Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Lhota (* 1950)

• narodil se 31. ledna 1950 v Opavě

• vyrostl v Hrabyni

• na jaře 1945 obec silně poškodila postupující fronta

• v roce 1950 rodina přišla o pekárnu

• do 11 let žil v těsném sousedství národohospodáře a státníka Karla Engliše

• od mládí se zajímá o fotografování

• nashromáždil velkou sbírku snímků dokumentující historii obce

• vystudoval stavební průmyslovou školu v Opavě

• v letech 1973–1990 pracoval jako korektor a technický redaktor v ostravské tiskárně Rudého práva

• v roce 1990 založil vlastní studio a tiskárnu Pressart

• podnikal až do roku 2010

• vytvořil jedinečný archiv fotografií, knih, dokumentů a artefaktů týkajících se Karla Engliše

Když se dnes připomíná osobnost Karla Engliše, často se zmiňuje, že pocházel z rodiny řeznického mistra v Hrabyni. Kde se však původně masný krám Antonína Engliše nacházel, ví kromě pár zasvěcenců jen Pavel Lhota. 

Englišovo první hrabyňské řeznictví totiž tvořilo součást domu, který Pavlova rodina kolem roku 1919 zakoupila a v němž jeho dědeček provozoval další tři desetiletí pekárnu. Snad i tato souvislost přivedla Pavla Lhotu k tomu, že svépomocí vybudoval úctyhodný „englišovský“ archiv a jako místní patriot přispívá k úsilí, aby se největší hrabyňský rodák, národohospodář a státník opět vrátil do obecného povědomí.

Pod křídly Karla Engliše

Nebýt toho, že Hlučínsko – na jehož okraji se Hrabyně nachází – se po roce 1935 proměnilo ve staveniště pevnostní linie, Pavlovi rodiče by se zřejmě nikdy nepoznali: Josef Lhota nastoupil do pohraničí jako voják, setkal se tu s Annou Blažkovou a později se s ní oženil. Po demobilizaci tu Josef pracoval jako pomocný zdravotník a vedlo se mu tu dobře: oproti jeho rodnému Podkrkonoší byly v Hrabyni lepší možnosti. Zaměstnání dávaly místním průmyslové závody na Ostravsku, zatímco opačným směrem ležící Opava platila za kulturní centrum. A ačkoli v Opavě převažovalo německé obyvatelstvo, v Hrabyni měli jasnou většinu Češi; ještě krátce před válkou zde vládl živý spolkový, kulturní a politický ruch.

Svůj podíl na tom, že Hrabyně vzkvétala, měl Karel Engliš, který jako ministr financí či guvernér národní banky držel nad svým rodištěm ochrannou ruku – mimo jiné dbal o to, aby sem byla co nejdříve zavedena elektřina či aby se zpevnily a modernizovaly místní komunikace. A kdyby bylo hrabyňské zastupitelstvo o něco pohotovější, mohla mít obec vymožeností ještě více: jak připomíná Pavel Lhota, Karel Engliš chtěl dát v místě, jež se dnes nazývá Englišova vyhlídka, na vlastní náklady postavit rozhlednu a dával si jen tu podmínku, aby pak obec rozhlednu převzala a pečovala o její stav; to se ale vedení Hrabyně patrně zdálo jako příliš vysoká cena…

Česká obec v Říši

Ve srovnání s jinými vesnicemi či městy v regionu měly germanizační úsilí a nacistická kampaň v Hrabyni pramalou odezvu. Tím paradoxnější je, že se Hrabyně stala součástí říšské župy Sudety a pod dohledem nového mocipána Ervina Štefka zde byla zrušena měšťanská škola a zastavena činnost českých politických stran i společenských organizací.

Navzdory novým pořádkům se tu srovnatelně významný odchod starousedlíků do vnitrozemí jako jinde nekonal a vesnice žila pokojně dál až do začátku roku 1945, kdy se české Slezsko ocitlo v první linii a ze všech míst široko daleko se snad nejdéle a nejzuřivěji bojovalo právě o Hrabyni.

Jak ukazují snímky ze sbírky Pavla Lhoty, válka Hrabyni úplně zdevastovala. Mnoho domů muselo být strženo, ne všechny se podařilo obnovit. Jedním z místních, na něž tato pohroma dopadla zvlášť těžce, byl hospodský Vašek, příbuzný básníka a Englišova přítele Petra Bezruče, do jehož podniku chodil před válkou i Karel Engliš.

Špatně dopadly rovněž Blažkova pekárna a dva domy Karla Engliše, které stály v jedné řadě těsně vedle ní, ale naštěstí již v roce 1947 fungovala pekárna znovu. „Díky půjčkám a různým podporám můj dědeček postavil celý dům znova a zprovoznil pekárnu. Bohužel v roce 1950 přišel výměr: pekárnu dědečkovi znárodnili a udělali z ní Jednotu. Takže nám komunisté sebrali půlku domu. Každý den jsme dostávali deset rohlíků a jeden chleba, na to jsme měli nárok. Za měsíční nájem nám platili – jestli si dobře pamatuji – 60 korun,“ popisuje Pavel Lhota.

50. léta byla vůbec dobou plnou absurdit. Ačkoli se Karel Engliš ještě před komunistickým převratem zasloužil o to, aby ministerstvo pošt přispělo 1 500 000 korun na opravu hrabyňského zámku, vedení obce peníze uložilo a nato vklad znehodnotila měnová reforma, takže nezbylo než zámek strhnout. Přibližně v téže době se do Hrabyně vrátil její někdejší patron jako trpěný psanec, když jej komunistické úřady vyhnaly z Prahy.

Na Karla Engliše vzpomíná Pavel Lhota stejně jako Josef Exner, Jaroslav Hon a další pamětníci z okolí v dobrém: s dětmi si povídal, dával jim žvýkačky, což bylo tehdy naprosto nedostatkové zboží, občas si s nimi povídal a příležitostně je poučil. „Konec Englišovy zahrady ústil tam, kde bylo a stále je hřiště. Když jsme tam jako kluci hráli fotbal, já utíkal, když Karel Engliš zrovna procházel kolem, a nepozdravil jsem ho, hned mě zavolal a dal mi takovou radu do života, že se mám ke starým lidem chovat slušně, že je mám zdravit a tak dále,“ usmívá se Pavel Lhota.

Bezčasí a zklamání

Jak napovídá Pavlův bohatý archiv, už od školních let byl vášnivým fotografem. Fotografování se věnoval také během vojenské služby, na kterou nastoupil po absolvování stavební průmyslové školy v Opavě: jako fotograf strávil dva roky u vzorného pluku ministerstva obrany v Lounech. A od fotografování byl už jen krok k práci korektora a technického redaktora, již Pavel zastával od roku 1973 v ostravské tiskárně Rudého práva.

„Normalizace, to byla divná doba. Ale naučil jsem se v ní žít a neměl jsem se zle,“ krčí rameny Pavel Lhota, jenž sice nebyl v KSČ, ale – jak sám říká – jako korektor a technický redaktor tiskárny Rudého práva sloužil režimu.

Monotónní obsah novin Pavel Lhota nevnímal, kromě Rudého práva se podílel na tisku i různých závodních časopisů a místních periodik a byl rád, že má klid. Ze všech těch let v tiskárně mu utkvělo jen několik momentů, které nějakým způsobem vybočují a jež 7. října 1989 korunoval legendární inzerát s fotografií a blahopřáním jistému Ferdinandu Vaňkovi alias Václavu Havlovi v celostátní příloze Rudého práva.

Vedle redakční rutiny měl ovšem Pavel Lhota také jinou, svému srdci bližší náplň: pěstoval akvarijní rybky, prodával je zverimexům a z tohoto neoficiálního podnikání měl ve výsledku větší příjmy než ze zaměstnání. „Zásoboval jsem zverimexy v Krnově, Opavě, Ostravě, Havířově... a za pár rybek jsem dostával třeba i tisíc korun. To bylo v době, kdy můj čistý plat činil zhruba tři tisíce korun. Na takový vedlejší příjem nebyly zákony, nešlo jej přiznat, tak se nedanil. Nikdo po mně nic nechtěl a nikdo si nestěžoval.“

V roce 1990 Pavel Lhota z tiskárny Rudého práva odešel a založil si vlastní tiskařské studio. Po této stránce se mu dařilo, přesto jej porevoluční vývoj velmi zklamal. Jako první facka přišla hned zkraje 90. let zamítavá odpověď úřadů na žádost o odškodnění za znárodnění pekárny. „Když v polovině 60. let Jednota pekárnu opustila, zbyl z dříve moderního vybavení šrot – muselo se to všechno zlikvidovat a dát do sběru. Možnost podnikat nebyla, tak se prostor pekárny přestavěl na obytné místnosti. Smutné je, že po revoluci jsme zažádali o náhradu, protože nám zabrali pekárnu i s vybavením. Na otázku, jestli nám komunisté něco vzali, jsem odpověděl: ‚Nevzali, oni odešli a všechno zdevastované nám nechali.‘ Tak nám bylo řečeno, že nemáme nárok na odškodnění, protože nám nikdo nic nevzal.“

Návrat do minulosti

Když v roce 2010 pověsil Pavel Lhota podnikání na hřebík, začal se intenzivněji zajímat o svého někdejšího souseda Karla Engliše: na vlastní pěst se dal do sbírání, skupování a shromažďování s ním spojených artefaktů, snímků, písemností. Postupem času se mu povedlo opět navázat kontakt s Englišovou rodinou a v roce 2020 se podílel na založení Spolku přátel Karla Engliše. 

Od té doby poskytl například České národní bance podklady, které posloužily jako zdroj inspirace pro akademickou malířku Evu Haškovou a její návrh pamětní bankovky s portrétem Karla Engliše, nebo spolupracoval na publikaci dříve nevydaných Englišových rukopisů. Zároveň se Pavel Lhota snaží, aby se vzpomínka na Karla Engliše nevytratila ani v Hrabyni samé, a jestliže od 1. ledna 2022 nese místní škola Englišovo jméno, je to i jeho zásluha.