Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lipenský (* 1932  †︎ 2023)

• narodil se 1. února 1932 v České Lípě

• rodina měla dobré finanční i společenské postavení

• po konci druhé světové války odjel na Slovensko, aby se vyhnul odsunu Němců z České Lípy

• po návratu domů začal studovat na sklářské škole v Novém Boru a později na pražské AMU, odkud byl vyloučen

• vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil v České Lípě

• v březnu 1969 v rámci oslav vítězství nad SSSR v hokeji se stal svědkem poničení sochy sovětského vojáka v České Lípě

• v roce 1969 se rozhodl emigrovat do západního Německa

• usídlil se v Kolíně nad Rýnem, kde vyučoval na gymnáziu výtvarnou výchovu a vedle toho se naplno věnoval umělecké a restaurátorské činnosti

• prezidentskou amnestií došlo ke zrušení rozsudku za nedovolené opuštění republiky a po zaplacení veškerých výloh se mohl vracet do ČSSR

• pád komunistického režimu sledoval v Německu

• zemřel 6. listopadu 2023 v Kolíně nad Rýnem

Příběh Františka Lipenského by neměl začít jinak než představením jeho kořenů. Rod Lipenských je šlechtického původu a nejstarší zmínky o jeho členech pochází z Pobaltí. Do Čech se dostali v druhé polovině 18. století. „My jsme zajímavá famílie, pocházíme z Litvy. Byli jsme poddaní litevských knížat a pak jsme byli povýšeni do šlechtického stavu ve 13. nebo 14. století. Sloužili jsme pak jako nízká vojenská šlechta polskému králi a pak saskému kurfiřtovi. Když Friedrich II. vtrhnul do Slezska, tak jsme se přesunuli na jižní Moravu, kde jsme zchudli a vzdali se titulu. Dokonce máme i erb, modro-zlatý se třemi vlky,“ začíná své vyprávění František Lipenský.

Pamětník měl jako člen rozvětvené a významné rakousko-uherské rodiny příbuzné prakticky po celé Evropě. Jeden z předků se usídlil v severních Čechách v České Lípě (něm. Böhmisch Leipa), kde zapustil kořeny a dal tak předpoklad vzniku další významné větve rodiny Lipenských, do které se pak narodil i malý František. Do rodiny, která měla vysoké společenské postavení, což jejím členům umožňovalo otevírat pomyslné dveře do celé Evropy. Později v životě toho využil i sám pamětník.

Hitlera jsem viděl na vlastní oči ve Vídni

František Lipenský se narodil 1. února 1932 jako nejstarší ze dvou synů Němce Hildegard Lipenské (roz. Lerch) a Čechu Františku Lipenskému. Rodina tedy byla vedená jako smíšená. Otec František Lipenský vlastnil firmu a dům s obchodem v centru České Lípy, kde prodával textil a likéry. Díky dobře rozvíjejícímu se obchodu rozšířil své obchodní aktivity i do různých filiálek po celé Evropě. 

Rodina Lipenských bydlela v centru České Lípy a prosperovala díky dobře vedenému obchodu. Mimo to se jim také dařilo udržovat přátelské styky s dalšími významnými podnikatelskými rodinami v České Lípě i okolí. Pamětník vzpomíná, jak jako malý z okna sledoval tzv. hladové demonstrace, kterým sice nerozuměl, ale viděl dělníky stávkovat, aby upozornili na své strádání způsobené absencí zaměstnání. 

„Rodiče mě vychovávali v českém duchu. Byli jsme rakousko-uherská rodina, která se nepřidala k žádné z ideologií. Shodli jsme se s politikou Československa a podporovali jsme je. Dokonce jsme doma měli obraz prezidenta Masaryka. Česky jsem neuměl, doma se mluvilo jen německy, ale česky jsem musel umět jen jednu věc – československou hymnu,“ vzpomíná na rodinné vnímání politické situace. 

Otec František Lipenský (nar. 1908) se na přelomu února a března 1938 vydal se svým synem na návštěvu strýce, který sídlil ve Vídni. Jednalo se o významného rakousko-uherského důstojníka, který návštěvu přivítal ve svém bytě na Mariahilfer Straße. Právě zde viděl šestiletý František na vlastní oči příjezd německého kancléře Adolfa Hitlera a mohutné oslavy připojení Rakouska k nacistickému Německu, známé také jako Anšlus. „Byli jsme u dědečkova bratra a já z bytu viděl Hitlera. Lidi slavili, ale otec se strýcem po bytě chodili a hrozně nadávali. Taky aby ne, otec v Rakousku viděl, jak vytáhli Židy na ulici, dali jim podřadné práce a smáli se a nadávali jim,“ vzpomíná pamětník.

Otec zachránil před smrtí sovětskou dívku

Hned po návratu do České Lípy začal pamětníkův otec aktivně obcházet všechny své židovské přátele a dle svých zkušeností z Rakouska jim radil, aby v co nejrychlejší době prodali svůj majetek a rychle odjeli z města. Zdůrazňoval, že nestačí pouze odjet do Prahy, ale opustit Československo a nejlépe Evropu. Někteří židovští obyvatelé dali na jeho radu, ale neopustili Československo. „Otce sice poslechli, ale nejeli dál než do Prahy. Jen jeden to vzal opravdu vážně a přes východní Evropu, Turecko a snad Středozemí se dostal do USA, a tak se zachránil,“ vzpomíná pamětník. 

Vypuknutí druhé světové války zažil malý František v rodné České Lípě. Pamětníkův otec, ačkoli Čech, musel narukovat do německého wehrmachtu a po čase byl odvelen na východní frontu. Zpočátku sloužil u letectva, ale pak ho převeleli k vojenské kontrarozvědce, kde byl povýšen na důstojníka. V sovětském Doněcku se blíže seznámil s jistou Alexandrou Popkovou (nar. 1925). František Lipenský vypráví, co se dozvěděl od otce: „Někdy v roce 1942 se otec seznámil se Sašou, dělala tlumočnici. Pracovala na úřadě a měla snad rozdělovat lidi do pracovních táborů, ale některé se snažila zachránit. Na to se přišlo a měla být odeslána do koncentračního tábora s návratem nežádoucím.“

Pamětníkův otec však mladou Sašu zachránil před deportací a dal jí adresu v České Lípě, kam se má dostavit. Vše vyšlo podle plánu a František Lipenský st. tak zachránil život mladé dívce, které ještě poskytl tajný azyl do konce války. Ten prožíval pamětníkův otec v Bavorsku, kde ho zajala americká armáda a poslali ho do zajateckého tábora v Rosenheimu. „Otce zavřeli do zajateckého tábora, ale stalo se něco neuvěřitelného. Někdy v roce 1945 nebo 1946 došlo k výměně velitelů a nový americký velitel si tábor procházel a sledoval zajatce. Při jejich sčítání se zastavil u mého otce a oslovil ho jménem. Ano, byl to ten Žid, který jako jediný opustil Evropu, odjel do USA, vstoupil do armády a teď se stal velitelem tábora v Rosenheimu – neuvěřitelné,“ přibližuje osudy svého otce pamětník. 

V roce 1946 byl Františkův otec propuštěn a odjel do České Lípy. Aby se rodina vyhnula poválečným nenávistným náladám namířeným proti Němcům, nechal pamětníkův otec svého syna Františka a manželku Hildu (nar. 1910) poslat na Slovensko, kde měli přečkat kritickou dobu. Rodinu nakonec do odsunu nezařadili, protože se jednalo o smíšené manželství. Na Slovensku se zatím pamětník naučil plynule slovensky, takže s učením češtiny už neměl takový problém. Po návratu do České Lípy se pamětníkovi rodiče rozvedli. Matka se synem Josefem (nar. 1946) odjela v roce 1947 do Švýcarska, kde si pak v pozdějších letech otevřela módní salón. Během 50. let se pak otci, i přes repatriaci sovětských občanů do SSSR, podařilo legalizovat tajný pobyt Alexandry Popkové v Československu a v následujících letech se s ní i oženil.

Ze školy mě vyhodili, protože jsem nechtěl udávat

František Lipenský žil v rodném městě jako každý jiný chlapec jeho věku. Chodil do skauta, hrál si s kamarády, ale postupně se u něj začal projevovat malířský, ale především sochařský talent. V roce 1949 začal proto studovat na sklářské škole v Novém Boru. Odtud se po třech letech přesunul do Prahy na Akademii múzických umění (AMU). Zde však ve studiích moc dlouho nepokračoval a v poměrně krátké době byl z politických důvodů vyloučen. Pamětník na tuto dobu vzpomíná následovně: „Vyhodili mě, ale důvod byl krásný. Zkoušeli na mě, že by bylo dobré zjišťovat informace na Němce žijící v České Lípě – to jsem odmítl, a tak jsem šel.“

Pamětník se tak naplno začal věnovat umělecké činnosti a získávat první zakázky. Jeho první prací bylo zhotovení dvou pamětních desek ke 45. výročí úmrtí Jakuba Arbese a zároveň spisovatelovu uvěznění v České Lípě v roce 1873. Aby se mohl František Lipenský naplno věnovat umělecké činnosti na volné noze, musel k tomu mít stálé zaměstnání. „Dali mi na výběr – jako umělec musím být zaměstnán buď u podniku v propagaci, nebo jako učitel, tak jsem si vybral učitele a v roce 1961 jsem nastoupil na mimoňské gymnázium,“ vzpomíná pamětník.

V této době si obstaral i svůj první ateliér v centru České Lípy, kde naplno tvořil. Poloha ateliéru byla strategická, protože se nacházel v blízkosti kavárny Union, kterou mladý umělec poměrně často navštěvoval a spolu s dalšími přáteli žil svůj bohémský život. Postupem času se mu však podařilo získat nové prostory pro svou tvorbu v bývalé šatlavě, které dostal k pronájmu od místního muzea. 

V první polovině 60. let bylo Františku Lipenskému povoleno navštívit matku ve Švýcarsku. Zde strávil 14 dní a mimo jiné zhlédl v kině film o vylodění v Normandii. „Hned po návratu domů jsem ve škole studentům vyprávěl o různých akcích během druhé světové války. Zmínil jsem se i o vylodění v Normandii, kde jsem tvrdil, že se jednalo o poměrně sofistikovanou a náročnou akci, která byla náročnější než bitva u Stalingradu. Na reakci jsem nemusel dlouho čekat. Nějaký student doma vyprávěl, o čem jsme se učili – tam to bylo dítě samého lampasáka – a do školy přišla stížnost. Paní ředitelka se se mnou rozloučila,“ dodává s úsměvem. 

Kdybych neopravil sochu, tak sovětská posádka vyhlásila nad městem stanné právo 

Uvolněná atmosféra v druhé polovině 60. let nahrávala i Františku Lipenskému v jeho umělecké činnosti. Pracoval na zakázkách a spolupracoval na obnově skauta, kde působil jako vedoucí. To vše mu však zhatil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Přišel mi to říct Petr Charvát, že nás okupují. Nelenil jsem a začal shánět líh a benzín na Molotovovy koktejly. Naštěstí mě ta myšlenka rychle opustila, když jsem si představil, co by tanky udělaly s městem,“ vzpomíná.

S místním skautským oddílem se začal naplno věnovat spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou, kdy s dalšími lidmi zajišťoval získávání informací o pohybu vojsk v blízkém okolí se zaměřením na vyvýšená místa, kterými byl například Bezděz. 

Postupně však politické změny začaly Františka Lipenského více omezovat, a tak přemýšlel, jak dále postupovat. S pomocí známého a jeho srbské manželky si obstaral falešné pozvání do Bělehradu a roční vízum do Jugoslávie, které měl pouze v záloze. 

Zásadní rozhodnutí v životě Františka Lipenského sehrály události spojené s oslavami hokejového vítězství Československa nad týmem SSSR během mistrovství světa. Skupina mladých fanoušků se ve víru oslav rozhodla na protest proti sovětské okupaci odstranit bronzovou sochu rudoarmějce a shodit ji do nedaleké Ploučnice. Socha byla během pádu poničena tak, že jí odpadla hlava a ruka se samopalem se ztratila. 

„Když se o soše dozvěděla sovětská posádka, začali vyhrožovat, že nad městem vyhlásí stanné právo. Vedení města došlo za mnou, abych sochu opravil. To bylo strašné, musel jsem ji celou nahřát, chytit barvu, přivařit hlavu, ruku se samopalem jsem udělal ze dřeva a pak nasadil a zabarvil – katastrofa! Byl jsem pod strašným politickým i časovým tlakem. Když jsem to nějak opravil, tak mi pak místní začali vyčítat, že jsem ji opravil,“ vypráví pamětník. 

Emigroval jsem přes Maďarsko, Jugoslávii, Rakousko a Švýcarsko do západního Německa 

Oprava sochy rudoarmějce byla poslední zakázkou, kterou František Lipenský na území Československa uskutečnil. Začal totiž vážně uvažovat, že využije vízum do Jugoslávie a z Československa odejde. Vše urychlilo i vyšetřování kauzy ohledně hanobení pomníku. Pamětník se i od známého příslušníka Státní bezpečnosti (StB) dozvěděl, že je na údajném seznamu nepohodlných umělců, kterým bude znemožněna volná činnost. To byla pomyslná poslední kapka a rozhodl se tak pro odchod ze země. 

Odjel vlakem směr Bělehrad, ale během cesty vystoupil v chorvatském Osijeku, kde navštívil své příbuzné. Odtud se za jejich pomoci dostal do Vídně, odkud odjel do Švýcarska a následně do západního Německa, kde se usídlil v Rheinbachu. Žila tam početná menšina českolipských Němců. Po krátké době se přesunul do Kolína nad Rýnem, tady za pomoci bývalé sousedky z České Lípy sehnal byt a začal vyučovat na místním gymnáziu výtvarnou výchovu a k tomu soukromě pracoval na zakázkách a restauroval. 

V nepřítomnosti byl odsouzen ke dvěma letům za nedovolené opuštění hranic. „Dostal jsem dva roky a k tomu rok navíc, že jsem se podílel na svržení sochy do Ploučnice, to byl rok 1971. Klukům pomohlo, že to na mě svedli a mně to bylo úplně jedno,“ dodává. 

Styk s rodinou však nepřerušil. Do Německa za ním jezdil otec a sám pamětník udržoval písemný styk se svými dcerami Andreou (nar. 1961) a Bedřiškou (nar. 1963), které se mu narodily během jeho manželství, jež pak po čase skončilo, a po pamětníkově emigraci se pár nechal rozvést. 

Otec za mnou přijel do Německa a vydal se na cestu kolem světa

František Lipenský se v Kolíně nad Rýnem jako umělec a učitel poměrně dobře uživil a jak sám tvrdí, nestrádal, protože jeho práce byla velmi dobře finančně ohodnocená. Několikrát ho v Německu navštívil i otec František Lipenský st. Miloval cestování, ale coby občan komunistického Československa mohl tento koníček provozovat značně omezeně. Proto využil návštěvy u syna a několik cest podnikl.

„Když za mnou přijel otec, tak chtěl jet na dovolenou. V místní cestovní kanceláři objevil zájezd kolem světa. Byl to nesmysl, stálo to 25 tisíc marek, ale on na to prý měl. Přišli jsme domů, půjčil si ode mě smoking, koupil košile, motýlek a odešel. Měl v plánu odjet přes Švýcarsko do italského Janova a zde se nalodit na zámořskou loď,“ vypráví František Lipenský. Otec to opravdu udělal a domluvil se s posádkou. Cestu nakonec usmlouval na 11 tisíc marek a vyrazil. „Pak mi chodily pohledy z Tahiti, Austrálie apod. Podnikl to na československý pas a výjezdní doložku pro západní Německo,“ dodává k dobrodružné cestě svého otce pamětník. 

František Lipenský st. navštívil svého syna ještě několikrát. Využil například cestu k vyzvednutí vojenské renty za svou službu ve wehrmachtu. Díky penězům mohl podniknout další výlety, například po Středomoří. 

Pamětník podstoupil během tzv. normalizace své „vykoupení“, kdy mu byl prezidentskou amnestií prominut trest za opuštění hranic a po zaplacení soudních výloh se mohl beztrestně vrátit do Československa. Této nabídky využil a několikrát své rodné město navštívil. „Vzpomínám si na takovou situaci, kdy jsem byl opřený v České Lípě o svůj žlutý mercedes a kolem mě šel příslušník StB, se kterým jsem se znal. Dali jsme se do řeči a on se mě ptal, jak se mi daří. Když jsem mu řekl, že tady jsem si na gymplu přišel na 1 200 korun a v Německu mám za tu samou činnost více jak pět tisíc marek a k tomu aktivity okolo, takže si přijdu i na deset tisíc, jen se otočil a odešel. Taky aby ne, když se dala marka na černém trhu směnit za 25 korun,“ přibližuje. 

Pád režimu nejen v Československu, ale v celém východním bloku sledoval s dojetím a s velkým nadšením. Nové politické změny přivítal a v prvních porevolučních letech vytvořil a daroval městu Česká Lípa bronzovou bustu prezidenta Masaryka. Natrvalo se do Čech již nikdy nevrátil a žil se svou německou rodinou v Kolíně nad Rýnem. Zde také František Lipenský 6. listopadu 2023 zemřel.