Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Loučková (* 1935)

• narozena 3. dubna 1935 v Tlumačově

• 27. srpna 1953 jí bylo vydáno vysvědčení o závěrečné zkoušce, studovat dál nesměla, ale za tři dny byla pozvaná na krajský národní výbor a bylo jí nabídnuto učitelské místo

• 2. září 1953 byla jmenovaná učitelkou na Osmileté střední škole v Újezdě u Vizovic

• od října 1953 začala dálkově studovat matematiku a fyziku na pedagogické fakultě v Olomouci, po čtyřech letech promovala

• v roce 1961 vedla spor s vedením školy, odmítla podepsat úvazek

• roku 1972 protestovala proti svému špatnému hodnocení ředitelem školy

• v roce 1973 od nového ředitele školy dostala svoje kádrové materiály, aby je sama zničila

• v letech 1977 až 1990 učila na základní škole v Holešově

• v letech 1990 až 2017 vyučovala náboženství pro žáky základních škol v Holešově a okolí, aktivně se zapojila do práce na obnově Matice svatohostýnské

• dodnes (2022) je členkou redakční rady Listů svatohostýnských

Z Holešova na Sv. Hostýn je to necelých osmnáct kilometrů. Hostýn je nejvýznamnější poutní mariánské místo na Moravě a jako takové v sobě nese význam, který se nepodařilo udusit ani poúnorovému československému režimu. Spolek Matice svatohostýnská pečující o budovy, osazenstvo a funkci poutního místa, má více než stoletou tradici. V padesátých letech byla jeho činnost násilně přerušena, ale na počátku devadesátých let došlo k obnově. Jedním z mnoha nadšenců, kteří se zasloužili o její nový život, byla i Marie Loučková z Holešova.

Tlumačov

Marie Loučková se narodila 3. dubna 1935 v Tlumačově do rodiny Josefa a Antonie Oharkových. Oba rodiče byli zemědělci z početných rodin (otec z dvanácti, matka ze čtrnácti sourozenců), pracovití a skromní lidé. Marie musela odmalička v hospodářství pomáhat, stejně jako její dvě mladší sestry a bratr. „Otec byl chytrý, chtěl studovat na lesnické škole, ale jeho otec to nedovolil: ‚Já pány žádné nepotřebuju,‘ prohlásil a bylo to.“ Nakonec se Josefovi podařilo vystudovat zemědělskou školu, kde se naučil úplně všemu: uměl se starat o zvířata, vedl porod telete stejně dobře jako veterinář, rozuměl práci na poli, i práci se dřevem, pletl košíky. Jeho devět sourozenců, které Marie ještě zažila, si nezávidělo, měli se rádi, celý život si pomáhali a především měli v sobě pevnou víru.

Matčina rodina byla chudší, otec pracoval v Tlumačově v lomu, nadřel se tam a zničil si plíce. Rodina často neměla peníze ani na základní potřeby. Před svatbou maminka Antonie pracovala u Bati jako mnoho mladých lidí z chudých rodin z okolí Zlína a „nedala na něj dopustit“. V mládí žila nějaký čas u své tety ve Vídni. Dostala místo v bohaté rodině jako služebná a naučila se tam výborně vařit. Dnes jezdí Marie Loučková do Tlumačova každou neděli odpoledne na hrob svých rodičů a svého manžela Ladislava a také se vždycky zastaví u sestry a bratra. „Držíme se pohromadě,“ dodává.

Dětství za protektorátu

Marie byla ze sourozenců nejstarší, úkoly, které na ni byly rodiči ukládány, odpovídaly množství práce, kterou bylo třeba v hospodářství běžně vykonat. „Všechno muselo být ne na sto, ale na dvě stě procent udělané. Byla jsem vedena k poctivé práci,“ říká a pokračuje: „Dětství, to bylo třeba nekonečné zametání dvora po slepicích, ale zbyl i čas na lezení po ořešáku, válení sudů a kotrmelců a dělání hvězdic. Neměli jsme moc hraček, ale zábavu jsme si našli: z polínek jsme stavěli věž nebo jsme skákali na ohnuté větvi, kdo doskočí nejdál (říkali jsme té větvi ‚semel‘). Bydlela s námi maminčina maminka, moc šikovná. Ze staré punčochy a vaty vyrobila panenku a my děti jsme jí namalovaly oči a ušily jí šatičky z hadérek,“ vypráví Marie Loučková.

Otec Josef Oharek za protektorátu spolupracoval s partyzány. Mariina paní učitelka Františka Zemková z Vlčnova děti během války ve škole nabádala, aby neprozradily, co rodiče doma říkají proti Němcům: „Kdyby za vámi někdo přišel a ptal se na rodiče, řekněte: ‚Nevím, nevím.‘“

Marie Loučková si vzpomíná, jak na konci války létaly svazy letadel na Zlín, na ten ohromný hukot. Během vyučování se děti utíkaly schovat ve škole na schody do sklepa. V jinou část dne se po zaznění sirén Oharkovi a další čtyři rodiny, celkem asi třicet lidí, sešli ve sklepě u sousedů. Bylo nařízeno stoprocentní zatemnění, úplná tma. Ve sklepě se společně modlili k Panně Marii, zpívali písničky. Věřili, že to dobře dopadne.

Poválečné školství

Obecnou školu absolvovala Marie za války. Když se v roce 1946 měla rozhodnout, kam dál, volba byla jasná: už tehdy byla šikovná na matematiku a paní učitelka z obecné školy doporučovala studium na gymnáziu. Rodiče, zavalení prací v hospodářství, jí nijak pomoci nemohli, i na přijímací zkoušky musela do Kroměříže jet sama. „Byla jsem šťastná, že jsem to sama zvládla, dostala jsem se,“ vzpomíná Marie Loučková. Avšak místo klasického studia od primy do oktávy po roce 1948 systém gymnázií po dvou letech skončil. „Vítězný“ únor přinesl nová nařízení: gymnázia se ruší, všichni budou povinně absolvovat tzv. jednotnou školu střední a teprve po ní mohou nastoupit na gymnázium. Marie musela na dva roky zpátky do Tlumačova na tzv. měšťanku a až v roce 1950 se po zkoušce dostala na čtyřleté gymnázium. Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství, však rozhodl, že po sovětském vzoru bude povinná školní docházka zkrácena na osm let a vzniknou osmiletky a jedenáctiletky. Došlo ke kuriózní situaci: čtvrtý rok výuky se zrušil a kompletní objem učiva včetně maturitní zkoušky bylo třeba zvládnout během dvou měsíců letních prázdnin. Prázdniny byly dvoutýdenní, od poloviny června, od 1. července začal přípravný kurz.

Marie Loučková vypráví: „Byli jsme rozděleni do dvou skupin, já jsem byla ve skupině na matematiku. Bylo strašné horko, tak jsme měli povolené umyvadlo se studenou vodou, čvachtali jsme si nohy a umyvadlo posouvali. Všechno jsme se museli doučit.“ Dnes se zdá téměř nemožné naučit se veškeré učivo jednoho školního roku během pouhých dvou měsíců, nota bene o prázdninách. Obrovské penzum učiva však Marie zvládnout dokázala. Dne 27. srpna 1953 dostala vysvědčení o závěrečné zkoušce, ale doporučení ke studiu na vysoké škole nikoli. Z náboženských důvodů. Věděla, že jí nezbývá nic jiného než jít pracovat, třeba i do Svitu (bývalý Baťa), práce v zemědělství ji totiž ani trochu nelákala. Rodiče, třebaže na ně byl činěn nátlak, nikdy do družstva nevstoupili, radši dřeli v hospodářství dál sami. Mariin otec Josef Oharek byl pevný ve svých zásadách: vedl své děti k tomu, aby se nebály ozvat. Říkal: „Dobře pracujte a ničeho se nebojte. Pán Bůh vám požehná.“ Pokud budeme hledat kořeny celoživotního statečného postoje Marie Loučkové, najdeme je u jejího tatínka.

Byl to pro mě zázrak

Marie, tři dny po obdržení vysvědčení, se spolu se dvěma spolužáky vypravila do Gottwaldova (původně Zlín) na krajský národní výbor (KNV). Nikdo se jich neptal na kádrový posudek, stačilo, že řekli: „Odmaturovali jsme a chceme práci.“ K jejich velkému překvapení jim bylo nabídnuto učitelské místo, takže se stalo, že ve svých osmnácti letech se Marie bez jakékoli přípravy od dalšího dne stala učitelkou matematiky a fyziky pro šestý až osmý ročník na Osmileté střední škole v Újezdě u Vizovic. Úřad po ní nechtěl ani životopis, ani komplexní hodnocení. Nic. Rozhodujícím faktorem byl nedostatek učitelů v poúnorovém režimu. Marie znala pravý důvod: „Já jsem věděla, jaký je nedostatek učitelů. To byli učitelé perfektní, odborníci, ale nábožensky ‚zatížení‘. To byly padesátý roky,“ říká. Ředitel školy Marii povolil, že od 1. října téhož roku, což bylo běžně možné až po roční praxi, začne dálkově studovat matematiku a fyziku na pedagogické fakultě v Olomouci.

V Újezdě nastoupila i se svojí spolužačkou Maruškou. Po příjezdu na místo je čekalo překvapení: „Šly jsme na obec, že máme jen jednu postel. Řekli nám, ať si vyptáme otýpku slámy kdekoli na chalupě, na ni si dáme deku a duchnou se přikryjeme. Však tak spává víc lidí v Újezdě. Ale já jsem jim řekla: ‚Sice jsem pod baldachýnem nevyrostla, ale na otýpce slámy spát nebudu.‘ Tak jsme si rozprostřely Rudé právo na zem, na něj jsme daly Maruščinu duchnu a navrch tu moji,“ vzpomíná Marie Loučková na začátky své učitelské kariéry a pokračuje: „Ale já jsem jim taky řekla: ‚Okamžitě pojedu na KNV oznámit, jak místní národní výbor zachází s novými pedagogy.‘ A do večera byla druhá postel.“

Nejen to, že se v padesátých letech učilo na směny, Marie se navíc po večerech musela připravovat na studium v Olomouci. Upřesňuje: „Teď si představte: učit, připravovat se na vyučování, teď do těch tříd, co s těma děckama, teď písemky psát, domácí úlohy. Já jsem nevěděla, co napřed, a teď do toho hned dálkový studium.“ Ředitelství mělo ještě zvláštní požadavek: chtělo, aby učitelé sepisovali, co dělají ve svém volném čase. Jako by nějaký měli... Jaký byl běžný rozvrh začínajícího učitele? „My jsme začínali vyučování o půl osmé každé ráno, to se začalo, to byla první hodina, potom jsem měla třeba čtvrtou a pátou a odpoledne jsem měla druhou, třetí, čtvrtou, pátou – nevím, kolik nám to vycházelo, pět nebo šest hodin vyučování za den. To bylo něco neúnosného.“

Nekonečné potíže s vedením školy spočívaly v tom, že se Marie odmítla vzdát své víry a dál chodila do kostela. Někteří kolegové, aby se udrželi ve funkci, se víry zřekli, Marie přes opakovaný nátlak odmítla. Dál chodila v neděli do kostela a syna Ladislava, ač věděla, že pro to bude v nemilosti, nechala pokřtít. V neděli do kostela, v pondělí k řediteli na pohovor, to byl opakující se rituál.  

V kádrových materiálech sepsaných ředitelem školy Ledvinkou v padesátých letech se můžeme dočíst, jak je soudružka učitelka hodnocena: „Ideová vyspělost je průměrná, s otázkou náboženskou není dosud vyrovnaná.“ A o dva roky později: „Studiu marx-leninských děl nevěnuje náležitou pozornost. S otázkou náboženskou se dosud nevyrovnala, a proto její vystupování na veřejnosti postrádá revoluční elán.“ Nebo: „Nenavštěvuje kostel v působišti, protože ho navštěvuje v Tlumačově,“ což byla v komické zkratce snaha o vystižení skutečnosti, že o víkendech navštěvuje syna a rodiče v Tlumačově a tam chodí do kostela.

Manžel a kolega Ladislav

Ladislav Loučka pocházel z Holešova a stejně jako jeho žena byl z hluboce věřící katolické rodiny. Po absolvování holešovského gymnázia začal studovat teologii v Olomouci, ale po dvou letech, když byla teologická studia po nástupu komunistické moci rozpuštěna, ještě stačil přestoupit na filozofickou fakultu na obory filozofie a historie s aprobací pro třetí školní stupeň. Víry se vzdát odmítl, a proto nedostal umístěnku na školu, která by jeho kvalifikaci odpovídala, ale na osmiletou střední školu pro druhý stupeň do Újezdu u Vizovic. Psal se rok 1952, na druhém stupni filozofii uplatnit nemohl, učil tedy i češtinu. Rok nato se jeho novou kolegyní stala Marie Oharková a za další tři roky se Ladislav a Marie v Tlumačově vzali. Prožili spolu sedmačtyřicet šťastných let. S dětmi pracovali ve škole i mimo školu: byli například dlouholetými vedoucími letních pionýrských táborů, aniž by jejich náboženské přesvědčení režimu viditelně vadilo.

Ve škole v Újezdě se Ladislav Loučka účastnil veskrze nepolitických akcí nebo těch, kterým se nebylo možné vyhnout a které jistě pojal s patřičným nadhledem: konferoval například školní estrády a koncerty v obci, provedl povinné školení civilní obrany (CO), v temných padesátých letech musel promluvit o spojenectví se Sovětským svazem a také o tragédii na Ploštině. Ve školním roce 1974/75 se mu podařilo ze školy v Újezdě odejít na jedenáctiletku do Valašských Klobouk, na školu třetího stupně, která odpovídala jeho vzdělání. V Újezdě, kde s rodinou zůstal bydlet do následujícího školního roku, byl dál v obci činný.   

Boj Marie s vedením školy

Od samého počátku, kdy vstoupila do třídy, si Marie dokázala zjednat naprostou kázeň. Zvládla to silou své osobnosti a samozřejmě také zaujetím pro svoje předměty a v neposlední řadě i erudicí a talentem k učení. Získávala si respekt i tím, že svým jednáním projevovala silnou morální integritu. Nebála se bojovat, když viděla, že se děje nepravost. Zachovaly se vzpomínky sepsané v roce 1992 jedním z prvních žáků Marie Oharkové, Stanislavem Fojtů. V závěru čteme jeho vyznání: „Zůstávám stále jejím žákem a ona mým vzorem.“

Chronický nedostatek bytů pro učitele škola řešila tím, že postavila dvojdomek: jeden byt získali Loučkovi, druhý místní člen Sboru národní bezpečnosti (SNB), Jan Vrána. Loučkovi měli oprávněně nepříjemný pocit, že jsou pod dohledem, a mimo jiné s bytem tohoto člověka sdíleli společné prostory.

V roce 1961 byla Marie Loučková jedinou aprobovanou učitelkou matematiky a fyziky na újezdské škole. Ředitel proto rozhodl, že bude učit dvě osmé třídy, každou po sedmačtyřiceti žácích. Neúnosnost takového rozhodnutí v době, kdy ze školy každoročně odcházelo až deset učitelů a fluktuace rostla, přiměla manžele Loučkovy k podání žádosti o rozvázání pracovního poměru. Žádost byla školou nedoporučena, Loučkovi museli v Újezdě zůstat a Marie navíc čelila disciplinárnímu potrestání. Zamýšlený přestup na školu do Těšan se nezdařil.

Při pohledu zpět do minulosti se nezdá, že by se politické uvolnění konce šedesátých let v Újezdě nějak výrazněji projevilo.

Marie Loučková se v přelomovém roce 1968 podle vlastního vyjádření nijak neangažovala, nic nepodepsala, na demonstrace nechodila, soustředila se na možnost svobodně se nábožensky projevovat. Politickými prověrkami na počátku normalizace prošla a na škole směla učit dál. Jako i dřív nacvičovala s dětmi estrády a každoroční divadelní představení, promlouvala do mikrofonu k Mezinárodnímu dni dětí. S režimem se odmítla jakkoli kompromitovat. 

Změny

V roce 1972 se Loučkovým narodilo druhé, vytoužené dítě, syn Martin. V tomtéž roce píše Marie Loučková svůj životopis a v něm se vyjadřuje nebývale otevřeně a kriticky k řediteli školy Jaroškovi: „Mám výhrady k lidem, kteří kromě toho, že jsou členy KSČ, nic jiného společného s idejemi KSČ nemají. Neřídí se zásadami KSČ, nemají vztah k lidem a hledí vždy a za všech okolností získat co nejvíce pro sebe a svoji rodinu. Takoví lidé by neměli zastávat vedoucí místa.“

O rok později nastal další boj: snaha získat doporučení pro syna Ladislava ke studiu na gymnáziu ve Valašských Kloboukách. Čtení zápisu komise je zajímavým dokladem toho, že přece jen se ledy hnuly i v Újezdě a že se doba začíná měnit. Třídní učitelka Ludmila Mazza statečně prohlásila, že nevidí problém v tom, že žák je věřící, že ministruje a že jeho matka je členkou kostelního výboru. Vždyť ona sama je také pokřtěná a nijak ji to v práci učitelky neomezuje. Ředitel školy však i nadále dogmaticky odmítal udělit doporučení, řka, že žák je falešný. Na závěr, zřejmě po bouřlivé diskusi, se zástupce městského národního výboru (MNV) přiklonil k tomu, že nadaný a schopný žák by měl dostat šanci, a komise doporučení udělila. Ladislav směl studovat.

Ve stejném roce, 1973, se v kronice obce Újezd objevuje zápis o obnově kostela jako jedné z nejcennějších kulturních památek obce a taktéž farní budovy se zajímavým dovětkem: „Financováno z darů občanů.“ Religiozita místních obyvatel je tak oficiálně přiznaná i v zápise z roku 1974: 6. října se udílela svátost biřmování v chrámu sv. Mikuláše (dříve označován pouze jako kostel). Byl posvěcen i nový chrámový oltář, a to olomouckým biskupem mons. Vránou.

Ve stejném roce si nový ředitel školy Josef Šabršula zavolal Marii Loučkovou do ředitelny a tajně jí předal asi deset centimetrů vysokou složku papírů. Ukázalo se, že to jsou kádrové materiály, které za ta léta škola na ni nashromáždila, a on si přeje, aby je zničila. Naprosto nestandardní situace v době tuhé normalizace. Může Marie řediteli věřit? A jaký může mít ředitel motiv k takovému chování? Které z posudků a hodnocení má Marie vyhodit a které uchovat? Nakonec něco vybrala, něco spálila a druhý den byla ředitelem kategoricky instruována, aby ve skartaci pokračovala, papíry roztrhala, hodila do záchodu a spláchla. Šestkrát.

Stěhování a přestup

V újezdské škole přece jen po letech uznali její profesní kvality a Marie Loučková byla jmenována vedoucí předmětové komise pro matematiku a fyziku. Pozdě, protože k 1. červenci 1977 podala výpověď a odstěhovala se do Holešova, kde už rok žil její manžel. Se stěhováním a přestupem do školy v Holešově rodina čekala, až syn Ladislav odmaturuje.

Na ZDŠ v Holešově se Marie Loučková dočkala svého prvního kladného hodnocení v učitelské kariéře. Místní paní ředitelka dokonce vyjádřila přání, aby jako výborná učitelka matematiky na škole zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Katechetkou

V roce 1990 si katolická církev uvědomila, že mladá generace má v otázce náboženství co dohánět a že teď, v nových poměrech, nastala příležitost navázat na dobu a postavení církve před únorem 1948. P. František Polášek z holešovské farnosti požádal, aby se pamětnice stala jednou z vyučujících, katechetkou. Marie Loučková se nejdřív bránila, měla pocit, že to, co zná z vlastní rodiny a z dětství, není dostačující kvalifikací pro výuku, ale hlavním argumentem, který po ročním váhání přijala, byl fakt, že stačí její osobní příklad, to, jakým způsobem žije. Však i rodiče to viděli a přáli si, aby jejich děti učila právě ona. Jedním z oslovených byl také Jan Plaček, novokněz z Ostravska, se kterým se potom navzájem ve výuce doplňovali.

Zájem dětí a rodičů byl značný. Vyučování probíhalo jednou týdně v Domě u sv. Martina. Do pětačtyřiceti minut se musela vejít týdenní příprava, kterou Marie Loučková brala velice vážně. Na tabuli psala to podstatné, i při výuce náboženství mohla uplatnit znalost metodiky a mnohaleté učitelské zkušenosti. Děti byly nadšené. V počátcích, v roce 1992, se všechny děti učily společně, až později byly rozdělené podle ročníků. Nebyly žádné učebnice, narychlo se musely překládat texty z němčiny, nebylo dost lidí, kteří by v sobě spojovali znalosti a schopnost učit.

Součástí nově vzniklých náboženských kroužků byly výlety: dětem se moc líbily, na výletech se mohly blíže seznámit a spřátelit. „A oni jeli z toho výletu a říkali: ‚Ty, já v příštím roce budu chodit do náboženství zas, proto abysme mohli tady na ten výlet,‘“ vzpomíná Marie Loučková. Vyučování náboženství, tato porevoluční novinka, skončilo v roce 2017, „zájem pak slábl“, říká. I po letech se s některými z dětí schází. Nedávno je požádala, aby jí napsaly, co si z výuky náboženství odnesly – je to velmi povzbuzující čtení.

Rodina

Manžel Ladislav Loučka zemřel náhle a příliš brzy, v roce 2003. Starší syn Ladislav vystudoval medicínu a dnes má pět dětí. Mladší Martin se věnuje podnikání. Cesta k němu byla mírně komplikovaná: přes průmyslovou školu a pobyt v ekumenické komunitě v Taize, práci v Charitě a studium teologie. Má tři děti. Oba pokračují v tom, v co jejich rodiče věřili.

Matice a Listy svatohostýnské

Matice svatohostýnská je spolek, který už od konce 19. století pečuje o sv. Hostýn, o nejvýznamnější mariánské poutní místo na Moravě. Stará se o zvelebování a údržbu poutních budov, jejich chod a funkci, služby poutníkům i turistům a díky dobrovolníkům se daří udržet tuto silnou tradici i dnes. V padesátých letech komunistický režim násilně zasáhl a na čtyřicet let byly Matice i Listy svatohostýnské, které vydávala, zrušeny. To, že má dnes matice okolo 7000 členů, je také zásluha Marie Loučkové. Hned na počátku obrody, v roce 1994, se stala členkou výboru a stále v matici pracuje: dnes například zpracovává členskou základnu v pražské arcidiecézi.

V redakční radě Listů svatohostýnských je od jejich počátků, od roku 1997. Listy vycházejí čtyřikrát ročně a jejich účelem je informovat čtenáře a poskytovat jim přehled o tom, co se na sv. Hostýně a v matici děje. Tak se v roce 2008 bylo možné dočíst, že 3. a 4. července se bude konat první pěší pouť z Hostýna na Velehrad a spojí dvě nejproslulejší moravská poutní místa.

Marie Loučková považuje za podstatné, že se při té příležitosti podařilo vybrat peníze na nové zvony a opravy poutních budov.