Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lorencová (* 1927  †︎ 2018)

Dobrovolně jsme pomáhali lidem s kufry do transportu

  • narozena 13. března 1927 v Mostě (roz. Weinsteinová)
  • roku 1938 rodina odešla z Mostu do Prahy
  • 1941–1945 vězněna v koncentračním táboře Terezín
  • v 50. letech vyloučena z KSČ
  • po studiu sociologie nastoupila do Československého rozhlasu
  • v době začínající normalizace přišla o místo v Československém rozhlasu
  • pracovala jako dobrovolnice pro Terezínskou iniciativu
  • zemřela v říjnu 2018

Anna Lorencová (roz. Weinsteinová) se narodila 13. března 1927 ve starém Mostě. Přestože její rodiče, Richard a Gertruda Weinsteinovi, byli židovského původu, za první republiky slavili i některé svátky křesťanské. Liberální výchově se přizpůsobila i babička pamětnice, věřící židovka, která na Vánoce dětem zdobila stromeček. „Chodili jsme do synagogy, ale příliš zbožná rodina jsme nebyli,“ vzpomíná Anna Lorencová.

Rodina Weinsteinových žila ve starém Mostě a od ostatních se na první pohled nijak nelišila. „Přestože Most bylo chudé město, nikdy jsem nepocítila žádnou averzi,“ popisuje dnes pamětnice dobovou atmosféru a zdůrazňuje, že děti se dělily na křesťanské a židovské jen při hodinách náboženství.

Život v okupované Praze

Doba tolerance a snášenlivosti však po obsazení Sudet skončila – mostecká synagoga byla zničena, rodině Weinsteinových se před nacistickým terorem podařilo uniknout do Prahy a rodiče brzy začali uvažovat o emigraci. Všechny evropské země však jejich žádosti zamítly a jako jediná možnost se nabízela Šanghaj, kam nakonec odešel pouze otec. „Tatínek odjel v roce 1939 s tím, že nám v Šanghaji zařídí vše tak, abychom se k němu mohli přestěhovat,“ upřesňuje Anna Lorencová. Kontakt dál udržovali korespondenčně a dva roky nato, v době, kdy rodina nastupovala do transportu, matce předal otcovu poslední odpověď německý voják.

Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava znamenalo pro české Židy neustále sílící útlak a omezení osobní svobody. Anna Lorencová ani dnes nemůže zapomenout, že jí bylo zakázáno jezdit prostředky hromadné dopravy a mohla chodit pouze do vybraných zájmových kroužků, jež v různých bytech vedli židovští učitelé, kteří za okupace přišli o práci. Jedním z mála veřejných prostranství, kde se diskriminované děti mohly zdržovat a kde pro ně byly pořádány sportovní aktivity, bylo hřiště Hagibor v Praze-Strašnicích. Vůdčí osobností výchovy a vzdělávání židovských dětí se v těchto krajních podmínkách stal Fredy Hirsch (vl. jm. Alfred Hirsch), s nímž se Anna Lorencová osobně znala. „Fredy byl krásný, štíhlý, sportovní typ,“ říká dnes a dodává: „Na mládež byl zvyklý a do poslední chvíle ji bránil, jak se dalo.“

Vězeňkyní v Terezíně

V roce 1941 rodina obdržela povolávací rozkaz do transportu. Spolu s ostatními deportovanými pamětnice strávila několik dní ve Veletržním paláci, odkud byl zástup odveden na holešovické nádraží.

Po příjezdu do Terezína proběhlo rozdělení mužů a žen; pro děti se později zřídily tzv. Kinderheimy, kde žily odděleně od rodičů. Žádná škola v koncentračním táboře nebyla, přesto však dětem někteří dospělí zajišťovali náhradní hodiny; například o Annu Lorencovou a další dívky se takto starala tanečnice Kamila Rosenbaumová, Fredy Hirsch zase pracoval s chlapci.

Podle svědectví pamětnice většina vězňů vůbec nepřišla do styku s německým velením a veškerá komunikace probíhala přes Radu starších, sídlící v Magdeburských kasárnách. Ta příkazy v němčině zprostředkovávala a zveřejňovala. „Až na jednoho člena byli v Radě starších velmi slušní lidé a snažili se udělat to nejlepší, co mohli,“ soudí Anna Lorencová. Mezi opatření Rady starších patřila i jednorázová akce, jejímž cílem bylo zvelebit terezínské náměstí před příjezdem představitelů Červeného kříže; z toho je také možné usuzovat, že akce byla předem ohlášená.

Anna Lorencová připomíná, že v Terezíně lidé žili v krajních podmínkách: vězněné sužovaly mimo jiné štěnice, blechy, vši a další hmyz, navíc vládly obavy z nákazy tyfem. Na ošetřovně, kde maminka pamětnice pracovala jako ošetřovatelka, bylo pro nakažené tyfem zřízeno zvláštní oddělení, na němž se jednoho dne ocitla i samotná Anna Lorencová.

Poté, co se vyléčila, nesměla v Terezíně dále pracovat v zahradnictví ani v zemědělství jako většina mladých lidí. Využila tedy možnosti vyučit se zubní asistentkou. Na svého nadřízeného lékaře dodnes vzpomíná s láskou – díky jeho přípravě mohla v oboru působit i krátce po skončení války. Podle jejích slov přes celkový nedostatek prostředků o každého pacienta pečoval, jak se jen dalo. V ordinaci se používal převážně materiál ze zrušených soukromých ordinací, ten však postupně docházel. „Dokud byl amalgám, dělaly se plomby amalgámové, poté jsme dělali plomby cementové,“ uvádí Anna Lorencová. Situace se místy stávala zoufalou: „Lidem vypadávaly zuby a nebylo je čím nahradit, někomu se nedalo pomoci.“ A pokud se nedostávalo anestetik, bylo nutné přistoupit k metodě známé z první světové války. „Stoupla jsem si za pacienta, držela ho za skráně, a když na mě doktor mrkl, pevně jsem stiskla a on mezitím provedl zákrok,“ vysvětluje pamětnice. Zubních lékařů bylo podle Anny Lorencové v Terezíně více, přičemž každý měl nějakou specializaci; konkrétně její nadřízený se bohužel konce války nedožil.

Později začali být terezínští Židé přepravováni do vyhlazovacích táborů. „Nevěděli jsme, kam transporty jedou, a dobrovolně jsme pomáhali lidem s kufry,“ dosvědčuje Anna Lorencová; do vlaku nesla zavazadla mimo jiné i své babičce, kterou později již nikdy nespatřila. Do Terezína pak postupně prosakovaly informace díky tomu, že některé rodiny používaly šifry, například se dohodly, že skutečnost bude přesně opačná, než jak ji budou popisovat. Mnohé však nadále zůstávalo v rovině dohadů a tušení; celou pravdu se pamětnice a její blízcí dozvěděli až na jaře 1945, kdy byli do Terezína sváženi přeživší z koncentračních táborů, k nimž se už dostala spojenecká vojska. „Cestovali většinou v otevřených nákladních vagonech, přišli zbídačení, otrhaní, zoufalí a vyprávěli nám, co se děje,“ říká Anna Lorencová.

Obtížný návrat

Když byl tábor osvobozen, některá města vysílala do Terezína nákladní automobily, aby přivezly obyvatele obce. Kvůli šířící se epidemii ale vězni nesměli ghetto opouštět. Maminka pamětnice zůstala déle než ostatní, protože jí jako zdravotní sestry bylo potřeba – v ošetřovně sloužila ještě dva měsíce po skončení války.

Anna Lorencová s bratrem se mezitím dostali do Prahy, na Národním výboru převzali klíč od svého bytu a hledali si zaměstnání; pomoc do začátku jim poskytlo středisko Naděje v Rytířské ulici: „Dostali jsme tam určitý obnos, asi 500 Kčs, a také základní věci jako šatstvo a obuv.“

Poté se rodina opět shledala s otcem, který se vrátil ze Šanghaje, kde pracoval jako ORL lékař. Po návratu se cítil nepříjemně, připadal si prý jako dezertér, kvůli tomu se také svých blízkých příliš neptal, co za války prožili. Rodiče se krátce nato rozvedli a tatínek odešel z Prahy do České Lípy, kde se objevilo volné místo a kam za ním dcera každý týden jezdila na návštěvu.

Komunistické ideje a poválečná deziluze

S komunistickými myšlenkami se Anna Lorencová setkala již za války. Mirek Kárný, dlouholetý člen KSČ, tehdy v Terezíně vedl tajné přednášky, pod jejichž vlivem se mnozí z vězňů přiklonili ke komunismu. „Ideje vypadaly krásně, zvlášť pro lidi, kteří prožili válku,“ dodává pamětnice, jež bolševickou ideologii prohlédla v padesátých letech. „Povlovně se ukazovalo, že idea komunismu je úplně jiná než skutečnost, zcela se to však projasnilo s politickými procesy. Ty na nás působily naprosto úděsně.“

Anna Lorencová po válce vystudovala sociologii a jako socioložka působila v Československém rozhlasu, kde měla na starost sociologický výzkum poslechovosti. O svůj post přišla na začátku normalizační éry, krátce pracovala v prádelně, načež šťastnou náhodou získala místo v Židovském muzeu v době, kdy jej spravoval Vilém Benda. Brzy jej však vystřídal nový ředitel, podle slov pamětnice kovaný komunista a omezený člověk, v důsledku jehož působení někteří lidé odešli sami, jiné vyhodil. Anna Lorencová nato získala práci ve stavebním bytovém družstvu, kde byl po jistou dobu jejím kolegou Jan Lopatka. Za normalizace se zapojila do disentu, na stroji přepisovala nejrůznější dokumenty a knihy, jež také roznášela. Když pak Antonín Jaroslav Liehm zakládal českou verzi Lettre internationale, nastoupila do nově zřízené redakce a následně se vrátila do rozhlasu.

Anně Lorencové se v pokročilém věku podařilo procestovat Izrael. V České republice (a krátce i na Slovensku) nahrávala židovské osudy, původní záměr postupem času rozšířila a začala zaznamenávat i rozhovory s Romy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století