Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Olga Anna Markowitz (* 1949)

Nosila jsem přívěšek s Davidovou hvězdou a kádrově jsem nevyhovovala

  • jako uznávaná pěvkyně je známá také pod vyvdaným příjmením Olga Štěpánová

  • narodila se 25. listopadu 1949 v Ostravě

  • otec Kurt Markovič měl židovský původ

  • otec bojoval na východní frontě a po válce byl vojenským důstojníkem čs. armády

  • Anna vystudovala klavír a zpěv na konzervatoři v Ostravě, poté HAMU v Praze

  • narodila se s neléčitelnou oční vadou, kolem 30 let zcela oslepla

  • hlásila se ke svému židovskému původu, což jí bylo vyčítáno v kádrových posudcích

  • učila 13 let na hudební konzervatoři v Teplicích

  • potýkala se s antisemitskými postoji svých kolegů a také se zrakovým handicapem

  • po oslepnutí se věnovala dráze sólové pěvkyně

  • jako sedmnáctiletá se dověděla o svém nevlastním bratrovi žijícím v SSSR a podařilo se jí ho vypátrat

  • životní příběh svého otce zpracovala literárně v knize Medaile za ztraceného Boha

  • Žije v Německu, vychovala dceru

Anna Markowitz, rozená Olga Anna Markowitz, byla jako uznávaná pěvkyně známá také pod vyvdaným příjmením Olga Štěpánová. Narodila se 25. listopadu 1949 v Ostravě. Její maminka Naděžda, rozená Spáčilová, byla švadlena, otec Kurt Markovič byl vojenský důstojník československé armády. Židovský původ zásadně ovlivnil jeho životní cestu.

Jak Anna říká, odmala měla k otci mnohem blíže než k matce a byl to on, kdo ji směroval a podporoval. Otcův životní příběh ji přitahoval natolik, že jej zpracovala v románu Medaile za ztraceného Boha. Dochovala se také část audionahrávky s jeho vyprávěním, která je nyní také dostupná v archivu Paměti národa.

 

Otec utekl před Hitlerem do Sovětského svazu

Kurt Markovič se narodil v Ostravě do dobře situované židovské rodiny. Když v říjnu 1939 nastoupil coby třiadvacetiletý mladík do historicky prvního židovského transportu, netušil, že se po válce již s nikým z rodiny neshledá. Nacisté vypravili první židovský transport z Ostravy do polského Niska nad Sanem poblíž tehdejší hranice se Sovětským svazem, kde měli židovští muži vybudovat tábor. Ten byl v březnu 1940 zrušen a Kurt Markovič se s dalšími dvěma muži rozhodli, že utečou na východ.

„Bylo to ještě před napadením Ruska a oni se plazili přes tu hlídanou linii, až se dostali do Sovětského svazu. Ty dva lidi pak už táta nikdy neviděl. Dostal se do Ruska a tam čekal asi týden na nějaký vlak, který mu doporučil jakýsi židovský chlap, co tam hlídkoval na koni. Nesměl se tam ale zdržovat, jinak by ho zastřelili. Sám mi vyprávěl, že absolutně nechápe, jak jeho mozek vzpomínky na to, co se s ním dělo, úplně vytěsnil. Skrýval se neznámo kde, bez jídla a vody, úplně promočený, zmrzlý a čekal, až uslyší ten vlak,“ vypráví Anna. Vlakem přecpaným uprchlíky se pak dopotácel do Lvova a poté se s dalšími utečenci dostal do Stanislavova (Ivano-Frankivsk). Bydlel zde s dalšími kluky v jakémsi vybydleném templu, kde vládly štěnice a vši, a když si ho všiml jakýsi dobrodinec a poskytl mu malé stipendium na studium ruštiny, doufal, že to nejhorší má za sebou. Avšak udeřili na ně muži z KGB. „Žádali je, aby přijali ruské občanství, což odmítli. Posadili je tedy do dobytčáků, ze kterých měsíc nevylezli a putovali na Sibiř,“ vypráví Anna.

 

Z ruského gulagu do Svobodovy armády

Když se počátkem roku 1942 v sovětském Buzuluku začala formovat nová československá armáda, která se chystala bojovat proti Hitlerovi po boku Sovětského svazu, hlásili se do ní českoslovenští občané, kteří byli po přechodu hranic SSSR vězněni v táborech gulag. Mezi těmito vězni byl také Kurt.

„Z lágru odešli na výzvu Heliodora Píky, který pomáhal Čechoslovákům z gulagů s tím, že budou bojovat v československé armádě. Táta byl takový mluvčí celé té skupiny asi osmdesáti Čechů, kteří chtěli z gulagu odejít. Byl nejlépe jazykově vybaven, a tak to jel vyjednávat do nějakého nejbližšího města. Chtěl uchovat ty relativně svěží a inteligentní Židy, kteří odešli z Česka. Pak tedy odešli do Buzuluku, kde táta absolvoval výcvik radisty. Šel celé to tažení od Buzuluku až do Prahy jako radista, a také osobní radista generála Svobody a jeho osobní pobočník v bitvě u Dukly,“ vypráví Anna. Zdůrazňuje, že otec byl nestraník a s levicovou linií vnitřně nesouhlasil. Proto měl už na válečné frontě velmi napjatý vztah s Bedřichem Reicinem, tajným agentem NKVD a pozdějším spolustrůjcem justičních vražd elitních příslušníků čs. armády, mimo jiné generála Heliodora Píky. I pro Kurta Markoviče byl střet s Reicinem po válce osudným.

 

Nechtěná rozluka s manželkou a konec studií

Po válce se Kurt v Československu s nikým z rodiny neshledal. Přežila jen sestřenice Greta, která se vrátila z Terezína a otevřela si kožešnický salón. Do jeho rukou se vrátilo jen pár drobných osobních věcí, které si před transportem příbuzní poschovávali u známých.

Kurt se rozhodl vrátit do SSSR, kde měl už ženu a malého syna. V Leningradu začal studovat na vojenské akademii elektrotechniku, kde dostal slušné stipendium. S vynikajícím prospěchem absolvoval čtyři semestry a pak v roce 1947 odjel na dovolenou do Čech. Jaký to byl pro něj šok, když se po příjezdu do vlasti dověděl, že zpět do SSSR už ho českoslovenští soudruzi nepustí, školu nedokončí a rodinu už neuvidí!

„O to se zasloužil Reicin. Osobně si tátu zavolal do kanceláře, a ještě než tam vstoupil, Karel Vaš (také agent NKVD) ho varoval, aby ‚držel hubu‘. Bylo jasné, že Reicin s Vašem už mají nějaký záměr, jak s tátou naložit. Reicin mu sliboval pomstu za určité situace na frontě a teď na ni došlo,“ vypráví Anna.

Nemožnost dokončit studia Kurta zlomila. Byl intelektuálně zaměřený, chtěl získat vysokoškolské vzdělání a nastartovat smysluplný život. I když vztah s ruskou manželkou nebyl ideální, byla to jeho nová rodina, jeho jediné zázemí. „Žili v jedné místnosti s malým dítětem, on se po nocích učil, žili z jeho vysokého stipendia, ale jeho žena si chtěla po válce užívat a bavit se. Byly tam velké konflikty a otec byl nakonec přesvědčen, že to ona mu nejvíce ublížila. Zanevřel na ni a později i zpochybňoval, zda je syn vůbec jeho,“ líčí Anna. Nemožnost návratu manžela byla ale krutá pro oba. Manželka v SSSR nevěděla, co se stalo.

 

Rodina pod dohledem StB

Kurta nechal Reicin uklidit na Slovensko, kde pak nějaký čas vyučoval na Spojovacím učilišti v Novém Mestě nad Váhom, poté se mohl vrátit do rodné Ostravy, kde jako důstojník působil na vojenské správě v Ostravě a vojenské katedře Vysoké školy báňské. Tehdy také potkal svou druhou ženu, Olgu Spáčilovou. V roce 1949 se jim narodila jediná dcera.

„Na vojenské správě byl táta strašně nešťastný. Nikdo jsme to nevěděli. To až když jsem byla starší, pochopila jsem, co vlastně prožíval každodenně za hrůzy. Před smrtí mi to potvrdil. Byl pod dohledem StB. Čekal každý den, kdy zastaví auto na silnici a sbalí ho,“ vypráví Anna, která některé nepříjemné situace jako dítě zažila.

Její matka Olga byla švadlena a načerno šila doma pro okruh svých známých. Stačilo udání a do bytu vtrhla StB udělat domovní prohlídku. „Nebo si zavolali otce na uliční výbor. Byl z toho na infarkt, protože na něho soudruzi řvali, jak to, že v roce 1939 opustil republiku. Říct to člověku, který tehdy musel do židovského transportu, to byly strašné momenty. Já jsem pak i pochopila, proč k nám nikdo nesměl chodit. Nesměla jsem si přivést domů žádnou kamarádku a nesměla jsem nikam chodit,“ vypráví Anna.

 

Hudební talent a zrakový hendikep

Anna v roce 1956 nastoupila do první třídy. Do vínku jí byl dán výrazný hudební talent, ale bohužel také zrakový hendikep, těžká krátkozrakost s prognózou úplného oslepnutí. Vytrpěla jak mnoho fyzického omezení a bolesti, tak příkoří a nepochopení na cestě za svými profesními sny. Největší oporou jí byl právě tatínek. Na klavír hrála od tří let. Když ji vyhodili z hudební školy kvůli zraku, otec zařídil, aby se tam mohla vrátit.

Poslední čtyři roky základní školy strávila v ústavu pro zrakově postižené v Opavě, kde se cítila velmi izolovaná a deprimovaná. Přísný režim, neosobní přístup, ponížení. „Od 11 do 15 let jsem si tam psala deník, fiktivní dopisy Anně Frankové. Neměla jsem se komu svěřit se svými niternými a zásadními problémy,“ vzpomíná Anna. Do běžné školy už kvůli špatnému zraku chodit nemohla. Jednou za týden dojížděla na hodiny klavíru v Ostravě a setkávala se s otcem, u něhož nacházela porozumění. „Když jsem se pak dostala na konzervatoř v Ostravě, cítila jsme se jako v ráji, byla jsem šťastná, že studuji hudbu,“ vypráví.

 

Politika ji začala zajímat v roce 1968

Měla sama co dělat se sebou, nic jiného než hudba a studium na konzervatoři ji nezajímalo. Politicky prý začala přemýšlet v době okupace vojsky Varšavské smlouvy. V srpnu 1968 před sebou měla poslední ročník konzervatoře. „Byla jsem vybraná ještě s mojí kolegyní, abychom šly na krajský výbor s tím, že protestujeme. Ředitel se bál, my ne. Pak jsme zpívali s naší třídní profesorkou na zahájení školního roku hymnu. To už jsem jasně věděla, kam patřím a co chci a žádná KSČ a nic takového nepřipadalo v úvahu,“ vypráví Anna. Předtím chodila do pionýra, jako většina dětí. Zajímavé bylo, že jí to tatínek doporučil. „Tatínek si v té době asi vůbec nedovedl představit, že bych někde řekla, že mi to zakázal. On by to jako nestraník, Žid a důstojník v armádě musel argumentovat a to šlo dost těžko. Bál se o mě. Největší hrůzu měl z toho, abych nezůstala sama, jen s matkou, a neměla zničený život,“ říká Anna.

 

Hrajte, dokud to půjde

Konzervatoř v Ostravě absolvovala v roce 1969 a pak pokračovala na AMU v Praze, obor klavír a sólový zpěv. Zrak se jí zhoršoval, ve druhém ročníku fakulty jí praskly sítnice. Během dvou let prodělala sedm operací, několik let prožila prakticky upoutaná na lůžko. Nesměla se pohybovat, sedět, natož chodit, aby nitrooční tlak nezpůsobil další problémy. Směla jen ležet na zádech, a to i při spaní. „Osm let jsem se nemohla normálně fyzicky projevit a ztratila jsem spánek. S nespavostí se potýkám dodnes,“ říká. Měla zakázáno hrát na klavír, avšak ona chtěla studium dokončit.

„Dostala jsem radu od zkušeného lékaře, který prošel koncentrákem. Řekl mi: ‚Hrajte, dokud můžete, až to nepůjde, věnujte se zpěvu,“ říká Anna. Poslechla ho. Vdala se za kolegu a narodila se jí dcera.

 

Kádrově nevyhovující

Nosila zlatý přívěsek se šesticípou Davidovou hvězdou a nápisem Cion (Sion), který dostala od otcových známých, kteří přijeli na návštěvu z Izraele. „Měla jsem z něj obrovskou radost, ale tatínek z toho byl zoufalý a prosil mě, abych to nenosila. Bál se,“ vypráví Anna. Ta si nedala říct. Na akademii múzických umění ji pak někdo udal, že je sionistka. Toto označení s ní pak putovalo v kádrových materiálech.

To se dověděla v roce 1975, když se hlásila jako pedagožka na hudební konzervatoř v Teplicích. „Musela jsem projít konkurzem. V komisi seděli soudruzi z KSČ a byli tam i lidi z organizace protifašistických bojovníků. Byl tam člověk, který byl s tatínkem na frontě. Seděl tam, když se probíral můj kádrový spis. Najednou se tam četlo, že jsem měla sice nejvyšší počet bodů a byla jsem přijata na prvním místě, ale nemůžou mě vzít, protože jsem kádrově nespolehlivá. Bylo tam, že nosím přívěšek s Davidovou hvězdou, hlásím se k sionismu a tak dále. Ten pán se zvedl a řekl, že zná mého otce osobně, že spolu bojovali celou frontu v první linii, že je otec hrdina a dostal vysoké sovětské vyznamenání a že on za mě ručí. Soudruzi se asi polekali, aby nevznikl průšvih. Uzavřeli to s tím, že mě vezmou. Byla jsem ale sledovaná,“ vypráví Anna.

Na teplické konzervatoři zůstala třináct let a jak říká, na vlastní kůži zakoušela, co to je být ustavičně atakovaná, sledovaná a urážená. Když ve třiceti zcela oslepla, rozhodla se pro dráhu koncertní pěvkyně a také hledala způsob, jak učit dál. V Teplicích učila klavír a zpěv, ale napjaté vztahy s vedením školy a kolegy, i kvůli jejímu zhoršujícímu se zraku, už byly neudržitelné.

 

Ruský bratr Vladimír

O tom, že má v SSSR nevlastního bratra, se dověděla ve svých 17 letech, když se maminka podřekla. Rodiče o tom s dcerou nikdy nemluvili, otcova válečná minulost byla doma dlouho tabu. „Tehdy jsem se drahému tatínkovi vloupala do sejfu, abych si přečetla adresy z té doby. Byly tam různé soudní papíry ohledně soudního sporu a alimentů. Vlekly se až do roku 1958. Našla jsem adresu a pak jsem napsala na sovět té oblasti. Byla to Moskevská oblast, taková větší vesnice. Tam měl bratr do roku 1958 určitě bydlet, protože to byla adresa na té korespondenci. Poslala jsem tam dopis pro něj, s fotkou v obálce a to jsem dala do další obálky s prosbou, aby oblastní sovět našel tohoto člověka a předali mu obálku. V létě mi od něj přišel první dopis s fotkou. Bylo to neskutečné, já v sedmém nebi. Dodnes si pamatuji, že tam bylo: ‚Dorogaja sestra Olga, pišet těbě tvoj brat Voloďa‘.“

Anna se s ním setkala jen jednou, ještě před začátkem normalizace. Později jim byl další kontakt znemožněn. „Jednou volal jakýsi Rus a chtěl mluvit s tátou o té situaci. Telefonát jsem ale zachytila díky paralelní lince a hovor jsem vyřídila já, aniž by to otec věděl. Setkala jsem se s tím člověkem na Staroměstském náměstí. Byl nepříjemný a řekl mi, že přijel proto, aby mému otci sdělil, že Vladimír není jeho syn. Ptala jsem se, odkud to ví a proč chce takové věci dělat, jakým právem. Řekl, že to ví, že jeho matka se přátelila v Buzuluku s Voloďovou matkou a tak dále. To už byly takové ty lidské zásahy, žárlivosti a osobní motivace. Jsou to takzvaně nepodstatné věci, ale dovedou zamíchat lidskými osudy ruku v ruce s těmi velkými dějinami. Byla jsem ráda, že táta ten telefon od tohoto člověka nechytl a odmítla jsme se s ním o tom více bavit. Vladimírovi českého otce popřeli a on mi pak přestal psát. Já už to pak nemohla řešit. Byla jsem slepá a doteď nevím, jestli ještě vůbec žije,“ říká Anna.

Anna chtěla, aby se otec se svým synem setkal, ale ten odmítal. „Když se dověděl, že jsem ho kontaktovala, byl z toho zoufalý. Stále se bál komunistů a režimu v SSSR,“ říká Anna.

 

Otec už nevěřil, že revoluce 1989 změní něco k lepšímu

Listopadovou revoluci 1989 prožívala Anna s velkou radostí a nadějí. Jak říká, její otec ale rezignoval. Už nevěřil v nic lepšího a nechtěl ani žít. Viděl prý už dvě revoluce a vždy to dopadlo špatně. „Říkal, že vždycky vládli buď neschopní blbci, nebo schopní hajzlové,“ vzpomíná Anna. Kurt Markovič zemřel v roce 1991.

„Lidi si musí stále uvědomovat, že všechno se může opakovat. Člověk jako entita dobra i zla se může vždycky nechat zmanipulovat, pokud si v sobě nedá dohromady nějakou vnitřní strukturu toho, co je ještě lidské a co už ne,“ uzavírá své vyprávění Anna.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)