Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Marusjak (* 1960)

Trampem v době normalizace

  • narodil se 19. června 1960 v Olomouci

  • v letech 1968–1970 chodil do skautského oddílu

  • po zákazu Junáka propadl trampignu

  • roku 1980 maturoval na Střední průmyslové škole v Lipníku nad Bečvou

  • během normalizace se podílel na šíření samizdatové literatury

  • po revoluci vydal několik básnických sbírek

  • v posledních letech se stal organizátorem undergroundových akcí a festivalů

Seděli na kládách u cesty. Oblečeni do maskáčů nastavovali tvář prvnímu jarnímu slunci. Někdo vzal kytaru a do vůně cigaret se nesla melodie: „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci…“ V dálce, kde se polní cesta potkávala se silnicí, se objevila žlutobílá tečka. Pomalu se k nim blížila. Obávaná Lada 2103 s černými písmeny VB na dveřích. „Občanské průkazy a jménem zákona se rozejděte,“ řekli a začali trampy jednoho po druhém legitimovat. „Kolikrát nás na vandru takhle rozehnali,“ říká celoživotní tulák a básník Miroslav Marusjak.

Přijeďte si pro mě, bude válka s Rusy

Narodil se 19. června 1960 v Olomouci do rodiny Miroslava a Zdeňky Marusjakových. Dětství prožíval jako tehdy všichni kluci z okolí. V Holici, na předměstí Olomouce, kde Marusjakovi žili, Miroslav spolu s bratry a dalšími kamarády stavěli bunkry, přehrady a ve smyšlených válkách dobývali zdi Alama. Miroslav také začal chodit do skautského oddílu. Vše nasvědčovalo tomu, že doba ponurých padesátých let, jež nechvalně proslula politickými procesy a vraždami, je u konce. Československo se nadechlo ke svobodě a směřovalo k obrodnému procesu demokratizace, který vešel do dějin jako Pražské jaro. To se však nesetkalo s pochopením vedení Sovětského svazu, jež se v roce 1968 rozhodlo k tvrdému opatření, a v srpnu téhož roku překročily hranice Československa vojska Varšavské smlouvy. Svoboda a naděje z uvolnění režimu skončily pod pásy okupantských tanků.

Osmiletý Mirek prožil 21. srpen 1968 na skautském táboře nedaleko Bystřice pod Hostýnem. Pod dojmem událostí napsal domů rodičům krátký vzkaz: „Přijeďte si pro mne, bude válka s Rusy.“ Tábor se v následujících dnech začal vylidňovat. Přijížděli vystrašení dospělí a v hrůze či předtuše nastávající války odváželi své děti domů. „Když jsme se vrátili do Olomouce, ve městě stály všude tanky,“ říká Miroslav Marusjak. Klukovský svět přijal tuto novou skutečnost po svém. „Bydleli jsme na tehdejší Novosadské ulici na Novém světě, kousek odtud bývala naše kasárna. Rusi to zabrali. Kolikrát naší ulicí jezdily jejich transportéry. Starší kluci tam chodili, obraceli cedule a psali křídami hesla na silnici. A pak jsme po nich házeli kameny, vždycky alespoň jeden šutr. Byl to takový odpor neodpor,“ usmívá se pamětník.

Po invazi byl se skautováním konec

Rozmach skautingu, který přineslo jeho znovuobnovení během Pražského jara, skončil v roce 1970 opětovným zákazem. Některé oddíly zcela zanikly, jiné se pod hlavičkou Pionýra či jiných oficiálních organizací snažily i nadále pokračovat. Pro Miroslava to však znamenalo konec. V devíti letech si poprvé uvědomil, že nežije ve svobodné zemi. Když jeho oddílový vedoucí přinesl na schůzku červený pionýrský šátek, Mirek si jej vzal domů, sirkami do něj vypálil dvě dírky a poskládal jej do tvaru čertovské hlavy. Takto jej přinesl na příští schůzku zase odevzdat. „Tak jsem se s pionýry rozešel. Spousta starších kluků v tu dobu začínala jezdit na trampy a mě to postupně také přilákalo a vtáhlo,“ vypravuje pamětník.

Tramping byl svobodný a neorganizovaný

S partou kamarádů začal trampovat někdy v roce 1975, když skončil základní školu. Měl čerstvých patnáct a v zánovním občanském průkazu razítko, které stvrzovalo jeho příslušnost k Československé socialistické republice. Ale Miroslav v šedi, jakou prožívaly statisíce dalších lidí v normalizaci, svůj volný čas trávit nechtěl. Víkendové cesty z města se však mnohdy neobešly bez asistence orgánů Veřejné bezpečnosti. „Hlavní problém byl, že tramping byl pro ně nepodchycený. Neorganizovaný, svobodomyslný a tudíž nebezpečný,“ říká Miroslav Marusjak a dodává: „Když nás rozehnali, museli jsme se rozejít každý svou cestou. Ale ještě jsme si stačili říct, kde a na jakém místě se znovu setkáme. A tam potom vandr pokračoval.“

V době, kdy veškerá komunikace stála buď na ústní, telefonické či písemné domluvě, nebylo pro režim těžké zjistit, kdy a kde se trampové setkávají. Miroslav Marusjak vzpomíná na to, že obálky se „zvadly“, jak se říkalo a dodnes říká pozvánkám na trampské potlachy či jiná setkání v přírodě, byla na poštách otevírána a čtena. „Měl jsem na poště kamaráda Išu. Ten mi kolikrát do zvadla připsal něco navíc. Tak jsem věděl, že to četli,“ uzavírá pamětník.

Nesměli jsme mít džíny a dlouhé vlasy

Normalizační léta snášela mladým svobodomyslným lidem do cesty mnoho nepochopitelných překážek. Miroslav v roce 1976 nastoupil na Střední průmyslovou školu v Lipníku nad Bečvou. „Před maturitou si nás zavolali, že kdo má delší vlasy, musí jít k holiči a pěkně nakrátko. Měl jsem takovou fintu, že jsem si ty vlasy natáčel na drát, aby vypadaly kratší. Ale před maturitou jsem je stejně musel ostříhat,“ vypravuje pamětník. Problémem byla i máničkovská móda. Miroslav Marusjak vzpomíná, že na škole nelibě nesli, když studenti oblékali symbol tehdejší západní kultury, jeansy.  „Obávaný zástupce ředitele a kovaný komunista Košťálek stál na začátku školního roku na chodbě a třídil ty, kteří měli na sobě džíny. Za trest jsme pak museli vždy něco uklízet. Měli jsme i povinné brigády. A já jsem si dal socialistický závazek, že se nikdy žádné nezúčastním,“ usmívá se Miroslav Marusjak.

Vedle Bondyho jsme přepisovali Solženicyna

Trampské kruhy se často mísily s undergroundem. Miroslav se na vandrech seznamoval s písněmi Svatopluka Karáska, Vladimíra Merty a Karla Kryla. Od těch již nebylo daleko k textům a hudbě The Plastic People of the Universe, DG 307 či kapelám jako Bílé světlo, Umělá hmota a Psí Vojáci. Druhá kultura se mezi mladými, podobně smýšlejícími lidmi šířila rychlostí blesku. Miroslav si s kamarády vyměňoval často nekvalitní nahrávky na magnetofonových páskách. Texty undergroundových básníků, jako byli například Pavel Zajíček a Egon Bondy, se hromadně přepisovaly a kopírovaly na psacích strojích a Miroslav se aktivně podílel na jejich šíření. „To sis koupil tisíc leteckých papírů formátu A4, jejich hřbet jsi slepil Kanagomem a pak se psalo. Vzniklo tak deset kopií plus jeden originál. Měl jsem doma Ginsburga i Zappu. Dokonce jsme přepisovali Solženicyna“ vypravuje pamětník.

Zbytečné dva roky života

Ještě během studií na průmyslovce se Miroslavovi dostalo do ruky prohlášení Charty 77. Chtěl jej podepsat, ale na radu starších kamarádů od svého plánu ustoupil. Nejspíš by kvůli tomu nedostudoval. Po úspěšně složené maturitě nastoupil do lesa jako dřevorubec. Brzy však dostal předvolání k odvodu do armády. „Zkoušel jsem to uhrát na modrou knížku přes bolavá kolena, ale bez úspěchu. Tak jsem zbytečně promarnil dva roky života,“ říká Miroslav Marusjak. Aby se po vojně vyhnul alespoň pravidelným vojenským cvičením, podstoupil několikatýdenní pobyt v psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Napsali o mně, že mám lucidní sklony. A vyšel jsem z toho dobře, kdyby tehdy začala válka, moje jediná funkce by byla obcházet a svolávat lidi,“ usmívá se pamětník.

Jak jsme (ne)chodili volit

Když se v roce 1985 ženil s Ivanou, pracoval již na dráze. Do konce vlády jedné strany zbývaly čtyři roky. Miroslav s Ivanou nechtěli chodit k volbám a vhazovat do urny jediný povolený lístek. „S ženou jsme to řešili vcelku elegantně. Já jsem vždy na úřadě nahlásil, že v době voleb nebudeme doma a vyzvedl jsem si cestovní volební lístek. Ten jsem pak spláchl do hajzlu a byl klid,“ říká Miroslav Marusjak.

Sametová revoluce v roce 1989 jej zastihla na cestě do práce. „V autobusu najednou z rádia vyhrával Kryl a Kubišová, tak jsem si říkal: ,To je dobrý!‘ A ono zrovna probíhalo to revoluční dění. Naše dcera se o několik měsíců později narodila do svobodného světa.“