Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aldo Mantovani (* 1922  )

Byly chvíle, kdy se naděje ztrácela

  • narozen 14. 9. 1922 v Ceneselli, v provincii Rovigo v Itálii

  • 1928 stěhování rodiny do Pilastri di Bondeno v okrese Ferrara

  • 1940 rukuje na vojnu

  • konec roku 1942 odjíždí na ruskou frontu k Donu

  • o Vánocích 1942 je při ruské ofenzivě zajat

  • do roku 1945 je vězněn v táboře u města Kinešma

  • v roce 1945 se vrací do Itálie

  • roku 1948 odjíždí do Československa za prací a začíná pracovat a žít v Horní Bříze

  • 1950 svatba s Vlastou Paškovou

  • 1966 odjíždí s manželkou a třemi dětmi do Itálie

To byla moje adventura

Před válkou v rodné Itálii

Aldo Mantovani se narodil 14. září 1922 v Ceneselli, provincii Rovigo v Itálii. Pochází z chudých poměrů, otec byl zedník a Aldo Mantovani byl jediným synem ze čtyř dětí. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Pilastri di Bondeno v okrese Ferrara. Školní léta byla krátká.

„Do školy jsem chodil dva tři roky, nechtělo se mi tam, teď mě to mrzí.“

V osmnácti letech Aldo Mantovani narukoval na vojnu a po absolvování služby přišel roku 1942 rozkaz rozdělit jednotku; část mužstva byla určena pro nasazení na ruské frontě, část měla zůstat v Itálii. Ze tří kamarádů připadla na Alda Mantovaniho cesta do bojů v Rusku a jeho dvěma kamarádům služba v Turíně. Zatímco on se z ruské fronty a zajetí vrátil domů, po amputaci části omrzlého chodidla bez závažnějších následků, jeho kamarádi měli těžkou nehodu, kdy po střetu jejich auta s tramvají jeden zemřel a druhý si nesl následky těžkých zranění až do smrti.

Ruská válečná anabáze

Aldo Mantovani byl zařazen jako řadový pěšák do deváté pěší divize Pasubio, konkrétně jejího osmdesátého pěšího regimentu. Cesta na frontu v dobytčích vagonech trvala čtyřicet dní. Italští vojáci dorazili na klidnou frontu u Donu v prosinci 1942, říkalo se, že se bude čekat s ofenzivou na jaro.

„My jsme měli zbraně, ale nefungovaly, mrzlo. Byli jsme hodně špatně připravený na zimu.“

Rusové však na jaro nečekali.

„Na Štědrý den ráno udělali ofenzivu. Pochytali nás jak ovečky. Chytili nás a postříleli, hodně... Rusové byli jako mraveniště. Já utíkal asi půl kilometru za frontu. Utíkali jsme, kulky svištěly kolem, někteří padli, někteří měli štěstí. Nahnali nás do houfů a do kolony a znovu jsme šli 40 dní.“

Stále silnějšími mrazy pochodovala dlouhá kolona zajatých vojáků. K jídlu byla jen občas teplá modrá voda, která zasytila na dva dny, a co kdo našel. Ti, co omrzli a zůstali stát, zemřeli ve sněhu. Aldo Mantovanimu omrzla noha, ale pochodoval dál. Do zajateckého tábora u města Kinešma (Ivanovská oblast, Rusko) došla zhruba polovina vojáků. Po příchodu přišlo na řadu mytí a odvšivení. Balíčky šatstva vojáci dávali do pece a pak jen vysypávali mrtvé vši ze svršků. Vši je trápily dál. Zajatci umírali hromadně na tyfus. Italští lékaři operovali omrzliny, sekali omrzlé končetiny. Za táborovou nemocnicí se vršili zemřelí zajatci.

„Ty, co umřeli, svlíkli a házeli na hromadu jako dříví, byli hubený jak prst, vypadalo to jako stoh dříví, pak je odváželi a spálili ve společné jámě.“

Kdo mohl, pracoval na poli nebo v lese, truhláři stavěli dřevěné baráky. Ti, co mohli pracovat, dostali kilo chleba a polévku dvakrát denně.

„Zkraje se k nám Rusové moc hezky nechovali. Ale potom jsme tam byli nejlepší a koukali na nás dobře. V poslední době bylo dvanáct Italů s jedním seržantem oblečených v ruských uniformách a hlídali lágr.“

V táboře byli zvlášť umístěni vojáci podle národností, kromě Italů zde byli zvlášť internováni maďarští, rumunští a němečtí zajatci. Po počátečním beznadějném stavu nakonec Aldo Mantovanimu uběhl zbytek zajetí rychle. 

„Jednou jsem byl na loďce na Volze. Měli jsme jít pracovat kousek od tábora a kilometr tam tekla Volha… tak jsme pluli sami, pět šest Italů. Poslední rok, rok a půl jsme skoro dělali, co jsme chtěli.“

Po konci války byli italští vojáci převezeni nákladními auty na nádraží a odesláni v nákladních vagonech domů. Dostali však jen málo jídla, a to jen na hranici území obsazeného Rudou armádou. Dál pokrčovali bez zásob a měli hlad. Vlak stále zastavoval a bylo nutné opravovat koleje, zajatci toho využívali a hledali jídlo v okolí trati. Aldo Mantovani neměl návrat jednoduchý. Vypráví o něm: „Vlak zastavil někde v Německu, jako vždycky. Já a ještě jeden voják, kamarád. My jsme šli hledat něco takhle okolo. A my jsme šli drobet dál, a když jsme se vrátili, koukáme, že vlak je pryč. A teďko jak se dostat do Itálie? Šli jsme na komando americký a říkáme, že jedeme z Ruska jako zajatci a vlak nám ujel a že se chceme dostat do Itálie.“

Kamarádi dostali průvodní list a jeli nejbližším kamionem směr Itálie. Když se auto odklonilo z jejich cesty, vystoupili a zastavili další, ukázali řidiči průvodní list a jeli dál. Nakonec dorazili dříve než jejich vlak a kamarádi se jen divili. Následovala karanténa v kasárnách a poté dostali vojáci trochu jídla a peněz a mohli se konečně vrátit domů.

„Doma se shlukla celá čtvrť lidí a byl konec. Divili se a říkali: ‚Já to věděl, že se vrátí!‘ Každej měl svůj názor. Máma s tetou myslely furt, že se vrátím.“

Za prací do Čech

V poválečné Itálii byl nedostatek práce. Aldo Mantovani pracoval na poli a kde se dalo. Jeden z jeho kamarádů pracoval v Československu v Horní Bříze a při svých návštěvách Itálie ho lákal, ať odjede za prací s ním. Přes opakované žádosti mu však nebyl vydán pas. V roce 1948 se rozhodl, že pojede s kamarádem i bez pasu. Italské hranice překonal na stupačkách do vagonu na odvrácené straně vlaku od nádraží. Následovala kontrola ruských vojáků před Vídní.

„Šel jsem na záchod, schoval se za dveřma a nechal je pootevřený. Přišel četník, kouká a volá: ‚Kdopak je tam?‘ Nikdo se neozval, a tak šel pryč.“

Přes Vídeň museli jít kamarádi pěšky a na druhém konci města nastoupili do vlaku do Plzně. Na hranici se Aldo Mantovani znovu schoval. Česká kontrola si však všimla kufru navíc, ale přestože před ní kamarád nedokázal uzamčený kufr otevřít, nechala to být. Aldo Mantovani se vrátil na místo. Četník se však vracel vagonem, a byl by prošel bez povšimnutí, ale jeden z cestujících upozornil na černého pasažéra a Aldo Mantovani byl zadržen a poslán prvním vlakem zpět do Rakouska.

„(Rakouská) Policie mě odvedla ven z nádraží a říká: ‚Tady je cesta do Vídně, jděte do Vídně na konzulát...‘ A četník odešel.“

Od dětí na okraji vsi se dozvěděl, že nedaleko bydlí nějaký Ital, který tam zůstal po první světové válce. Našel ho a ten mu popsal cestu přes hranice. Vydal se tedy pěšky do Čech.

„Našel jsem koleje a dal jsem se podél nich na stanici. Ale potkal jsem železniční policii, oni mě zastavili, vzali mi kufr a vzali mě na nádraží. Nechali mě tam vyspat a ráno mě odvedli do Českých Budějovic.“

Následovaly výslechy a vězení. Aldo Mantovani byl asi po týdnu propuštěn a poslán na pracovní úřad. Od známého krajana, který pracoval v Českých Budějovicích, si nechal koupit jízdenku do Plzně a pokračoval na sever. Na útržku papíru měl napsanou adresu kamaráda v Horní Bříze, a tak jej ukázal v Plzni na nádraží a pokračoval v cestě. Do Horní Břízy dorazil Aldo Mantovani pozdě večer, zbývalo počkat na kamaráda před biografem.

Rodina a práce

Druhý den Aldo Mantovani zažádal v kaolince o zaměstnání. V Horní Bříze bylo tou dobou již okolo třiceti Italů. Bylo mu řečeno, že musí do Prahy na velvyslanectví pro pas a pak může dostat práci. Itálie měla s Československem smlouvu o umístění až čtyř tisíc italských dělníků, a tak vydání provizorního pasu nebyl problém. Za tři dny již nakládal vozíky kaolinem. Následovala léta plná práce a stále bylo co slavit. Aldo Mantovani po čase pracoval v mlýnech na kámen a v keramických závodech na vlečce. Při muzice se seznámil s Vlastou Paškovou, se kterou se vzali a měli dvě dcery a syna. Nevěděli o zákonu, kterým se novomanžel, pokud nepožádá do půl roku po svatbě o československé občanství, automaticky stává občanem italským. Bylo proto pro oba možné navštěvovat příbuzné v Itálii. Jen první přejezd hranic po svatbě provázela šikana, která způsobila zpoždění o jeden vlak. V roce 1966 se panu Mantovanimu při návštěvě doma naskytla možnost získat práci, a tak se celá rodina odstěhovala do Itálie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Anderle)