Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Jan Machač (* 1915  †︎ 2009)

Výhodou ve vězení je, když se člověk modlí a udržuje si víru

  • Jan Machač se narodil 1. června 1915 v Horní Lidči
  • otec Josef byl mlynář, ale později pracoval na dráze, matka Marie se starala o hospodářství a pět dětí
  • od mládí věděl, že se chce stát knězem
  • v roce 1938 nastoupil v Praze na teologická studia, která dokončil po uzavření fakulty v biskupském učilišti v Dolních Břežanech
  • v roce 1943 byl vysvěcen na kněze
  • během okupace působil jako kaplan v Dolní Bělé a v Plzni
  • v Plzni prožil osvobození a vítal zde i budoucího arcibiskupa Berana po návratu z koncentračního tábora
  • v letech 1946-1951 působil v Chebu, kde prožil i odsun německého obyvatelstva
  • dne 8. září 1949 byl poprvé zatčen za čtení pastýřského listu
  • dne 30. listopadu 1951 následovalo druhé zatčení
  • odsouzen státním soudem v Praze k sedmi letům těžkého žaláře
  • vězněn ve Valdicích, v Mladé Boleslavi, na Jáchymovsku a v Plzni na Borech
  • propuštěn po odpykání celého trestu v listopadu 1958
  • sedm let pracoval v TONu v Bystřici pod Hostýnem
  • v roce 1966 se mohl vrátit do kněžské služby a dva roky působil v Malenovicích
  • v roce 1968 byl povolán k působení na pražské konzistoři
  • po nuceném odchodu z konzistoře sloužil v letech 1971-2002 jako kněz u sv. Matěje v Praze
  • je autorem myšlenky stavění perníkových jesliček u sv. Matěje
  • od roku 2002 sloužil u sv. Václava v Praze 6
  • zemřel v květnu 2009

Jan Machač se narodil 1. června 1915 v Horní Lidči v okrese Vsetín. Otec Josef Machač byl vyučený mlynář, a tak malý Jan vyrůstal ve mlýně. Později otec mlynářské řemeslo opustil a začal pracovat jako dělník u dráhy. Matka Marie Machačová, roz. Novosadová, se starala o hospodářství a k tomu vychovávala pět dětí.

Obecnou školu navštěvoval Jan Machač přímo v Horní Lidči, do měšťanky pak nejprve docházel několik kilometrů, později již jezdil vlakem do Valašských Klobouk. Po otevření gymnázia ve Vsetíně pokračoval Jan Machač ve studiích právě tam. Gymnazijní studia dokončil v roce 1938.

Již od dětství provázela Jana Machače myšlenka na kněžská studia. Inspiroval ho i jeden z lidečských kaplanů, který pěkně kázal a měl hezký vztah k lidem. Nakonec mu pomohla náhoda, když se při jedné z cest vlakem setkal s řádovou sestrou, která mu zprostředkovala přihlášku na teologickou fakultu. V říjnu 1938 se Jan Machač vypravil do Prahy. „Na nádraží stály kočáry, nebyly to taxíky, ale kočáry, tak jsem nasedl do toho jednoho kočáru a jel směrem do Dejvic. Tam jsem zazvonil, a tak mě pustila vrátná dovnitř. Tam chodil nějaký páter v klerice, tak jsem si myslel, že je to třeba kostelník nebo někdo. On mě přivítal a říkal: ‚Jdete do semináře? Tak pojďte, já vás tam zavedu, kde budete bydlet.‘ Tak mě tam zavedl do toho poschodí, otevřel ten pokoj a řekl: ‚Tak, tady si vyberte nějaké místo, třeba tam u toho okna.‘ Tak jsem tam nastěhoval svoje věci. A večer měl jít po večeři každý k rektorovi. A já jsem přišel k rektorovi a zjistil jsem, že je to ten pán, který mě uváděl na ten pokoj. No tak jsem byl, to víte, kluk z vesnice, trochu ustrašený, nezvyklého něco to bylo. Tak jsem pokračoval ve studiu. Ten rektor byl pozdější arcibiskup Beran. To jsem netušil, kdo to jednou bude.“

Teologická studia zahájil bohoslovec Machač ještě na fakultě, která však byla záhy společně s dalšími vysokými školami uzavřena a přesunuta ve formě biskupského učiliště do Dolních Břežan. Studia Jan Machač ukončil v roce 1943, kdy byl také v katedrále sv. Víta vysvěcen biskupem Elkčnerem. Primici v rodné Lidči oslavil 6. června 1943. Po vysvěcení následovalo první místo v Dolní Bělé u Manětína, kde strávil jako kaplan jeden rok. Odtud byl přeložen do Plzně, kde prožil také osvobození americkými vojáky. V Plzni zaznamenal Jan Machač ještě jeden nevšední zážitek, byl totiž vůbec prvním knězem, který vítal v osvobozené vlasti z koncentračního tábora navrátivšího se rektora a budoucího arcibiskupa Berana.

Z Plzně zajížděl Jan Machač i do pohraničí, kde konal bohoslužby pro nově příchozí české obyvatelstvo. Pomáhal zde i při řešení nepříjemných situací spojených s odsunem německých kněží a vůbec celý odsun na něho velice smutně doléhal. Sám připomíná, že kdyby zde mohli zůstat ti z Němců, kteří v době okupace pomáhali a stavěli se proti Hitlerovi, tak by celé toto území vypadalo v dalších letech zcela jinak. Po jedné z jeho cest do Chebu přišla žádost, aby byl do zdejší farnosti Jan Machač umístěn. K tomu skutečně v roce 1946 došlo a Jan Machač se na pět let stal farářem v Chebu. Toto své životní období označil za jedno z vůbec nejkrásnějších a nejplodnějších ve svém životě. V roce 1949 zde provázel i nového pražského arcibiskupa Josefa Berana, který v těch dnech nejen v Chebu, ale i v okolí biřmoval desítky mladých lidí, na jeho pastorační cestě nejzápadnější částí diecéze. Byla to jeho vůbec poslední cesta před nucenou internací.

Již v Chebu dal Jan Machač poúnorovému lidově demokratickému režimu jasně najevo, že nezastává jeho ateistické vidění světa. Když byl na římskokatolické kněží vyvíjen nátlak, aby nečetli pastýřský list biskupů, nedal se zastrašit přítomností několika příslušníků StB a pastýřský list i se svými poznámkami přečetl. Bezprostředně tento čin neměl žádné následky, ale za nějaký čas bylo všechno jinak. „No to jsme byli hlídaní, jestli nemáme pastýřský list. No jedenkrát byl pastýřský list tam. Měl jsem ho schovaný u sebe a šel jsem na kazatelnu a četl jsem ho. Přede mnou pod kazatelnou stálo šest těch hlídačů. Měl jsem k tomu nakonec svoje poznámky. Nebylo nic, nějak to prošlo a 8. září na mariánský svátek jsem byl zatčen. Vezli mě do Karlových Varů. Zatčen jsem byl ve dne, a jestli byla domovní prohlídka, si již nepamatuji. A mezi nimi byl i vedoucí StB a jeho dcera chodila na náboženství, takže jsem ho znal. Protože jsem měl zbrojní pas a pistoli, tak to vzali. Nevím, proč jsem to měl. Nevím, jak dlouho jsem byl v těch Karlových Varech. Pak nás převezli ještě s některými kněžími na Pankrác.“ Nakonec byl Jan Machač, který odmítl napsat žádost o milost, spolu s většinou kněží propuštěn na státní svátek 28. října 1949. Netrvalo však dlouho a Jan Machač byl zatčen podruhé a tentokrát následoval i soud a mnohaleté věznění v komunistických věznicích a lágrech.

Dne 30. listopadu 1951 se Jan Machač zúčastnil školení v arcibiskupském semináři v Praze. Následovalo zatčení a vazba na Ruzyni. „Před druhým zatčením nic takového jako výslechy na StB nebylo. Bylo školení v arcibiskupském semináři. Tak jsme tam byli z pražské diecéze svoláni a byly nějaké řeči, jedno s druhým. To víte, taky už byli někteří kněží ovlivněni Pacem in terris a to. No a když jsem se vracel, už jsem viděl, jak na vrátnici u toho okénka stojí dva chlapi, tam v té místnosti. Tak jsem si říkal, že něco hoří. Tak jsem šel. Cestou jsem zničil nějaké věci a adresy a hodil jsem to do kanálu. Šel jsem na nádraží tady do Dejvic. Koupil jsem si lístek a u té pokladny přišli. ‚Jste zatčen!‘ Dali mi černé brýle a vezli mě, nevěděl jsem kam. Dlouho jsem to nevěděl, kde jsem, nežli jsem si uvědomil, že jsem v Ruzyni. Když jsem si stoupl na židli, tak jsem viděl letohrádek Hvězda, takže jsem věděl, že jsem v Ruzyni.“ Jan Machač prodělal opakované výslechy, zažil hlad a zimu, poznal, jaké to je, když je člověk celé noci opakovaně buzen. Přiznal, že ke konci svého vazebního pobytu nabýval dojmu, že je mu snad něco přidáváno do jídla či pití. Sílu mu dodávala jeho víra a pravidelné modlitby, které konal před křížkem vyrytým ve stěně samotky.

Obžaloba vinila Jana Machače z toho, že v roce 1949 četl věřícím v Chebu „ilegální“ pastýřský list a jako administrátor vikariátu organizoval podpisovou rezoluci proti zákonu o hospodářském zabezpečení církví mezi kněžími. Zároveň se měl údajně snažit utajit ilegální pobyt svého bývalého kaplana Schütznera na území republiky, ačkoliv věděl, že tento kaplan odešel svého času ilegálně do zahraničí a později pracoval na území republiky jako nepřátelský agent, který se měl snažit rozvrátit lidově demokratické zřízení. Státní soud s Janem Machačem se konal 7. srpna 1952 v Praze. Jan Machač byl obviněn z velezrady a odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře, ztrátě majetku a čestných občanských práv v trvání šesti roků.

První věznicí během sedmiletého pobytu za mřížemi se Janu Machačovi staly Valdice, kam se také vracel i v pozdější době z ostatních věznic a lágrů. Během svého věznění prošel ještě věznicí v Mladé Boleslavi, Plzni a uranovým lágrem na Jáchymovsku. „Na Jáchymovsku jsem fáral na šachtě Eva. Já jsem fáral, jenom já. Já jsem nebyl lamač, ale měl jsem na starosti obstarávat, ovládat vozík, nabíjet ho elektrikou a přivážet ho k šachtě. Takže já jsem byl u té šachty a všechno to kolem mě v těch vozících jezdilo. Protože byly Velikonoce, zpovídalo se, taky jsem tam křtil. Takže jsem byl přeložený do Plzně na Bory. Přišli na to, že jsem nábožensky působil, protože ostatní chtěli, abych tam v podzemí s těmi ostatními byl. Výhoda ve vězení je, když se člověk modlí a udržuje si víru. To se na to dívá z hlediska jiného a překoná velmi mnoho. I když se mu všechno nepodaří, ale překoná mnoho. Já si říkám, že díky Pánu Bohu jsem to prožil tak nějak, protože se s tím muselo počítat. Vždycky jsem tomu referentovi říkal, že nejsmutnější je, že oba mluvíme česky. Jestliže on měl ty znalosti proto, že kdysi věřil a jednal jinak, tak by bylo zajímavé, jak se dnes na to všechno dívá, jestli ještě žije. Na jeho jméno si nevzpomínám, to jsem ani nevěděl.“

Během věznění vystřídal Jan Machač také mnohá zaměstnání: dral peří, pletl rohožky, během posledního období pracoval v brusírně skla. Kromě ilegální pastorační činnosti se i tajně dovzdělával v kurzu italštiny. Potkal i mnoho přátel, jedním z nich byl i spoluvězeň z valdické cely P. Bohumil Kolář. Prožil zde i úmrtí svého otce, jehož pohřbu se samozřejmě nemohl zúčastnit. V jednom z vězeňských posudků je páter Machač charakterizován následovně: „Je svobodný, nestaral se o nikoho. Politicky nebyl organizován nikde. Během výkonu trestu odsouzený neprojevuje žádný zájem o svoji politickou převýchovu a ke všemu se staví se záporem. Jeho poměr k dnešnímu zřízení není kladný.“

Po svém propuštění v listopadu 1958 se páter Machač nejprve krátce léčil, ale vzápětí byl nucen nastoupit do dělnického zaměstnání. Poté co nebyl přijat jako zahradník ani metař, se mu podařilo sehnat zaměstnání v nábytkářské továrně TON v Bystřici pod Hostýnem. Zde pracoval u cirkulárky celých sedm let, nežli se mohl v roce 1966 vrátit zpět do kněžské služby. Prvním místem byla farnost v Gottwaldově Malenovicích. V roce 1968 si jeho služby vyžádala pražská konzistoř, kde působil jako personální referent až do roku 1971. Nucený odchod z konzistoře se nakonec ukázal být pro Jana Machače darem, protože byl ustanoven v Praze u sv. Matěje, kde sloužil celých jednatřicet let. Za jeho působení se kostel sv. Matěje dostal do povědomí věřících nejen otevřeností duchovního správce, který s každým rád pohovořil, ale i vánočním perníkovým betlémem, jehož tradici páter Machač u sv. Matěje zavedl a díky němuž si ke sv. Matěji našli cestu i lidé ve víře dosud nezakotvení. Autorkou tohoto ojedinělého díla byla celá léta paní Helena Horálková.

Ještě větší radostí naplňuje Jana Machače skutečnost, že z jeho náboženské obce vzešlo několik současných římskokatolických duchovních a že v dobách, kdy jinde církve pociťovaly odliv věřících, měl páter Machač vždy plný kostel věřících rodin a jejich dětí. Když se páter Machač, který v roce 1998 obdržel čestný papežský titul monsignore, ohlíží za svým životem, neslyšíte od něho žádné stesky na promarněná léta v komunistických kriminálech. Vše bral jako samozřejmost, se kterou se muselo počítat. Váží si svého kněžství a stejný pohled na život se snaží vštěpovat i svým následovníkům. „Byl to pěkný život,“ lakonicky končí své vyprávění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století