Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Matyáš (* 1923  )

Slovo Boží je pro mě vodítkem. Víra je moji silou. Bůh je pro mě jistotou. Jeho andělé jsou mým světlem.

  • narozen 21. května 1923 v Košicích
  • pochází z chudé rodiny, rodiče brzy zemřeli
  • jeho vzdělání skončilo pěti třídami obecné školy, pak šel do učení k obuvníkovi
  • živil se příležitostnými zaměstnáními (posluhování…)
  • v roce 1943 nebo 1944 narukoval do maďarské armády, sloužil v pomocné jednotce na jižním Slovensku
  • od jednotky utekl, dostal se do zajateckého tábora a později do koncentračního tábora na území Rakouska, kde strávil asi dva měsíce
  • po válce se vrátil na Slovensko
  • těžká sociální situace ho dohnala k vraždě, za kterou byl odsouzen na doživotí
  • odseděl si 20 let - byl ve věznicích a v pracovních táborech v Ilavě, v Jihlavě, v Leopoldově, ve Vojně a v uranových dolech v Jáchymově
  • ve vězení přijal víru
  • po propuštění během amnestie v roce 1966 vstoupil do sboru adventistů

Příběh Vojtěcha Matyáše je jedním z nejpohnutějších, které jsem doposud slyšela. Není to vyprávění odvážného válečného hrdiny nebo významného disidenta, přesto v posluchači vyvolá silné dojmy a donutí ho přemýšlet. Jeho příběh je celoživotním hledáním místa jedince ve společnosti, touhy po přátelství, rodinném zázemí a lidské důstojnosti. Je to příběh člověka, který spáchal nejhorší zločin: vraždu. Podle názoru většiny tak klesl na absolutní dno a je hoden leda opovržení. Přesto – není i obžalobou společnosti, její nevšímavosti a lhostejnosti?

Vojtěch Matyáš se narodil 21. května 1923 v Košicích na Slovensku jako nejmladší ze čtyř synů. Rodina se dlouhodobě nacházela ve velmi složité sociální situaci. „My jsme byli velice chudí. Neměli jsme peníze a ani dost jídla. Žili jsme ve velké bídě. Někdy jsme chodili krást brambory. Naštěstí nás nikdy nechytili.“ Matka Rozálie byla v domácnosti, jak bylo v té době ostatně obvyklé. Otec Šebestián pracoval v dole. Rodinu však nedokázal dostatečně hmotně zabezpečit. „I když byl otec dobrý pracovník, tak jsme měli velký nedostatek, protože vydělal velmi málo.“ Vojtěchovo vzdělání skončilo pěti třídami obecné školy, další vzdělání nepřicházelo kvůli výše nastíněné finanční situaci rodiny v úvahu. Proto byl Vojtěch dán do učení k obuvníkovi. „On mě do učení vzal, ale musel jsem se stravovat doma…a my jsme neměli ani chleba… Hladověli jsme. Sám ani dnes už nedokážu pochopit, jak to bylo možné.“

Rodiče zemřeli Vojtěchovi velmi brzy. „Když jsem měl sedmnáct let, zemřel mi otec. Ani nevím na co. Jednoho dne začal hrozně křičet. Odvezli ho do nemocnice a už jsem ho nikdy neviděl. Asi o rok později zemřela i maminka. Stal se ze mě bezdomovec – neměl jsem kde spát, neměl jsem co jíst.“ Vojtěch odešel z Košic a téměř dva roky sloužil na malé vesnici u faráře. Vykonával nejrůznější běžné pomocné práce – oral pole, sekal dřevo a podobně. Jeho postavení se ale příliš nezlepšilo, spíše naopak: „Hladověl jsem jako pes. Ráno mi sice najíst dali, ale další jídlo bylo až večer. O obědě jsem si mohl nechat jenom zdát. Oni byli tlustí jako vepří a mně nedali ani pořádně najíst.“

V roce 1943 nebo 1944 byl nucen narukovat v Rimavské Sobotě do pomocných jednotek maďarské armády. „Nepatřil jsem ale do běžné jednotky, která bojuje se zbraní v ruce. My jsme byli určeni na kopání hlubokých protitankových příkopů proti Rusům na jižním Slovensku.“ V jednotce byli převážně Slováci a Maďaři.

Od jednotky utekl, volnost však netrvala příliš dlouho. „Byl jsem velmi naivní. Dostal jsem se do nějakého města. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem šel za nějakým policajtem a řekl jsem mu, že potřebuju někde přenocovat. A on mě poslal přímo do zajateckého tábora.“ Zanedlouho se dostal do koncentračního tábora někde na území Rakouska. Těžké podmínky, hlavně trvalý nedostatek jídla, způsobily smrt desítek lidí. V táboře nebyly navíc ani pořádné domy, spalo se venku pod čímkoliv a na čemkoliv, co si člověk našel. „Tábor byl obrovský. Nedohlédl jsem ani začátku, ani konce.“ V koncentračním táboře strávil pan Matyáš asi dva měsíce.

V roce 1945 byl tábor osvobozen americkou armádou. „Byl jsem konečně volný. Ale byl jsem velmi hladový a slabý. Od slabosti jsem se až motal. Musel jsem jít zase žebrat. Potom to trvalo několik dní, než jsem se nasytil. Stále jsem jedl a jedl a stále jsem měl strašný hlad. To ale nebyl žádný život – pořád se jen někde potloukat.“

Vojtěch Matyáš se přihlásil na československé vyslanectví. Druhý den byl odvezen do Československé republiky, do Českých Budějovic. Vidina lepší budoucnosti se však brzy rozplynula: „Ale zase jsem neměl nic. Zase jsem byl jako bezdomovec – neměl jsem kam jít a co jíst, neměl jsem práci ani peníze. Prostě nic.“ Vrátil se tedy do Košic a nějaký čas strávil u známých, kteří mu však nemohli poskytnout dlouhodobější zázemí, protože byli sami chudí. Odešel proto do Štrby v oblasti pod Tatrami, kde sloužil u sedláka. Tehdy se také poprvé dostal do kontaktu s Církví adventistů sedmého dne. Známý ho zavedl do sboru v obci Lučivná. „Mezi nimi jsem se cítil dobře. Našel jsem tam porozumění.“ Vojtěch Matyáš říká, že tehdy se stal hluboce věřícím křesťanem.

Bohužel trvající těžká sociální situace ho přivedla až ke spáchání vraždy. O důvodech, proč zabil člověka, se mu mluví velmi těžko. Pochvíli mlčení ale přece jen začne vyprávět: „V Breznu jsem sloužil u jednoho sedláka. On byl tak bohatý a mně nedali ani jíst! Jednou mě poslali do lesa pro dřevo. Vyšel jsem ráno, chleba mi nedali ani kůrku a celý den jsem byl pryč. Cestou zpátky byl i kůň už tak zesláblý, že jsme museli každou chvíli zastavit a odpočívat. A jaká zima a fujavice! Ani ten kůň, ani já jsme neměli, co jsme potřebovali. Vždyť Slovensko je křesťanská země! Ale co to je za křesťana, když chudáka jenom využívají, místo aby mu pomohli. Jen aby oni měli co nejvíc! Pak jsem od něho odešel a šel jsem k dalšímu sedlákovi. Ale tam to nebylo o nic lepší. Nikdy jsem od nich neviděl žádné peníze, prostě nic. Tak jsem šel zase pryč… Každý se mnou zacházel jen špatně. Každý mě od mládí jen využíval – farář, ti takzvaní křesťani… když se s člověkem stále zachází takto zle, snadno sám udělá něco zlého. Nikdy jsem nepocítil žádnou lásku. Jen zlo… Zlo vede k tomu, že člověk začne krást a podobně. Velká chudoba vede do záhuby. A tak to bylo i se mnou. Byl jsem ochoten udělat cokoliv. Do kriminálu jsem se dostal, protože jsem učinil zlo a neuvědomoval jsem si to. Žil jsem špatným životem. Nebyl jsem dobrým křesťanem.“

Stejně pohnutě zní jeho líčené samotné vraždy: „Jednou jsem přišel do lesa. Potkal jsem hajného, měl krásné hodinky a pušku. Já jsem měl sekerku. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na následky. Zabil jsem ho. Sebral jsem mu hodinky a pušku. Říkal jsem si: ,Teď mám pušku, náboje…můžu ukrást cokoliv.‘ Jenže brzo na mě přišlo něco, čemu se snad říká lítost. Pušku jsem schoval a utekl jsem.“

Brzy byl chycen a usvědčen. „Já jsem nezapíral. Nic jsem nezapíral, a proto mě chytili a usvědčili.“ Pan Matyáš byl uvězněn v Ilavě a potom v Leopoldově a v Jihlavě. Řadu let strávil v Jáchymově v uranových dolech. Původně mu byl navržen trest smrti, nakonec byl odsouzen ke dvacetiletému žaláři. Vzpomínky z jednotlivých věznic se pamětníkovi mísí, jedna mu připadala jako druhá, všude to bylo podle něj stejné: „Vězeň je vězeň všude – ať už je v Ilavě nebo v Leopoldově nebo v uranových dolech. Vězeň není ani člověk. Každý má číslo a není ani považován za lidskou bytost. Nemá žádnou cenu. Je pro ně jen číslo.“ Duševní útěchu nacházel v náboženství a v několika blízkých lidech, se kterými se spřátelil. Vzájemně se snažili dodat si odvahy. Navázaná kamarádství však neměla obvykle dlouhého trvání, vězni byli odděleni a každý poslán do jiné věznice.

V Leopoldově strávil asi osmnáct měsíců. Pracoval v obuvnické dílně. Pamatuje si na případy útěků z věznice. „Někteří vězni se rozhodli utéct. Prostě je postříleli jako zajatce a hotovo. Všichni jsme se na ně pak museli jít podívat. Asi abychom se báli takové věci dělat. Já jsem nikdy utéct nechtěl. Říkal jsem si, že jsem učinil zlo, a musím si to proto odpykat.“ Jednou zažil i vzpouru ve věznici: „Dávali nám hrozně málo jídla. To není normální, pracovat tak těžce a nedostat ani pořádně najíst! Celý tábor se vzbouřil. Já jsem na to nebyl, já nebyl mezi vzbouřenci. Ale příslušníci byli již připraveni. Měli kulomety a hned stříleli do lidí.“

V Jáchymově pracoval jako vrtač v uranových dolech. Vzpomíná na tamější nesnesitelné podmínky. „V Jáchymově jsem pracoval několik let. To bylo utrpení. Celou směnu jsem byl v šachtě, kam se lila voda. Jen jsem tam přišel a už jsem byl mokrý. Mým úkolem bylo odvážet kamení. Šlo jim jen o to, zda člověk splní normu. Pro mě to byla příliš moc těžká robota, byl jsem slabý. Nedokázal jsem plnit normu, takže jsem pak dostával i míň jíst. Často mě poslali hned zpátky dolů – o hladu. Na nic nebrali ohled.“

Zvlášť tvrdě se trestalo odpírání práce: „Jeden vězeň nechtěl jít pracovat. Bachař ho tak krutě ztloukl, že měl černé pruhy na zádech i jinde na těle.“ Také Vojtěch Matyáš se dostal několikrát do sporu s vězeňským řádem pro svoje náboženské postoje. Často musel celý den stát na místě, někdy mu dokonce přibili boty k prknu, jindy byl zavřen na samotku: „Z náboženských důvodů jsem odmítal v sobotu pracovat. To bylo v táboře Vojna. Dali mě do takové betonové budovy, kde bylo deset malých místností. Do jedné mě dali. Byla to úplně holá maličká betonová místnost – ani postel tam nebyla. A navíc hrozná tma. Člověk nevěděl, zda je den nebo noc. Nalili mi do cely vodu. Celý den jsem stál v té vodě, která se skrz beton nemohla prosáknout pryč. Byla zima, mráz. Já měl letní oděv. Nohy jsem měl úplně červené. Děkuju Pánu Bohu, že nemám dnes nemocné nohy.“

Z vězení byl propuštěn během amnestie v roce 1966. Prožíval krásný pocit svobody. Ihned se ale dostavil pocit nejistoty, co bude dál. Nechtěl už žít jako předtím – nechtěl se potulovat, krást nebo žebrat. Život mu konečně ukázal svou krásnější tvář. Na nějaký čas se uchýlil k dávnému kamarádovi Bláhovi v Pardubicích, který mu kdysi nabídl, že mu pomůže, až si odpyká trest. Poskytl ubytování a především láskyplné rodinné zázemí. Pocity rodiny byly z počátku smíšené: „Bláhova rodina se mě nejdřív bála. Hlavně jeho žena.“ Bláha mu našel také práci v továrně, která mu umožnila se konečně slušně živit a nemuset krást. Pan Matyáš se brzy aktivně zapojil do života místního sboru adventistů. Díky příteli, který nad ním „držel ochrannou ruku“,  pomáhal mu hledat přátele, ale i odstraňovat nedůvěru a někdy i nenávist okolí, získal Vojtěch Matyáš poprvé v životě lidskou důstojnost a zázemí.

Za nějaký čas seznámil s milou slečnou Aničkou, kterou si později vzal za ženu. Společně se odstěhovali na Slovensko do vesnice Brestovec, kde si koupili malý domek. Po nějaké době se vrátili zpět do České republiky. Sílu Vojtěch Matyáš dodnes nachází v hluboké náboženské víře. Denně čte Bibli a snaží se žít dle Božích přikázání. „Teď už se mám o co opřít. Slovo Boží je pro mě vodítkem. Víra je mojí silou. Bůh je pro mě jistotou. Jeho andělé jsou mým světlem.“

Vojtěch Matyáš je rozhořčen z dnešní generace, která je podle něj nenasytná, touží pouze po penězích a odvrátila se od víry v Boha: „Dnes mají lidé krásné domy, televizory, auta, dostatek peněz. Mají prostě všechno. Ale jedna věc jim chybí – a to je poznání Boží vůle a Boží pravdy. Jeden nad druhým se povyšuje. Společnost je hrozně rozdělená, každý jen za sebe. A to je ta osudná chyba dnešní generace. Všude je tolik zla.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století