Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Liška (* 1952)

• narozen 1952 v Písku

• syn armádního důstojníka

• od dětství vynikal ve sportu, roku 1957 se začal věnovat házené

• otec za normalizace přišel o práci a živil se manuálně

• z politických důvodů nebyl po maturitě přijat ke studiu na vysoké škole

• během vojenské služby začal působit v házenkářském družstvu Dukly Praha

• byl členem československého reprezentačního týmu

• osmkrát získal titul mistra republiky

• roku 1976 se zúčastnil olympiády v Montrealu

• v roce 1984 vyhrál finále Poháru mistrů evropských zemí

• od roku 1984 studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK

• roku 1985 ukončil kariéru profesionálního sportovce, později pracoval jako trenér Dukly Praha

Jiří Liška (narozen 1952 v Písku) patří k lidem, kterým se koníček stal zaměstnáním. Vždy vynikal ve sportu, postupně vystřídal řadu disciplín a od roku 1957 se věnoval házené, v níž později reprezentoval Československo na mezinárodních kláních.

Otec Jiřího Lišky byl armádní důstojník a kvůli jeho zaměstnání se rodina každé dva roky stěhovala. V rámci normalizačních čistek však otec o práci přišel a musel se živit manuálně. Ačkoli se rodina o otcových problémech nebavila, pamětník po maturitě v roce 1971 pocítil, že jejich stín dopadá i na něj – z politických důvodů nebyl přijat ke studiu na vysoké škole, a tak musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Zpočátku působil u jednotky, jejímž úkolem byla obrana proti chemickému napadení, ale díky dobrým sportovním výsledkům ho již po měsíci získal vojenský oddíl Dukla Praha.

Na vojně jsme dělali, co nás bavilo: sportovali jsme

V Dukle Praha se tehdy soustředili špičkoví českoslovenští sportovci, a to nejen házenkáři, ale také fotbalisté či atleti. Jiří Liška popisuje, že parta v jeho družstvu byla výborná, většinu hráčů tvořili mladíci z dělnických rodin, jako jediný prý měl průmyslovou školu s maturitou.

Sportovci byli ubytováni v dejvických kasárnách a dvakrát měsíčně docházeli na vojenská cvičení do Motola, kde se učili mimo jiné zacházet se střelnými zbraněmi. Jinak však v družstvu panoval o poznání svobodnější duch než ve standardní vojenské jednotce a hráči měli volnější režim. „Na vojně jsme ty dva roky dělali, co nás bavilo: sportovali jsme. Trénovalo se ráno, dopoledne, potom odpoledne, takže den byl zabitý. Ale my jsme sport měli rádi, tak jsme to dělali s chutí. Když už jsme dostali propůjčené důstojnické hodnosti, měli jsme poklidný život,“ líčí pamětník.

V Dukle navíc nehrálo sebemenší roli členství ve straně a podle svědectví Jiřího Lišky trenéři politické otázky řešili tak málo, jak to jen šlo: „Přišel nějaký příkaz shora, že by sportovci měli mít po vzoru Číny nebo Sovětského svazu před tréninkem ideologické pětiminutovky nebo desetiminutovky. Ale pokud se dobře pamatuju, jen jednou někdo vzal noviny, přečetl článek a tím to skončilo.“ Je zajímavé, že vedení klubu se dařilo sport od politiky odstínit, přestože podpora, které se Dukle dostávalo, měla jasně ideologické pozadí. „Sport se podporoval jenom proto, aby se dokázalo, že sportovní sektor je v něčem lepší. Proto se do toho dávaly velké peníze,“ říká Jiří Liška.

Na trenéry Dukly Jiří Liška vzpomíná jen v nejlepším. Na začátku sedmdesátých let družstvo vedl legendární Bedřich König a za něj házenkáři získali titul mistrů světa. Bedřicha Königa později ve funkci nahradil Jiří Vícha, k němuž měl Jiří Liška taktéž výborný vztah. „Byla to osobnost, měl přirozenou autoritu,“ potvrzuje bývalý reprezentant. Oproti tomu v národním družstvu prý panovala horší situace a vedení se rychle střídalo.

Výjezdy na Západ

Díky sportu se Jiří Liška opakovaně dostal na Západ. Poprvé se za železnou oponu podíval již v patnácti letech jako hráč sportovního klubu Aritma Praha. Československé sportovce tehdy hostily francouzské rodiny; Jiří Liška shodou okolností bydlel u ředitele strojní průmyslové školy; protože stejný obor studoval v Československu, velmi jej překvapilo špičkové vybavení školy i rozdílnost našich a francouzských osnov.

S Duklou Praha Jiří Liška jezdil hlavně do západního Německa, při zájezdech prý největší problém představoval jazyk. „My mladší jsme německy neuměli, bylo to neštěstí,“ kroutí hlavou. Přestože se hráči se svými hostiteli nedomluvili, na zacházení si stěžovat nemohli. „Němci k nám byli přátelští, chovali se k nám skvěle. Přistupovali k nám jako k lidem, kteří žijí za oponou, a dávali nám různé dárky,“ vypráví Jiří Liška.

Hráči Dukly dostávali před zájezdem tři až pět set marek na útratu, za které v Německu nakupovali dárky pro své blízké. „Dostávali jsme relativně dost peněz, ale množství zboží, které se smělo převážet, bylo omezené. Rodina většinou napsala seznam toho, co se má koupit, a tak jsme pašovali. Na celnici jsme měli trochu strach, ale byla to i zábava, adrenalin.“

Ačkoli návraty do východního bloku nebyly příjemné a třebaže někteří hráči uvažovali o emigraci, z házenkářského družstva na Západě nakonec nezůstal nikdo. „Já jsem říkal, že bych nikdy neemigroval,“ dosvědčuje Jiří Liška. „Je to moje vlast, narodil jsem se tu. Hráli jsme za republiku, ať byla jakákoli.“

Paradoxy doby normalizace

Za normalizace měla pražská Dukla nadstadardně dobré kontakty i se západními společnostmi. Když například vedení klubu zjistilo, že dresy domácí výroby jsou nekvalitní, zajistilo hráčům vybavení od západního sponzora. „Dresy tenkrát byly v Československu dělané tak, že tmavě rudě olemované véčko Dukly pouštělo a my jsme měli na břiše fleky. Hráli jsme v nich jednou a byla z toho taková ostuda, že potom udělali smlouvu s firmou Adidas a ta nám dodávala věci,“ potvrzuje Jiří Liška. Stejný výrobce pak sportovce zásoboval také ponožkami, ručníky, bundami nebo tepláky.

Další zajímavou otázkou, která se často spojuje s vrcholovým sportem za normalizace, je doping. Ačkoli mnozí profesionální sportovci z východních zemí museli brát podpůrné prostředky, Jiří Liška se s podobnými praktikami osobně nikdy nesetkal. „Akorát jednou, v roce 1976 před olympiádou v Montrealu, se mluvilo o tom, jestli bychom se nepodvolili dopingovému programu, ale starší hráči to zamítli. Vědomě jsme doping nikdy nebrali, v kolektivním sportu se díky bohu říkalo, že doping nepomůže,“ vysvětluje pamětník a dodává, že například východní Němci nebo Rusové doping pravděpodobně brali, což způsobovalo obrovský výkonnostní rozdíl: „Proti nim se nedalo hrát. Ti byli výkonnostně úplně jinde. To nebyli lidi, to byla zvířata.“

Z hráče Dukly trenérem

V roce 1984 se Jiří Liška na druhý pokus dostal na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a v následujícím roce ukončil kariéru profesionálního sportovce; v Dukle Praha pak působil jako trenér starších dorostenců. Za dobu, kdy působil v národní reprezentaci a v družstvu Dukly Praha, získal osmkrát titul mistra republiky a v roce 1984 vyhrál finále Poháru mistrů evropských zemí. Jedním z největších zážitků pro něj zůstává účast na olympiádě v kanadském Montrealu.