Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Londa (* 1951)

• narodil se 21. března 1951 v Pasece u Šternberku

• jeho otec Antonín Londa přežil koncentrační tábor v Buchenwaldu

• jeho matka Anna Londová byla volyňská Češka

• přímý svědek kolektivizace zemědělství v 50. letech

• účastník pražské demonstrace 21. srpna 1969

• v roce 1968 se vyučil elektromontérem

• v roce 1981 dálkově maturoval na Střední průmyslové škole v Olomouci

• v roce 1989 byl ve Šternberku aktivní během sametové revoluce

„Když se moji rodiče v roce 1946 brali, měli už za sebou každý jedno manželství. Ale válka do jejich životů zasáhla natolik tragicky, že oba o své první protějšky přišli,“ říká Josef Londa, který se narodil Anně a Antonínovi Londovým 21. března 1951 v Pasece u Šternberku.

Tatínka věznili v Buchenwaldu

Rodina Josefova otce Antonína Londy žila během druhé světové války na pasekách Končiny nedaleko Hošťálkové. Antonín v dubnu 1944 zabil načerno prase a někdo jej za to udal na gestapu. „Tatínek byl zatčený. Odvezli ho do Kounicových kolejí v Brně, kde jej odsoudili. Dále pak putoval do Ostravy na Fifejdy, odkud prošel pochodem smrti několik koncentráků v Polsku, až se dostal do Buchenwaldu,“ říká Josef Londa. Jeho otec na samém konci války vyvázl životem jen díky své duchapřítomnosti. Barák, který s dalšími spoluvězni obýval, určili nacisté k likvidaci. Všem hrozila poprava. „Otec někde sehnal táborovou uniformu po mrtvém Rusovi. Tu si oblékl a unikl tak jisté smrti. Po osvobození Buchenwaldu měl problém s identifikací, Američané jej považovali za Rusa. Nakonec se dostal domů v červenci roku 1945. Vážil necelých šestatřicet kilo,“ líčí pamětník.

Nepadnu živý do rukou nepřítele

Půl roku po odvlečení Antonína Londy do nacistických žalářů se na Valašsku začal formovat partyzánský odboj. Pasekáři, jak se říkalo drobným zemědělcům žijícím osamoceně v horských oblastech, se často do odboje zapojili tak, že partyzánům poskytovali přístřeší a stravu. Ani Londovi nebyli výjimkou. Antonínův bratr Jaroslav se dokonce k partyzánům přidal a v řadách 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky podnikal diverzní akce namířené proti německým okupačním jednotkám v Protektorátu Čechy a Morava. „Při jedné takové akci se Slávek (Jaroslav) spolu s dalšími čtyřmi partyzány dostal do obklíčení na Rusavě ve stavění pana Pánka, který jim pomáhal. Zradil je Emil Muroň, partyzán a později známý konfident,“ líčí pamětník. Slávek Londa ve snaze upoutat na sebe pozornost a odlákat nacisty od zbytku skupiny vyběhl z domu a utíkal k nedalekému lesu. Nacisté po něm pálili, a také jej zasáhli. Slávek, vědom si jednoho z bodů partyzánské přísahy „sám nikdy se živý nevzdám nepříteli“ počkal, až se pronásledovatelé přiblíží, přiložil si pistoli pod bradu a naposledy stiskl spoušť. „Podle vzpomínek pamětníků ho tam nechali několik dní ležet. Byla zima. Pak přišli, vyhloubili jámu a mrtvého Slávka omotali dráty s výbušninou. Kdyby ho chtěl někdo později vykopat, ať tam zemře,“ říká Josef Londa. Na místě, kde Slávek padl, byl později za přítomnosti partyzánského vůdce D. B. Murzina vztyčen pomník.

Byla těhotná a pustili na ni psy

Slávkovou hrdinskou smrtí však rodinná tragédie neskončila. Gestapo se díky konfidentské síti dozvědělo, že Londovi na Končinách ukrývají partyzány. V lednu roku 1945 se na paseky vydala trestná výprava. SS komando cestou potkalo Antonínova bratra Tomáše: „Když zjistili, že to je Londa, sebrali ho a odvedli do Hošťálkové, kde měli základnu.“ U Londových pak nacisté objevili několik raněných partyzánů a bez prodlení je popravili střelou do týlu. V domku byla v tu dobu ještě Antonínova žena Emílie s dvou a půl letou dcerkou Jarmilou. „Emílie byla v pátém měsíci těhotenství a oni na ni pustili psy. Byla zle potrhaná. Potom ji odvlekli do Hošťálkové, kde ji spolu s Tomášem surově bili a vyslýchali. Z Hošťálkové je odvezli do Kounicových kolejí a tam se po nich slehla zem, dodnes nikdo z nás neví, jak skončili,“ říká Josef Londa. Podle očitých svědků, s kterými pozůstalá rodina později mluvila, měla nejspíš Emílie Londová tolik duchapřítomnosti, že svoji dcerku stačila ještě před dopadením vyhodit oknem do sněhové závěje. Když s ní nacisté skončili, vyrabovali dům a zapálili jej. Malé Jarmily se až do návratu jejího otce z Buchenwaldu ujali sousedé Vrajovi.

Protože se Antonín Londa neměl po válce kam vrátit, zůstal na rok u své nejstarší sestry Františky v Ratiboři, kde se zotavoval z prožitých hrůz a pomalu přibíral na váze. V roce 1946 získal po odsunutých Němcích zemědělskou usedlost v Pasece u Šternberku. „Ve školce, kam vodil Jarmilku, se potkával s paní, která také ve válce o někoho přišla. A to byla moje maminka Anna,“ říká Josef Londa.

Maminka byla volyňská Češka

Příběh jeho matky je neméně dramatický. Její prarodiče se v polovině 19. století rozhodli vyslyšet výzvu ruské carské vlády a přesídlit do oblasti Volyně (dnešní severozápadní Ukrajina) s příslibem lacino získané půdy a dvacetiletých daňových úlev. Rodina zde úspěšně hospodařila a díky tomu i slušně zbohatla. Zlom nastal po polsko-sovětské válce, která skončila v roce 1921 vítězstvím Poláků a kdy došlo k rozdělení Volyně na polskou a ruskou část. O rok později vznikl Sovětský svaz. Zatímco polské oblasti s volyňskými Čechy v následujícím období modernizovaly a vzkvétaly, na straně sovětské části Volyně docházelo k omezování českého školství, kultury i náboženství. Po smrti Vladimíra Iljiče Lenina se v roce 1924 chopil vlády nad Sovětským svazem Josif Stalin. Anna se v roce 1940 provdala za Josefa Pavlíčka. „Josef se na Volyni přihlásil do vznikající československé armády. Během bojů však padl do zajetí. Poté, co jeho zajatecký tábor Sověti osvobodili, prohlásili jej za zrádce, protože pro Stalina byl zrádcem každý, kdo se nechal zajmout. Deportovali ho na Sibiř do gulagu, odkud se mu podařilo utéct a znovu se přidat ke Svobodově armádě někde u Buzuluku,“ vypravuje pamětník. Josef Pavlíček se během Slovenského národního povstání v srpnu 1944 účastnil výsadku na Tri Duby a od té doby o něm neměla Anna jedinou zprávu. Sama měla být v roce 1946 deportována do gulagu. Stalinistický režim ji a její rodinu označil za kulaky a vykořisťovatele dělnické třídy. Maminka Josefu Londovi vyprávěla, že pro ni a její tehdy pětiletou dceru Marušku už byl nachystaný vlak na Sibiř. Vlivem repatriační dohody se však na poslední chvíli směly vrátit do Československa. Za cenu, že na Volyni zanechají veškerý svůj majetek. Anna s Maruškou se usadily v Pasece u Šternberka.

Dodávky a tajně ukryté prase

Josefovi rodiče vlastnili statek. Měli deset krav, prasata, drůbež, vlastní mechanizační zemědělské stroje. Po roce 1948, kdy se vlády v Československu chopila komunistická strana, o všechno přišli. „Nejdřív nám neúměrně zvyšovali dodávky. Pamatuji si, jak chodily ty sčítací komise, a počítali, kolik máme hospodářských zvířat. Jednou když přišli, byli jsme doma sami, jen já a starší sestra Ala. Ona byla taková rozumbrada, a když se nás ptali, jestli je to všechno, co máme, šla a ukázala jim prase, co měli rodiče tajně ukryté,“ vzpomíná Josef Londa na kolektivizaci československého zemědělství. Jeho rodiče pod tlakem vysokých dodávek odevzdali statek jednotnému zemědělskému družstvu v roce 1956 a o čtyři roky později se kvůli vyostřeným vztahům v Pasece přestěhovali do Uničova.  

Spával jsem v motocyklové helmě

Josef Londa se chtěl po základní škole v roce 1966 hlásit na průmyslovku do Olomouce, ale nepřijali jej. Prý z důvodu velkého množství uchazečů. Nastoupil tedy jako učeň – elektromontér do Uničovských strojíren. Šedesátá léta přinesla do společnosti obrodu a uvolnění. „Poslouchali jsme Beatles a pěstovali si dlouhé vlasy. Vzpomínám, jak mi maminka vyhrožovala, že mě ve spánku ostříhá. Tak jsem jeden čas chodil spát v motocyklové helmě,“ usmívá se pamětník.

Zdánlivá svoboda netrvala dlouho. V noci 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. „Do Uničova přijeli na tancích Poláci. My jsme se je snažili dezorientovat. Obraceli jsme sloupky u silnic a na cesty jsme malovali jiné značky, aby třeba vyjeli a zase se okruhem vrátili zpátky. Byli naštvaní a stříleli po cedulích,“ říká Josef Londa, který následujícího roku získal výuční list a začal jezdit na montáže jako elektromontér.

Metrový uličky a plyn!

Přesně na rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy se Josef spolu s kolegy vracel z Mostecka, kde zaváděli elektroniku do velkorypadel, kterými se na severu dobývalo uhlí. „Vystoupili jsme v Praze a měli čtyři hodiny čas do dalšího vlaku. Co nás nenapadlo. Jít se podívat na Václavák. A tam už to vřelo. Byla tam demonstrace, policajti vytlačovali lidi. Přijely i milice. Pamatuji si zelené obleky, dlouhé bílé obušky a jak zařvali: ‚Metrový uličky a plyn!‘ Házeli to tam a těma obuškama valchovali, kdo jim přišel do cesty. My jsme utíkali a někde v půlce náměstí byla hospoda, šlo se tam dolů. Jak nás hnali kolem, majitel to otevřel a asi dvacet nás vběhlo dovnitř. Tam jsme počkali, až se to přežene,“ líčí pamětník dramatické události 21. srpna 1969, kdy na mnoha místech v Československu došlo ke krvavému potlačení připomínky sovětské invaze a na jehož konci zůstalo v celkovém součtu pět obětí na životech.

Život v normalizaci

Josef Londa se v roce 1971 oženil s Ludmilou. Přestěhovali se do Šternberka. Josef nastoupil jako elektromontér u Domovní správy, kde se rozhodl, že požádá vedení, aby mu umožnili dálkově vystudovat průmyslovku: „Náš ředitel byl kovaný komunista a jeho podmínka byla taková, že můžu jít studovat, ale vstoupím jako kandidát do komunistické strany. Tak jsem do toho šel. Několikrát jsem z ní chtěl vystoupit, ale bylo to moc těžké. Oni vás neustále strašili: ‚Máte děti a chcete, ať se mají dobře, nebo snad ne?‘“

V létě roku 1989 dostali zaměstnanci Bytového družstva, kde tehdy Josef pracoval jako technik, příkaz, ať podepíšou prohlášení, v němž se jasně vymezí proti petici Několik vět. „My jsme si to na schůzi přečetli a zjistili jsme, že s tím ve všech bodech souhlasíme. Tak jsme místo původního prohlášení napsali dopis, že s Několika větami souhlasíme a poslali jsme to na okresní výbor KSČ,“ usmívá se pamětník.

O několik měsíců později propukla v Československu sametová revoluce. „I když jsme někteří byli straníci, chtěli jsme to podpořit. Množili jsme letáky a na cyklostylu připravovali různé podklady pro generální stávku. Pak přijela StB a zatkli našeho ředitele. Po šestihodinovém výslechu v Olomouci ho zase přivezli. Na chodbách podniku postávali asi čtyři lidé. Nic neříkali, jenom se dívali, pozorovali ten cvrkot. Byli to tajní,“ vzpomíná Josef Londa na překotné události konce roku 1989, kdy se komunistický režim definitivně zhroutil.

Stranickou knížku vrátil hned, jak to pro něj bylo možné. S manželkou Ludmilou postavili ve Šternberku rodinný dům a vychovali tři syny, Marka, Tomáše a Davida.