Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrij Lupej (* 1917  †︎ 2013)

Když zastavil vlak, tak nám strážný přinesl kýbl sněhu pro třicet osob. Místo vody. A zmrzlý chleba. Jinak nic

  • narozen roku 1917 na Zakarpatské Ukrajině
  • v roce 1939 nucen nakrátko narukovat do maďarské armády
  • po propuštění civilní zaměstnání
  • před druhým povoláním k vojenské službě v maďarských ozbrojených silách utekl do SSSR
  • zde zatčen a vězněn v řadě věznic a táborů
  • povolán k československé vojenské jednotce do Buzuluku
  • zařazen k protitankové rotě
  • bojoval u Kyjeva, Bílé Cerekve, Dukly a také v dalších bojích během osvobozování Československa
  • v roce 1947 se stal vojákem z povolání, jímž byl až do odchodu do penze
  • zemřel 29. listopadu 2013

Rodina

Dimitrij Lupej se narodil v březnu 1917 v obci Stavné v okrese Velký Berezný na Zakarpatské Ukrajině. Pochází ze zemědělské rodiny. „Bylo nás deset dětí a já jsem devátý.”

„Za první republiky to byl těžký život. Bylo nezaměstnání. Byly štrajky. To už jsem byl sedmnáctiletý kluk – četníci šli proti nám prvního máje… Od příkopu k příkopu, i se střílelo. Prožíval jsem takto své mládí.”

Pan Lupej vychodil základní školu, poté ale musel pracovat doma a vytouženého vyučení řezníkem se nedočkal.

Maďarská okupace

„Přišel rok 1939 a já na jaře, 1. března, rukoval do Spišské Nové Vsi. Tam jsem byl patnáct dnů. Němci zabrali celé Čechy, tak nás 17. března propustili a přebrali nás Maďaři na sovětských hranicích. Poněvadž Slovensko vyhlásilo samostatnost, tak nás přebrali Maďaři. Všichni vojáci, ať byli u jakékoliv zbraně, nás vedli až do Budapešti. Tam nás dali do dřevěných baráků, kde jsme přespali jednu noc. Druhý den nás hned lifrovali vlakem každého tam, kde se narodil. Pěšky, vlakem atd.”

Doma strávil pan Lupej přibližně rok svého života. „Byl jsem u kamaráda. Nebyl vojákem a po řezníkovi dostal všechen majetek – prasata atd.” Zde tedy po celou dobu pomáhal s řeznickými a obchodními pracemi.

Útěk do SSSR

Aby se vyhnul nutnosti opět narukovat do maďarské armády, rozhodl se pro útěk do Sovětského svazu.

„Říkali, že dostanu svolávací lístek a narukuju zpátky do maďarské armády. Hodně zakarpatských kluků šlo do maďarské armády násilím. Jelikož jsem nechtěl jít do maďarské armády a už jsem cítil, že svolávací lístek dostanu – měl jsem známé v notářském úřadu, který byl přímo naproti nám – tak povídám: Tak ne! Domluvilo se nás asi osm kluků. Byl mezi námi jeden zedník z Užhorodu, který stavěl tamní maďarská kasárna. Jeden pracoval jako cestář, to už byl starší chlap, tak kolem čtyřicítky, stejně jako ten zedník. Ti ostatní kluci byli všichni mladí jako já. Tak jsme se domluvili a 3. června jsme se večer připravili. Maďarští četníci už po nás pátrali!”

Vybaveni na cestu jeli uprchlíci po celou noc, až se dostali na sovětské území.

V Sovětském svazu

Ihned po přechodu hranic byli však českoslovenští uprchlíci zatčeni a odvedeni na stanici Sanky.

„Tam nás dali do jedné místnosti. Když jsme tam přijeli, tak tam už byla jedna cela úplně obsazená. Lidmi i z naší vesnice, i ženy tam byly. Začali nás vyšetřovat. Každý šel na vyšetření hned ten večer… Jelikož jsem byl hezky oblečený, extra – vždycky jsem to na sobě dal znát – tak mě brali na výslech dvakrát. Co jsem mluvil v prvním výslechu, to i v druhém. Mluvil jsem s nimi normálně, ukrajinsky. Skončilo to, dali nás do jedné cely, kde nás bylo třicet! Byly pryčny a na nich jsme leželi. Žádná lůžka, to neexistovalo! Ležel jeden vedle druhého tak, že kdo se chtěl převrátit na druhou stranu, tak hej rup, všichni najednou…”

Zde strávil celý týden. „Dávali nám ubohou stravu, skoro jako vězňům,” vzpomíná.

Poté následoval pěší přesun zatčených až k železniční stanici Starý Samobor. „Tam jsme přišli, připravili vlak s dobytčími vagony.” A cesta pokračovala… „Měli jsme strašnou žízeň, poněvadž bylo velké horko. Byl to první nebo začínal druhý týden v červnu. Dali nám tam kýbl vody. Vypil jsem hrnek a udělalo se mi špatně. Zatmělo se mi před očima. Ale už jsem byl ve vagoně. Kluci to ohlásili, tak mě pak dali do osobního vagonu. Tam byli lidé z NKVD.” Takto dojel pan Lupej až do Skoljavy na Volyni.

Zde opět pokračovaly výslechy. Důstojníci NKVD se zajatců vyptávali na vše možné: „Ptal se mě, kde jsem se narodil, kolik je nás dětí, kde dělá matka, otec…” Poté musel pan Lupej všechno sepsat do písemné podoby. Vyslýchající důstojník mu nakonec nabídl možnost vrátit se domů: „I peníze na cestu že mi dají.“ Pan Lupej však tuto nabídku, o níž tušil, že byla podmíněna další spoluprácí, odmítl.

V táboře byla k jídlu pouze polévka, vařená jednou denně, a příděl jednoho chleba pro tři muže. Zde žil pan Lupej dva měsíce. „Kameny jsme tloukli vši, umýt se nebylo kde…“

Následně byl přeřazen do věznice v Berdičevě. „Tam nás skoro svlékali donaha, prohlíželi, jestli nemáme nějaké zbraně, nože, knoflíky – všechno šlo z šatů, z bot. Podle toho, kdo měl jaké boty. Já měl polobotky. Špice, knoflíky, všechno pryč, všechno ořezali. Tak nás pouštěli před tři brány vysoké. Tam nás rozdělili do cel. Byli jsme shodou okolností skoro všichni v jedné cele. Byli tam i chlapi z jiných vesnic. Třicet do jedné cely! Třicet chlapů!“ To vše v cele velké 2,5 krát 6 metrů. Na slamnících spali uvěznění muži po dvou. Zde strávil pan Lupej další dva měsíce svého života.

Poté byl přemístěn do Starobylsku u Černého moře. „To byl nějaký starý klášter.“ Zde byli vězni ubytováni v podstatě ve stejné sestavě jako v Berdičevě. „Ležel tam jeden vězeň, utekl taky ze Zakarpatské Ukrajiny. Pravděpodobně proto, že měl manželku a děti, si chudák vždycky sedl na pryčnu a plakal. Jak ve dne, tak v noci.“ Vězni museli snášet rovněž psychický nátlak dozorců. „Jedna zásadní věc byla, že se nás netknuli ani prstem. Ani v jedné ani v druhé věznici ani v lágru.“

Ze Starobylska pokračoval pan Lupej vlakem, přičemž jelo „třicet chlapů v jednom vagoně.“ Cesta trvala měsíc. „Lidi trhali podlahu a za jízdy utíkali. Hlavně Poláci. Měli jsme tam jednoho Poláka s sebou a ten umřel ve vagonu“ Kvůli tuhé zimě museli vězni přidělovaný chléb sekat železem utrženým z vagonu. Pan Lupej si vzpomíná, jak při jeho konzumaci pravidelně krvácel z úst. Cestu kupodivu nepřežil jen jeden z vězňů.

Vězni nakonec dorazili do tábora, tzv. lagpunktu. Zde musel pan Lupej kácet stromy. Předtím si však musel proházet cestu sněhem, který mu dosahoval až po pás.

Napadení Sovětského svazu Německem

Před napadením SSSR Německem byly podmínky v táboře celkem mírné – alespoň co se ostrahy týká. „I jídlo bylo dobré. (…) Ale když Němci napadli Sovětský svaz v roce 1941, tak nás hned dali pod dozor.“

O útěku

„Myslel jsem si, že už se nikdy nevrátím a že nespatřím nikdy svou rodinu a republiku. Litoval jsem moc, že jsem nezůstal doma. To mě kamarádi spletli. Já jsem se měl dobře, poněvadž jsem dělal v řeznictví. Měl jsem se jak u Boha za dveřmi. A teď jsem přišel do takové nouze, bídy, neštěstí… Kolikrát jsem si v létě sedl na pařez, borůvky byly takové, že jste se mohl po nich válet, a poplakal jsem si občas.“

Život v sovětském táboře

V předposledním táboře, kde byl pan Lupej vězněn, onemocněl úplavicí, z níž se nakonec zdárně uzdravil. Po vyléčení byl přidělen na lehčí práci – svoz pokáceného dříví z lesa. Zde již byly životní podmínky o poznání snesitelnější. Na tom mělo zásluhu rovněž to, že chodil vypomáhat i na kuchyň, kde se dostával k větším přídělům jídla. Panu Lupejovi se vedlo – v rámci možností – dobře, zajímala se o něj i zdejší ošetřovatelka.

Poté byl na jaře 1942 přeložen do dalšího tábora. Celých sto kilometrů do něj museli jít vězni, přísně střeženi, pěšky. Zde byli opět nasazeni na těžbu dřeva – kácení stromů a vykopávání pařezů. „Budovali jsme sazový závod.“ Tyto saze se posléze užívaly k výrobě střelného prachu. 

V tomto táboře se pan Lupej dostal do potyčky s jedním Tatarem, který se vyhříval u ohně. „Nebylo místo. Tak jsem ho vzal takhle za ramena, zdvihl ho, aby mě pustil sednout. On vstal, jak jsem ho zdvihl, a odešel. Představte si: tam se sekal takový silný drát kladivem. On vzal to kladivo, přišel zezadu a praštil mě po hlavě. Já jsem se skutálel, krev mě zalila. Mohl mě zabít!“ Tato potyčka naštěstí neměla žádné trvalé zdravotní následky.

K československé vojenské jednotce 

Na přelomu let 1942 a 1943 se pan Lupej dozvěděl, že bude propuštěn. „Ruští vězni nám záviděli, že budeme propuštěni a že jdeme do války.“

Budoucí českoslovenští vojáci byli tedy připraveni k transportu ke své jednotce. „Jeli jsme skoro měsíc – do Buzuluku.“ Po cestě nebyl dostatek jídla, a tak se pan Lupej musel mnohdy živit i třeba jen slupkami od brambor. Do Buzuluku dorazil 12. ledna 1943. Zde dostali budoucí vojáci zcela novou výstroj.

Výcvik 

Dimitrij Lupej absolvoval výcvik a byl převelen do Novochoperska. „Rozdělili nás podle toho, kdo jak může.“ Pan Lupej byl přiřazen k protitankové rotě, kde cvičil nejprve s protitankovou puškou a poté s 45mm kanonem.

Bojová nasazení

„Na frontu jsme šli v září (1943). Na Kyjev. (…) Když jsme osvobodili Kyjev, vycházeli z těch sklepů, třeba jenom v nočních košilích, objímali nás, líbali, jídlo nám nesli třeba poslední. A my jsme se dostali k medovému závodu, kde med dělali. A teď každý bral med, to bylo medu! Sudy káceli ven. Tam jeden se utopil v tom medu. Jak se nahnul, tak spadnul do toho sudu.“

Přes Bílou Cerkev do Žaškova

„V té vesnici (v Žaškově – pozn. ed.) nám všechny koně vytloukla německá letadla. Čtyřikrát nás bombardovali, snad třicet letadel. Akorát moji dva koně od kanonu zůstali naživu a s nimi jsem přišel až do Prahy. Pak jsme chodili z úseku na úsek. Pršelo, bláto bylo, člověk nebyl vyspaný. Kolikrát jsem si říkal: Pane Bože, kdybych si lehl jen pod lavičku, aby na mě nepršelo, abych si mohl odpočinout… Byly to těžké dny.“ 

Později byl pan Lupej odvelen mimo bojovou linii na odpočinek, během něhož absolvoval kurs velitele čety. Následně se jako instruktor účastnil výcviku převážně volyňských Čechů v Besarábii v létě 1944. V září 1944 se dostal přes Krosno na Duklu. Po tom, co jeho kanon dostal přímý zásah v boji a nebyl schopný střelby, bylo družstvo, kterému velel, přiděleno k 2. rotě pěchoty, které velel český Žid nadporučík Steiner. 

„Toho se kulky nechytaly od samého začátku, on měl velké štěstí. To byl dobrý chlap, a lidský! Toho kluci měli rádi.“

V rámci pěchoty se dostal i na naše území, kde byl raněn během lesního útoku. Střepinu z obličeje mu vyndali bez umrtvení během operace v Krosně. Ochrnutou ruku musel dlouho a pracně rozhýbávat.

Po doléčení se vrátil na Slovensko, kde působil krátce jako instruktor, a později se vrátil zpět ke své zbrani. Konec války ho zastihl na Moravě.

Boje však pro něj ještě neskončily. Těsně po válce se musel zúčastnit zátahu na banderovce, se kterými se on a jeho vojáci ve vsi u rakouských hranic jen těsně minuli.

V roce 1947 se rozhodl stát se vojákem z povolání a při této práci setrval až do důchodu.

Zpracovali Lukáš Krákora a Jan Čížek

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století