Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Štefan Márton (* 1932)

• narozen 13. května 1932 v Biharkeresztes v Maďarském království (dnes na maďarsko-rumunské hranici)

• od roku 1938 žije v obci Šahy, která během jeho života patřila pod pět různých státních útvarů

• vzpomíná na židovské ghetto v Šahách a na deportace Židů v r. 1944

• přechod fronty v zimě 1944 přečkal ve sklepě svého domu, kde se skoro měsíc ukrýval s dalšími téměř třiceti lidmi

• po přechodu fronty byl ve svých třinácti letech nuceně nasazen do improvizovaného lazaretu a následně nasazen jako hrobař

• vzpomíná na poválečnou výměnu obyvatel mezi Československou republikou a druhou Maďarskou republikou

• popisuje kolektivizaci zemědělství a průmyslu v padesátých letech i důsledky maďarského povstání r. 1956 na maďarskou menšinu žijící v tehdejším Československu

• vystudoval veterinární lékařství v Košicích, živil se jako veterinář

• zúčastnil se půlroční veterinární expedice do Mongolska v r. 1964

• o pobytu v Mongolsku napsal knihu, pořídil i filmové záznamy expedice

• angažuje se ve veřejném životě, například ve věci vytvoření pamětní tabule při vstupu do bývalého židovského ghetta ve městě Šahy, pořádá různé kulturní a společenské akce

• je autorem několika odborných publikací z oboru veterinární medicíny i historických a vzpomínkových děl

„Já jsem nikam neemigroval, ale žiju už v pátém státě. Jednou bylo Maďarsko, pak Československo, potom zase Maďarsko, potom zase Československo a teď je to Slovensko,“ zamýšlí se Štefan Márton nad tím, odkud pochází.

Pohraniční děti

Štefan Márton se narodil 13. května 1932 v domě svých prarodičů v pohraniční obci Biharkeresztes v Maďarském království. Jeho dědeček Armin Grosz byl lékař, babička Sára Groszová, stejně jako Štefanova matka Lydia (1904–1969) dle dobových konvencí v domácnosti. Prarodiče byli pokřesťanštění Židé, dceru Lydii nechali pokřtít někdy kolem r. 1914.

Otec Štefana Mártona Jozef (1894–1904) pocházel naopak ze silně katolické rodiny, v domě Jozefových rodičů se dokonce stravovali místní kněží. Provozovali menší hospodářství u jihoslovenské obce Vráble.

Onoho času se zboží přepravovalo na vagónech tažených koňmi, na celnicích tedy vždy pracovali zvěrolékaři. To byl i případ Jozefa Mártona. „Sestra Eva (1930–2020) se narodila na srbsko-maďarské hranici, já se narodil na rumunsko-maďarské hranici a od roku 1938 jsme žili na československo-maďarské hranici, abychom byli blíž otcovým rodičům,“ vysvětluje Štefan Márton. Přestěhovali se do jihoslovenského města Šahy.

Pod zelenou kabelkou žlutá hvězda

Na základě vídeňské arbitráže z r. 1938 připadlo východní a jižní Slovensko, tedy i město Šahy, Maďarskému království. Češi a většina Slováků museli z města odejít. Téhož roku začaly v Maďarsku platit protižidovské zákony – Židé nesměli na vysoké školy či otevírat nová řemesla. Štefan Márton, coby malý chlapec, tyto události ani vypuknuvší válku moc nevnímal. Všude bylo plno zásob – drůbež, vejce, konaly se zabijačky, byly klobásy i maso. Ve škole se o politice nemluvilo. Ve škole se mluvilo maďarsky a Maďarsko bylo Hitlerovým spojencem.

Změna nastala 4. dubna 1944, kdy vstoupilo v platnost nařízení o povinném označování Židů žlutou hvězdou. „Chodil jsem do třetí třídy, když jsem se poprvé dověděl, že moje máma má židovský původ. Pro mě to byl strašný šok. Nevěděl jsem, co se děje. Strašně jsem plakal, byl jsem hrozně nešťastný. Měla takovou zelenou kabelku, kterou si tu hvězdu schovávala,“ vzpomíná Štefan Márton na okamžik, kdy i do jeho života vtrhla druhá světová válka a holokaust.

Výkladní skříně zavřené, záclony v oknech zatažené

28. dubna 1944 vstoupilo v platnost další nařízení: o soustřeďování židovských obyvatel do ghett. Ta vznikla ve více než pětapadesáti maďarských obcích, včetně Šah. Do města přijeli vojáci a četníci. „Všichni byli zastrašeni, nikdo nevěděl, co se děje. Vojáci i četníci byli odjinud, dělali strážce, vedli výslechy. Až sem bylo slyšet, jak lidi v noci mlátí – sídlo měli dvě či tři ulice od nás,“ vzpomíná Štefan Márton.

Za velkou synagogou (ve městě byly synagogy dvě) vyznačili několik ulic. Ze čtvrti, kde původně žili ti nejchudší lidé v domech bez vody a elektřiny, vytvořili ghetto. Do oněch několika málo ulic pak nastěhovali kolem 1 200 Židů z města Šahy i širšího okolí. První dva týdny byl v omezené míře povolen obchod – místní obyvatelé Židům prodávali potřebné zboží. Potřebné bylo téměř všechno – do ghetta si s sebou směli Židé vzít jen malý batoh, veškerý svůj ostatní majetek museli opustit. Ten si pak přivlastnili místní i nově příchozí obyvatelé města a okolí, stejně jako obchody na hlavním náměstí – do té doby z osmdesáti procent v držení židovských obyvatel. Později byl i tento obchodní styk zakázán – ghetto bylo ohraničeno ostnatým drátem a nepřetržitě hlídáno.   

Koncem června nastala deportace. „Bylo to naráz. Výkladní skříně musely být zavřené, záclony v oknech zatažené, aby lidé neviděli. Ale co ti na ulicích? Vždyť tam stáli. Někteří plakali, když je viděli. Hnali je pěšky, přes obec na nádraží, na voze byli asi tři nebo čtyři ranění a nemocní. Odvezli je ve vagonech do Balassagyrmat (cca 30 kilometrů) do sběrného tábora. Odtamtud už jely soupravy přímo do Osvětimi,“ popisuje Štefan Márton.

Na přelomu dubna a května 1944 se ke spojencům dostala Vrbova a Wetzlerova zpráva. Jednalo se o výpověď dvou vězňů, kteří začátkem jara téhož roku utekli z KT Osvětim-Birkenau. Informovali svět o tom, co přesně se v těchto táborech děje. V důsledku nátlaku spojenců zastavil Miklós Horthy 7. července 1944 deportace. Přesto bylo za přibližně dva měsíce tímto způsobem a většinou za tichého souhlasu etnických Maďarů násilně odvezeno do Osvětimi 437 402 Židů, z nichž bylo 80 % okamžitě zavražděno. Jednalo se o venkovské obyvatele. Budapešťští Židé především z řad inteligence a židovští migranti z celé střední Evropy, kteří ve městě hledali azyl, byli prozatím ušetřeni. Většina z nich byla následně zavražděna během října a listopadu 1944 buďto přímo ve městě, nebo zemřeli během pochodů smrti. Mezi oběti holokaustu patří i Štefanova babička Sára Groszová, která byla zavražděna v KT Osvětim.

Ni jediná kostelní věž

Na podzim 1944 se pohnula fronta – Sovětská armáda postupovala směrem na západ s cílem obklíčit Budapešť, přerušit její spojení s Vídní a následně dobýt Berlín. Prstenec kolem Budapešti zasahoval až na dnešní jižní Slovensko. „Měsíc jsme žili ve sklepě pod obývacím pokojem domu. Nejdříve tady byli kozáci s koňmi. Přímo v pokoji, ještě jsou tu vidět stopy po kopytech. Pak přišli mechanici. Opravovali tady dieselové motory tanků. Pak přišla polní pošta. V tom sklepě nás bylo dvacet sedm, sousedé a známí, asi dva týdny. Žili jsme z našich zásob, nakonec zůstal jen pytel suchého hrachu. Ráno hrách. Na oběd hrách. Večer hrách. Suchý, bez masti, bez cibule, bez ničeho. Od té doby nemůžu vidět ani tu rostlinu,“ popisuje Štefan Márton, tehdy třináctiletý, své vzpomínky na přechod fronty přes jižní Slovensko v prosinci 1944.

Nejtěžší boje trvaly asi týden, zničena byla nemocnice i železniční stanice. „V kostelní věži měli Němci kulometné hnízdo a pozorovatelnu. Tady při Hroně nezůstala jediná kostelní věž. Pak se fronta zastavila při Hroně, který byl rozvodněný. Týl armády soustřeďovali tady,“ vzpomíná Štefan Márton. Ze všech městských budov se staly lazarety.

Kůň s vlečkou

„Mámu chtěli vzít za topiče do lazaretu, který se nacházel v budově gymnázia. Místo ní jsem šel já. To bylo hrozné. Ranění po chodbách, kaluže krve. Lidé mě prosili o vodu. Když tohle po pár dnech skončilo, vzali dva sousedy za hrobaře; já jsem šel s nimi jako třetí. V Šahách jsem pochoval 170 Rusů. To bylo v zimě, půda byla zamrznutá na čtyřicet centimetrů. Aby se nemusela kopat každá jáma zvlášť, tak se ta jedna pořád rozšiřovala z jedné strany. Nakonec to byl vlastně masový hrob, byť jsme je pohřbívali jednotlivě. Každý den je nosili. Raněné z fronty, které hospitalizovali v těch lazaretech. Ranění v sádrových košilích, co se používaly při průstřelu hrudníku či postřelení do břicha, v té košili prostě shnili. Dovezli na malé vlečce vždy tak pět šest těl, jeden kůň to tahal, nahých, bez poznávacích značek, a k tomu dvacet nohou a třicet paží. Přijel vůz, zastavil při té jámě, vysypal je tam, my jsme to zaházeli. To jsem dělal do března,“ popisuje Štefan Márton. Po válce většinu těl vykopali a pochovali v Bratislavě na Slavíně. Kolik vojáků v hrobech v okolí Šah zůstalo, neví.

V únoru 1945 padla Budapešť, začátkem května byl dobyt Berlín. Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa byl podepsán 7., resp. 8. května 1945.

Po Osvětimi strach z pogromů

Od léta 1945 se do Šah začali postupně vracet přeživší z koncentračních táborů. Jednalo se o přibližně třicet původních obyvatel a dalších přibližně sto padesát lidí odjinud. Ti, kteří se vrátili, se často nedostali do vlastních domů – mezitím se do nich nastěhovali jiní lidé, podle Štefana Mártona často právě z chudinské čtvrti, kde vzniklo ghetto. „Bylo cítit, že se tady už necítí doma. Báli se dalších pogromů,“ vzpomíná Štefan Márton na poválečný antisemitismus.

Strach z pogromů byl oprávněný. Návrat Židů z koncentračních a vyhlazovacích táborů často vyvolal nejen nelibost nových „majitelů“ těchto majetků, ale leckdy přímo paniku. Již v září 1945 došlo k otevřeně protižidovskému pogromu v Topoľčanech, několik desítek Židů bylo těžce raněno. V létě 1946 došlo k dalším pogromům v téměř dvaceti městech, z nichž mnoho leží právě na jižním Slovensku, v oblasti, která byla během druhé světové války pod správou Maďarska. V Maďarsku se největší pogromy odehrály ve městech Miskolc a Kunmadaras. „Z těch přibližně dvou set Židů, co se po válce vrátili, během dalších dvaceti let odešli všichni,“ uzavírá Štefan Márton.

Reslovakizace

Mírová smlouva s Maďarskem, která definitivně, tj. právně, ukončila válku se spojenci, byla podepsána roku 1947. Její součástí byla nejen nulita vídeňských arbitráží neboli oficiální navrácení území jižního Slovenska Československu, ale i dohoda o výměně obyvatel. Celkem se týkala asi 140 000 lidí. O tom, koho vysídlí, rozhodovali komisaři. A ti vybírali především bohaté hospodáře a početné rodiny.

„Maďarům na Slovensku rozdávali bílé listy – to bylo povolení k dočasnému pobytu. Ale kdykoliv měli právo je vysídlit. Nikdo si nebyl jistý, kdy se dostane na nějakou listinu. Lidé žili ve velké nejistotě,“ přibližuje Štefan Martón poválečné složení obyvatel jednotlivých obcí, které se tedy často velmi lišilo od složení předválečného. Pro Štefana to znamenalo další změnu: musel se naučit slovensky. Do té doby mluvila nejen celá rodina, ale i většina města maďarsky.

Na divadlo do Budapešti

Po vítězném únoru nastalo období zestátňování zemědělství a průmyslu. Řemeslníci přišli o své živnosti, zemědělci zas o svá hospodářství. Ze všech se stali námezdní dělníci. Obyvatelé úrodného agrárního jihu Slovenska byli tedy zásadně proti socialistickému režimu. Největší rozepře vznikaly dle Štefana Mártona na úřadech ohledně (národnostního) rozdělení funkcí. Nespokojenost Maďarů ve větší míře tehdy však nevnímal. Československá republika patřila mezi vítězné státy – ekonomická úroveň země (a tím pádem i životní úroveň obyvatel) byla pořád na vysoké úrovni v porovnání s Maďarskem, které patřilo mezi státy poražené, a tudíž muselo platit reparace.

V říjnu 1956 došlo k rozsáhlým protirežimním protestům v Maďarsku, známým jako maďarské povstání. Poté, co bylo krvavě potlačeno sovětskými vojsky za asistence domácího režimu, následovala několikaletá normalizace a tvrdá perzekuce oponentů. V případě Maďarska řízeného tehdejším premiérem a generálním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany Jánosem Kádárem. Jedním z opožděných důsledků tohoto povstání bylo však jisté uvolnění, které se začalo projevovat v Maďarsku v šedesátých letech. Kádárismus (posměšně gulášový socialismus) se charakterizoval jistou mírou hospodářského, společenského i kulturního liberalismu. Povolení soukromého vlastnictví vedlo k výraznému zvýšení životní úrovně, z čehož těžili i Maďaři žijící na jižním Slovensku.

„Neměli jsme pocit, že bychom měli omezené možnosti tady v Šahách – do Budapešti je to devadesát kilometrů. Kdykoliv člověk chtěl do divadla, na koncert či na vernisáž, tak si tam zajel, benzín byl levný,“ přibližuje Štefan Márton možnosti kulturního vyžití v šedesátých letech. Tou dobou byl již ženat s laborantkou Zuzanou (1932–2012), rozenou Vilčekovou, se kterou měli dvě děti – syna Tomáše (narozen 1959) a dceru Evu (narozena 1960). „Kádárova politika byla otevřenější, vzniklo tam obrovské množství podniků, soukromé obchody, měli zahraniční zboží,“ upřesňuje Štefan Márton. Orientace maďarské menšiny žijící na Slovensku směrem k Maďarsku se utvrzovala, čemuž napomáhaly i rodinné vazby.

Invaze v pyžamu

Z jihoslovenských obcí, kde byl (a pořád je) dominantní jazyk maďarština, je to přes 180 kilometrů do Bratislavy a přes 500 kilometrů do Prahy. Naopak do Budapešti je to 90 kilometrů a nejbližší maďarské vesnice či maloměsta jsou doslova za humny. Geografická, náboženská, jazyková i kulturní vzdálenost ku Praze, Česku a vůbec českému národu spolu s konzumními výhodami plynoucími z orientace na Maďarsko způsobily odcizenost (nejen maďarských) obyvatel (nejen jižního) Slovenska k pražskému jaru i „českému“ traumatu srpna 1968.

„Vojska Varšavské smlouvy přijela v noci. Maďaři v tancích působili dojmem, že je vytáhli z postele, chyběla jim jen pyžama čouhající pod uniformami,“ glosuje Štefan Márton průběh invaze vojsk Varšavské smlouvy, mezi něž patřila i vojska maďarská, v srpnu 1968. Místním lidem nebylo jasné, co se děje. K ozbrojeným konfliktům nedošlo. „Jeden dva dny hlídali most přes Ipeľ a zase odjeli. Týkalo se to spíš měst – Prahy, té Bratislavy ani tolik ne. Byla to česká záležitost a Praha byla centrem toho,“ popisuje Štefan Márton.

Lokty a čistky

Ze stejných důvodů – tedy orientace obyvatelstva na Maďarsko – nevnímal Štefan Márton ani období normalizace sedmdesátých let nijak drasticky. V agrárním maloměstě Šahy se normalizace týkala především lidí, kteří drželi funkce za Dubčeka. Když nastoupil Husák, museli odejít. „Masu tady využívali, když chtěli něčeho dosáhnout. Svolali schůzi – ‚zvedněte ruku‘ – lidé ani nevěděli, o co jde. Tady se vždy všechno řídilo shora. Pokud člověk neusiloval o funkce, nikdo o něj neměl zájem,“ popisuje všeobecnou rezignaci ve společnosti Štefan Márton. Sám se funkcí stranil. „Každou funkci, kterou mi kdy nabízeli – ředitele nitranské pobočky Biovety, ředitele diagnostického ústavu, funkci krajského veterináře v Bratislavě – jsem odmítl, protože funkce byly vždy spojeny s lokty a čistkou.“

Více než o politiku se Štefan Márton zajímal o kulturu, historii a umění. Když v roce 1962 vstoupila Mongolská lidová republika do Rady vzájemné hospodářské pomoci, vyslalo Československo do země skupinu veterinářů s cílem zmapovat mezinárodní nákazovou situaci. Štefan Márton byl jmenován, aby se této expedice zúčastnil. Během půlročního pobytu v roce 1964 v Mongolsku naočkovali přibližně jeden milion zvířat a pomohli zastavit šíření epidemie slintavky. „Měl jsem s sebou jednu osmimilimetrovou filmovou kameru, jeden fotoaparát na černobílý film a jeden aparát na diapozitivy. Každý večer jsem si dělal poznámky. Odkládal jsem si dopisy domů. Nakonec z toho vznikla kniha ‚V krajině ohlušujícího ticha‘ i dokumentární filmové záznamy.“  

Zmeškaná desetiletí

„Obyčejných lidí tady v Šahách se osmdesátý devátý rok netýkal. Nepřišli o práci, nepřišli o materiální základnu, nepřišli o rodinu, prakticky nepřišli o nic. To, že jsme zameškali čtyřicet let, to je záležitost celé východní Evropy. To se nedá dohnat. Dodnes to neumíme dohnat,“ hodnotí důsledky minulého režimu Štefan Márton.  

Po revoluci se nadále věnoval práci veterinárního lékaře a své rodině. Je autorem několika odborných publikací o veterinární medicíně i vzpomínkových a historických publikací. Byl iniciátorem vybudování několika pamětních desek ve městě, mezi nimi pamětníku obětem holokaustu či desky upomínající na místo, kde se nacházelo židovské ghetto. V roce 2022 žil MVDr. Štefan Márton ve svém rodném domě ve městě Šahy, jehož je aktivním společenským i kulturním činitelem.