Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Mandák (* 1936)

Vesnice už tam nebyla, jen dřevěné baráky čtvrté pohraniční roty

  • narozen 19. 10. 1936 v Rohanově na Šumavě

  • tatínek „světák“, většinu roku býval pryč se zednickou partou, nejčastěji v Německu

  • František chodí do školy od roku 1942, setkává se s projevy nacismu, jak vynucenými, například ve škole, tak se zfanatizovanou německou mládeží

  • v roce 1956 nastupuje vojenskou základní službu u pohraniční stráže

  • nejdelší část vojny tráví na 19. rotě sušické brigády ps na Roklanské chatě

  • většinu života je pak učitelem ve Zdíkově

  • vydal několik článků a knih o dějinách svého kraje

František Mandák

 

František se narodil 19. 10. 1936 v Rohanově na Šumavě, v rodině chalupníka a světáka, zedníka, který obvykle většinu roku trávil „ve světě“ s nějakou zednickou partou, zpravidla v Německu, kde vydělával peníze pro obživu svojí rodiny.

 

„Kdo hubu měl…“

 

„Tatínek byl ,světák´. Před válkou byl jako zedník ve Štětíně. Měli tam se svým bratrem rohanovskou zednickou partu. Potom byl nějakou dobu v Breinschweigu v jakémsi lágru. Vyprávěl, že když se v létě 1940 narodila moje sestra, tak když mu to maminka v dopise oznámila, hodil prý kufr přes dráty a potom prošel hlavní branou. Nebyli tam tedy zřejmě tak nekompromisně střeženi jako jinde. Pamatuji si, když v noci přišel ze Čkyně od vlaku, jak se s maminkou vítali a jak se skláněl nad kolébkou. Potom už se zpět nevrátil, nečekal ani, až ho budou četníci z Vacova hledat a odjel do Berlína za rohanovskou zednickou partou. Byl tam v roce 1941 a část roku 1942. O Berlíně vyprávěl, že se ti čeští zedníci chodili dívat na Unter den Linden na ty prohitlerovské manifestace. I Hitlera viděli. Vyprávěl, že ,kdo hubu měl, řval Heil Hitler! a kdo ruku měl, zvedal ji´. Byly to prý obrovské manifestace, ze kterých šel strach.“

 

V „reichu“

 

Když rodina přidala k tomu, co každý podzim tatínek domů přivezl, to, co vyneslo jejich skromné hospodářství, žili skromným životem, ale vyloženou nouzi neměli. Na Vacovsku to podle jeho informací začalo s Němci takhle: „Začátkem října roku 1938, po Mnichově nastal takový divoký zábor území ryze českých vesnic, zvláště na Zdíkovsku a Stachovsku, která asi na měsíc připadla německé říši. Začal tak, že část Zdíkova jménem Zábrod připadla do ,reichu´, dále Masákova Lhota, Nový Dvůr. To byly ryze české vesnice. Těsně nad Zdíkovem byla dočasná hranice, hlídali tam ordneři, byla tam i závora. Také Jirkalov na Stachovsku byl v ,reichu´. Mezi Jirkalovem a Stachovem byla bouda, jako celnice, byla tam také závora. I Zadov, Churáňov a Kůsov byly v ,reichu´, to samé Michalov, Krousov, Chalupy, tehdy německé Chalupy a Šebestov, všechno v ,reichu´. Asi po měsíci ta rozhraničovací komise vyslechla prosby zdíkovské a stachovské obce a ta hranice byla posunuta na skutečnou jazykovou hranici. To znamená za Churáňov, přibližně do Krousova a za Šebestov. Tam už to bylo opravdu osídleno vyloženě německy mluvícím obyvatelstvem. Z těch vesnic, které dočasně připadly do ,reichu´ nemohly ani děti chodit do školy na Stachy nebo do Zdíkova. Měli z toho samozřejmě ohromnou radost. A dokonce na začátku Zábroda, truhlář pan Vácha měl svou obytnou chalupu v ,reichu´a dílnu, která byla přes dvůr, kterým vedla cesta, měl v Čechách. On vlastně správně neměl do té dílny chodit. Samozřejmě tam ale pracoval.“

 

Tři „svatí“ na zdi

 

Do školy chodil František do Vacova. To už byla v plném proudu druhá světová válka.

A jeho první setkání s nacistickým režimem?  „Vlivem Německa na protektorát byl už v první třídě, do které jsem chodil od roku 1942 ve Vacově, visely na čelní stěně vlevo od tabule dva obrazy – doktor Emil Hácha a Adolf Hitler. Napravo visel samozřejmě kříž. Učili jsme se němčinu, naším učitelem byl pan řídící František Fiala. Další setkání s německou mocí vypadalo následovně: pan řídící měl asi ohlášenu inspekci, pravděpodobně z Prahy a nacvičoval s námi pozdrav Heil Hitler. Museli jsme povstat a zvednout pravou ruku. Za několik dní se inspektor opravdu dostavil a na pokyn pana řídícího jsme skutečně všichni povstali a tu pravou ruku zvedli.“

 

Prapor

 

Ovšem ne všichni zcela klesli na duchu. „Pamatuji se, že ve druhé třídě učitel František Plička, když v dubnu 1944 připomínal, to měl zřejmě nařízeno, narozeniny Adolfa Hitlera a ukazoval na jeho obraz, tak když si potom potřeboval tak nějak ulevit, vzal hadr na utírání tabule, otevírá okeničku a s tím hadrem v ruce povídá: ,vyvěsíme prapor´. A ten hadr přehodil přes tu okeničku a ten visel napůl do třídy a napůl ven. To okno vedlo na školní dvůr. Tam byly dřevěné záchody a řídící Fiala tam měl také ve chlívku prase.“

 

„Bestie umřela“

 

Samozřejmě i na Šumavu tehdy více nebo méně doléhaly ozvěny války a jejích hrůz. „Povím vám takovou vzpomínku z tatínkova vyprávění na období heydrichiády. Když byli v tom Regensburgu, tak měli na stavbě boudu, kde bydleli Češi, a vedle boudu, kde byli němečtí zedníci. A v tom roce 1942, když byl ten atentát v Praze spáchán a Heydrich potom umřel, tak jeden starší německý zedník přinesl do té české boudy noviny, kde byla fotografie Reinharda Heydricha v černém rámečku, a řekl těm českým zedníkům ,Tak ta bestie už umřela.´ Ti nevěděli, jak na to reagovat. Mysleli si, že je to provokace, proto k tomu nikdo neřekl ani slovo a on si ty noviny zase odnesl.“

 

„Böhmische hund!“

Jak je známo, fronta Šumavou nakonec neprošla, ovšem klid tu také nebyl. I malý kluk si odnesl nepříjemné zážitky, ze setkávání se zfanatizovanými příslušníky ,Hitlerovy mládeže´ a německými kluky vůbec. „Asi v čtyřiačtyřicátém roce jsme v létě se svými mámami a tetami chodili na ,černé jahody´. Tenkrát se pojem borůvky nepoužíval. Ty jahody se nasbíraly do košíků nebo velkých konví a hned se třeba v krámě na Javorníku nebo ve Lhotě nad Rohanovem prodávaly. Trhalo se rukama, hřebeny, to byl tenkrát ještě neznámý pojem. A sbírali jsme právě na pasece někde nad javornickou kapličkou. Byla nás tam z Rohanova spousta. Já tam byl s maminkou a s tetou. A najednou na tu paseku začaly létat kameny a z lesa se ozývalo ,Böhmische hund, Böhmische schwein!´ Nato se objevili stejnokrojovaní kluci a dokonce košíky, které byly na kraji té paseky zvrhli, ty borůvky rozházeli a z té paseky nás vyhnali.“

 

Do krytu i s porodní bábou

 

Opravdu rušno tu začalo být ke konci války. „Někdy v dubnu 1945, protože se očekávalo, že by tudy mohla projít fronta, jsme každá rodina na Stachovsku, Zdíkovsku a Vacovsku, tedy i v Rohanově měli za úkol zbudovat si v lese nebo třeba v nějaké mezi kryt. Byla to taková díra v zemi, pomáhal jsem to i kopat, zakrylo se to povalem a přihrnula se hlína. Aby se tam ta rodina mohla případně ukrýt, na velké bydlení to ale nebylo. Dokonce když tím lesem nad Rohanovem dnes procházím, stále nacházím takové prohlubně a říkám si: ,tady byl kryt toho a toho, tady byl náš…´ My jsme měli kryt osamotě. Tatínek si liboval, že máme blízko do studánky, že bychom měli blízko pro vodu, proto tam ten kryt možná umístil. V Rohanově bylo dvaaosmdesát čísel, to znamená, že to bylo dvaaosmdesát jam. V polích, mezích, většinou nad Rohanovem v lese. Je s tím spojena i úsměvná příhoda. Paní Hadravová byla v očekávání a dítě se mělo narodit na přelomu dubna a května. Kamarádi pana Hadravy si z něho dělali legraci, že musí udělat ten kryt větší, aby se v něm mohla otočit porodní bába. A ta holčička se narodina 26. nebo 27. dubna, tedy opravdu v ty kritické dny. Do těch krytů se ale nakonec nešlo. Jednou se Rohanovem neslo, že se tam asi budeme stěhovat, ale potom se to všechno vysvětlilo. Že Amerikáni už jsou na Staších a za chvíli budou na Javorníku.“

 

Ostře sledované cigarety

 

Vypjaté chvíle přinášely s sebou i zvláštní, až bizarní situace. „Ti američtí vojáci přivezli na svém autě asi deset německých zajatců. Nechali je vyskákat z korby toho auta a jeden americký voják je hlídal. My, kluci a holky a někteří další občané Rohanova jsme přihlíželi. A co se nestalo. Ten americký voják vyndal ze své kapsy na nohavici krabičku cigaret a každému tomu německému zajatci ji podal. Většina z nich si dala cigaretu do pusy a on jim zapálil nebo si připalovali vzájemně od svých cigaret. Tento jeho čin vzbudil v Rohanově velké pohoršení. My jsme to tehdy viděli a potom jsme si říkali: ,Jak je to možné, že německým vojákům jsou dávány cigarety?´ I dospělé rohanovské obyvatelstvo to těžce neslo a dokonce se ozvaly i výčitky, proč jsme těm Amerikánům nosili ty kytky.“

 

Rozstřílený mlíkař

 

Došlo ovšem i k tragické události. „Koncem války tu létali takzvaní hloubkaři. Sledovali jsme ty svazy letadel. Celé letky tu přelétávaly. Házeli staniol, zřejmě kvůli rušení radarů. Na zem se vždycky sneslo úplné sněžení. V noci zase bylo  slyšet burácení a hřmění, když byla bombardována bavorská města. Ti hloubkaři měli taková lehká letadla. Létali nízko, někdy jsme i viděli amerického nebo anglického pilota. Letěl třeba pod Rohanovem tím údolím a my jsme ho tak vlastně neviděli zespodu ale zvrchu. Sledovali hlavně provoz na silnicích, ty německé kolony nebo nějaká vozidla, která vezla třeba nějakou munici. Rozstříleli také klatovské nádraží, obec Mirotice, to je za Strakonicemi a mají na svědomí i zastřelení řidiče náklaďáku z Podvítovčí. On měl auto, kterým svážel v pětadvacetilitrových konvích mléko. Každé ráno dělal svoz mléka z Vacovska, možná i ze Stachovska a Zdíkovska a vozil to do Strakonic, kde to mléko bylo v továrně zpracováváno. Ti hloubkaři ho zjistili Na Klenách, to je mezi Mladíkovem a Vacovem. Vystřelovali k němu světlice, aby zastavil. On ale nezastavil ani ve Vacově, ani v Přečíně, projel i Chvalšovice, ten hloubkař ho stále sledoval a nakonec ho pod Chvalšovicemi rozstřílel. Bylo to koncem dubna 1945.“

 

Revolucionáři a diplomati

 

Leccos však dopadlo dobře a dá se na to vzpomínat jak s mrazením v zádech, tak i s lehkým úsměvem. „Tady ve Zdíkově byla posádka německých vojáků, kterým místní nějak sebrali zbraně. Přišla ale další jednotka a byla tady dost velká mela, v těch květnových dnech 1945. Říkali, že to nakonec celé zachránil učitel Mareš, který tu byl potom do roku 1959 i ředitelem. Uměl dobře německy a nějak diplomaticky to s nimi urovnal. Že tu v posledních dnech války nakonec nedošlo k nějakému masakru.“

 

„Nebo v Úbislavi, to je asi kilometr od Šebestova, pod Javorníkem. Tam byla také veliká mela. Tam byli v obecné škole Němci. Nějaký oddíl vojáků. Ti asi pátého nebo šestého května odevzdali těm revolucionářům z Úbislavi zbraně. A oni že jim dovolí odejít. To znamenalo k Američanům, směrem na Nicov a Kašperské Hory. Do Úbislavi ale mezitím přišel další německý oddíl, který přiměl ty, kteří zbraně odevzdali, k tomu, aby se je pokusili získat zpět. Ty zbraně jim byly opravdu postupně vraceny, ale stále chyběl jeden kulomet. Úbislavský kovář ho odnesl někam do polí. Tam zachránil situaci učitel Vlček, který dobře uměl německy a který to nějak urovnal. Byli tam tenkrát chlapi i z okolních vsí. Můj tatínek tam byl také. Když se to ovšem vyvíjelo takhle, tak ti přespolní utekli. Dokonce jeden bývalý důstojník Československé armády, který ze skříně vyndal ukrytou uniformu, ji okamžitě zase ukryl a ti hlavní revolucionáři se schovali. Nakonec to dopadlo tak, že ti nemečtí vojáci vybrali a shromáždili určitý počet místních mužů, i tatínek mé manželky byl mezi nimi, a pochodovali s nimi po silnici směrem k Šebestovu a Nicovu. Ti rukojmí šli po straně, aby tu četu chránili. Doma bylo samozřejmě velké zděšení a napětí. Nakonec je ale někde pod Nicovem pustili, sami šli směrem na Kašperské Hory a ti úbislavští muži se šťastně vrátili domů.“

 

„Tele“

 

Nakonec přišlo takové smířlivé gesto. „V dubnu pětačtyřicátého roku jsme byli v lese obhlédnout nějaké dříví a najednou jsme narazili na dva německé vojáky, zřejmě zběhy. Samozřejmě přišlo určité zděšení. Ti Němci s námi ale začali komunikovat. Tatínek i strejda uměli dobře německy. Tak vyšlo najevo, že oni jen chtěli vědět, kudy se jde na Kašperské Hory nebo na Javorník. Tak jim tatínek i strejda ukázali cestu na Javorník a bylo to. Dokonce nám jeden z nich dal tornu, kterou mám dodnes na půdě. Je tam podepsaný Otto Wünsch. Je to takové to ,tele´, které měla ve výstroji i Československá armáda.“

 

Očistec v zeleném

 

Brzy po ještě živých zážitcích s nacisty, přišla i velmi bezprostřední zkušenost s komunistickým režimem. Jako voják základní vojenské služby se totiž v roce 1956 ocitl přímo na stráži ,železné opony´. Nejprve ho čekal základní výcvik v Nýrsku.

 

„Zažili jsme tam opravdu to nejhorší. Třeba poplachy třikrát nebo čtyřikrát za noc, že jsme se vůbec nevyspali. Nebo nás v noci vzbudili a prohnali v blátě a potom jsme to museli všechno vyčistit. Dali nám v tom blátě, za deštivé noci třeba dělat klencáky. Když někomu přišel dopis od rodičů nebo od nějaké holky, museli jsme kolikrát dělat kliky nebo shyby na trámech těch dřevěných baráků. Pošta byla často rozdělována na cvičišti, tak přikázali plížení nebo klencáky na určitou vzdálenost. Můj kamarád František Kortus už neměl maminku, psala mu babička. Říkají mu: ,Soudruhu vojíne, která holka vám zase píše?´ Přitom adresa byla napsána roztřeseným písmem a bylo jasné, že to píše babička, která ho vychovávala. Ale musel za tu obálku dělat klencáky a plížit se. Takovéhle poměry tam opravdu vládly. Dělali to všechno desátníci, poddůstojníci, ti nám dělali vojnu. Důstojníci, například velitel čety nadporučík Roh, to byl ušlechtilý člověk, ale tohle se tam dělo. Byl to očistec!“

 

Jen narcisy a petrklíče

 

Poté František nastoupil do tamní poddůstojnické školy, na kterou vzpomíná například takto: „My, co jsme zůstali v Nýrsku v pédéešce, jsme byli rozdělení na roty. Na Železnorudsko a na roty praporu Nýrsko. Já jsem se asi na tři neděle dostal do Zadních chalup, byla to čtvrtá pohraniční rota. To jsem byl prvně na hranicích. Jednou ráno na hlídce, když se rozednívalo, vidím, že přímo tam, kde sedíme, rostou petrklíče a narcisky, obalené rybízy a angrešty. To jsem si uvědomil, že vlastně sedím na nějaké bývalé zahrádce vysídlené německé vesnice. Ta vesnice tam už nebyla, jen tohle z ní zbylo, sem tam nějaká zborcenina nebo základy stavení. A dřevěné baráky čtvrté pohraniční roty.“

 

V Klostermannových stopách

 

Nakonec byl přidělen k 19. rotě sušické brigády pohraniční stráže na Roklanské chatě, jednom z nejzamilovanějších míst legendárního šumavského spisovatele Karla Klostermanna. I tam měl velmi tvrdý život, spojený i s ohrožením života, například u elektřinou sršících drátů železné opony nebo samotným drilem v drsných klimatických podmínkách. Nicméně poměry tu byly přeci jen trochu lidštější a vztahy přátelštější. V terénu i na rotě bylo přesto někdy pěkně horko.

 

Kovbojka

 

Například při tomto cvičení. „Jedno družstvo bránilo tu Roklanskou chatu a druhé ji dobývalo. Tomu jsem tenkrát coby desátník velel já. Poručík Waltr to sledoval zpovzdálí a radil: ,Musíš tím okýnkem.´ Tam jsou nahoře, směrem k západu taková dvě menší okénka. Tak já jsem se snažil dostat do toho okénka. I když jsem věděl, že z něho občas někdo střílí slepýma. Ty samopaly dostaly jiné hlavně, zúžené, aby to mělo zpětný ráz. Tak já jsem se vecpal do toho okýnka, naštěstí jsem měl ten starý samopal, čtyřiadvacítku, s tím dlouhým zásobníkem před obličejem. Ten kluk, který chatu bránil, na mne vystřelil dávku. Já jsem se sesypal z toho okýnka a křičel ,já nevidím!´ Měl jsem celý obličej zďobaný šupinkami z toho slepého náboje, jen oči a nos jsem si zachránil tím samopalem. Otevřel jsem oči, samozřejmě slzavé a já viděl! Poručík Waltr udělal okamžitě té kovbojce konec a od té doby už jsme tímto způsobem necvičili.“

 

Učitel a písmák

 

Vojnu nakonec František šťastně přežil a většinu života strávil jako učitel ve Zdíkově, kde žije dodnes. Živě se zajímá o historii svého kraje a čile na toto téma i publikuje.

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kotrbáček)