Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aleš Lederer (* 1953)

Naivně a upřímně jsem napsal dopis Gustávu Husákovi

  • narozen 22. června 1953 v Praze

  • jeho otec, novinář Jiří Lederer byl vězněn kvůli podpisu Charty 77

  • kvůli problémům otce byl vyloučen ze studia na pedagogické fakultě

  • v 70. a 80. letech střídal dělnické profese

  • pokoušel se pracovat jako vychovatel na učilištích, ale z popudu StB o místa opakovaně přicházel

  • v 80. letech vydával samizdaty Zebra a Revue Prostor

  • byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností

  • v roce 1990 krátce působil jako mluvčí předsedy české vlády Petra Pitharta

  • vedl deník Prostor a týdeník Týden

  • je majitelem nakladatelství Prostor

Jako vysokoškolák zažil v socialistickém školství neuvěřitelné bezpráví. Vedení pedagogické fakulty ho vyloučilo pod smyšlenou záminkou, že nesložil zkoušku z matematiky, ačkoliv ji udělal. Ještě víc se tehdy utvrdil v odporu vůči komunistickému režimu. Aleš Lederer ho stvrdil vydáváním samizdatové literatury.

Otec se brzy dostal do křížku s režimem

Když Aleš Lederer přišel ze školy domů, co nejrychleji se najedl a hned běžel ven. Hry v ulicích pražské čtvrti Žižkov, kde se 22. června 1953 narodil, to bylo jeho dětství. Zatímco život v partě žižkovských kluků byl idylický, doma cítil napětí.

Jeho matka Vlasta pracovala jako úřednice a snažila se nedávat najevo, jak hodně jí vadí sílící moc komunistů. Jeho otec Jiří, pracující jako novinář, byl opačného smýšlení. „Původně byl sociální demokrat, ale po únoru 1948 se z něho stal horlivý komunista. Vždy vášnivě obhajoval to, čemu věřil. Když shledal, že to, za co bojoval, je špatné, bojoval za to, že je to špatné. Takže se velmi brzy dostal do křížku s režimem,“ shrnuje Aleš Lederer. V roce 1966 se jeho rodiče rozvedli, ale s otcem byl stále v kontaktu.

Šli jsme k rozhlasu, máma to nemohla zarazit

Šedesátá léta vnímal jako období naděje. Začal se zajímat o literaturu, o filmy, o hudbu. Hodně času věnoval fotbalu. Jeho otec v té době pracoval v Československém rozhlase a patřil k lidem, kteří věřili, že socialismus bude možné reformovat. Příjemný čas pro ně oba skončil v srpnu 1968, když Československo obsadila sovětská vojska. Aleš se 21. srpna 1968 spolu s bratrem vydal brzy ráno k budově rozhlasu na Vinohradech. „Máma nám to nemohla zarazit, protože nebyla doma,“ podotýká, když popisuje, jak se dostal do centra dění kolem sovětských tanků.

Sledoval, jak se lidé snažili vojákům vysvětlovat, že se v zemi nic špatného neděje, jak jim mnozí nadávali. „Ti vojáci vypadali dezorientovaní. Atmosféra houstla a nervozita rostla na obou stranách. Pak tam byli nějací mrtví, protože se střílelo. Když přišly ty dávky, tak jsem se začal s bráchou klidit. Začal jsem se bát. Pak už jsem byl doma. Máma se vrátila a už mě nikam nepustila. Celé mě to v těch mých patnácti letech naplnilo odporem k Rusům, které jsem díky otci celé dětství miloval.“

V SSM skončila skoro celá třída

Aleš tehdy samozřejmě netušil, jaké následky pro něj budou mít skutečnosti, že otec byl v rámci normalizace vyloučen z komunistické strany, přišel o práci novináře a v letech 1972 až 1973 byl vězněn. „Já jsem byl v takovém trošku výjimečném postavení. Nebyl jsem z normální rodiny. Otec se ocitl bez práce, mimo veškeré struktury. Nemohl publikovat, skončil v kriminále. Takže jsem byl v kolektivu na gymplu určitá rarita.

Nastupující normalizaci si vybavuju tak, že se začaly zakládat organizace Svazu socialistické mládeže. To byl prubířský kámen toho, jak byl kdo schopen režimu vzdorovat. Pro mě bylo nepochopitelné, jak tam lidé krůček za krůčkem šli. Nejdříve tam bylo pár lidí ze třídy. Když jsme byli ve třetím ročníku, tak tam byla půlka třídy. Před maturitou už tam byla skoro celá třída. Lidé rychle z pragmatických důvodů začali otáčet a zapomínat na to, vůči čemu byli nedávno v opozici,“ vypráví.

V roce 1973 na gymnáziu maturoval. Několikrát se pokusil dostat na vysokou školu. Marně. Věděl, že přijímací zkoušky složil s dobrými výsledky, ale přijat nebyl. Známý mu poradil, aby si zjistil, na které studijní obory se hlásí málo zájemců, a tudíž na ně přijímají každého, kdo má zájem. Zvolil matematiku a fyziku na pedagogické fakultě. „Myslel jsem si, že nemám šanci, že bude obava, abych negativně neovlivňoval mládež. Ale potřebovali dvacet šest lidí, hlásilo se nás třináct, tak vzali všechny,“ podotýká.

Následky otcova podpisu Charty 77

Aleš začal v roce 1975 studovat. V roce 1977 jeho otec Jiří Lederer podepsal Chartu 77. Byl jedním z prvních signatářů a také jedním z prvních zatčených. „Tehdy uvízla v celách předběžného zadržení spousta lidí. Všechny propustili, ale nechali si tam Havla, Pavlíčka, Ornesta a tátu. Pak propustili Havla a Pavlíčka a nechali si tátu a Ornesta. Pak si Ornest posypal hlavu popelem, tak ho taky propustili. Takže se nakonec celý ten protest proti režimu koncentroval do osudu mého táty. Tak jsem to tehdy vnímal. On si to odseděl celé tři roky,“ vzpomíná.

Tehdy se osudy otce a syna propojily. Aleš se totiž s odsouzením otce nesmířil. Bylo mu ho líto, velmi silně se tím trápil. Cítil, že by se k situaci měl nějakým způsobem vyjádřit. „Bylo to pro mě nesnesitelné, neudržitelné. Tak jsem sedl a napsal jsem dlouhý dopis Husákovi,“ říká.

Odeslání dopisu komunistickému prezidentovi v době nejtužší normalizace zpětně hodnotí jako poněkud naivní krok. Ale tehdy jako student třetího ročníku vysoké školy cítil, že je třeba vysvětlit, jak režim ničí jeho otce, navíc bývalého nadšeného komunistu. „Byl to upřímný, naivní pohled mladého člověka, kterému režim bral poslední iluze, takže mu nezbývalo nic, čemu by mohl věřit,“ shrnuje. Odpověď z Hradu mu nepřišla. Ovšem to, že dopis byl přečten, pocítil brzy.

Nakonec tu krysu našli

Byl na přednášce. Do posluchárny přišla zaměstnankyně studijního oddělení. Vyzvala studenty, aby jí odevzdali indexy. Pak je všem vrátila, nechala si jen ten jeho. Po několika dnech mu přišlo oznámení, že je vyloučen ze studia. Jako důvod bylo uvedeno, že nesložil zkoušku z matematiky. Šel na studijní oddělení a sdělil, že zkoušku složil. Zeptali se ho, jak to dokáže. Řekl, že má zápis v indexu. Odpověděli, že nemá index. Řekl na to, že ten přece mají oni. Opakovali, že pokud chce dokázat, že zkoušku složil, musí předložit index. Fakt, že na něj vedení školy připravilo past, zpětně hodnotí větou: „Byla to taková kulišárna.“

Požádal profesora matematiky, aby mu napsal potvrzení, že zkoušku skutečně složil. Dotyčný to udělal. „Klobouk dolů před ním. Zachoval se rytířsky, třebaže věděl, že z toho bude mít problémy,“ podotýká. Všem zainteresovaným bylo jasné, že vyhazov probíhá na objednávku Státní bezpečnosti. Jako syn chartisty a autor dopisu prezidentovi se stal na pedagogické fakultě nežádoucí osobou.

Trval na tom, že jeho vyloučení je nezákonné. Radil mu při tom právník Pavel Rychetský, společně napsali na prokuraturu stížnost, že byl vyloučen neprávem. Doložil potvrzení profesora, že zkoušku složil.

Za tři čtvrtě roku mu přišlo vyrozumění, že je přijat zpátky. Děkan pedagogické fakulty mu však oznámil, že se s ním nemíní bavit. Vykázal ho ze své kanceláře s tím, že bude vyrozuměn, co bude dál. Přišlo mu nové rozhodnutí. „Oznámili mi znovu, že jsem vyloučen, tentokrát za to, že jsem neudělal zápočet z tělesné výchovy. Oni nakonec našli tu krysu, toho zrádce v tělocvikáři, který vzal zpátky už jednou udělaný zápočet. Na základě toho mě znovu vyloučili ze studia,“ vypráví.

Je přesvědčen, že za tímto příběhem bezpráví byl příkaz Státní bezpečnosti. Ukázalo se, že opravdu byl v jejím hledáčku a že vyhazovem ze školy jeho problémy neskončily. Protože měl za sebou polovinu studia na pedagogické škole, zkoušel se uplatnit jako vychovatel na učilištích. Když takové místo našel, byl z něj vždy zanedlouho vyhozen. „Vždy přišli estébáci a dali pokyn, aby mě vyrazili. Většinou to stihli, když jsem byl ve zkušební lhůtě,“ říká.

Dostal jsem se první fantastickou kopírku

Díky otci znal řadu lidí pohybujících se v prostředí disentu. Otec ho zásoboval časopisy a knihami, které za socialismu nebyly běžně dostupné. Četl exilovou literaturu, například Listy a Svědectví. „Ale já jsem nebyl disident. Jen jsem tu literaturu šířil mezi kamarády, ale v podstatě jsem žil v normální šedé zóně společnosti,“ vysvětluje.

Přestože se nepovažuje za disidenta, jeho role v distribuci samizdatu byla významná. V roce 1978 začal společně s Janem Rumlem vydávat jeden z prvních samizdatových časopisů, nazýval se Zebra. V roce 1982 další, revue Prostor.

Jeho otec Jiří Lederer byl vězněním a neustálým tlakem estébáků znechucen, a tak se rozhodl oficiálně se vystěhovat do Německa. Vystěhování Státní bezpečnost těmto lidem umožňovala, viděla v tom způsob, jak se zbavit nepohodlných odpůrců.

Jiří Lederer v roce 1983 v Německu zemřel na infarkt. Aleš tam jel na jeho pohřeb, při němž se setkal s Pavlem Tigridem. „To bylo klíčové. Domluvil jsem s ním veškeré kanály a cesty sem do Čech, dostal jsem sem první fantastickou kopírku, která dokonce uměla zvětšovat a zmenšovat. Takže jsme byli úžasně vybavení,“ vypráví. Předání kopírky, kterou zajistil Pavel Tigrid, probíhalo dobrodružně. Přivezl ji německý velvyslanec a Aleš ji od něj přebíral na lávce nad železniční tratí v místě, kam bylo obtížné dojet autem. Bylo to bezpečnostní opatření pro případ, že by předání chtěla zabránit Státní bezpečnost.

Samizdatová revue Prostor vycházela do roku 1989. Spolu s ním ji tvořili Jan Štern, Jan Vávra, Jiří Sirotek, Jiří Novotný a Ivo Kačaba. Všichni psali pod pseudonymy, Aleš Lederer publikoval pod jménem Josef Horváth. Do časopisu však vkládal papírky se svým pravým jménem a adresou. „Kdyby něco, řekl bych policajtům, že si to sami vyrobili a sami to tam vkládají,“ podotýká.

Státní bezpečnost jej často vyslýchala. „Spadl jsem do množiny těch, kteří byli zadržováni při různých výročích. Tak jsem trčel čtyřicet osm hodin v nějaké kobce. V roce 1989, na výročí srpnové okupace, mě zavřeli v novém policejním komplexu. Byly tam čerstvě postavené cely, ještě tam byl čerstvý beton. Venku bylo pětatřicet stupňů. Dostal jsem vysoké horečky a vrátil jsem se odtamtud s šílenou angínou,“ vzpomíná.

Já byl odněkud vyhozený asi patnáctkrát, příčilo se mi dělat totéž jiným

Události listopadu 1989 zpočátku téměř zmeškal. V pátek 17. listopadu kopal na chalupě elektřinu. Až když přijel koncem víkendu domů, manželka mu řekla, co se stalo. „Tehdy mobily nebyly,“ připomíná. V té době pracoval jako topič ve skladech a dílnách Národního divadla. Stal se členem stávkového výboru a mluvčím Občanského fóra Národního divadla.

Když se Petr Pithart stal předsedou české vlády, začal mu dělat tiskového mluvčího. „Brzy jsem zjistil, že to není práce pro mě. Čekaly mě nepříjemnosti. Nelíbilo se mi, že najednou by kvůli nám měli odcházet lidé, kteří na úřadu pracovali. Přišlo mi, že kdybych je vyhazoval, byl bych stejný parchant jako ti, kteří pořád odněkud vyhazovali mě. Já byl odněkud vyhozený asi patnáctkrát, tak se mi příčilo dělat totéž jiným. Bylo mi jasné, že někteří lidé museli odejít, ale zároveň jsem věděl, jaké to je, když se člověk ocitne na dlažbě,“ vysvětluje.

Hned v roce 1990 se mu ozvalo vedení pedagogické fakulty s omluvou, že byl nespravedlivě vyhozen. Nabídli mu, aby dostudoval, ale odmítl.

V roce 1992 založil deník Prostor. V té době vznikala řada nových médií, ten jeho byl spřízněn s tehdejší politickou stranou Občanská demokratická aliance. Vznik deníku provázela obrovská reklamní kampaň, zemi zaplavily billboardy s nápisem „Každý člověk potřebuje Prostor“. Deník však ve velké konkurenci neobstál. Poté působil jako šéfredaktor časopisu Týden a připravoval pořad Na doraz v České televizi. Následně se zaměřil na práci ve svém nakladatelství Prostor.

Klaus a Zeman mi vadí mnohem víc

Aleš Lederer je nyní se svým životem v podstatě spokojený. Když je tázán na to, co si myslí o politické situaci v České republice v druhé polovině desátých let jedenadvacátého století, říká: „Je to tak, jak jsme si to udělali. I kdyby tady fungovali nějací ruští agenti a snažili se situaci ovlivňovat, tak výsledek je přece jen ten, jaký si ho uděláme my. Nemám to tak, že bych současný stav označoval za totální marasmus. Pokud to tak někteří lidé cítí, měli by za to poděkovat Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. K úloze těchto dvou lidí jsem velmi kritický. Ti tuto zemi pokřivili.“

Naopak role Andreje Babiše v české politice jej tak moc neznepokojuje: „Nejsem z něho nadšený. Ale nedělal bych z toho únor 1948. Klaus a Zeman mi vadí mnohem víc.“

Silně vnímá, že ve společnosti panuje nervozita a obavy z budoucnosti. Domnívá se, že Evropská unie stojí před řadou zásadních rozhodnutí, a myslí si, že časem zanikne.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)