovětského svazu. „Ti povýšili tohle pseudoamatérství na úplný profesionalismus, ačkoli se vydávali za amatéry. Trénovali daleko víc než my, intenzivněji a měli i o něco lepší podmínky.“   

Pěkný hokej na koukání

Pamětník byl na vrcholu kariéry a patřil do národního týmu, se kterým se zúčastnil dvou mistrovství světa – v roce 1965 ve Finsku a o rok později v tehdejší Jugoslávii. Na obou turnajích získalo Československo stříbrnou medaili.

Jako sportovec měl Jaromír Meixner tu výhodu, že mohl relativně snadno cestovat do ciziny. Viděl, jak to na Západě vypadá, a často si přivezl nějaké oblečení. „Všechno tam působilo tak pěkně, udržovaně, naše města vypadala ve srovnání s tím zanedbaně.“ Během Pražského jara, kdy komunistická moc načas polevila, bylo pro pamětníka dojednáno angažmá v zahraničí. V srpnu 1968 však do Československa vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy a Jaromír Meixner nejel nikam. S hokejovou kariérou skončil v roce 1973 a stal se sportovním reportérem v Brněnském večerníku, kde psal samozřejmě o hokeji. Působil také jako trenér juniorů.

Nyní je v důchodu a na bruslích prý nestál, ani nepamatuje. Na vývoj hokeje od doby, kdy led opustil, má jasný názor. Dnešní hokej je prý oproti tehdejšímu tvrdší, rychlejší a namáhavější. „Hráči jsou dnes lépe fyzicky připraveni. Na druhou stranu náš hokej byl na dívání pro fanoušky hezčí – byl kombinační. Teď je to dost často takový boj, dřina.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Magdalena Metličková)