Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Matějovský (* 1925  †︎ unknown)

Sedm hodin na mušce německého odstřelovače

  • narodil se 20. dubna 1925 v obci Česká Krošna na Volyni
  • po smrti otce a matky byl od roku 1936 vychováván babičkou
  • bratr Vladimír byl v roce 1941 zajat a odveden na nucené práce do Německa
  • svědkem hromadných poprav Židů v Žitomiru
  • roku 1943 narukoval do Rudé armády
  • v boji u Narvy byl zasažen výbuchem granátu
  • konec války ho zastihl v okolí Berlína
  • roku 1947 reemigroval do Československa

Jako sirotek vyrostl na Volyni, kde prožil německou okupaci. Zajetí jeho bratra a vraždění židovských obyvatel ho přiměly k útěku. Byl zařazen k jednotkám Rudé armády a boji na východní frontě prošel až k Berlínu. 

František Matějovský se narodil 20. dubna 1925 v obci Česká Krošna, nedaleko města Žitomir – v jednom z center české menšiny žijící na Ukrajině. Jeho otec se jmenoval Antonín a pracoval jako zemědělec a traktorista. Bohužel v roce 1933 onemocněl tuberkulózou a na následky nemoci zemřel. O tři roky později přišla o život i Františkova matka Marie, původem Polka, která až do své smrti pracovala jako poštovní doručovatelka. Po zesnulých rodičích tak zůstali tři sirotci – Vladimír (*1923), František a nejmladší sestra Marie (*1928) – o které se přes panující chudobu starala babička Marie. Pamětník nejprve navštěvoval tamější českou školu a později se učil bednářem v žitomirském pivovaru, ovšem studia přerušila druhá světová válka.

Bratr padl do zajetí

Dne 22. června 1941 se otevřela východní fronta druhé světové války, když Německo v ranních hodinách zaútočilo na Sovětský svaz. „Byl jsem zrovna u strýce, který stavěl domeček. Letadla přilétla a na Žitomir naházela bomby.“ V dalších dnech se František z rozhlasu dozvěděl o vyhlášení války a na ulici začal potkávat vojáky v německých uniformách. S přepadením země došlo i k zajetí staršího bratra Vladimíra, který v té době sloužil přímo na hraniční čáře a putoval do Německa, kde byl nasazen k nuceným pracím.

Na popravených Židech zasadili obilí

S německou okupací přišla i perzekuce a deportace židovských občanů. Někteří v natěsnaných dobytčácích odjeli do Německa. A někteří byli odváženi za Žitomir a tam ihned zastřeleni. Na hromadné popravy bylo vidět i z kilometr vzdálené Krošny. 
„Z tržnice v Žitomiru je naložili na vozy a odváželi na ‚Bovenzu‘, jak se říkalo místu u cihelny za městem u českého hřbitova, kde byla obrovská rokle. Viděl jsem, jak je tam přiváželi. Deset lidí se postavilo, poté si klekli k vykopané díře a popravovali je. Zabíjeli muže, ženy i děti. Později sem zasadili obilí.“ 

V těchto místech se páska magnetofonu zacuchá a hlas volyňského rodáka Františka Matějovského se ztratí. Po více než pětadvaceti minutách nečitelného záznamu se znovu vynoří pamětníkovo vyprávění. Z technických důvodů proto nebylo možné uvést všechny jeho vzpomínky na období německé okupace a podrobnosti o jeho nástupu do armády.

V úvodu natáčení však ještě stačil poznamenat, že zabíjení Židů a další běsy ho přiměly v roce 1943 k útěku na severovýchod země, do Charkova, kde žila jeho teta. A právě tam narukoval do Rudé armády.

Přežil výbuch granátu

V řadách sovětské střelecké divize se František Matějovský účastnil bitvy u Narvy, kde se rudoarmějci ocitli pod silným německým útokem. Během této operace došlo i k pamětníkovu zranění. Vystřelený německý granát zasáhl úkryt, ve kterém v tu chvíli bylo asi deset jeho kamarádů. Většina z nich zahynula a pamětník utrpěl těžká zranění. „Měl jsem víc než štěstí. Tekla mi krev z uší i z úst a nemohl jsem dva měsíce mluvit. Ten tlak a šok mi způsobily, že jsem se zajíkal. Asi tři neděle jsem strávil v lazaretu. Sestřičky mi dávaly na krk a na záda olověné destičky, do kterých se posílal elektrický proud. Postupem času se mi to zlepšilo.“ Pamětník vypráví o svém jediném zranění, které trvale poškodilo jeho sluch. Přesto se na válečnou linii vrátil.

Radiostanice provrtaná kulkami

S podzimem roku 1944 se Rudé armádě podařilo probojovat až na území Východního Pruska. František Matějovský se ocitl jako živý terč německého odstřelovače, a proto se musel několik nekonečných hodin ukrývat bez sebemenšího pohnutí. „Snad sedm hodin jsem byl zalehnutý. Zima mi byla, ale co mi to bylo platné... Věděl jsem, že jakmile se pohnu, oddělá mě. Na zádech jsem měl radiostanici a ta byla kulkami provrtaná snad třikrát nebo čtyřikrát. Počkal jsem, až se zšeřilo, a potom jsem utekl.“

Konec druhé světové války zastihl Františka Matějovského v německém Magdeburgu. „Devátého května kolem čtvrté hodiny ranní mi byl do vysílačky sdělen konec války. Když jsme přišli k Labi, tak na druhé straně už byli Američané, kteří tam přišli o něco dřív, asi o týden. Na Labi pak proběhla přímo oslava. Připravili jsme stoly a Američané vytáhli konzervy od UNRRY.“

V nejmenovaném městě poblíž Berlína pak strávil zhruba další půlrok a poté spolu s ostatními vojáky mašíroval do 240 kilometrů vzdálených polských kasáren u Poznaně. Ze sovětské armády pamětník odešel v roce 1947. Poté se přestěhoval ke své sestře Marii, která od roku 1946 žila v Čechách, v Čížkovicích v severních Čechách, a tam se také v roce 1951 oženil s Marií Kočovou. Do roku 1962 pracoval v Secheze (Severočeských chemických závodech) v Lovosicích a poté přešel k podniku Zemědělských staveb, kde setrval až do svého odchodu do penze v roce 1983.

Jeho starší bratr Vladimír, který byl zajat a poté nasazen na nucené práce, pracoval v zemědělství a u německých statkářů až do osvobození v roce 1945. Poté se nakrátko vrátil na Ukrajinu. Ovšem z obav ze stíhání stalinistickým režimem ze země utekl. „Vojáci, kteří se Němcům vzdali, byli Stalinem trestáni. I on měl hrůzu z toho, že ho budou pronásledovat. Odjel proto až za Bajkal, do Chabarovsku, a domů na Ukrajinu už se nikdy nevrátil.“ František Matějovský si se svým bratrem Vladimírem ještě na sklonku osmdesátých let dopisoval, ale poté jejich korespondence utichla. Nikdy více se už nesetkali. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století