Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Ležák (* 1928)

Vyhozen z práce „pro angažovanost po boku pravicových sil“

  • narozen 18. června 1928 v Horažďovicích

  • vyučen v ČZ Strakonice

  • absolvent průmyslové školy v Kladně

  • zástupce ředitele n. p. Tatra Slaný

  • externí pracovník Motokovu pro Jugoslávii

  • předseda koordinační komise pro vyjednávání s okupačními vojsky v roce 1968

  • v rámci normalizace propuštěn ze zaměstnání

  • zástupce starosty 1994-2002

Mám-li hovořit k událostem roku 1989 ve Slaném, musím se nutně vrátit k událostem roku 1968, které ovlivnily celou mou životní dráhu od tohoto roku. Podklady, které jsem vlastnil k tomuto období, jsem postoupil doktoru Horákovi, s nímž jsem spolupracoval na knize o roku 1968 ve Slaném (Vladimír Horák: Srpnové dny 1968 ve Slaném, pozn. ed.). Zbytek podkladů jsem odevzdal do archivu muzea (Vlastivědné muzeum ve Slaném, pozn. ed.). Bohužel celá řada událostí se do knižního vydání nedostala, a to jednak z důvodu omezeného rozsahu a jednak proto, že pro vytištění bylo nutno zajišťovat a ověřovat doklady pro věrohodnost článků, což vzhledem k časovému odstupu není jednoduchá záležitost. Kniha je psána hlavně z hlediska zaměstnanců nemocnice, kteří byli nejdůležitějšími iniciátory všech akcí proti vstupu sovětských vojsk prováděných ve Slaném.

V té době jsem byl zvolen do funkce předsedy NF ve Slaném a uvolněn vedením závodu Tatra z pozice zástupce ředitele. Jako předseda jsem byl nucen řešit celou řadu problémů po příchodu sovětské armády do Slaného – střety mezi obyvateli a armádou, výlepy protisovětských hesel. Pro případ zhoršení situace jsme řešili zajištění zásobování pro město (pan Kalach – Drobné zboží), zajišťovali jsme stálé denní i noční hlídky (klášter – místnost Svazarmu), tlumočení – nejdříve studentka Pavla Kramosilová, pro jednání na posádce a na městském národním výboru. Studentku později zástupci sovětské armády odmítli, že je vůči nim arogantní. Při požadavku na vstup do závodu vypomáhal zaměstnanec archivu ČKD pan Holík. V závodě Tatra byly zhotovovány nápisy a hesla proti vstupu vojsk, jejichž výlepem byla pověřena takzvaná milice mladých z řad studentů, jejichž vedení si vynutil tehdejší náčelník SNB ve Slaném kapitán Rudolf Kafka. Spolu s tímto náčelníkem jsem byl na velitelství posádky sovětských vojsk ve Slaném. Jednání probíhala za mostem U sloupu (směr Trpoměchy), a to v případě, kdy byl chycen jeden ze studentů při výlepu (bohužel jméno jsme nezaznamenali). Student byl odvezen do tábora sovětských vojsk a my jsme žádali jeho vydání. Velitel odmítl studenta vydat s vyjádřením, že se jedná o kontrarevoluci. Teprve asi po hodinovém jednání, kdy jsme pohrozili, že případ vyhlásíme městským rozhlasem, což vyvolá nepokoje mezi občany, byl student vydán.

Stejná situace nastala v případě, kdy se ve vývěsní skřínce v ulici Husova objevil veršovaný plakát proti sovětské armádě. Na MěNV se dostavil zástupce sovětské armády a žádal okamžité odstranění nejen plakátu, ale i nápisů na silnici a pohrozil, že pokud tak neučiníme, nechá smazat nápisy pomocí pásů tanků. Nevím, jak se tato zpráva dostala do státního rozhlasu, ale ten pak zkresleně vyhlásil, že město Slaný má být zrušeno tanky sovětské armády. Armáda si vynucovala přístup do závodů. Žádali, aby mohli hovořit s pracovníky, čemuž jsme se snažili zabránit. Jeden z případů je uveden v knize MUDr. Horáka. Sám si vzpomínám na další případ, kdy se zástupci sovětské armády dostavili do vrátnice n. p. Tatra a žádali o vstup do závodu, což jsem odmítl. V závodě Tatra byl tehdy zaměstnán pan Pivarči, který se vrátil po válce do ČSR se Svobodovou armádou a byl držitelem vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Tehdy přišel do vrátnice a chtěl zástupcům sovětské armády vyznamenání odevzdat jako nesouhlas se vstupem vojsk. Zástupci odmítli, že nejsou oprávněni vyznamenání převzít, a z vrátnice odešli.

Pokusil jsem se vylíčit několik akcí, které probíhaly v souvislosti se vstupem vojsk do Slaného v roce 1968. Jistě to není zcela vyčerpávající. Jejich další zveřejnění by si vyžádalo značné úsilí. Hlavně se zajišťováním a ověřováním podkladů. Zmínil jsem se o tom jen z toho důvodu, abych uvedl povinnosti, které vyplývaly z mé tehdejší funkce předsedy NF. Mimo vyvolaná setkání, ať již v kasárnách nebo na MěNV a při nátlakových jednáních některých aktivnějších zástupců ze závodů, nemocnice, státního statku apod., nemohl jsem se jako předseda ani vyhnout účasti na jednání v Praze u tehdejšího poslance Národního shromáždění pana Františka Kotrby po návratu našich politiků při jejich jednání v Moskvě. Přes zástupce ze závodů jsme stále sledovali situaci na závodech a v podnicích a pochopitelně i dění v Praze. Zajímavé bylo i setkání se studenty, kteří se při „osvobozování ČSR“ vrátili z dlouhodobého studijního pobytu ze Sovětského avazu a seznámili nás s názory prostých Rusů na okupaci ČSR.

Nemohl jsem zanedbávat ani svoje zaměstnání. Požadavky a připomínky z města bylo třeba projednávat a vyřizovat průběžně. Některé nesnesly odkladu. Byla zřízena kancelář NF v místě, kde se dnes říká „Na váze“ (bývalá benzinová stanice proti Okresnímu domu). Byla přijata sekretářka paní Nováková, se kterou jsem byl ve stálém kontaktu a která byla velkou posilou.

Bylo by špatné nezmínit se zde o panu Vladimíru Kolmistrovi, tajemníku OV KSČ v Kladně, jinak důstojníkovi armády, který byl do Slaného vyslán jako pomoc při jednáních se sovětskou armádou. Velmi aktivně se zapojil do činnosti a jednání. Zřejmě však jinak, než byl záměr soudruhů OV KSČ, a tak byl později po „normalizaci“ zbaven hodnosti plukovníka, vyhoštěn z armády a vyloučen ze strany. Dlouho nemohl najít zaměstnání, a pokud našel jako lepič PVC, bylo na závadu, že si příliš vydělával, a musel být propuštěn. Byl stále sledován, jeho manželka propuštěna ze zaměstnání.  Nesměla být přijata ani jako umývačka nádobí v hotelu. Osobně jsem se s celou rodinou znal, stýkal jsem se s nimi a naposled jsem se setkal s Vladimírem na pohřbu Smrkovského. Pochopitelně přísně sledováni StB.

Stejná „odměna“ čekala po normalizaci i mne a mou rodinu. Po absolvování několika prověrek a výslechů jsem nakonec obdržel výpověď ze zaměstnání s odůvodněním „pro angažovanost po boku pravicových sil“. Paradoxem bylo, že výpověď jsem dostal od dělnického ředitele závodu, soudruha V. Kalába, který bydlel v Praze a do Slaného dojížděl. Po vstupu vojsk se bál dojíždět, že se v Praze střílí, a tak po dobu 14 dnů spal u mne, aby se po normalizaci stal členem vyšetřovací komise MV KSČ ve Slaném a rozhodl o mém propuštění. Tehdejší závodní výbor odmítl moje propuštění spolupodepsat. Tak byl na návrh KSČ rozpuštěn, zvolen nový výbor a nově zvolený předseda soudruh V. Novotný propuštění podepsal, čímž nabylo platnost. Protože jsem byl současně externím pracovníkem Motokovu a od roku 1965 jsem dlouhodobě a možno říci úspěšně působil v Jugoslavii (viz kádrové materiály), dostavil se v průběhu jednání o mé výpovědi do Slaného ředitel opraven Tatra pan Pintera. Vyhledal mne a řekl, že zná moji současnou situaci, a aby mi pomohl, řekl, že projedná s Motokovem moje vyslání jako technika do západního Německa, kde má firma Tatra servisní oddělení, a až se situace sklidní, stáhne mě zpět, abych vystřídal ředitele Kalába. Bohužel, asi po 10 dnech mi telefonicky sdělil, že byl z OV KSČ Kladno upozorněn, že jakákoliv pomoc mé osobě bude mít dopad na jeho funkci ředitele. Takže musí svůj příslib zrušit. A tím zhasla i poslední naděje.

Stejně dopadla i manželka, dlouhodobá zaměstnankyně MěNV ve Slaném. Za to, že při jednání na MěNV odmítla zástupcům sovětské armády podat občerstvení, dostala výpověď. Nejdříve našla zaměstnání u podniku Sběrné suroviny ve Slaném a později pak v Pražském projektovém ústavu, kde pracovala až do odchodu do důchodu. Snad nejhorší, co nás potkalo, bylo, že jsme nemohli umístit dceru, která končila školní docházku. Přes velmi dobré vysvědčení a doporučení ze školy bylo zamítnuto její přijetí na Střední zemědělskou školu v Rakovníku. Ačkoli absolvovala úspěšně třídenní zkoušky, výsledek zněl: nepřijata. Marně jsem se odvolával a žádal vysvětlení, dostal jsem odpověď, že je to právo školy a že nemusí uvádět důvody. Po delším složitém vyjednávání a pomocí přátel jsem nakonec pro ni získal umístěnku do n. p. Kaučuk Kralupy, vzali ji jako laborantku.

Já sám jsem hledal zaměstnání jak v okolí Slaného, Kladna, v Praze, Postoloprtech a v Mostě, ale po zjištění, proč odcházím z minulého zaměstnání, jsem byl vždy slušně odmítnut. Zde je třeba se zmínit a poděkovat MUDr. Hujerové, která s námi spolupracovala po celou dobu událostí ve Slaném, a když zjistila moji tíživou situaci, uvedla mne do stavu nemocných a držela mne takto téměř dva měsíce, abych měl možnost hledat zaměstnání a nebyl zcela bez finančních prostředků. V té době to pro ni bylo hodně riskantní. Nakonec jsem díky známosti z kopané našel zaměstnání u Silnic KNV Praha, závod Beroun, jako vedoucí obalovny u Stochova. Asi po roce mi nabídl ředitel TS na Stochově místo vedoucího autoservisu, což odpovídalo mé původní profesi, ale dříve, než došlo k dohodě, se ředitel Zdeněk Loněk omluvil, že dostal upozornění z OV KSČ Kladno, že jsem sledován a aby od svého záměru upustil. To, že jsem sledován a že mám odposlech telefonu, jsem věděl z různých náznaků a upozornění. Předseda Svazarmu ve Slaném, kde jsem celá léta působil v odboru ploché dráhy, dostal příkaz neumožnit moje vystoupení při přenosech televize a rozhlasu při pořádání mezinárodních závodů. Ředitel závodu Beroun i ředitel pražského závodu uvažovali o mém přemístění na vyšší funkci, ale vždy přišli s omluvou, že mám černou tečku a OV KSČ Kladno spolu s StB mě sledují To se nakonec potvrdilo v roce 1990, kdy jsem požádal o možnost zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti, což mně bylo umožněno v Pardubicích. Zjistil jsem, jak podrobně jsem byl sledován a neustále pod dozorem. Hlášení na mne podával kamarád Jan Zmatlík ze Slaného a dále taktéž známý soudruh Bernard, t.č. vedoucí zeleniny na rohu Husovy ulice ve Slaném. Ten se později přestěhoval do Kladna a tam zemřel. Oba měli svá krycí jména jako agenti a hlášení museli podávat kpt. Rozekrancovi na StB, který mě měl na starosti a v evidenci. Hlášení na mě podal i Zdeněk Majstr, taktéž v evidenci a pod krycím jménem, a další přítel z n.p. Tatra, ktedrý nebyl v evidenci, zemřel, ale ve Slaném žijí jeho děti, takže jméno nechci uvádět. I když z celkového počtu kolem 200 svazků jsem měl možnost nahlédnout a ofotit zhruba 50 svazků, zjistil jsem, jak každý můj pohyb, změna zaměstnání a všechno dění kolem mé osoby a rodiny byly pečlivě sledovány a zaznamenávány. Nakonec jsem byl veden i v seznamu osob v celostátní evidenci exponentů pravice jako nebezpečná osoba.

A tím se dostávám k roku 1989. Původně jsem byl požádán, abych zpracoval vzpomínky, jak probíhal rok 1989 ve Slaném, a já oponoval, že jsem se tohoto dění ve Slaném příliš nezúčastnil. Abych zdůvodnil proč, musel jsem se nutně vrátit ve vzpomínkách do roku 1968 a uvést některé události, které nebyly a ani nemohly být ve zmíněné knize dr. Horáka, na které jsem spolupracoval, a to vzhledem k rozsahu a dále proto, že to byl především pohled pracovníků nemocnice, kteří tehdy byli skutečně hlavními odpůrci tehdejšího režimu a organizátory akcí odporu ve Slaném.

Po likvidaci všech odpůrců režimu, přešetření, kdo byl pro a proti vstupu sovětských vojsk, nastalo období uváděné jako „normalizace“. Pro mne, jako pro řadu jiných, to byla hlavně otázka zaměstnání a zajištění rodiny. Proto jsem téměř přivítal výše zmíněnou nabídku ředitele Silnic, závodu Beroun, pana K. Karbuse, abych převzal vedení obalovny umístěné u Stochova. To sice neodpovídalo mé kvalifikaci a finančnímu hodnocení, ale u vědomí, že si nemohu příliš vybírat a na druhou stranu že je to jedinečná možnost, jak alespoň na čas zmizet ze Slaného a nebýt příliš na očích. Odjížděl jsem brzy ráno a vracel se až večer, takže jsem neměl kontakt na bývalé kamarády a upřímně řečeno jsem se i kontaktu vyhýbal, abych někomu neublížil, jsa si vědom stálého sledování StB. V práci jsem získával důvěru, pomalu se vypracovával a s hodnocením získával i časté odměny, až jsem se stal vedoucím střediska nejprve na Stochově a později ve Vinařicích. Takže jsem si na konci působení u tohoto podniku nemohl na nic stěžovat. Při odchodu do důchodu jsem byl odměněn a dodnes jsem zván na sraz bývalých zaměstnanců Silnice KNV Praha, dnes Strabag, což bylo a je dodnes pro mne částečným zadostiučiněním. Jen politiky jsem se snažil vyvarovat.

A přišel rok 1989. Jak probíhal ve Slaném, jsem měl pouze z doslechu. Přestože jsem se dotazoval a získával informace, přímé účasti jsem se vyhýbal. Byl jsem několikrát vyzván, abych požádal o rehabilitaci a finanční odškodnění, ale vždy jsem odmítal, protože jedinou velkou ztrátu, kterou jsem pociťoval, byla ztráta uplynulých 20 let, kterou mně nikdo nemůže vynahradit.A i dlouholetá sledovanost zůstávala v podvědomí. Zúčastnil jsem se několika shromáždění na Letenské pláni, kam z našeho střediska v Novém Strašecí byly organizovány  autobusové zájezdy. Přesto jsem se zajímal i o dění ve Slaném. Hlavním organizátorem zde byl bývalý pracovník ČSAD p. Josef Šanda, který inicioval několik veřejných shromáždění u Grandu a se studenty u gymnázia. Osobně jsem se ničeho ve Slaném nezúčastnil. P. Šanda se po utvoření Občanského fóra později stáhl a do dalšího dění se nezapojoval. O účasti v OF nejevil zájem. Při zajišťování dokladů z r. 1968 jsem se na J. Šandu obrátil s požadavkem na vypracování vzpomínek a získaný článek jsem spolu s materiály o roce 1968 předal do archivu městského muzea. Bohužel Pepa přednedávnem tragicky zahynul, takže další materiály přímého účastníka již nelze získat. Zachoval se i krátký filmový záběr z těchto dnů z jednoho shromáždění, který má v držení p. Aleš Hezký.

A tak po celkovém uklidnění začalo pracovat OF, kde se iniciativně začal projevovat ing, L.Leopold. Nechal jsem se konečně přesvědčit a začal jsem docházet na schůzky do kanceláře OF,  která tehdy sídlila v budově paní Fricové (pohřební ústav). Byla projednávána a zajišťována celá řada změn a nutných opatření vzniklých ze situace, ale hlavním bodem se staly volby, které byly stanoveny na rok 1990. Dosavadním řízením MěNV byl pověřen pan P. Webr za odstoupivšího ing. Rokose a jeho zástupcem se stal ing. Leopold. Nevím, zda se z jednání zachovaly zápisy, které by mohl mít ing Leopold. Na materiálech pro nadcházející volby se intenzivně pracovalo a hlavním bodem se staly návrhy na obsazení míst starosty a jeho zástupce. Protože mezi p. Webrem a ing. Leopoldem nepanovala nejlepší shoda, hledala se další možná řešení. V té době předvolebního úsilí mě doma dvakrát navštívil ing. Leopold a přesvědčoval mě, abych kandidoval na místo starosty, že jako málo známý získám stoprocentní podporu. Po delším přesvědčování a váhání jsem nakonec odmítl, a to hlavně pro nesouhlas manželky, která měla stále v paměti perzekuce uplynulých 20 let a nechtěla by to vše prožívat znovu. Nicméně, asi dva měsíce před volbami mě navštívil na pracovišti přítel Vl. Roll, se kterým jsem se znal z oddílu kopané, a začal mě přesvědčovat, že bych měl kandidovat na starostu. Uvedl jsem již dřívější odmítnutí a navíc, že nejsem ochoten v předvolebních agitacích vystupovat, představovat se a uvádět důvody pro svou kandidaturu. Řekl, že to nebude potřeba, že je utvořena skupina, vše je připraveno a že se jedná pouze o to, abych při konečné fázi neodmítl. Po delší debatě jsem souhlasil s tím, že budu s podrobnostmi ještě seznámen. Bohužel týden před volbami mi neznámý informátor volal na pracoviště, že V. Roll náhle zemřel a uzavřená dohoda padá. Podrobnosti o této akci jsem se nikdy nedozvěděl.

A tak proběhly volby pro volební období 1990–1994, starostou byl zvolen P. Webr a místostarostou ing. L. Leopold. Problém nastal po volbě členů zastupitelstva pro toto období. Do volebního zákona byla zakotvena neslučitelnost funkce člena zastupitelstva s funkcí pracovníka, jehož pracovní náplň bezprostředně souvisí s výkonem státní správy. Tomuto zákonu odporovali zvolení zastupitelé zvěrolékař L. Horák a ředitel ZŠ Z Vostrý. V tomto mezidobí se z OF stala politická strana ODS, která nabírala členstvo a začala řešit svůj politický program. Vypomáhala i tvořícím se buňkám na závodech. Svoje sídlo měla v kanceláři na náměstí vedle restaurace U zeleného stromu. Po volbách upozornila ODS starostu na porušení zákona a požadovala zjednání nápravy. Starosta odpověděl, že provedl dotaz na OÚ v Kladně a po projednání v radě města rozhodli, že je vše v naprostém pořádku, volba je platná a změna nebude prováděna. ODS se odvolala na Krajskou prokuraturu v Praze, odkud obdržela potvrzení o nesprávnosti volby, nedodržení zákona a zvážení, zda by po výměně zástupců nemělo být uvažováno o nových volbách. Na tuto skutečnost byl upozorněn současně i MÚ ve Slaném s tím, že bude sledováno zjednání nápravy. Teprve na základě tohoto dopisu byli p. L. Horák a Z. Vostrý odvoláni ze zastupitelstva a nastoupili další v pořadí za koalici, a to p. Jiří Jirát a Karel Ležák.

Tak začala v letech 1990–1994 moje politická kariéra, nejprve jako člena zastupitelstva a později i člena rady MÚ ve Slaném. V roce 1994 po vítězství ODS ve Slaném byl zvolen starostou p. L.Čepelák a zástupcem starosty K. Ležák.

Do volebního období 1998–2002 uvažoval pokračovat jako předseda L. Čepelák, ale našel dosti odpůrců a neobdržel dostatek hlasů. Naprostou většinou hlasů byl zvolen starostou RNDr. Ivo Rubík. Já jsem již před volbami odmítl pokračovat ve funkci, ale ODS neměla zastoupení, a protože nechtěla ztratit mandát, byl dohodnut s koaličním partnerem Unií svobody kompromis, že zůstanu ve funkci ještě dva roky a poté mě vystřídá zástupce koalice Mgr. M. Šindler. Po uplynutí dvou let jsme spolu se starostou navštívili M. Šindlera, aby se ujal funkce, jak bylo dohodnuto, ale on odmítl s tím, že nemá záruku, že bude po dvou letech znovu zvolen, a mohl by ztratit post ředitele v ZŠ. A tak jsem byl přesvědčován, abyh dosloužil i zbylé dva roky, a nakonec jsem podlehl. V letech 2002–2006 došlo k velkým změnám – rušení okresních úřadů, přenesení řízení na krajské úřady, Slaný se stalo městem s rozšířenou působností, přibyla celá řada okolních obcí a tím i více povinností, převzetí materiálů i pracovníků z bývalého OÚ Kladno a zajišťování plynulého chodu MÚ ve Slaném.  Řada úředníků zůstala dočasně v Kladně. Z toho vyplynul i požadavek na zvýšení počtu zástupců starosty pro ulehčení práce starosty města.

Při sestavování volební kandidátky na období 2006–2010 jsem uvažoval, že bych kandidoval dále na post zastupitele na toto období a předával získané zkušenosti, ale stále více jsem začal pociťovat tlaky od některých kolegů z rady ODS a nakonec i od samotného starosty s poukazem na moje stáří, což pochopitelně ovlivňovalo pořadí na sestavované kandidátce. A tak jsem po zvážení a přehodnocení současné situace požádal o vyškrtnutí z již hotové kandidátky a nahrazení mé osoby v pořadí dalším kandidátem. Tato náhrada však nedopadla nejlépe a náhradník se stal, vzhledem k minulosti, terčem kritiky a útoků ze strany televize a tisku a nakonec musel být na příkaz výkonného výboru ODS Praha z kandidátky vyškrtnut, což ve volbách slánskou ODS nepříznivě ovlivnilo. Ale to už by byla další kapitola z historie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)