Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Major ()

• pochází z Podkarpatské Rusi, jeho rodiče se živili jako drobní zemědělci

• v roce 1940 se rozhodl odejít spolu se dvěma dalšími kamarády do Sovětského svazu

• v Sovětském svazu zadrženi sovětskými pohraničníky a odsouzeni ze třem letům vězení

• prošel několika ruskými věznicemi – Starobělsk, Stanislav, Pečora – a také sibiřskými gulagy

• na začátku roku 1942 amnestován

• v Buzuluku se přihlásil do československých jednotek, zařazen do minometné jednotky

• bojoval u Sokolova, Kyjeva, Rudy, Bílé Cerkve, Saragury a v Karpatsko-dukelské operaci

• za války dvakrát raněn, následky zranění jsou patrné dodnes

• po válce setrval v armádě ještě dva roky

• aktivně se podílí na činnosti nejrůznějších svazů bývalých bojovníků – především v Československé obci legionářské

Dětství

Pan Major pochází k Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče se živili jako drobní zemědělci. S hospodářstvím pomáhal i syn Ivan. „Za první republiky nebylo tolik výživy. Museli jsme chodit i na práci do města z venkova.“ V roce 1939 Podkarpatskou Rus okupovala maďarská vojska. Vztahy s domácím obyvatelstvem nebyly dobré: „Chovali se k našemu obyvatelstvu hůř než němečtí fašisti. Velice nás utlačovali.“  

Odchod do SSSR, do gulagu

V roce 1940 se pan Major rozhodl odejít spolu se dvěma dalšími kamarády do Sovětského svazu. „Byli jsme nuceni opustit svoje domovy. Tak jsme se sebrali a odešli jsme do Sovětského svazu.“ Na útěk se nijak zvlášť nepřipravovali: „Jednu neděli jsme se dohodli a v pondělí ráno odešli z domu, asi padesát kilometrů jsme jeli autobusem. Potom jsme museli projít pralesy a překonat kopce, které tam jsou. A nakonec jsme překročili hranici se Sovětským svazem. Nijak zvlášť jsme se na to nechystali, prostě jsme jeden den odešli. Převaděče jsme nepotřebovali, byla tam vyšlapaná cesta směrem k hranicím. Po ní jsme šli a najednou jsme uviděli hraniční kámen – na jedné straně bylo napsáno SSSR a na druhé ČSR.“ Po cestě nebyla skupina zastavena ani maďarskou, ani ruskou hlídkou. Bez problémů tedy překročili státní hranici a pokračovali dál.

Zanedlouho však byli zadrženi ruskými vojáky: „Tři kilometry za hranicemi nás zpozorovala ruská hlídka – tři pohraničníci. Museli jsme si lehnout na zem. Brzy začal výslech. Zavřeli nás a čekali jsme, až nás odsoudí. Po několika dalších výsleších nás v Starobělsku odsoudili. Dostali jsme každý tři roky nepodmíněně. Ve vězeních bylo velmi mnoho lidí. “ Za tyto tři roky prošel pan Major několika ruskými vězeními – Starobělsk, Stanislav, Pečora a jiné. Pan Major byl transportován do tábora na řece Pečoře – cesta trvala asi deset dní. Zde byl zařazen do pracovního tábora. Vězni nakládali lodě dřevem. Pan Major poznal i jiné gulagy: „Odtud jsem se dostal ještě do jiných lágrů, které byly ještě více na sever. Tam jsem dělal všechno možné – v šachtách, v lese a dokonce jsem pracoval v nemocnici.“

Do Buzuluku a na frontu

Po asi dvou a půl letech jsem dostal amnestii – to bylo na začátku roku 1942. Pan Major odjel spolu s dalšími do Buzuluku: „Bylo nás asi šest nebo osm Čechů, co nás pustili v táborů. Na cestu jsme dostali průvodce, který s námi jel až do Buzuluku. Celou cestu jsme jeli vlakem. V Buzuluku jsem se přihlásil u komise a doplnil jsem náš první polní prapor.“ Do Buzuluku dorazila skupina 30. ledna 1942. Již prvního února odjížděli na frontu – v kasárnách byl pan Major tedy pouze sedm dní, během kterých navzdory drsnému podnebí začal výcvik: „Byla tam hrozná zima – tak pětačtyřicet stupňů pod nulou. Čas na zaučení nebo zaškolení nebyl. Akorát jsme se na ubikaci seznamovali s minomety a s dalšími zbraněmi.“ Byl zařazen do minometné roty. Vojáci byli vyzbrojeni a dostali uniformy: „Výzbroj jsme měli ruskou a oblečení bylo anglický.“

Nedlouho po opuštění pracovního tábora musel tedy pan Major nastoupit na frontu: „Byli jsme zesláblí z táborů, ale my jsme měli doplňovat první prapor. A když jim scházeli lidi, tak jsme museli dělat, co umíme.“ Vojáci jeli vlakem na frontu, během cesty byl prováděn ještě výcvik s minomety: „Sněhu tam bylo habaděj, ale jakmile jsme někam dojeli, odstavili nás na vedlejší kolej do lesa, kde nás nebylo vidět. My jsme museli ven z vagonů a učili jsme se, co bylo třeba.“ Vlak dovezl vojáky asi 300 kilometrů od Sokolova, kam musely jednotky dojít pěšky. Šlo se pouze přes noc, ve dne vojáci spali.

U Sokolova byla jednotka ihned nasazena, zde měli za úkol bránit tři vesnice. V jednotce byl také velký počet Židů. 6. března byl zahájen německý útok. První den se ho dařilo odrážet, za dva dny ale zaútočila německá vojska opět a tentokrát úspěšně. Jednotka, ke které náležel pan Major, byla nucena ustupovat. „Když jsme ustupovali od Sokolova, tehdy mi Bedřich, zástupce velitele čety, říká: ,Vem toho koně, protože vozka odešel na štáb praporu a s koněm nemá kdo jet!‘ Já na to: ,Já neumím s koněma jezdit!‘ Ale byl tam minomet, který se musel odtáhnout. Ostatní začali ustupovat. Najednou se dívám, že sotva sto metrů ode mě jsou už Němci! Vzal jsem toho koně a honem jsem prchal za svýma. Dohnal jsem jich ve vesnici, kde už byla naše četa. Po cestě jsem dohnal jednoho Žida, a on mě prosil: ,Svez mě!‘ Křičím na něj: ,Honem si vylez na vůz!‘ Pak jsme nabrali ještě jednoho telefonistu, Hájka, který s sebou věčně tahal dva ohromný telefonní bubny. Když jsme byli za vesnicí u stohu, tak Hájek se sebral a šel k tomu stohu. Povídám mu: ,Hájku, musíte jet s náma! Podívejte se, Němci nám jsou v patách!‘ A on, že prostě musí, a už si svlíkal gatě a utíkal ke stohu. Divil jsem se, ale Němci se už s tanky probíjeli přes vesnici. Museli jsme odjet. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Nevím, co se s ním stalo.“

Rusové ztratili Sokolovo a navíc museli znovu ustupovat, aby se vymanili z obklíčení. Počet mužů v jednotce výrazně klesl: „Zůstala nás už jen polovička z původních 960 lidí. Už jsme nebyli bojeschopní.“ Ustoupili do týla a byli doplněni – vznikla 1. československá brigáda. Pan Major prošel poddůstojnickou školou, která trvala asi čtyři až pět měsíců.

V září odjížděli zpět na frontu – tentokrát přes Dněpr ke Kyjevu, který společně se sovětskou armádou osvobodili. „Dostalo se nám úžasného přijetí od místních obyvatel. Nevěděli, co by nám ještě donesli. To setkání bylo velice pěkné. Do Kyjeva měl přijet také prezident Beneš, ale to bylo nakonec odvoláno.“ S boji u Kyjeva má pan Major spojenou veselejší příhodu: „Řeknu vám ještě příběh, který se odehrál před Kyjevem. Shromažďovala se tu vojska – Sověti, naši českoslovenští vojáci… a všichni jsme očekávali útok na Kyjev. Najednou k nám přijde sovětský voják a donesl kýtu masa a ptá se: ,Hoši, nechcete maso?‘ My jsme si říkali, proč ne. Tak jsme si ji vzali a za chvíli, když jsme potřebovali odjet s minomety, tak jsme zjistili, že jeden kůň nám chybí. Došlo nám, odkud bylo to maso…“

Odtud postupovaly jednotky dále do Rudy a na Bílou Cerkev, kde se odehrály velmi těžké boje, ve kterých byly i velké ztráty. „Nastoupili jsme na Rudu, kde byl těžký boj. Rudu jsme zabrali a šli jsme na Bílou Cerkev, Němci nás pustili hodně blízko, ale pak spustili protiútok. Museli jsme ustupovat. Tam jsem byl poprvé raněn z minometu.“ Pana Majora zasáhla střepina do stehna. Po vyléčení v československé polní nemocnici a pak v sovětské nemocnici v Kyjevě pokračoval pan Major s jednotkou na Saraguru, kde se organizoval československý armádní sbor – to bylo v roce 1944.  

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se také jednotka pana Majora začala přesouvat na Slovensko. „Žádali, abychom jim pomohli. Z Potůčku, kde jsme byli, jsme šli pěšky na Slovensko – nebylo to daleko. Jenže než jsme tam dorazili, tak bylo povstání zlikvidováno.“ Jednotka bojovala v dalších velmi těžkých bojích Karpatsko-dukelské operace. Na Dukle byl pan Major znovu zraněn, tentokrát u Komárníku, asi 4 km za hranicemi, již na území Slovenska. Byl převezen do invalidovny a do bojů se již nevrátil. Kvůli zranění plic střepinou strávil mnoho měsíců po nemocnicích. Konec války ho zastihl v nemocnici. Následky zranění jsou patrné dodnes.

Po válce

Pan Major popisuje své pocity po ukončení bojů a své další poválečné osudy: „Byli jsme rádi, že je konec války a že Němci jsou poraženi. Těšili jsme se, že začneme nový život. Že bude klid a mír. Ale nezdá se mi, že by do dneška byl klid. Kdyby dal bůh a národy si konečně řekly, že budou žít bez bojů, bez válek a bez útrap. V armádě jsem byl ještě dva roky, potom jsem šel do civilu. Dostal jsem trafiku. Potom za mnou přišli z Jednoty a řekli mi, že trafiku mi stejně vezmou, ať jdu dělat do Jednoty. Tak jsem šel. Tam jsem setrval až do důchodu.“

V současné době se pan Major aktivně podílí na činnosti nejrůznějších svazů bývalých bojovníků – především v Československé obci legionářské.