Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luisa Matlová, roz. Štýrová (* 1916)

Angličané nám dali všechno, a houby o nás věděli

  • narozena 9. dubna 1916 v Košicích

  • v roce 1939 emigrovala za svým manželem k československým cizineckým legiím ve Francii

  • spolu s československými vojenskými jednotkami se přesunuli do Velké Británie

  • okrajově se zapojila do činnosti Československého červeného kříže

  • v roce 1944 manžel odjel do Sovětského svazu, aby se připojil k bojům na Dukle

  • po druhé světové válce se přestěhovala do Brna, kde manžel vyučoval na vojenské fakultě

  • žije v Brně v domově pro seniory a je společensky aktivní

Luisa Matlová, rozená Štýrová, se narodila 9. dubna 1916 v Košicích do smíšeného manželství. Otec pamětnice byl čistokrevný Slovák, zatímco matce kolovala v žilách jugoslávská krev. Rodina, ač nepočetná, byla dobře situovaná, například strýček z otcovy strany řídil vydávání Košických novin.

Pamětnice absolvovala soukromou klášterní školu a následně tři ročníky školy rodinné, kde se připravovala na manželský život a povinnosti hospodyně. Na své dětství a mládí dnes vzpomíná s láskou, rodné Košice milovala, také pro tamní kulturní život. Podvečery často trávila tradičními procházkami „na korze“, které coby nezávazná společenská událost sloužily jako prostor pro seznámení.

„Ten život? Byl krásný. Byl klid. Byla chudoba, ale ženy nechodily do práce. Byly doma s dětmi. Manžel měl o to vyšší plat. Zaměstnané ženy zavedli až komunisté. Opravdu se žilo v klidu a pěkně. Lidé také neměli tak velké nároky. Ale všichni měli hezké oblečení, měli co jíst. (...) Lidé měli domácnost. Před kostelem sice byli žebráci třeba s amputovanou nohou, kteří žebrali, ale stát je podporoval. (...) Existovaly salony na šití, kde bylo zaměstnáno plno lidí. Moje kmotra byla švadlena a v Košicích bylo divadlo, pro které šila. Zaměstnávala sedm děvčat. Teď herečky šaty dostávají, ale tehdy musely mít svoje. Klobouky nejsou, rukavice se šily. Ani trafiky teď nejsou, jak bývaly. Všechno bylo, ale už to není. Už to skončilo. Víte, vy teď žijete úplně jinak. A není to tak pěkné, jak jsme to prožili my. V šest jsem šla na korzo a to bylo velmi dobré. Korzo bylo dlouhé, chodili jsme nahoru a dolů a poznali jsme tam nové lidi. V osm hodin jsem musela být doma.“

V sedmnácti letech se Luisa Matlová prostřednictvím své kamarádky seznámila s budoucím manželem. Košice tehdy sloužily jako sídlo Zemského vojenského velitelství, a z toho důvodu se zde nacházelo množství armádních jednotek. Jednou, při návštěvě v domě své přítelkyně, potkala pamětnice dragounského důstojníka Matla, který se tou dobou léčil ze zranění nohy. Brzy se konala svatba a novomanželé se přestěhovali do Prahy. Poté už celý jejich společný život Luisa Matlová následovala svého muže tam, kam ho zavedly vojenské povinnosti, pokud to jen trochu šlo.

Víte, to je náhoda. Nevím, jestli jsem vám říkala, že tady byly vyvěšené dvě věty, které někdo napsal. (...) ‚Potkávám tisíckrát jednu osobu, nic to není. A jinou potkám jednou a je to na celý život.‘ A já jsem šla pro maminku vypůjčit knížku k mamince mojí kamarádky a tam byli ubytovaní dva důstojníci. Jeden měl jeden pokoj a druhý měl druhý. A já jsem tam šla. On byl zrovna nemocný a kamarádka Ela nebyla doma, byla někde pryč. Její maminka řekla: ‚Jé, děvčátka (přišla jsem tam s kamarádkou), pojďte, náš pan poručík je nemocný, on bude rád, že uvidí, že má návštěvu.‘ Tak nás tam zavedla. A bylo to. Takže to, co tam bylo napsané, výborně pasuje. Opravdu, viděla jste chlapce na korze, chodili jste spolu, doprovázeli vás domů, stokrát, nevím kolikrát, a nic z toho nevzešlo. A přijdete tam, uvidí vás... Druhý den přišla Ela: ‚Poslouchej, ten náš poručík, ještě ho bolí ta noha.‘ Kůň ho přimáčkl ke zdi, když jezdil. Tak proto byl doma. Měl na sobě župan, chodil, ale špatně. A když jsme tam přišli, tak z toho byl paf – dvě holky. Viděl mě, tak si mě asi vybral. A druhý den poslal Elu, jestli když za týden bude jeho noha už dobrá, jestli se s ním chci sejít a v kolik hodin a kde.“

Krátce před začátkem druhé světové války byl důstojník Matl přeložen do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po obsazení školy Němci si našel práci v prestižním Baťově podniku. Zdejší systém a filozofie pamětnici okouzlily. Podle jejích slov byla služba u Bati neustálá – člověk (čím výše postavený, tím spíše) si musel neustále udržovat určitou úroveň, protože pracovníkem a tím pádem reprezentantem firmy Baťa byl nepřetržitě.

Netrvalo však dlouho a v roce 1939 manžel Luisy Matlové společně se svým přítelem Miroslavem Vejražkou emigroval k cizineckým legiím do Francie. Jeho žena ho následovala hned, jakmile to bylo možné.

Jeli jsme k rodičům a těm jsme to podali, že jedeme do Maďarska k našim a že manžel má v úmyslu odjet do Francie. Nebránili nám. Říkali jsme, že kdyby to jinak nešlo, tak se vrátíme, a kdyby šlo, tak už se nevrátíme. Aby věděli, že není zavřený, a byli klidní, že už jsme mimo. Dědečka, jeho otce, jsem viděla naposled, byl to takový vysoký pán. Měli jsme se velmi rádi. Tehdy mi koupil na rozloučenou na Vánoce parfém. Tehdy se dělaly parfémy s krásnými velkými broušenými špunty. A byla velmi tuhá zima. Tehdy spousta lidí, kteří utíkali přes lesy, zmrzla.“

(Manželka poručíka Vejražky vyčkávala jeho návratu ve vlasti, bohužel marně.
„Vejražka stál dole, jeho žena na schodech a tam se loučili, protože on nemohl odjet a zůstával. A my jsme jeli do Prahy na dovolenou od Bati na vánoční svátky. Oni se loučili a ona strašně plakala, jako kdyby cítila. On jí řekl: ‚Neplač tolik, na shledanou, za dva roky všechno skončí, všechno bude zpátky...!‘ Už bohužel. Můžu vám říct, že ona celou noc proplakala.“
Miroslav Vejražka se z Velké Británie již nevrátil, po návratu z bombardování Brém 14. září 1940 byl po nedorozumění zastřelen britským příslušníkem jednotek Home Guard, kterého odbyl jadrným českým výrazem namísto sdělení hesla v angličtině, jež neznal.)

Po určitých peripetiích se Luise Matlové na druhý pokus podařilo dojet vlakem přes Maďarsko, Švýcarsko a Itálii až do Francie. Cestu absolvovala úspěšně také díky šťastným shodám okolností, které v jejím životě sehrály roli ještě několikrát. Ve Francii se se svým chotěm šťastně shledala a až do kapitulace země zde pobývali společně. Následně se vypravili spolu s mnoha dalšími Čechoslováky do přístavu Gibraltar, odkud byla vypravena loď velkou oklikou do Velké Británie.

„Anglie je Anglie. Opravdu, jak se k nám chovali, jak nás přivítali! Jako kdybychom patřili k nim. Ta důvěra! Celý barák nám dali k dispozici. Byli báječný, báječný. (...) Nenatrefila jsem na nikoho, kdo by nám nevyhověl. Všichni, i šlechta, jak pomáhali. Všichni šlechtici byli zaměstnaní. Doma měli třináct lidí služebnictva, ale šlechtična dělala pro vojsko.“

Na pobyt v Anglii Luisa Matlová dodnes velmi srdečně vzpomíná. Fascinovala ji britská organizovanost, schopnost a štědrost. Společně s dalšími ženami československých důstojníků byla ubytována nejprve v Londýně, zatímco výcvik československých vojenských jednotek probíhal v parku Cholmondeley.

„Londýn byl strašně obrovský a teď je ještě větší, protože připojili periferie. Je velký, strašně velký. Tam se vyznat... Ale všechno bylo označené a všechno jezdilo. Bydleli jsme tam v penzionu, pokud bylo dost volného místa. Všechno ubytování bylo soukromé. Vojsko bydlelo v jiném místě, takzvaném Cholmondeley parku. Ten park patřil jednomu šlechtici, který ho dal k dispozici československé armádě. Dovedete si představit, jak byl ten park veliký? Měli tam postavené obrovské stany, kde spalo deset dvanáct lidí. A mám tu jednu fotku, jak obědvali, a tam je vidět i bílý ubrus v tom stanu. Bylo to obrovské, to se nedá říct. A dostali tam okamžitě uniformy, protože ve Francii museli mít svoje uniformy, co si nechali ušít za peníze. V Anglii okamžitě došla anglická výbava. Když jsme bydleli v Londýně, začalo šílené bombardování. To jste ještě neviděla. Musela jsem jít i do krytu. Začalo to večer a ráno, když se rozednilo, tak to skončilo. A furt takhle kolem dokola. Tady německé bombarďáky odjížděly a tady doletěly nové. Pořád kolem dokola. Z jedné strany přijely a z druhé strany odjely. Strašný, strašný, strašný...“

Díky manželovu postavení a patrně i díky vlastnímu kouzlu osobnosti byla pamětnice ve společnosti oblíbená, nejen mezi československou obcí ve Velké Británii. Navazovala hluboké přátelské vztahy, ráda zvala do svého domu hosty a pečovala o ně. Když v Anglii porodila dceru Janu, těšila se i ta přízni jak místních emigrantů, tak anglických hostitelů a o její kmotrovství se hlásilo hned několik zájemců. Fotografie „Little Jane“ se dokonce objevila v místních novinách. 

„Stěhovaly jsme se všude, kde byli manželé, kde bychom byly v bezpečí a kde by jim k nám bylo nejblíže. Aby necestovali půl dne k nám a půl dne zpátky. Tak jsme spolu úřadovaly a šlo nám to velmi dobře. Ona byla Polka, Varšavanka, tak pozvala samozřejmě celou polskou vládu v Londýně na čaj. (...) Nachystaly jsme obložené chlebíčky a takové ty menší věci, co bylo. K dostání byla hromada věcí, protože to piloti dovezli. I lodí z všelijakých končin přišlo jídlo, takže bylo k dostání ovoce a takové věci.“

Před koncem války byl velící důstojník Matl spolu s desítkami dalších vyslán do boje na ruskou frontu. Odjel koncem roku 1944 a na místo určení, do ruského Buzuluku, dorazil v březnu následujícího roku. Z dlouhé a komplikované cesty psal své ženě lístky, podle nařízení na malé kartičky o rozměru A7, aby při dopravě tvořily co nejmenší zátěž. Po skončení války se Lusia Matlová v Rusku se svým mužem shledala, a to na podzim roku 1945.

„Z Anglie jelo do Ruska vojenské vedení. Jenže když poslali dvacet vycvičených důstojníků, tak Němci už o tom věděli. (...) Nešlo cestovat rovnou. Manžel jel na ruskou frontu téměř čtyři měsíce, protože když byla poslána větší skupinka, tak to Němci zjistili a začali je bombardovat. Takže důstojníci na cestě všichni zemřeli. Němci to vypátrali, protože v Anglii byli němečtí špioni. (...) V Buzuluku byl největší šarže Svoboda. Když důstojníci přijeli z Anglie, šli se představit. Všichni stáli v ‚štrúdlu‘, i manžel, a když k němu Svoboda přišel, povídá: ‚Nic neříkej, nic neříkej... Matl! Hranice.‘ Svoboda byl velitelem Vojenské akademie v Hranicích, když se tam manžel učil dva roky na důstojníka.“

Po návratu z ruské fronty se rodina Matlových usadila v Praze. Udržovali přátelské styky s generálem Svobodou, jeho ženou Irenou a dalšími důstojníky, které během své pouti do osvobozené vlasti poznali. V armádním domě se pořádaly různé společenské akce a večírky, pamětnice byla často zvána do společnosti, kde ji mnohdy považovali za Angličanku. Svobodná atmosféra v republice však trvala jen krátce, po únorovém převratu v roce 1948 se doba změnila a někteří jejich přátelé byli pronásledováni. Luisa Matlová na tento zlom vzpomíná jako na den, kdy se její manžel vrátil domů a ženě a dceři řekl: „Už spolu nesmíte mluvit anglicky.“

Rodina se později přestěhovala do Brna, kde důstojník Matl přednášel na vojenské fakultě univerzity obrany. K dceři Janě přibyl po několika letech syn, který bohužel zemřel již ve věku šestatřiceti let. V Brně žije Luisa Matlová dodnes. Je několikanásobnou babičkou i prababičkou a přes svůj vysoký věk je fyzicky i mentálně ve vynikající kondici. Po zranění kyčle se již ani příležitostně nevěnuje svému milovanému tanci, je však velmi čilá, plná elánu a usměvavá. Jako poslední žijící veteránka druhé světové války je zahrnována různými pozornostmi, navštěvována a pobízena k vyprávění. Je známa jako bývalá přítelkyně Hany Benešové, podle jejích slov je ale tato pověst, kterou rozšířili vojenští veteráni, přehnaná.

O manželech Benešových Luisa Matlová říká: „Já jsem přímo do styku s paní Benešovou nepřišla... Jenom tak zdálky. Zdravili jsme se, mávali si, že byli tam... že byla s manželem úředně. Tak jsme se viděli častěji. Byla normálně báječná. Báječná. Protože my jsme ještě z práce z Brna jezdili tam do vily, kde bydlela, kde je pochován pan prezident. A když jsme přišli k hrobu, tak jsme vždycky zazpívali hymnu a ona vyšla a mávala na nás, že ano, že děkuje. Ale pak oslepla. Takhle to bylo, víte, osobně s ní jsem se úplně nebavila. Jen například v jídelně nebo jinde, když třeba seděli, tak to ano, to jsme se viděli. Ale ne že bych s ní mohla mluvit. Protože ona byla dost uzavřená, i s manželem byli oba dost uzavření.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Zahradníková)