Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Mečíř (* 1921)

• narodil se 11. prosince 1921 ve Staré Pace

• otec Bedřich pracoval celý život na dráze, stejně jako později jeho syn Jan

• celá rodina byla aktivní v Církvi československé (husitské) - CČS(H)

• rodina žila v České Lípě, kde prožila i nástup Henleina a nucené vystěhování v roce 1938

• za války byl rok nuceně nasazen na práce v Rakousku

• po otevření vysokých škol vystudoval práva a začal pracovat na dráze

• zatčen 7. září 1954 na aktivu dispečerů ČSD

• vyšetřován až do soudu byl v Litoměřicích; zažil opakované mnohahodinové noční výslechy

• obviněn s dalšími čtyřmi zaměstnanci ČSD z vyzvědačství a velezrady a 16. března 1955 odsouzen na 16 let těžkého žaláře

• prošel několika věznicemi a tábory nucených prací na Jáchymovsku

• nejdéle byl umístěn na táboře Nikolaj, kde pracoval v podzemí

• během věznění neustále jako právník podával žádosti o obnovu svého trestního řízení

• dne 20. prosince 1956 byl propuštěn, aniž mu byl zrušen rozsudek

• k soudnímu zrušení rozsudku došlo 20. ledna 1957, postupně byli propuštěni i ostatní spoluodsouzení

• po zrušení rozsudku se mohl vrátit na dráhu, kde postupně pracoval jako výhybkář, komandant řízení provozu a výpravčí

• po návratu z vězení se oženil a narodil se mu syn Jan, který je v současnosti starostou ve Stružnici u České Lípy

• po roce 1989 pracoval ve vedení drah jako výzkumný pracovník

• mezi jeho celoživotní záliby patří filatelistika, esperanto, turistika a cestování

• v současnosti je rovněž členem KPV v České Lípě a místopředsedou rady starších CČS(H) tamtéž

• v životě se řídí řeholním heslem: Ora et labora (Modli se a pracuj)

Jan Mečíř se narodil 11. prosince 1921 ve Staré Pace jako jediné dítě manželů Bedřicha a Marie Mečířových. Otec Bedřich Mečíř pracoval celý život na dráze jako dozorce výhybek, matka Marie byla v domácnosti a vychovávala syna. Rodina se záhy po jeho narození odstěhovala do České Lípy, kde postupně sílil český živel. Mladý Jan začal navštěvovat místní českou obecnou školu a byl jedním z nejlepších žáků. Díky tomu byl přijat bez přijímacích zkoušek do nově zřízeného českého Státního reformního reálného gymnázia v České Lípě, kde studoval až do začátku septimy. To byl již rok 1938; české obyvatelstvo se po přijetí mnichovské dohody bylo nuceno z pohraničních území vystěhovat. Rodina nevěděla, kam půjde. Nakonec pomohli příbuzní a rodina odjela do Nové Paky a následně celou válku žila v nedalekém Roškopově. Pro vlastenecky založenou rodinu, matka se nikdy neopomenula zúčastnit oslav založení Československa a celá rodina byla aktivní i ve vlastenecky orientované Církvi československé, to byl jistě čas velkého rozčarování a deziluze.

Mladý Jan Mečíř v té době absolvoval rozdělovací zkoušku z latiny a byl přijat na reálné gymnázium v Nové Pace, které absolvoval s vyznamenáním. Nedlouho po ukončení gymnázia byl totálně nasazen jako dělník k rakouské firmě Ernst Heiken Flugzeugwerke Wien-Schwechat. V Rakousku strávil přibližně rok, když mu kamarád z pracovního úřadu dopomohl k přeřazení na práce v Česku. Začátkem roku 1943 vznikla v Nové Pace nová zbrojní továrna a přikazovacím výměrem do ní byl přidělen i Jan Mečíř. Pracoval tam až do počátku roku 1945, kdy byl přijat ke státním dráhám.

Konec války přinesl i znovuotevření českých vysokých škol. Jan Mečíř okamžitě při zaměstnání nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou v roce 1950 úspěšně dokončil; promoce se uskutečnila 8. prosince 1950. Na fakultě přečkal i několikeré prověrky, přestože odmítl po únoru 1948 přestoupit ze své domovské sociálně demokratické strany do KSČ. Tento fakt mu měl být „přičten k dobrému“ až o několik let později.

Po dokončení studia pokračoval již JUDr. Jan Mečíř ve svém působení u dráhy, kde pracoval jako výpravčí a dispečer ve stanici Děčín. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být za několik let zatčen StB. Až přišlo přeložení do České Lípy a následné zatčení StB na aktivu dispečerů 7. září 1954. Pan Mečíř byl převezen do vyšetřovací vazby v Litoměřicích a až tam se dozvěděl, že se domů již nevrátí.

Během vyšetřování se u něj vystřídalo několik referentů, kteří se jej snažili přimět k doznání. „Nejdříve to bylo pořád: Mluvte o své činnosti, nepřátelské činnosti samozřejmě. Já jsem říkal, že žádné jsem se nedopustil, tak jak se můžu přiznat, když nevím k čemu. To se táhlo kolik měsíců a stále byli horší a surovější. Kolikrát mi řek: ‚Soudruh náčelník mi dal rozkaz, že musíme ráno předložit vaši výpověď a přiznání, a já kvůli vám jsem neměl Vánoce, já kvůli vám jsem nesměl na Silvestra, za nesplnění rozkazu náčelníka, proto byli stále surovější. Jeden mně stále zdůrazňoval, že mne měl dostat do prádla před rokem, to už bych měl držku dávno rozflákanou. To jako zdůrazňoval. Taky když jsem něco řekl, co se mu nelíbilo, tak vyletěl proti mně s rukama zaťatýma před obličej, tak jsem vždycky čekal, jestli uhodí. Neuhodil.“ Celých šest měsíců ho na výslechy vodili v poutech, se zavázanýma rukama. Prodělal nesčetně nočních výslechů, přičemž během dne mu byl spánek samozřejmě zapovězen. Vše spělo k soudu, který se konal 15. a 16. března 1955 v Litoměřicích.

Hlavní líčení s pětičlennou skupinou zaměstnanců dráhy probíhalo pod hlavičkou Krajského soudu Ústí nad Labem. „Bylo nás pět a měli jsme soud, bývalí zaměstnanci dráhy v Děčíně: Vilém Truníček dostal osmnáct let, František Beran dostal sedmnáct let, Jan Urban dostal sedmnáct let, Jaromír Babička dostal dvacet let a já jsem dostal šestnáct let.“ V rozsudku byla trestná činnost obžalovaných popsána pro tehdejší dobu zcela charakteristicky: „Všem obviněným byla společná nenávist vůči lidově demokratickému zřízení, pramenící jednak z jejich politické příslušnosti a jednak z jejich falešného pocitu nadřazenosti k dělnické třídě, kterou jakožto úředníci podceňovali, a z tohoto důvodu si také přáli zánik vlády dělnické třídy. … Obviněný Mečíř jako výpravčí narušoval dopravu na železnici zejména byrokratickým dodržováním právních předpisů, účastnil se též schůzky u Babičky v roce 1953, na které bylo jednáno o zesílení sabotážní činnosti, a spolu s Babičkou se pokusil o vyvolání stávky posunovačů na hlavním nádraží v červenci 1953, využívaje toho, že sám byl jednatelem dílenské rady. Obviněný Mečíř vyvíjel též činnost špionážní. … Pokud se týče vlastního zpožďování vlaků, popíral obviněný Mečíř při hlavním líčení svoji vinu po stránce subjektivní a tvrdil, že v zájmu bezpečnosti dopravy dodržoval pouze přesně dopravní předpisy. Přitom však doznal svoji účast na řadě ilegálních schůzek, na nichž bylo o zpožďování vlaků jednáno, a soud proto neměl pochybnosti o tom, že také obviněný Mečíř vlaky záměrně zpožďoval, jak to ostatně i sám původně doznal. Ilegální schůzky probíhaly ostatně během několika let a nelze činit závěr, že by obvinění byli bývali tak dlouho o věci jednali, aniž by sami ke zpožďování vlaků nepřikročili. Z dokladů připojených ke spisům je zřejmé, že průběhem let byl v Děčíně zpožděn velký počet vlaků. I když nelze vůbec zjistit, jaký podíl má na této skutečnosti úmyslná činnost obviněných, je jisté alespoň to, že tento podíl je velmi značný…“ Opravdu důmyslné prokázání viny.

JUDr. Jan Mečíř byl obviněn ještě z jedné poněkud kuriózní skutečnosti – chtěl prý vyhodit do povětří most přes Labe. „Byl jsem obviněn a také obžalován, že jsem chtěl vyhodit most přes Labe. Tak v životě mne taková věc nenapadla. Slyšel jsem, jak také o mně psal po soudu Průboj ústecký. Tam bylo napsáno, že jsem chtěl vyhodit most přes Labe v Děčíně na 1. máje, když po něm půjde průvod dětí. To ani StB tohle nevymyslelo. To nic takového nebylo. Tam se mluvilo o mostu přes Labe, ale ne o jakém. To už si ten pisálek tam přidal sám, aby se ukázalo, jak je důležitý a co všechno vymyslí. Tak jenom, aby udělali člověku ostudu, aby ho pošpinili.“

Vůbec nejhůře zatčení a soud prožívala matka pana Mečíře. Když se od obhájce dozvěděla, že hrozí i návrhy trestů smrti, tak se psychicky zhroutila a několik měsíců nemohla vstát ani se sama najíst. Jak už bylo zmíněno, JUDr. Jan Mečíř byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k 16 letům těžkého žaláře, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let a k doživotnímu zákazu činnosti v dopravě.

Bezprostředně po vynesení rozsudku začal JUDr. Jan Mečíř podnikat příslušné kroky, aby dosáhl svého očištění a obnovy trestního řízení. Pravidelně psal stížnosti na příslušné instituce, čímž samozřejmě značně rozčiloval bachaře i náčelníka. Ve vězeňském posudku ze srpna 1956 se mimo jiné můžeme dočíst: „Odsouzený nebyl dosud kázeňsky trestán. Jeho chování k příslušníkům je drzé a panovačné, třebaže se jinak snaží, aby nezavdal příčinu ke kázeňskému potrestání.“

Během svého věznění prošel pan Mečíř několika věznicemi a tábory nucených prací. Po svém přesunu z Litoměřic přes Pankrác a Karlovy Vary na Jáchymovsko byl umístěn do tábora Nikolaj a pracoval na šachtě Eduard. Přestože měl doživotně zakázanou železnici, tak trochu s úsměvem připomíná, že i na šachtě se dostal k vlakům blízko, když jezdil alespoň s důlní mašinkou. V červnu 1956 byl z Jáchymovska eskortován zpět do Litoměřic. Tam jej navštívil prokurátor a vyptával se na případné stížnosti. Mečíř mu je podrobně vylíčil a čekal, co se bude dít. Vše vypadalo na prožití již třetích Vánoc za mřížemi. Protože pan Mečíř díky svému pracovnímu pobytu na Jáchymovsku disponoval určitou částkou kapesného, rozhodl se, že sobě i svým třem spoluvězňům zpříjemní vánoční svátky. Ač s problémy, podařilo se mu objednat čtyři nákupy a společně s kamarády se připravoval na prožití svátků narození Krista. Jistě stojí za zmínku, že jedním ze spoluvězňů na cele, kteří také čekali na obnovu trestního řízení, byl i bratr ze stejné církve a místopředseda rady starších náboženské obce CČS(H) v Děčíně MUDr. Otto Švec. A byl to právě primář Švec, kdo pokáral Jana Mečíře, když byl 20. prosince 1956 odváděn zástupcem náčelníka z cely pryč. „To máš z těch tvých stálých stížností. Mohli jsme být na svátky společně.“ Všichni se totiž domnívali, že pan Mečíř bude umístěn na samotku nebo do korekce. Realita však byla neočekávaná a překvapivá. Zástupce náčelníka odvedl Jana Mečíře do propouštěcí místnosti a dal mu přečíst rozhodnutí krajského prokurátora v Ústí nad Labem o přerušení trestu odsouzeného Mečíře. Aniž by tedy soud rozhodl o zrušení trestu, byl pan Mečíř propuštěn na svobodu. Zástupce náčelníka ještě stačil poznamenat, že proti rozhodnutí není možné podat odvolání, a tudíž si alespoň jednou nebude pan Mečíř moci stěžovat.

Jan Mečíř se tak zcela neočekávaně ocitl na svobodě a vydal se na cestu k rodičům. Po příjezdu do České Lípy zazvonil u domovních dveří a dle svého letitého zvyku ještě zaklepal. Matka mu poté vyprávěla, jak v ní po zaklepání byla malá dušička. Sen se stal skutečností a rodina mohla vánoční svátky prožít pohromadě. Nikdo nemohl uvěřit, že se politický vězeň dostal domů bez zrušení rozsudku. Dokonce ani na vojenské správě, kam se šel hlásit a vyzvednout si vojenskou knížku, nikdo nemohl této skutečnosti uvěřit. Očišťujícího rozsudku se pak pan Mečíř dočkal 20. lednu 1957. Postupně byli propuštěni i zbývající členové skupiny.

Díky osvobozujícímu rozsudku mohl JUDr. Jan Mečíř nastoupit opět na dráhu, ovšem nikoliv na odpovídající pozici, ale jako výhybkář. Časem pomocí přátel zastával i pozici komandanta provozu a výpravčího. Řídil a organizoval chod stanice, což bylo vzhledem k jeho minulosti dosti náročné zvládnout; věděl, že obvinění ze sabotáže se v jeho případě může znovu objevit kdykoliv. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a lidé, které řídil, mu naopak vycházeli většinou vstříc. V roce 1958 se panu Mečířovi narodil jediný syn, kterého s manželkou pojmenovali rovněž Jan. Postupem let syn vystudoval strojní inženýrství a v současné době zastává post starosty ve Stružnici u České Lípy.

Život po propuštění plynul celkem klidně. V roce 1960 se pan Mečíř s rodiči pustil do stavby vlastního domu v České Lípě. Věnoval se i svým celoživotním koníčkům, mezi které patří esperanto, filatelistika, numismatika, turistika a další. Jak sám říká, žil spokojený život v pohodě a je za to vděčný. Po roce 1989 byl ještě na několik let povolán na ředitelství drah, kde pracoval jako výzkumný pracovník.

V současné době Jan Mečíř stále žije domě postaveném v šedesátých letech v České Lípě. Přestože žije sám, nemá čas zahálet. Neustále pracuje na zahrádce, jako předseda se účastní pravidelných schůzek filatelistů i numismatiků, je členem pobočky KPV v České Lípě a v neposlední řadě je stále aktivní i ve své církvi, kde již řadu let zastává volenou funkci místopředsedy rady starších CČS(H). O tom, jak málo volného času panu Mečířovi zbývá, nejlépe vypovídá skutečnost, že ke spánku se pravidelně ukládá až ve tři nebo čtyři hodiny v noci. Za to, že dokáže zvládnout takové množství aktivit, nezapomene pan Mečíř každé ráno i večer poděkovat. „Když se tak člověk ohlédne po tom svém životě, tak si říkám, byly tam chvíle pěkné, byly tam chvíle těžké, ale zaplať Pánu Bohu, všechno jsem překonal. Samozřejmě to nebylo jenom mou zásluhou, ale i zásluhou rodičů a samozřejmě nikdy jsem nezapomněl a nezapomínám a nikdy zapomenout nemohu poděkovat Pánu Bohu. Začínám tím každý den, několikrát za den vzpomínám a končím tím každý den. Modli se a pracuj. Ora et labora. Kdybych v tom klidu a pohodě mohl žít až do konce, byl bych spokojený. Opravdu nic lepšího si nemůžu přát: pohoda, klid, spokojenost. Myslím, že mi to přispívá i ke zdraví.“