Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Machálková (* 1926  †︎ 2017)

Čekali jsme u každého vlaku s kytkou, marně

  • narozena 25. listopadu 1926 do významné romské rodiny Holomkových

  • pradědeček pamětnice se zasadil o právo Romů bydlet ve vesnicích

  • spolu s rodiči a sourozenci zachráněna před deportací do koncentračního tábora

  • známá zpěvačka romských písní

  • zemřela 16. července 2017

Emílie, přezdívaná Elina, se narodila 25. listopadu 1926 v Nesovicích do významné romské rodiny Holomků. Jejího otce Antonína, který měl českou národnost, si rodina osvojila, když si ho dědeček pamětnice z matčiny strany – koňský handlíř – vzal do učení a později ho přijal za vlastního syna. Elenina matka Rosalinda náležela k romskému etniku. Antonín a Rosalinda tak byli nevlastními sourozenci, později se vzali a založili rodinu.

Holomkovi měli dva chlapce a dceru, své děti vedli k dobrému vzdělání a pracovitosti, v neposlední řadě i proto, aby tak kompenzovali předsudky okolí vůči romské národnosti. „Tenkrát se o cikánech říkalo, že nejsou chytří. Ostatní lidi je velice odsuzovali, podle nich mezi ně nepatřili. Jenomže dědeček mi vyprávěl, že oni byli výjimeční. Jeho tatínek se rozhodl, že rozhodně nechce bydlet někde venku, ale s lidmi ve vesnici. A požádal o to starostu obce – byl zamítnut. Žádal na okrese i dál a nakonec se rozhodl najít si advokáta, který mu napsal žádost, a poslali ji do Vídně. A z Vídně přišlo povolení, že si můžou postavit dům v obci a bydlet tam. A postupně už cikány přestali posílat z vesnic pryč. A o to se zasadil můj pradědeček. Prý byl strašně chytrý, z rodu Holomků, a to jsem i já.“

Tato filozofie boje s nepřízní osudu byla vlastní všem členům rodiny. Holomkovi věděli, že lidé se k nim mohou chovat nespravedlivě a předjímavě, ale místo sporů a dotčenosti raději volili cestu práce a disciplíny a mnozí tak ve svém životě dosáhli velkých úspěchů.

„Za Rakouska-Uherska nesměli cikáni chodit do školy, takže byli negramotní, ale chytří. Dědeček říkal, že chce mít ze svých dětí pořádné lidi a měl. Maminka měla čtyři bratry a vyprávěla mi, že kluci se jednou domluvili, že do školy nepůjdou. Šli jako do školy, pak někde lítali a potom přišli jako ze školy domů. Pan ředitel pak potkal dědečka a řekl mu: ‚Pavle, tvoji kluci jsou nemocní?‘ ‚Ne.‘ ‚Nechodí do školy.‘ Potom jeden z nich, strýc Tomáš, říkal, že je dědeček nikdy nebil, ale tenkrát je tak ztřískal A řekl: ‚Chcete být tak blbí jako já?‘“

Soudržnost se pěstovala ve velkém okruhu rodiny a z toho důvodu se za „nejbližší“ považovaly desítky příbuzných. Emíliini strýcové z matčiny strany spolu hrávali fotbal, strýc Čeněk hrál dokonce za SK Mistřín. Strýc Tomáš studoval úspěšně práva na pražské Karlově univerzitě. Celá rodina vždy držela při sobě a navzájem se ve svých aktivitách podporovali.

Dětství a práce v továrně

Podle svých slov prožila pamětnice krásné dětství, obklopená blízkými, přáteli, nejlepšími kamarádkami Eliškou a Liduškou. Společně navštěvovaly stejnou školu, ale po nastolení německé okupace už Romové studovat nemohli a Emílie musela studia ukončit a nastoupit do práce ve slavkovské továrně. Práci jí sehnal starosta Nesovic, jejímu bratrovi našel práci nedaleko v Bučovicích. Bylo jí 13 let, když nastoupila, a pracovala tu čtyři roky. Směna začínala už brzy ráno v šest hodin, vstávání i fyzická námaha s touto prací spojené ji vyčerpávaly. Její spolupracovníci ji měli rádi a snažili se jí vyjít vstříc tím, že ji nechávali v ranních hodinách dospat. 

Rasová nesnášenlivost

Ani každodenní cesta vlakem z Nesovic do Slavkova pro ni nebyla snadná, především po psychické stránce, protože při cestě vlakem se pravidelně stávala terčem nenávistných rasistických útoků. „Každý den, když jsem jela z práce vlakem, byla tam německá policie. Měli zelené uniformy a my jsme všichni měli kennkarty. Židi nosili hvězdu a Cikáni ‚Z‘ – Zigeuner. Veliké ‚Z‘. A já také. Museli jsme ve vlaku ty občanky ukazovat. A pokaždé mi říkali, co dělám mezi lidmi. Jak to, že nejsem v koncentráku. Řvali na mě. Mně bylo patnáct šestnáct let. Vždycky se do mě tolik pouštěli. Klepala jsem se už dopředu. Jezdila se mnou jedna starší vdaná paní a vysedala v Bučovicích. Ta mě vždycky držela za ruku a nemohla s tím nic dělat. Řvali na mě německy, česky, jak to, že jedu mezi lidmi, a ne v dobytčím vagónu mezi dobytkem?“

Potraviny byly na příděl a rodina Holomků měla kvůli své národnosti příděly hodně nízké. Naštěstí byli lidé z vesnice s rodinou soudržní a s jídlem pomáhali. Situace tak byla klidnější až do doby, kdy byla v roce 1942 z Nesovic deportována židovská rodina Fischerů. Strach z deportace a neustálá nejistota na Holomkovy doléhaly čím dál více.

Zachráněni starostou

V březnu 1943 byla výzva k deportaci doručena i jim. Při přípravách na cestu rozdali část svého majetku sousedům a část schovali pro případ, že by se vrátili. Cestu k vlaku, loučení se sousedy a strach z budoucnosti prožívali bolestně a emoce byly vypjaté.

„O půl jedné nám jel vlak, celá vesnice nás doprovázela. U nádraží byl obecní dům a pan vrchní volá: ‚Holomková, pojďte sem nahoru.‘ A tam byl pan starosta. Měl kruhy pod očima, byla na něm vidět strašná únava. ‚Holomková, neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale já svoje občany na smrt nepošlu.‘ A maminka omdlela. Naštěstí tam byl zrovna lékař, který ji křísil. A my jsme vyletěli ven, tam byli kamarádi a kamarádky, celá vesnice. Všichni jsme křičeli: ‚Nikam nejedeme!‘ Kluci mě nosili na ramenou. Náš starosta byl opravdu jediný, který své lidi zachránil.“

Deportace příbuzných

Nakonec se proti očekávání díky výjimce z transportu, kterou jim starosta Josef Kilián na gestapu vyjednal, v rodině Holomkových slavilo. Jejich blízcí příbuzní z okolních vesnic ale podobné štěstí neměli, a proto museli nedobrovolně odejít.

„Bratranec mého budoucího muže jezdil večer do práce, přijel k nám a řekl, že ze Svatobořic nám vzkazují, že je mají ráno odvézt do Brna na gestapo. Celou rodinu. Bylo to třicet tři lidí. Kyjov, Svatobořice, Sobůlky. Rodina – bratranci, sestřenice a tak dál. Ježiši Kriste, my jsme se tam rozjeli. Maminčin nejmladší bratr, jmenoval se Čeněk a byl strojní zámečník, hrál ve Svatobořicích fotbal, byl úžasný sportovec. Boxoval za SK Mistřín, byl krásný a urostlý. Večer jsme se o deportaci dozvěděli a hned jsme za nimi jeli. Čeněk měl ze všech bratrů jako jediný za ženu cikánku – Milenku Danielovou z Bučovic. Měli tříletou holčičku, Růženku. A já jsem si ji odvezla domů. Na to nikdy nezapomenu: Z Hodonína do Kyjova jezdí lokálka. Když jsem do té lokálky s Růženkou šla, tak on jenom zatínal zuby, Milena plakala. To bylo strašné. A výpravčí nechal lokálku čtvrt hodiny stát, aby se mohli rozloučit. A od té doby Růženka už nikdy neviděla rodiče a oni zase ji.“

Nikdo se nevrátil

Do koncentračního tábora bylo deportováno třiatřicet příbuzných Emílie Machálkové. Nikdo se nevrátil, o nikom se už nikdy nedoslechla až na pár výjimek, kdy se dozvěděla okolnosti, za jakých zemřeli. Například Milena Danielová, matka neteře Růženky, odmítla opustit prarodiče a utéci a dozorci ji spolu s ostatními nahnali do plynu.

„Byla jsem přesvědčená, že se Růženčiny rodiče vrátí. Možná by se to povedlo. Prý chodili pracovat někam do skály. A Růženčin tatínek Čeněk a další dva odtamtud utekli. Utíkali k pohraničí Polska a večer tam došli do hospody. Hospodský je poznal podle oblečení, věděl, o co jde. Rychle je zavedl do sklepa a dal jim najíst, napít. Ale bohužel je pronásledovali i se psy a ti je přivedli do hospody. Zatkli utečence i hospodského a odvezli je zpět do koncentračního tábora. A tam se všichni museli dívat, jak je oběsili. Dědeček se musel dívat, jak byli jeho tři synové oběšeni.“

Po osvobození v květnu 1945 Holomkovi vyčkávali u všech vlaků vezoucích nuceně nasazené či vězně táborů zpět domů. Do koncentráku byl odveden dědeček Pavel, tři strýcové, bratranci, sestřenice a další příbuzní, celkem 33 členů rodiny. Vlak však nepřivezl nikoho z nich.

Rodina a návrat ke zpěvu

Po válce Emílie nastoupila znovu do měšťanky, aby si dokončila středoškolské vzdělání, ale už v prvním týdnu školy zjistila, že je těhotná, a tak studia nedokončila a vdala se. Její otec se na ni hodně zlobil. Chtěl, aby dostudovala a pokračovala ve studiu hudby na konzervatoři, protože byla nadaná. Myslel si, že si zkazila život, celé dětství jí vtloukal do hlavy, že vzdělání je pro ni jako pro Romku ještě důležitější než pro ostatní. Nebavil se s ní dva roky, ale nakonec se s ní udobřil kvůli vnučce. Rodina byla pro Elinu vždycky na prvním místě, měla čtyři děti – tři dcery a syna, v současnosti má šest vnoučat a deset pravnoučat.

Hudbu vždycky milovala, a tudíž ji neminula ani pěvecká kariéra. Účastnila se několika pěveckých soutěží, kde se výborně umístila. Zpívala s předními československými folklorními zpěváky, jako jsou Jožka Severin, Eugen Horváth, Jožka Černý a další.

V důchodovém věku začala aktivně přednášet o svých životních zkušenostech, o osudu své rodiny a životě za okupace, zejména v rámci projektu Živá paměť. Ráda vedla diskusní besedy s posluchači a tato činnost ji velmi naplňovala. V současné době (2015) se však už na přednášení fyzicky necítí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Zahradníková)