Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Martinů (* 1943)

Přála bych si, aby si mladí vážili míru

  • narozena 9. listopadu 1943 v Načeradci

  • otec byl během 2. světové války odveden do bojů

  • strýc Jaroslav Polívka byl odbojář a vězeň v Terezíně

  • v 17 letech nastoupila jako učitelka MŠ, profesi zůstala věrná až do důchodu

Věra Martinů se celý život věnovala pedagogice předškolních dětí. Sama však dětství krásné neměla. Bylo krutě poznamenáno 2. světovou válkou. Možná proto jsou pro ni jedny z hlavních hodnot mír a láska.

Těžké dětství během války

Věra Martinů, rodným příjmením Zamrzlová, se narodila v obci Načeradec uprostřed války v roce 1943. Měla ještě dva bratry. Otce odvedli bojovat na frontu, a tak zůstali s matkou sami. Rodina měla obchod se zbožím na náměstí v Načeradci a o ten se musela matka sama starat. Jelikož obchod musel mít prioritu, nemohla tak obstarat děti a Věra vzpomíná, jak byla celé dny sama a hladová: „Já jsem dětství měla krutý, to by dnes žádný dítě… dneska by to i maminka krutě odnesla. Protože mně maminka každé ráno posadila na nočník, plechový, dala mi stoličku a já jsem tam celý dopoledne musela čekat až maminka přijde z obchodu a dá mi najíst a napít.“

Vzpomíná, jak se na konci války střetla německá a sovětská armáda přímo v Načeradci: „Načeradcí prošla armáda nejen německá –seshora z Brna okolo dětského domova a zezdola od Příbrami už šla armáda Sovětů a na náměstí v Načeradci se střetli. Hodně lidí z Načeradce bylo zraněno a usmrceno,“ vzpomíná. Maminka jí také vyprávěla, jak strašné to bylo, když Němci cestou z Brna na místě zvaném V Kapličkách shodili bomby, dodnes jsou tam po nich jámy.

Studium a práce s dětmi

Do základní školy nastoupila malá Věra ještě v 5 letech. Učila se ráda. Později jí bylo řídícím školy doporučeno, aby nastoupila na střední školu pedagogickou, zaměřenou na předškolní pedagogiku. Vzpomíná, že jí jen nešly zkoušky s povinného Marxismu-leninismu, ale zkoušející naštěstí přimhouřili oko. Do učitelského povolání nastoupila v 17 letech, jejím prvním působištěm se stala obec Drinov na Mělnicku. Věra si v průběhu života doplnila vzdělání na jedenácti univerzitách třetího věku, kde studovala večerně. Celý život se také věnuje józe.

Terezín

V Načeradci a jeho okolí se zapojilo několik mužů do odbojové skupiny Petra Raimana, včetně strýce pamětnice Jaroslava Polívky. Ten byl v Načeradci tajemníkem. Spolu s dalšími členy skupiny byl strýc odvezen do Terezína, kde byl mučen. Mezi dalšími jmény skupiny vzpomíná Věra také pana Chalupu, Klokočku a Ladislava Klenku. Poslední jmenovaný si po návratu vzal za ženu Hanu Benešovou dceru poslance Vojty Beneše, bratra Dr. Edvarda Beneše. V Načeradci mnoho let zastával pozici ředitele dětského domova. 

Strýc Jaroslav Polívka se z Terezína také vrátil, ale byl těžce nemocný a velmi záhy na následky tyfu v léčebně v Kladrubech zemřel.

Mladé generaci by Věra Martinů ráda předala poselství míru, aby si ho vážili, a také, aby se lidé měli rádi, doma i na veřejnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radka Malik)