Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Lukáč (* 1924  †︎ 2002)

• narozen v roce 1924 na Podkarpatské Rusi

• maturoval na gymnáziu v Chustu v roce 1944

• vstoupil jako dobrovolník do Svobodovy armády

• boji se začal učit sám, když jim úřad vydal jednu pušku pro pět lidí

• protože měl maturitu, byl umístěn do důstojnické dělostřelecké školy na Slovensko

• učil se zaměřovat minomety a děla (ač ho matematika vůbec nebavila)

• po půl roce školy následoval vojska na frontu

• do bojů zasáhl až počátkem května 1945

• ještě 13. 5. byl jeho pluk napaden dvěma fanatiky ve zbrani

• po válce si splnil sen a vystudoval vysokou školu – medicínu

• usadil se v Čechách

• zemřel v roce 2002

Vasil Lukáč se narodil v obci Saldoboš na Podkarpatské Rusi v červenci 1924. Maturoval na okresním gymnáziu v Chustu v roce 1944. „Za okupace se Maďaři na gymnáziu chovali hulvátsky, sprostě. Každý den jsme se museli naučit sto maďarských slov. Když jste nevěděl, tak vás před děvčaty zmlátili. To trvalo až do maturity.“ Už proto se okamžitě po osvobození Podkarpatské Rusi sovětskou armádou rozhodl jít bojovat proti Maďarům a Němcům a za osvobození vlasti. Většina jeho kamarádů šla rovnou do sovětské armády, ale Vasila Lukáče přemluvil jeho kamarád, aby se s ním přidal ke svobodovcům.

Po vstupu do armády dostali pro pět lidí jednu pušku. „Nejmladší z nás, z té pětice, vzal tu pušku a namířil na nás a: ,Já budu říkat Němče, vzdej se!‘ A vyšel první výstřel. My jsme chvíli ze strachu mlčeli, pak jsme mu začali nadávat, zejména já. Říkám: ,No, ty blbče, tak ty, ty nám pomůžeš na frontě proti fašistům. Ty nás nejdřív vystřílíš tady!‘ A šel jsem k němu, vzal tu flintu, ,takhle to musíš‘, a začal jsem ho učit. A samozřejmě jsem říkal: ,Ten mířil na nás, to se nemá nikdy.‘ Tak já jsem mířil do vzduchu, nahoru do stropu a za sebe. Pravděpodobně jsem ani prst, ukazovák, nedal na spoušť. Ale jak jsem tu flintu hodil na rameno, ona, představte si, vystřelila – podruhé.“ Poté usoudili, že nelze jít jen tak bez výcviku na vojnu. Jenže výcvik neexistoval. S kamarádem dostali rozkaz natáhnout telefonní linku z Chustu do kasáren v Krivé nad Tisou. Byli ale stále v civilu, za což se styděli před známými, a hlavně děvčaty. Po úspěšném splnění úkolu je nicméně přijali na výcvik u spojovacího praporu právě v Krivé. Tam pobyli pár týdnů a pak přišel rozkaz – maturanty naložili do aut a odvezli na severozápad. Ubytovali je v Andrássyho paláci v Humenném. „Chlapci se chovali jako na vojně, barbarsky – začali pálit některé knihy a časopisy. Já je napomenul, že se nestydí.“

Pak se začali chlapci dohadovat, co s nimi bude – kdo se vrátí v pořádku, kdo zraněný a kdo vůbec. „Jeden Ivan, z nás nejhezčí, kudrnatý a skutečně hezký, měl takový španělský knírek, říkal: ,Hoši, já se musím vrátit, protože když se já nevrátím, tak mě v okresním městě Chustu bude oplakávat půlka děvčat, a to se nesmí stát. Tady ten Vasil Lojka, ten může zemřít, protože toho nikdo nebude čekat z děvčat – žádné.‘ A v ten moment, to jste měla slyšet, on vyskočil jako čertík. On byl skutečně malý – kolem 150 a něco, tmavý jako cikáně, ale jinak dobrý student, maturoval, učil se dobře. A ten vyskočil a řekl: ,To by nebyl bůh bohem, kdyby to bylo, jak ty jsi řekl. Ty se nevrátíš a já se domů vrátím.‘ A podívejte se, tak se to stalo.“ Podle Vasila Lukáče chtěli všichni co nejdříve na frontu – porazit nepřítele a osvobodit vlast. Nicméně právě pan Lukáč byl přes svůj odpor k učení a především k matematice přiřazen do důstojnické dělostřelecké školy v obci Havaj. Tam je navštívil generál Svoboda a tam pozorovali i dělostřeleckou jaselskou bitvu – „hořely hory“. Tam také dva mladí sovětští ženisté zahynuli při odminovávání jen pár chvil poté, co kolem nich procházeli studenti na oběd. V průběhu času se ale škola přesunula do Popradu. „Němci tam nechali hrozný svinčík, říkali jsme si – to má být civilizovaný národ?“ Učili se především zaměřovat protitanková děla, stejně jako minomety a houfnice.

Škola trvala půl roku a teprve na začátku května 1945 se Vasil Lukáč na Moravě dostal na frontu. Moravou ale prošli dělostřelci v druhém sledu v podstatě bez boje. Do bojů zasáhl pan Lukáč až těsně před Vsetínem. „Kde jsme procházeli, už tím Vsetínem a dalšími vesnicemi, všude nás Moraváci zastavovali. V Čechách je to typické, charakteristické v každé vesnici – že je náves. Nás tam přímo strhávala děvčata, Moravanky. Já od té doby říkám, Moravanky jsou nejhezčí. Kroje vyparáděné, pohoštění, tancovačka hned na náměstí. Ale mě nesvedla ani jedna.“ Když měl ale pak možnost vzít si v obchodě, co chtěl, neodolal a odnesl si půl kila marmelády. Skutečnou válku zažil za Holešovem – tam také poprvé při pohledu na mrtvé a zraněné pocítil opravdový strach.

Záhy poté ale Vasil Lukáč viděl po blízké silnici jet Rumuny směrem zpátky. Šli se jich zeptat proč. „A Rumuni říkali: ,Je konec války, jdeme domů.‘ Tak on přišel a říkal: ,Hoši, Rumuni říkaj, že je konec války, všichni jdou domů.‘ My samozřejmě: ,Jak to že my to nevíme? Vždyť naše velitelství je v Holešově, to je deset kilometrů, a ti nám nedali o ničem vědět!‘ Tak jsme poslali spojku na motocyklu – to byl kousek. A ještě se spojka nevrátila, už se setmělo, a najednou vidíme, že všude střílejí, používají ty barevné náboje. Tak jsme si řekli, že Rumuni mají pravdu.“ Přesto to ještě nebyl úplný konec – vyrazili pak z Holešova pěšky až do Prahy. Odpočívalo se přitom pouze za pochodu. Když se pluk přiblížil na okraj Prahy, dostal rozkaz se dát „do pucu“, kvůli defilé před navrátivším se prezidentem Benešem. Předtím byl ale pluk napaden fanatickými civilisty ve zbrani. Po svém dopadení byli ihned zastřeleni. „Já jsem je nelitoval, ale říkal jsem si – člověk člověka zabije během okamžiku, ani psa byste takhle nezabili.“

Po defilé byli vojáci včetně Vasila Lukáče ubytováni na ČVUT v Dejvicích. Pamětník byl ale ještě povolán k zásahu do Bohumína, kde probíhala roztržka s Poláky. Odtud pochodoval pěšky do Hodonína, kde měla být dělostřelecká posádka. Po cestě sháněli ubytování přes noc. „Zajdeme za ředitelem školy, co se sluší, protože ten byl tam na vesnici nejvíc. A říkám: ,Kde jsou děvčata? Vždyť jsme prošli celou Moravu a všude nás vítali a tady nevidíme žádné děvče, pane řediteli!‘ On tam měl svoji dceru. A on nám říká: ,No, pan farář všechny děvčata zavřel do školy.‘ Protože se říkalo, že všichni ti vojáci, Rusové, svobodovci, je prostě znásilní a já nevím co. Tak říkám: ,No tak to snad není možný! Zaveďte mě do té školy, já je vysvobodím.‘ “ V Hodoníně neměl žádného kamaráda, ale naštěstí tam s posádkou nezůstal, ale přesunul se do Bzence.

Vasil Lukáč velice toužil studovat vysokou školu, chtěl se původně stát učitelem. Dokonce se předběžně zapsal již v červnu 1945. Jeho štábní kapitán ho ale nechtěl pustit – jen do vojenské akademie. „On mi říkal, co tu budeš dělat, rodinu tu nemáš, z čeho budeš žít. Ale já nechtěl být důstojníkem.“ Předtím se ale na dovolenou podíval domů, už proto, že zemřel jeho jmenovec a nebylo jasné, o koho jde. Pak se vrátil do Prahy, kde potkal bývalé spolužáky, kteří studovali medicínu. „Řekl jsem si, že když oni, tak já taky!“ Vystudoval tedy medicínu v Plzni a pak sám začal učit. Mezitím ještě stačil dosáhnout i hodnosti podplukovníka.