Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tamara Lenzová (* 1919)

Na Volyni jsme se k republice pořád hlásili

  • narozena 16. června 1919 v České Hulči na Volyni

  • rodiče provozovali koloniál a mlékárnu

  • česká škola, Sokol

  • práce v uzenářství v Rovnu

  • po sovětském obsazení Volyně práce v prodejně v Hulči

  • 1947 - odjezd celé rodiny do Československa

  • práce v hospodářském družstvu ve Vroutku a Podbořanech

  • od roku 1960 práce na národním výboře

  • bratr Jan Křivka za války palubní střelec, nyní pravoslavný kněz ve Františkových Lázních

Tamara LENZOVÁ

Na Volyni jsme se k republice pořád hlásili

Paní Tamara Lenzová, roz. Křivková, žije ve Vroutku ve středních Čechách. Narodila se však v České Hulči v polské části Volyně dne 16. června 1919. Tatínek Jan i maminka Anna pocházeli přímo z Volyně, tatínek za první světové války bojoval v československých legiích. Paní Tamara má ještě mladší sourozence – sestra Marie žije na Ukrajině, bratr Jan je pravoslavným farářem ve Františkových Lázních.[1]

Dětství a mládí

Rodiče provozovali v České Hulči koloniál. „Jako malá jsem se pohybovala taky v tom krámu.“ Kromě koloniálu vlastnili ještě malou mlékárnu. Měli odstředivku, kde vyráběli smetanu a máslo. Tatínek máslo posílal firmě do Gdaňsku, zaplaceno bohužel nedostal. „Tím naši zkrachovali.“ Tatínek si poté našel práci ve vesnickém mlýně, občas také pomáhal s výkupem chmele, pro který jezdili nákupčí až ze Žatce. Maminka byla v domácnosti.

Tamara chodila do školy, kde se společně učily české a ukrajinské děti - chvíli se vyučovala česká, chvíli ukrajinská mluvnice. Jelikož byla Tamara šikovná, byla z první třídy přeřazena rovnou do druhé. Škola byla vzdálena jeden a půl kilometru. V zimě proto Tamara do školy kvůli sněhu nechodila a učila se doma s rodiči. Po základní škole Tamara složila zkoušky na gymnázium, dále ve studiu však nepokračovala, protože doprava z České Hulče do gymnázia byla složitá. Místo toho odešla pracovat do českého uzenářství v Rovně. „Paní majitelka pocházela také z naší vesnice, a tak jsem se tam dostala, a to byla moje krásná léta, protože, to víte, vesnická holka, dostat se do velkoměsta…“

Na Volyni bujel český kulturní život. „Na Volyni jsme se pořád hlásili k republice, protože my jsme tam měli Sokol, jako žákyně jsem chodila ještě do Sokola. Polákům se to potom moc nelíbilo.“ Dokonce v šesté třídě dostala dvojku z mravů, protože se byla dívat na sokolské cvičení. Maminka jí nakonec vybojovala jedničku. Později v Rovně se s dalšími Čechy scházeli v matiční škole a vedli spolkový život, pořádali také různé taneční zábavy.

Začátek války

Situace na Volyni se začala zhoršovat koncem 30. let. Paní Tamara vzpomíná na polského souseda, se kterým měli rodiče dobré vztahy, pak ale přišel rok 1938. „Křičel na tatínka: ‚Marsz do Austriji, to je nasha zemja.‘“ Pamětnice také v Rovně viděla mnoho plakátů, které žádaly odchod Čechů ze Záolší.

O rok později začala druhá světová válka. Východní část Polska včetně Volyně, tzv. Kresy, byla tajnou německo-sovětskou dohodou přislíbena Sovětskému svazu, a proto 17. září 1939 SSSR Polsko napadl. „Nejdřív přišli Rusové. Do poslední chvíle jsem byla v Rovně. Ve čtvrtek bombardovali Rovno a v pátek  ona tam byla taky moje sestra zaměstnána, byla mladší, ale dostala se tam taky, bylo to 20 kilometrů od nás – a my jsme se sebraly, každá tašku do ruky, a šly jsme těch 20 kilometrů pěšky domů. Přišly jsme domů a v sobotu nebo kdy tam přišli Rusové. My jsme byli od sovětské hranice jenom 30 kilometrů a maminka ráno přišla a říká: ‚Holky, vstávejte, nějaký rachot je z tamté strany.‘ A oni přijeli těmi stalincemi, velkými tanky.“ Polští sousedé měli z příchodu Rusů pochopitelně obavy.

Rusové zůstali na Volyni necelé dva roky. Rychle přistoupili k zavádění sovětských pořádků. „Obchod (v Rovně - pozn. aut.) přestal existovat, protože přestalo existovat soukromé vlastnictví. Já už jsem zůstala doma. Potom že jsem měla zkušenosti z obchodu, hned tam Rusové organizovali kooperativu, prodejnu, a naši přišli ze schůze a říkali: ‚Usnesli se, že bys tam mohla jít jako vedoucí, že máš nějaké zkušenosti z obchodu.‘ Tak jsem šla do té prodejny.“

Německá okupace

O další dva roky později, když Německo napadlo Sovětský svaz, se Volyň rychle dostala pod německou okupaci. „Když přišli Němci, tak jsem ještě byla na té prodejně, to už byly dodávky všelijaké. To už museli prostě ti zemědělci - každý měl přiděleno, co musí dodat, a to dodávali, to bylo pro ty zajatce - tak veškerou zeleninu, od brambor počínaje, tak to sváželi a Němci si pro to přijížděli a odváželi to pryč.“

„To bylo snadné zásobování, protože když přivezli cukr, tak se muselo odevzdávat, kdo přinesl vajíčka, tak dostal cukr. Ještě k tomu vozili rybičky v marinádě a to si každý musel určité množství těch rybiček vzít, i když nechtěl. Já jsem šla z krámu a jedna paní na mě volala: ‚Víš, že mně po těch rybičkách chcípla kuřata?‘ Protože k jídlu to nebylo.“

Paní Tamara také vzpomíná na to, že jednou přišli dva Němci a půjčili si od Křivkových lopatu, protože jim zapadla sajdkára. Když chtěla maminka lopatu zpátky, uslyšela jen: „Až pojedeme zpátky, tak vám ji vrátíme.“

Začátkem roku 1944, kdy se fronta dostala na Volyň znovu, si Němci kousek od domu Křivkových postavili stanoviště. Rusové se o německém postavení dozvěděli a odpalovali na něj rakety. Jedna raketa dopadla asi 20 metrů od domu. Aby se Křivkovi vyhnuli bojům, šli ke strýci do sousední vesnice. „To si pamatuju, jak jsem se ohlédla, to už Němci odcházeli a přicházeli zase Rusové, tak pálili. Když jsem se otočila, to jsem byla na kopečku, tak to byla záře, jak to všechno hořelo.“

Schovávali se pak ve sklepě hostince, který stál vedle strýcova domu. „Když jsme šli tam, tak tam byli Němci a do rána už tam zase byli Rusáci. Nesměli jsme v tom sklepě dělat rámus, aby tam nehodili nějakou výbušninu.“

Banderovci

Na Volyni během války operovali banderovci. Vesničané jim nechávali přes noc na stole něco k snědku a k pití, protože banderovci občas přicházeli a požadovali jídlo. Jednou dokonce obvinili rodinu Křivkových z toho, že má doma schované patrony, a pokud je nevydají, odvedou si tatínka. „To už člověk věděl, že ho víckrát neuvidí. Když viděli, že opravdu, kdybychom je měli, že bychom je dali, a viděli, že s pláčem bychom ho nevyprovázeli, tak se sebrali a šli a víc už nepřišli.“ Tatínkův bratr, který žil v jiné vesnici, však takové štěstí neměl, banderovci ho odvlekli a víc o něm nikdo neslyšel.

Vstup volyňských Čechů do Svobodovy armády

Po osvobození Volyně vstupovali místní Češi do Svobodovy armády. Byl mezi nimi i Tamařin mladší bratr Jan, který se dal k pěchotě. Aby však mohl narukovat, musel zatajit svůj věk, při nástupu do armády mu bylo jen 16 a půl. „Byl raněn a potom, když odešel z nemocnice, tak si řekl: ‚Jestli mě to má potkat, tak si pro to nepůjdu pěšky.‘ S kamarádem se přihlásili u nějakého útvaru pilotů.“ Létal jako palubní střelec.

Poté, co muži odešli, se o hospodářství musely starat ženy. „Jezdily koňma, do lesa na dříví, do mlýna.“ Volyňští muži však nevstupovali do armády až s příchodem čs. sboru. Již dříve někteří odešli přes Střední východ do Anglie. Paní Tamara vzpomíná na své kamarády Jiřího Zahrádku a Borise Zemana, kteří odešli na Západ a během války zahynuli.

Reemigrace do Československa

Z Volyně Křivkovi odjeli v roce 1947. „Už jsme se těšili, že odtamtud půjdeme pryč. Protože to byla hrůza, když tam byli ti Rusáci.“ S sebou si volyňští Češi mohli vzít hodně věcí. „Nábytek nikdo nevozil, ale prostě potraviny. Do teďka mám napsaný soupis, co v které bedničce bylo.“ S sebou si vzali dokonce i hospodářská zvířata. V jednom vagoně jely dvě nebo tři rodiny. Na nádraží ve Vroutku čekal na rodinu bratr Jan. „Já jsem šla do Vroutku první, vedla jsem krávu na řetízku. Říkala jsem, škoda, že mě taky někdo nevyfotí.“

Paní Tamara si našla práci v hospodářském družstvu v Podbořanech, pracovat šla do kanceláře filiálky ve Vroutku. Po šesti letech se přesunula do Podbořan. Zde se seznámila s budoucím manželem Bohumilem Lenzem, který pracoval v dobytkářském oddělení. V roce 1960 odešla paní Tamara z podbořanského družstva a našla si zaměstnání na národním výboře.

Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum zpracoval Vladimír Kadlec v roce 2012.


[1] Příběh Jana Křivky byl taktéž zaznamenán sběrači Paměti národa a je možné se s ním seznámit na portálu PN.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)