Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Lekavý (* 1930  †︎ 2020)

Za pravdu se trpí

  • narozen 10. května 1930 v Josefově (okr. Hodonín)
  • dne 22. prosince 1948 byl odsouzen na dva roky pro šíření protikomunistických letáků
  • byl vězněn v Brně na Cejlu, v Uherském Hradišti, v Plzni na Borech, v Dolním Jiřetíně a na Jáchymovsku
  • v Cejlu se setkal s dominikánem Antonínem Zemkem
  • v Uherském Hradišti byl svědkem brutálních výslechů Aloise Grebeníčka
  • ve věznici Bory se setkal s majorem generálního štábu Reném Černým
  • v korekci na Borech dostal otravu krve a málem zemřel
  • dne 26. září byl propuštěn
  • tři roky strávil v PTP
  • v roce 1959 ho StB opakovaně vydírala
  • oženil se s Jaromírou Šenkovou, aby unikl tlaku StB
  • tajně vystudoval Teologickou fakultu UP v Olomouci
  • dne 20. července byl tajně vysvěcen biskupem Siardem Klementem na kněze
  • za normalizace byl stále sledován StB
  • v roce 1998 bylo jeho manželství prohlášeno za nulitní a 25. září byl slavnostně vysvěcen na kněze
  • v současnosti je duchovním správcem poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor
  • zemřel 28. ledna 2020

Páter Stanislav Lekavý se narodil v květnu roku 1930 v Josefově (okres Hodonín). Jeho otec Jan Lekavý za války v obci vykonával funkci starosty. V této těžké době obstál se ctí a jeho životní postoj byl prý vždy velmi statečný.„Na rozdíl od dnešních politiků musel být morálně ten, který byl na prvním místě. Když člověk ztratí majetek, tak to není taková pohroma, jako když člověk ztratí čest,“  dodává jeho syn Stanisav Lekavý. Nejenže otec pomáhal místním obyvatelům proti německému útisku, ale také schovával ve vinohradu uprchlého ruského zajatce. Riskoval tak život svůj i celé rodiny. Ani ruský voják neprožíval dvouletý pobyt v temné chatce příliš dobře. O to větší šok znamenalo pro Stanislava Lekavého, když se po letech dozvěděl, že tohoto vojáka zastřelilo na Slovensku NKVD jako zrádce. „Ruský utečenec, voják, utekl do naší stodoly, a když otec šel pro krmivo pro dobytek, tak se ozval. Otec ho zavedl do zemljanky mimo obec. Asi pět spolehlivých lidí mu na určené místo nosilo jídlo. Tak tam přežil, myslím, že dva roky. A já jsem se domníval, že šel bojovat s ruskou armádou. Až za dvacet let jsem se dověděl, že ho NKVD a podobní zastřelili na Slovensku u Holiče. Někde v nějakém lomu. A pro mě se to zdá horší zločin, než udělali mně. Protože jsem si uměl představit, co ten uprchlík, a já potom jako vězeň jsem ho chápal ještě víc, co každý den prožíval a místo aby dostal vyznamenání, tak ho zastřelili.“

Zatčení

Stanislav Lekavý absolvoval ve válečném období obecní a měšťanskou školu a potom Obchodní školu v Hodoníně. Studium v obchodní škole bytostně nesnášel, protože se chtěl učit v úplně jiném oboru. I díky tomu měl v dospívání neshody s velmi přísným otcem. K jedné z hádek došlo den před Stanislavovým zatčením. „Dvacátého pátého září 1948 jsem byl na poli. Oral jsem. Byl, jak na Slovácku bývá, horký den. Celý půlden jsem nepil vodu. Měl jsem velkou žízeň. Koně jsem dal do maštale a hnal jsem se do kuchyně, že se napiju vody. Otec byl ve dveřích v kuchyni a teď: ,Kam jdeš?‘ Já říkám: ,Napít se vody.‘ – ,Dal jsi koním?‘ – ,No dám.‘ – ,Dal jsi koním? Kůň si nemůže jít do kuchyně. Marš! Nejdříve koním a potom…‘ Mě to tak mrzelo, kopal jsem do opálky, to je nádoba, kterou se nosí krmení pro koně, a křičel jsem, že v kriminále musí být lepší než doma. Rozhořčený až na hůru. Do čtyřiadvaceti hodin už jsem věděl, co je kriminál. A to byl začátek obratu v mém životě. Konec dětství, konec lehkomyslnosti,“ vzpomíná pamětník.

Na Obchodní škole v Hodoníně panovala vesměs protikomunistická nálada. Jeden ze studentů, Otakar Bernátek, do třídy měsíc po komunistickém puči v roce 1948 přinesl letáky odsuzující tento nedemokratický převrat. Bohužel si pro sebe poznamenal jména spolužáků, kteří s jeho názorem souhlasili a leták si přečetli. Jedním z nich byl Stanislav Lekavý. „To nebylo nějaké velké politické uvědomění. Neměli jsme v těch letech ještě vědomosti a rozum.“ StB nejprve zatkla Otakara Bernátka a podle u něj nalezeného seznamu začala zatýkat i další spolužáky. Z bývalé třídy jich zatkli a uvěznili sedm. Pro Stanislava přišli 26. září 1948 do jeho rodné chalupy.

V černém sedanu ho odvezli do Břeclavi, kde následoval výslech. „Já jsem si myslel, že je to snad nějaká hra. Vůbec jsem netušil, o co jde.“ Vyčetli mu tam, že četl protikomunistický leták a jeho šíření neoznámil na policii. Z obvinění byl překvapen a odpověděl, že neví, proč by to měl oznamovat, a že jestli proti někomu je, tak proti komunistům. „Já jsem myslel, že nás musí propustit, protože jsem si neuměl představit, že za to, že si přečtu leták, můžu být zavřený,“ dodává Stanislav Lekavý.

Za tři dny po vyšetřování ho odvezli do věznice v Brně na Cejlu. V té době tam pracovali staří dozorci, kteří ještě nepatřili mezi prověřené komunisty, a tak se k vězňům chovali celkem slušně. Stanislava do cely vedl dozorce s příjmením Svoboda. „Starý nahrblý bachař, snad ještě z doby Rakouska-Uherska, mě dovedl do třetího patra a říkal: ,Nic si z toho nedělej. Já jsem tady po těch schodech vedl Gottwalda.‘ Tak asi už věděl, že nejsme zloději.“

Mezi vězni v kobce se nacházel i dominikán Antonín Zemek, jenž na mladého Stanislava velmi zapůsobil. Poprvé ho tenkrát napadlo, že by mohl být knězem. „Dotek, který měl změnit budoucnost v mém životě.“ Ještě si ale sám sebe nedovedl představit v tomto nelehkém povolání.

 Ve vězení v Uherském Hradišti a setkání s Aloisem Grebeníčkem

V Cejlu pobyl asi měsíc a pak ho převezli do věznice v Uherském Hradišti, kde ho čekal soud. Ze soudního líčení měl mladý Stanislav velký strach. „Já jsem se celý chvěl.“ Rozsudek byl vynesen 22. prosince 1948 a zněl dva roky vězení. To Stanislav vůbec nečekal. Dva roky tvrdého žaláře kvůli poznámce v deníku.

Po odsouzení zůstal ještě krátce ve věznici v Uherském Hradišti, odkud si odnesl otřesnou vzpomínku, která se týkala pověstného vyšetřovatele Aloise Grebeníčka. Nikdy mu jeho jméno nevymizelo z paměti, a proto se po pádu komunismu vydal do pořadu Kotel, kde vystupoval jeho syn Miroslav Grebeníček. Tehdejšímu předsedovi KSČM chtěl podat své svědectví, které mu chtěl říct do očí.

„My jsme jako chodbaři museli každý den čistit chodby. Roznášeli jsme jídlo, ráno, na poledne a večer, to byly naše úkoly. Jednou si vymyslel náš velitel, že máme uklidit chodbu dole v suterénu. A naráz se otevřely dveře a vynášeli na starých nosítkách dospělého muže, nahého, v bezvědomí a dobitého od hlavy až k patě. Samá modrofialová rána. Já jsem stál bezprostředně u toho, protože ho zrovna vynášeli. Hrůzou  jsem ustrnul. A mně spoluvězeň řekl: ,Všimni si toho, co otevřel dveře.‘ Tak jsem si všiml a udělali jsme pár kroků dál a on říkal: ,To je Grebeníček. Ten mně mastil paty.‘ Řekl v té hantýrce, protože po těch se vítali vězni při vyšetřování. Ta hrůza ve mně zůstala skoro celý život. A potom, když se objevil v  Kotli Grebeníček, tak já jsem dlouho zjišťoval. Nemohl jsem uvěřit, že je jeho syn. Že je komunista. Kde se rozumí taková drzost na světě! Proto jsem jel do Prahy a tam jsem mu říkal, že když někdo z nás vězňů slyšel jméno Grebeníček, tak se zachvěl hrůzou, protože to byl konkrétní výsledek, co nám dělal. Jak tam lidi mučil.“ Při promluvě Stanislava Lekavého se Miroslav Grebeníček zarazil, ale další slovo už Páter Lekavý nedostal. Zúčastnil se také soudu s tímto vyšetřovatelem. Alois Grebeníček se ale konce dlouhé soudní kauzy nedočkal, protože v roce 2003 zemřel. „Ten má na svědomí tolik zločinů, že to může odsoudit jenom Bůh. A ten má na to celou věčnost,“ dodává pamětník.

V samovazbě na Borech a v pracovním táboře v Dolním Jiřetíně

V únoru 1949 Stanislava Lekavého eskortovali do věznice Bory v Plzni. Strávil tam asi měsíc se spolužákem Vlastimilem Flodrem. Nejhůř vzpomíná na pro něj pomalu ubíhající čas. Po malé cele neustále jen chodil, pět kroků tam a pět kroků zpátky, a odpočítával každou vteřinu. „Mučil nás čas…Neumíte si představit, jak je čas dlouhý. Jak je člověk dlouho na světě. Strašně dlouho.“

Z Plzně ho převezli do Dolního Jiřetína na Mostecku. Tam pracoval v hlubinných uhelných dolech s výstižnými názvy: Partyzán, Slánský II, Kohinor, Zdeněk Nejedlý a Kolumbus. Když měl za sebou skoro rok věznění, napsal jeho otec žádost o milost Klementu Gottwaldovi. S tím se Stanislav nechtěl smířit, protože neudělal nic, za co by měl být potrestán. Rozhodl se tedy domů poslat dopis, který chtěl propašovat přes civilní zaměstnance. Přistihl ho přitom dozorce a psaní mu zabavil. Naneštěstí pro něj v té době z Dolního Jiřetína utekla skupina vězňů (mezi nimi i Josef Hasil, tzv. král Šumavy). Kvůli dopisu se stal podezřelým z pomoci utečencům a čekal ho velmi krutý výslech a následný převoz do korekce na Bory.

Při transportu do Plzně vypadal tak hrozně, že před ním lidé rychle ustupovali a uhýbali pohledem. Jediný, kdo se v té chvíli k němu hlásil, byla Cikánka, která mu do kapsy nenápadně vložila cigarety. „To mně tak pomohlo. Poněvadž já jsem byl nejenom dobitý, ale i skleslý. Dalo mi velké povzbuzení, že si mě někdo všiml.“

V korekci v Plzni strávil tři týdny plné nesnesitelného utrpení a strachu. Nejlépe o tom dokládá jeho vzpomínka. „Je to tmavá kobka bez jídla a pití. Převážně pití. Každý den tam někoho bili. To byly rány. A to bylo pro mě horší. Já jsem byl na nějakou ránu zvyklý, ale když jste dospělého chlapa slyšel naříkat: ,Já jsem vám vydobyl svobodu a vy mě tady bijete!‘ To člověk slyšel, co se tady děje, poněvadž to byli většinou vojáci a hrdinové z války. Já jsem za ten necelý měsíc zešedivěl a ztratil jsem i spoustu vlasů. A od té doby mám takovou poruchu řeči. Ale tenkrát jsem měl tak velikou, že jsem si musel vzpomínat na každé slovo.“

Do toho všeho se mu zanítily rány způsobené těsnými želízky na rukách. Z neléčených odřenin dostal otravu krve a trpěl hroznými bolestmi. Žádost o lékaře mu okamžitě zamítli, protože mukl v korekci neměl na takovýto luxus nárok. „No a to bylo blízko smrti, protože jsem neměl žádnou naději. Bez lékaře otrava krve a strašná bolest. Dokonce tak veliká, že člověk chvílema zaomdlíval. Že mě chvílema nic nebolelo. Tak jak byl člověk ve vlnách. To se zas opět objevila maminka. Tak jsem tak jaksi v duši zavolal: ,Bože, jestli opravdu jsi…‘ Já jsem sice byl věřící, ale netroufal jsem si to… tak jak věří moje maminka. Tak mi zachrání život. A pak jsem z nějakého pocitu zoufalství celou ránu vykousal, vyhryzal, vycucal a padl zřejmě do bezvědomí. Ráno mě kopnutí bachaře vzbudilo a ruka už se polepšila. Tak jsem to přežil. To říkám – druhé narození.“ Tato událost se stala pro Stanislava Lekavého zlomovým okamžikem života. Od této chvíle už začal vážně přemýšlet o budoucím křesťanském životě.

Dne 28. října po měsíci v korekci přeložili Stanislava do oddělení pro nejtěžší zločince. Ve světnici se jich tísnilo 25 a z toho čtyři doživotní vrazi. Nejvíce spoluvězňů ale v cele dlelo z politických důvodů. Pamětník nejvíce vzpomíná na majora generálního štábu a instruktora parašutistů v Anglii René Černého. Jeho statečný postoj pomáhal ve věznici udržovat morální sílu tak důležitou k přežití komunistické perzekuce. Možná i kvůli tomu ho v roce 1950 na Borech popravili v zinscenovaném procesu za údajnou Borskou vzpouru. „Ten držel ducha věznice. Zasluhoval by, aby někdo otevřel jeho případ a vyzdvihl ho, protože na něho zapomínají.“

V Jáchymově

V prosinci 1949 Stanislava Lekavého eskortovali na Jáchymovsko. Tam prošel pracovními tábory Svornost a Mariánská. Při jeho první šichtě v dolech si vězni vybírali, kdo s kým chce pracovat. Každý si vybral spolupracovníka tak, aby splnil normu a tím se vyhnul polovičním dávkám jídla. Stanislav měl v té době pouhých 46 kilo a nevypadal vůbec zdravě, proto ho také nikdo do party nechtěl. Zbyl tak na něj poslední vězeň, kterého odsoudili za sadistickou vraždu. „To byl Ursus, sadistický vrah. Z něho šel jen na pohled strach. A světe div se, ten mi zachránil život, protože bez něj bych rozhodně normu nesplnil. Což znamenalo pracovat bez jídla, dokud normu nesplníte, a pořád dokola.“

Páter Lekavý má nejhorší vzpomínky na období zimních měsíců, kdy ve velkých mrazech museli stát mokří muklové celé hodiny v nástupu, než se dozorcům uráčilo vězně pustit do jejich ubikací. „Nejenom krutá zima jako taková, ale my jsme byli bez oblečení. Měli jsme fáračky, jako takové montérky a teď v dole bylo vlhko, teplo a jako by stále pršelo. Tak jsme vyšli nahoru promočení. Když nebyl žádnej průšvih, tak to trvalo nejméně půl hodiny, než vyfárali ostatní. A za tu půlhodinu to na nás mrzlo. Když jsme šli po těch schodech tak jsme byli jak chrousti a na vrchu zase stát. Nejméně půl hodiny, než nás spočítají. To byla normální šichta. Nenormální bylo, když tam někdo zůstal. Spletl se, protože když mu zhasla karbitka, sirky jsme nesměli mít, tak než se dohmatal k hlavní šachtě, tak to trvalo hodinu, ne-li déle.“

Za dobu strávenou ve věznicích potkal Stanislav Lekavý spoustu obdivuhodných lidí a vyslechl si nespočet smutných životních příběhů. Tato tvrdá dvouletá zkušenost mu pomohla k vytvoření životního názoru a přesvědčení. Jak sám často vzpomíná, ve vězení zjistil, co je pravda a co lež. Získal tam také mnoho celoživotních přátel. Útisk a ponižování většinu vězňů spojovala. „Tam bylo vynikající přátelství. Opravdu na život a na smrt, ale také velké nepřátelství. Lidské vlastnosti se tam v sytých barvách projevovaly.“

V PTP

Z vězení Stanislava Lekavého propustili 26. září 1950. To ale neznamenalo konec útrap a útisku ze strany komunistického režimu. Nikde si nemohl najít zaměstnání, protože pokaždé, když přišel jeho posudek, tak ho ze dne na den propustili. Nakonec ho přijali jako pomocného dělníka v cihelně u Josefova. Po půl roce dostal předvolání k povinné vojenské službě. Že ho zařadili do PTP, se dozvěděl až v přijímači v Komárně. Potom následovalo převelení do Horní Plané na Šumavě, kde pracoval na stavbě kravína. Dále se ocitl u Dobřan na Plzeňsku při stavbě letiště, v Hradci Králové a nakonec ve Špindlerově Mlýně.

Brzy po nástupu zjistil, že se nejedná o vojnu, ale spíše o pracovní tábor. Nikdo z vojáků nedostal zbraň a měli silně omezené vycházky. Museli se také pravidelně účastnit politických školení, kde jim instruktor vysvětloval výhody života v lidové demokracii. Někteří vojáci, aby si svou složitou situaci vylepšili, dali se na špiclování a udávání. Po roztržce s politrukem ohledně křesťanské víry a následném desetihodinovém výslechu byli dva takoví nohsledi nasazeni i na Stanislava Lekavého. Za celou dobu vojny mu nikdo ani neoznámil dobu jeho služby. Proto ani nevěděl, kdy se konečně dostane domů. „Nejhorší bylo vědomí, že jsme neměli datum odchodu. Nejvyšší velitel nám řekl: ,Budete tady tak dlouho, než se polepšíte.“ Nakonec ho propustili až po dlouhých a nezákonných třech letech.

Pronásledování StB a tajné svěcení

Návrat z PTP znamenal opětovnou realitu civilního života v reálném socialismu. Po dlouhém hledání si našel zaměstnání v Kyjově, kde při práci navštěvoval večerní střední školu. Po maturitě se přihlásil na bohosloví do Litoměřic, ale nepřijali ho. Toto zklamání dovršily následné prověrky a vyhození ze zaměstnání. Práci si nakonec našel jako pomocný dělník v Lužicích.

V roce 1959 ho předvolali k výslechu StB do Hodonína. „Začal duchovní boj, který byl horší než všechny komunistické žaláře. Musel jsem přijít na StB. Jejich taktika už byla jiná. Násilí si nechali až na konec. Prozradil jsem jim, že chci být knězem. A toho se chytli. ,My Vás doporučíme, ale musíme být přátelé.‘“  To tzv. „přátelství“ znamenalo spolupracovat s StB a udávat své kamarády a kolegy. Nejvíce se zajímali o strýce pátera Petra Lekavého, významného exulanta. To však Stanislav Lekavý v žádném případě nemínil udělat a spolupráci odmítl. V jejich rozhovoru došlo k okamžitému obratu a následovalo vyhrožování, že ho mohou klidně na dvacet let zavřít. „Já jsem řekl, že ani za cenu života s nimi nechci nic takového, že na bohosloví nepůjdu…Malá dušička ve mně byla, protože vím, co umějí. Udělat havárii, přejet, zastřelit na útěku. Všechny ty tajné vraždy, na které měli zvlášť vyškolené lidi.“ Nejprve přemýšlel o útěku za hranice, ale nakonec svou složitou situaci vyřešil sňatkem a přestěhováním do Ostravy. Doufal, že se tím vyhne pronásledování. Tím začal úplně jiný život, než si sám představoval. Ačkoli neuměl řídit auto, stal se řidičem nákladního vozidla u pozemních staveb v Ostravě. „Než být zrádcem, tak raději budu posledním nádeníkem,“ dodává pamětník. Ze zdravotních důvodů po šesti letech změnil zaměstnání a odešel do Petrovic.

V roce 1968 začal dálkově studovat teologickou fakultu v Olomouci. Vstup vojsk Varšavské smlouvy znamenal nástup tzv. normalizace a s ní zákaz studií. Díky pochopení profesorů ale studium dokončil tajně v roce 1975.

V roce 1978 se dala manželka Stanislava Lekavého rozvést. „Tato událost mě velmi ničila. Při rozvodu trpí ten, kdo toho druhého opravdu miloval…To jsem musel prožít, protože já bych lidem nerozuměl…Byl jsem na dně. Tři dny jsem nejedl a nespal, až jsem se zhroutil.“ Rok nato přišel nečekaný obrat. Stanislava Lekavého navštívil kněz, který znal jeho životní osud, a nabídl mu tajné vysvěcení. Stanislava Lekavého to velmi překvapilo, protože si ani neuměl představit možnost stát se knězem. „Já, rozvedený? V té době jsem byl skutečně na dně.“

Před svěcením v Brně musel absolvovat exercicie. K jeho překvapení mu je nedal nikdo jiný než jemu dobře známý bývalý spoluvězeň z Cejlu Antonín Zemek, jehož tak obdivoval jako ideálního kněze. Tajně vysvěcen v řeckokatolickém ritu byl 20. července 1979 biskupem Siardem Klementem. Jednalo se prý o jeho nejradostnější chvíli v životě. „Tím svěcením ze mě spadl strach, podezřívání a tady ty věci.“První soukromou mši pak věnoval Cikánce, jež mu při převozu z Dolního Jiřetína do kapsy vložila cigarety.

V Petrovicích se stal účetním. V kanceláři naproti němu seděl celou dobu spolupracovník StB, který ho udal za udržování kontaktů se zahraničím. Sice se tato informace nezakládala na pravdě, ale i přesto na něj nasadili agenta StB z Ostravy. Stanislav Lekavý na něj pojal podezření, protože si tento agent neustále hledal příležitost k rozhovoru. Jednou se však velmi opil a pamětníkovi vše prozradil. I přesto, že vlastně nemohl nikomu věřit, nepřestal bojovat proti komunistickému útlaku. Například při soudu Jiřího Šnajdra obviněného za maření dozoru nad církvemi jen proto, že vedl malý kroužek biblicky nadšených laiků, kteří zpívali náboženské písně, napsal Stanislav Lekavý dopis na sekretariát Lidové strany o jeho nevině. Tato korespondence se dostala do zahraničí a vysílalo ji BBC. Navštívil také protestní modlitbu v Olomouci, kterou agenti StB přísně monitorovali. Šlo o tichou demonstraci proti zadržování známého aktivisty Augustina Navrátila na psychiatrické léčebně v Kroměříži.

Po pádu komunistického režimu si tajně svěcený kněz Stanislav Lekavý podal k církevnímu soudu žádost o přezkoumání vstupu do manželství, o kterém je přesvědčen, že bylo neplatné. Musel však čekat celých osm let. „To byla snad nejtěžší zkouška v mém životě. Já jsem si říkal, že ve věrnosti zůstanu i za cenu, že to nikdo neuzná.“ Dne 25. září 1998, přesně padesát let po jeho zatčení, ho konečně slavnostně vysvětili na katolického kněze. Určili ho také jako duchovního správce poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor, kde pak působil třináct let do roku 2012.

A co si myslí o komunismu dnes, po svých letitých zkušenostech ponižování a perzekuce? Takto odpověděl na otázku, v čem vidí největší zlo komunismu: „Jim se podařilo oklamat velkou část národa a světa. Oni se pasovali do role sociálně spravedlivých a je to sociální nespravedlnost. Nikdo tolik neublížil společnosti, i když ty minulé vlády a sociální společnosti nebyly žádný ideál, ale tolik zla ve prospěch boje za ideologii neudělal nikdo jiný než komunisté.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století