Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Josef Majírský ()

• původem Slovák

• v roce 1942 narukoval do armády Slovenského státu, po výcviku poslán do boje proti Sovětskému svazu

• po třech měsících přeběhl na sovětskou stranu

• asi měsíc a půl strávil v gulagu

• v Jefremově zařazen do 2. paradesantní brigády

• jednotka se přemístila do Proskurova a odtud na pomoc Slovenskému národnímu povstání

• na Dukle byl pan Majírský poprvé bojově nasazen

• po skončení druhé světové války zůstal v armádě

• v roce 1977 odešel do penze

Armáda Slovenského státu a přeběhnutí

Pan Majírský je původem Slovák. V roce 1942 musel narukovat do armády Slovenského státu. Nejprve prošel jednoročním výcvikem a poté byl poslán na frontu bojovat proti Sovětskému svazu. Po třech měsících, během ústupu německých jednotek, přeběhl na opačnou stranu. „Po třech měsících jsme se dostali do situace, kdy hitlerovci začali ustupovat. Slovenská armáda se soustředila a přešla na druhou stranu k Sovětskému svazu.“ Asi měsíc a půl strávil potom pan Majírský v gulagu. Svého vstupu do armády pan Majírský nikdy nelitoval: „My jsme to brali jako povinnost.“

2. československá paradesantní brigáda

Poté se začala v Jefremově organizovat 2. československá paradesantní brigáda. Pan Majírský vysvětluje, z čeho vznikl název: „Proč druhou? Protože jsme byli ročník dvacet jedna a dvacet dva.“ Asi 70 procent této jednotky tvořili Slováci. Jednotka prošla v Jefremově krátkým výcvikem. Součástí vojenského výcviku bylo i zacházení s padákem: „Skákání s padákem bylo dost složité. Zacházení s ním nás učili sovětští instruktoři, kteří nám to vysvětlovali a cvičili nás. Skákali jsme z můstku, balili padáky a tak podobně. Pak jsme my sami dělali instruktory. Nakonec jsme se dostali na úroveň, kterou výsadková jednotka měla mít.“ Za nejtěžší při seskoku padákem považuje pan Majírský dostat větší zbraně nebo radiové stanice v pořádku na zem.

Jednotka se přesunula do Proskurova. Ještě v Sovětském svazu složily jednotky vojenskou přísahu, které byl přítomen i Klement Gottwald. Pronesl k vojákům řeč o jejich poslání a ideálech, za které mají bojovat. „Říkal, že bude Československo takové, jaké bylo. Že Slovensko bude opět jeho součástí. Že bude tak, jak bylo za Beneše a za Masaryka. Že je potřeba se spojit a bojovat. My jsme šli na sovětskou stranu proto, že nás tohle táhlo. Nikdo nás nemusel přesvědčovat, abychom přeběhli. Žádné přesvědčování prostě nebylo.“

Dukla

Jednotka měla být poslána na pomoc Slovenskému národnímu povstání: „Tehdy vzniklo Slovenské národní povstání a my jsme měli být ta posila na Slovensku. Jenže nás nenasadili na Slovensko hned, ale nejdřív na Duklu, kde jsme byli asi deset dní.“ Na Dukle byl pan Majírský poprvé bojově nasazen. Odehrávaly se tam těžké boje, které byly ještě znásobené složitým terénem a výhodou Němců: „Na Dukle byla ta nevýhoda, že Němci měli oblast už obsazenou. Všechno měli obstřílené. My jsme museli útočit a probojovávat se. Proto nás také dost padlo.“

Slovenské národní povstání

Nakonec byly jednotky poslány konečně na pomoc Slovenskému národnímu povstání. „Slovenské národní povstání začalo ale kulhat, tak nás tam poslali letadly. Ale trvalo to asi měsíc a půl, skoro dva měsíce, než jsme se na Slovensko dostali.“ Vojáci byli rozděleni na menší jednotky a doplněni slovenskými vojáky, kteří je měli podporovat těžkým dělostřelectvem. „My jsme byli vyzbrojení lehkými zbraněmi. Dělostřelectvo jsme neměli. Tím nás na Dukle podporovali Sověti a při Slovenském národním povstání nás zase podporovali při bojích těžkým dělostřelectvem Slováci.“

Jednotka musela před německou posilou ustoupit do hor, kde pokračoval boj v malých skupinách, které měly za úkol především přepadávat Němce a ničit jejich soustavu. „Přepadové akce se organizovaly navečer. Šlo se na cesty, kudy jsme věděli, že půjdou Němci. Schovali jsme se do některé zatáčky. Když se blížila jejich jednotka, tak na čelo se hodil granát. Potom byla zahájena střelba na zbytek mužstva. Většinou jsme získali munici a nějaký proviant.“ Vojáci spolupracovali také s partyzány.

Jednotky byly příliš rozptýlené v těžkém horském terénu a armádní zásobování se k nim nemohlo dostat. Potraviny proto získávali vojáci od vesničanů. „Večer se chodilo do dědin. Přes den tam byli Němci, ale na noc se stáhli ke svým jednotkám. V noci jsme tam přišli my a dostávali jsme proviant od vesničanů. Většinou jsme dostávali chleba.“

Dukelská operace byla jedním z nejtěžším bojů druhé světové války. Zmařila tisíce mladých životů. Pan Majírský ale nechce hodnotit její význam: „Já jsem byl tehdy voják. Plnil jsem úkoly, na který jsem byl vycvičen. To se nedalo o tom moc přemýšlet. Po válce je mnoho generálů. Prosadili jsme se, ale co to mělo za politický význam… Dnes se to jeví celé jinak. Já do politických směrů zasahovat nemůžu. My jsme se měli prosadit a to se nám povedlo.“

Pan Majírský vzpomíná, že mnohé zážitky chápe člověk docela jinak v době války než v době míru: „Přede mnou zemřel chlapec. Ale člověk to nesměl tak brát, protože byla válka. Nemohl všeho nechat a plakat. Musel jít něco dělat.“ „Potom si člověk na to zvykne. Běžně se chodilo a hledali se mrtví. Vyzuly se jim boty a vzaly se. Když jste měl boty rozbité a potřeboval jste je…ať byly třeba zakrvácené, tak jste je obul!“ Na druhou stranu na vojně potká člověk podle pana Majírského mnohé lidi, na které pak vzpomíná celý život. Mezi takové osoby patří například generál Svoboda: „Dvakrát jsem se s ním střetl při bojích. Ale do přímého styku s ním jsme se nedostali. Generál Svoboda to bylo něco. To byla meta! To byl velitel, kterého provázela legenda. On bojoval už v Sovětském svazu. To co on přežil!“ I své ostatní velitele považuje pan Majírský za velmi dobré.

Až v Kežmarku se jednotky znovu zorganizovaly. Zanedlouho poté skončila válka. „Dostali jsme se do Žiliny. A v Žilině skončila vojna. Naše jednotka se rozdělila na dvě skupiny a pokračovali jsme jako mírové jednotky.“

Podle pana Majírského byl velký rozdíl mezi motivací k boji západních a východních vojáků: „Ti, co byli na západě, si ukládali žold do mezinárodní banky. Po válce jsem se ptal kamaráda, odkud má tu látku. A on: ,Přece jsem si naspořil!‘ My jsme dávali na letadla, na tanky. My jsme měli co na sebe a co jíst a po ničem jiném jsme netoužili. Myslím, že ten základ byl úplně jiný.“

Po válce

Po skončení druhé světové války nešel pan Majírský do civilu, ale zůstal v armádě. Postupně získal hodnost podplukovníka. V armádě se setkal také s politickou propagandou: „Komunistická strana se začala projevovat až po roce 1948. Tehdy začali politruci a esenbáci na vojně. Některý to brali jedním uchem tam a druhým uchem ven. To dělala asi většina. Ale problémy s tím byly stále. Protože se o něčem hovořilo a nebylo to pravda. To se vždycky projeví.“  V roce 1977 odešel do penze.