Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Maleňák (* 1933)

Střílet jsem se naučil v dětství, proto se mi v biatlonu dařilo

  • narozen 13. září 1933 v Rožnově pod Radhoštěm

  • vyrůstal na statku Hradisko v Rožnově

  • jeho matka Františka Maleňáková byla jednou z uznávaných vyšívaček ze Zubří

  • byl svědkem obsazení a vyrabování statku Hradisko Rudou armádou

  • vystudoval fakultu tělovýchovy a sportu v Praze

  • spolu s bratry Solanskými postavili svépomocí v Rožnově skokanský můstek

  • v roce 1955 se stal členem klubu Dukla Liberec a reprezentoval ve skocích na lyžích a v biatlonu

  • řadu let poté učil tělesnou výchovu na Střední zemědělské škole v Rožnově pod Radhoštěm

Jeho dědeček byl hajný, jeho otec rovněž. Od mládí pomáhal při krmení zvěře v beskydských lesích. Všichni jeho blízcí považovali za samozřejmost, že se i on stane lesníkem. Bylo proto velkým překvapením, když doma oznámil, že začne studovat fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. „Otec řekl, že studovat tělocvik je hovadina,“ vzpomíná.

Bohuslav Maleňák se narodil 13. září 1933 v Rožnově pod Radhoštěm. S rodiči žil na statku Hradisko, na místě nacházejícím se nedaleko zříceniny rožnovského hradu. V třicátých letech bylo Hradisko prosperující zemědělskou usedlostí, kterou řídil správce rakouské národnosti Karel Umlauf. Maleňákovi byli jednou ze tří rodin, které byly na statku zaměstnány. Každá měla k dispozici kuchyň a jednu místnost. Pro malého Bohuslava, jeho bratra a sestru to znamenalo, že od dětství museli pracovat. „Sloužil jsem u Umlaufů. Oni jezdili velkým krásným vozem. Jejich malého Karlíka vozili tím vozem dolů do školy a zase nahoru. My jsme museli pěšky. Umlauf mluvil špatně česky, a tak jsme museli dávat pozor, abychom mu rozuměli. Musel jsem pást krávy. Bylo jich tam přes čtyřicet a všechny jsem musel ohlídat. Pracovat v dětství byla samozřejmost. Mně to ani dnes nepřipadá jako něco zvláštního,“ vypráví pamětník.

Bohuslavova matka Františka Maleňáková pocházela ze Zubří a byla jednou z tamních uznávaných vyšívaček. Bohuslav si pamatuje, že u nich doma vznikaly krásné součásti valašských krojů, které maminka chodívala prodávat. Jeho otec Josef Maleňák sloužil u Umlaufů jako hajný. „Neměli jsme se špatně. Být hajný, to bylo trošku, jako bychom byli šlechta. Ostatní lidé na statku na tom byli hůř,“ vysvětluje pamětník.

Často pomáhal otci v lese při krmení zvěře. Roznášel po okolních lesích seno a plnil jím krmelce. Když bylo hodně sněhu, trasu zdolával na lyžích. „Táta orubal kus buku a udělal lyžiska, na kterých jsem rajtoval z Hradiska dolů. Pak nám zajistil pěknější lyže s vázáním. Divně se to zapínalo, ale bylo to dobré,“ vzpomíná Bohuslav.

Na Hradisku jsme měli jídla dost

Život na zemědělské usedlosti Hradisko nebyl pro tamní zaměstnance jednoduchý. Bohuslav tvrdí, že správce Karel Umlauf byl přísný a kontroloval, zda lidé plní své úkoly. Výhodou bylo, že nikdo netrpěl nedostatkem jídla. Na Hradisku bylo co jíst a pít i v době války. „Okolo byla spousta Němců. My jsme bydleli na Hradisku a na statku dole byli Němci. Už si jejich jména nepamatuju, ale prožívali jsme tam dětství všichni společně. Vím, že za války lidem chybělo jídlo, ale my jsme na Hradisku pořád měli všechno. Každý den jsme vyfasovali čtyři litry mléka. Bylo husté, perfektní,“ vypráví pamětník.

Za životem v dostatku se však skrývala tvrdá dřina. Takto Bohuslav popisuje způsob, jakým se na Hradisko dostávala voda: „Měli jsme vůz a dva páry koní. Jeden pár by vůz na Hradisko nevytáhl. Vezli jsme totiž takovou velikánskou dlouhou bečku. Vždy jsme dojeli dolů k Bečvě a tam jsme kýblama nalévali vodu do bečky. Když byla plná, strýc Pius už čekal s druhým párem koní a táhl nás i s vodou na Hradisko.“

Bohuslav si pamatuje dny osvobozování Rožnova v květnu 1945. Na Hradisko dorazila Rudá armáda. „Celou válku jsme se snažili na Hradisku udržet všechno při životě. Potom přišli Rusi a všechno nám sebrali. Koně, krávy, všechno. Nezůstalo tam nic. Tak jsme dopadli. To byla první část Rusů. Po nich přišli další. To nebyli typičtí Rusi, možná spíše Ukrajinci. Rozuměli nám, my jsme rozuměli jim. S těmi jsme si povídali, ti byli jiní než ti před nimi,“ vysvětluje pamětník.

Dostavte se, soudruhu, byl jste přijat

Po válce musela rodina Umlaufů usedlost opustit a nastoupil tam jiný správce. Bohuslav dokončil gymnázium. Bavil ho sport, jezdil rád na lyžích. Přihlásil se na fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Nevěřil, že by mohl být přijat, protože se na ni hlásily stovky uchazečů. „Pak mi přišel dopis a tam stálo: Dostavte se, soudruhu, byl jste přijat. Tehdy jsme byli všichni soudruzi. Já jsem tomu vůbec nevěřil. Tatínek nechápal, k čemu je dobré studovat tělocvik. Říkal, že to je hovadina. Ale byl rád, že jsem byl přijatý do Prahy. Byla to velká sláva na Hradisku, že vzali z tolika lidí zrovna mě,“ vypráví pamětník.

Jeho život naplnil sport. Říká, že společenské změny po nástupu komunistů k moci v roce 1948 nevnímal. „Nikdo z naší rodiny nebyl komunista. Chodili jsme do kostela a žili jsme pořád stejně,“ vysvětluje. V polovině padesátých let se stal členem armádního klubu Dukla Liberec. Reprezentoval ho ve skocích na lyžích a v biatlonu. Spolu s bratry Zdeňkem a Ondřejem Solanskými vybudovali na Hradisku svépomocí skokanský můstek, na kterém trénovali. „Tam byla taková jáma. Vzali jsme motyky a krumpáče a kousek jsme to prokopali, abychom mohli skákat daleko. Udělali jsme nájezd ze dřeva. Na Hradisku jsme porubali pár smrků a postavili můstek. Z toho jsme sjížděli a skákali. Chodilo se na nás dívat hodně lidí. Těch se tam nahrnulo. Byl to dav z obou stran. Všichni čuměli, jak dobře jsme skákali. Pak jsem začal vyhrávat závody a dostal jsem se i do zahraničí,“ vypráví pamětník.

Úspěchů dosáhl i v biatlonu. Byl jedním z prvních závodníků v této disciplíně. Využil toho, že už jako malý kluk chodíval s otcem do lesa a měl vlastní pušku. Střílení v rámci biatlonu mu poté připadlo velmi snadné.

Na to, co si vybavuju, vzpomínám rád

Po ukončení sportovní kariéry Bohuslav začal učit tělocvik na Střední zemědělské škole v Rožnově pod Radhoštěm a působil tam až do penze. Jeho žena Jarmila Maleňáková se po roce 1989 stala místostarostkou Rožnova. V době natáčení byli manželé Maleňákovi oba vážně nemocní a starala se o ně jejich dcera Kateřina. Pamětník si při natáčení uvědomoval, že řadu událostí a zážitků ze svého života již není schopen popsat, mnohé se mu pletly. Když se mu je dcera Kateřina snažila připomínat, říkal: „Cítím, že už mi to z makovice všechno vypadává. Prožil jsem toho hodně a mnohé si už opravdu nedovedu vybavit. Ale byl to pěkný život a na to, co si ještě vybavuju, vzpomínám rád.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Scarlett Wilková)