Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žofie Machničová (* 1922  )

Držte se půdy. Když máte půdu, máte bramboru

  • narozena 1922 v obci Zavydovo, okres Mukačevo
  • početná chudá rodina
  • 1937 – odešla za prací do Československa
  • práce na statcích v Dohalicích a Barchově
  • po svatbě dál pracovala v zemědělství, soukromě a později v zemědělském družstvu
  • 1960–1980 – práce hradlařky
  • od roku 1980 žije v Praze
  • druhý manžel Vasil Machnič, válečný veterán z východní fronty
  • 1989 – manžel zemřel
  • od roku 2017 žije v domově pro válečné veterány

Příběh Žofie Machničové není nijak dramatický. Skromná vypravěčka většinu svého života strávila tvrdou prací na statku – pracovala s koňmi, obdělávala pole, krmila krávy a starala se o zvířata. Na svou práci si nestěžuje, naopak, je na ni hrdá. „Půdy si važte a držte se jí,“ vzkazuje šestadevadesátiletá pamětnice.

V patnácti letech do světa

Narodila se v roce 1922 v chudé rodině v obci Zavydovo v Mukačevské oblasti na tehdejší Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1938 součástí Československa. Měla sedm starších sourozenců, z nichž většina zemřela v mladém věku. Také otec zemřel, když bylo pamětnici pět let. Od té doby pomáhala mamince starat se o hospodářství, chodila prodávat na trh a denně ušla i padesát kilometrů. „Když jsem šla s nůší na trh do Mukačeva, tam to bylo dvacet kilometrů a zpátky taky. To mi nevadilo, musela jsem přece doma pomáhat. To bylo samozřejmé,“ vypráví pamětnice.    

Do patnácti let chodila do školy a potom se, jak říká, vydala se starší sestrou do světa. Odjely v roce 1937 do Československa a našly si práci na statku ve východních Čechách, v Dohalicích u Hradce Králové. Sestra se za nějakou dobu vrátila domů, protože onemocněla a navíc doma v Zavydovu nechala na starost mamince své malé děti. Pamětnice u sedláka zůstala. Zastala spoustu práce, nevadilo jí orat s koňmi, dojit krávy ani okopávat pole. Šest válečných let strávila v hospodářství rodiny Koníčkových v Barchově u Nového Bydžova. „Sedlák choval krávy na mléko, práce byla spousta. Vyplácel mi sto padesát korun měsíčně, které jsem si šetřila na svatbu. Jedinou zábavu jsme měli o posvícení a o hodech, to se chodilo i tančit,“ vzpomíná Žofie Machničová.

Statek a družstvo

Po válce se vdala, vzala si hospodáře ze statku, ale její první manželství nebylo šťastné. Manžel byl nemocný, trpěl astmatem a ke své ženě se choval spíše jako k námezdní síle. Pamětnici to však nevadilo, ostatně ani dnes si na manžela nestěžuje, ale mrzelo ji, že její práci neocenil. Manžel brzy zemřel a pamětnice zůstala v hospodářství v Dohalicích. Stejně jako další soukromí zemědělci vstoupila do jednotného zemědělského družstva. „Co člověk mohl dělat, museli jsme... Zůstalo nám stavení, zahrada a malé pole, zbytek dostalo družstvo,“ vypráví pamětnice. Během měnové reformy přišla o velkou část úspor, ale při své skromnosti a pokoře si ani na to nestěžuje. Zůstala dál pracovat ve družstvu, protože si nedovedla představit, že by pracovala jinde než v zemědělství.

Později ovšem práci změnila. „Od roku 1960 jsem pracovala na dráze jako hradlařka. Jsem hrdá na to, že se za celou dobu mé práce nikdy nic nestalo, byla to velká zodpovědnost. Však také kolegové byli rádi, když jsem sloužila já. Střídala jsem noční a denní směny a práce jsem si vážila,“ popisuje s patřičnou hrdostí pamětnice. Po odchodu do penze se odstěhovala do Prahy za svým manželem Vasilem Machničem. S druhým mužem už měla větší štěstí – pocházel také z Podkarpatské Rusi, z obce Ljuta, a jako důstojník československého armádního sboru prožil pod vedením Ludvíka Svobody válečnou anabázi doslova z Buzuluku do Prahy. „Manžel mi vyprávěl, jak se v Buzuluku vytvářel z chlapců, které Stalin zavřel od gulagů, československý prapor, který pak prošel boji na východní frontě a také řežbou u Dukly. Naživu zůstala asi jen polovina vojáků,“ připomíná Žofie Machničová. Stýkala se s manželovými přáteli, většinou také bývalými rusínskými vojáky ze Svobodovy armády, a společně navštívili i památník na Dukle.

Když mám půdu, mám i bramboru

O druhém manželovi mluví s láskou, největší bolest jí dodnes působí, že zemřel už v roce 1989. „Ráda jsem o něj pečovala, byl uznalý a uvědomoval si práci druhých,“ vzpomíná. „Sám rád pracoval na zahradě, rouboval stromy, to byl jeho koníček. Měli jsme pak spoustu dobrého ovoce,“ říká Žofie Machničová. Poslední rok žije v domově pro válečné veterány v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích. „Mám zde dvě přítelkyně, chodíme spolu jako tři grácie. Jedna je ze Slovenska, jedna je Češka a já jsem Rusínka z Podkarpatské Rusi. To je Československo,“ usmívá se pamětnice.

Dnešní generaci připomíná důležitou věc, na niž se v době moderních technologií často zapomíná. „Bez půdy nemůžete žít. Držte se jí. Když mám půdu, mám bramboru. Čerstvou. Jakou si vsadím, takovou vykopu. Ona za vámi přijde sama. Ať zasadíte strom, stromek, nebo rybíz, všechno za vámi přijde. Přitom můžete mít jinou práci, ale starejte se o půdu. Budete sice unavení, ale z toho je radost,“ uzavírá své vyprávění Žofie Machničová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV