Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Laube (* 1923  †︎ 2009)

• narozen 19. ledna 1923 v obci Klapý pod Hazmburkem

• většinu života aktivní v lidové straně

• do zatčení žil a pracoval v Ústí nad Labem

• v roce 1954 zatčen z politických důvodů

• odsouzen na doživotí, propuštěn v roce 1960

• většinu trestu vykonával na dole „Vojna“ v Příbrami

• hovořil několika jazyky, zajímal se hlavně o esperanto

• publikoval v češtině i v esperantu

• zemřel 18. září 2009

Rodina, dětství a mládí

Jiří Laube se narodil 19. ledna 1923 v obci Klapý pod Házmburkem. Otec Robert Laube a matka Emilie, roz. Nedělková, se starali o dům, hospodářství a hospodářská zvířata. Otec byl vyučený tesař, který prošel bojišti 1. světové války. U Haliče, blízko Lvova, byl těžce zraněn. Protože byl zručný řemeslník, nebyl po vyléčení zranění poslán z fronty domů, ale do Itálie dělat tesařinu. Po skončení války se z Itálie vrátil do rodné vesnice a oženil se zde. V roce 1920 se narodila první dcera Marie, sestra Jiřího Laube. Zemřela však tři dny po porodu. Druhá sestra Marie se narodila v roce 1930.

Jiří Laube chodil do základní školy v obci Klapý, kde byla dvoutřídka. Do páté a dalších tříd už chodil do tři kilometry vzdálených Libochovic. V roce 1934 nastoupil Jiří Laube do arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Tam studoval do roku 1939. Pak bylo gymnázium zabráno Němci, a tak přešel studovat do Terezína. V září roku 1940, když měl začínat septimu, se terezínské gymnázium evakuovalo, město se mělo stát (a také stalo) židovským ghettem. Proto studium dokončil v Lounech, kam se dalo z Libochovic dojíždět vlakem. Protože ho zajímaly cizí jazyky, uprosil v roce 1940 rodiče, aby mu zaplatili šestinedělní prázdninový kurz angličtiny v Praze. Dva dny před započetím kurzu ovšem nastala komplikace. Němci tento kurz nepovolili, ale byl mu místo toho nabídnut kurz němčiny. Po vstupních testech byl zařazen do nejvyšší třídy – příprava pro univerzitní zkoušku. Ta se potom konala na německé univerzitě v Praze, a ač to bylo proti jeho vlasteneckému cítění, nakonec tuto univerzitní zkoušku z německého jazyka složil.

Maturoval v červnu roku 1942, v neblahé době po atentátu na říšského kancléře Heydricha, kdy se pořádaly hony na lidi.

Už na začátku války mu rodiče koupili rádio. Díky němu pak, v té době samozřejmě tajně, poslouchal zprávy z Londýna, USA, Švýcarska.

„A slyšel jsem mimo jiné, rovnou z Bílého domu, z Washingtonu, když Roosewelt vyhlašoval Japoncům válku.“

V období po maturitě nemohl sehnat práci, byl tedy doma a příležitostně chodil pomáhat na místní četnickou stanici překládat do němčiny jejich administrativu. Po nějakém čase se mu podařilo sehnat zaměstnání v tehdejší zprostředkovatelně práce v Libochovicích.

V roce 1943 mu zemřela matka, otec se po třech letech znovu oženil s vdovou s jedním synem. Otec zemřel v roce 1975.

Poválečná léta

Po skončení války, kdy se dosídlovalo pohraničí, se Jiří Laube dal přeložit do Ústí nad Labem, kde opět pracoval na pracovním úřadě. To už byl ženatý, s budoucí manželkou Marií, roz. Knotkovou, chodil již v době války, vzali se v roce 1945. V Ústí nad Labem získali byt po odsunutých Němcích. Již tehdy se se svými několika přáteli angažoval v Československé straně lidové. V roce 1948 byli členové strany vedením vyzváni k obnovení členství ve straně. Jiří Laube se s několika podobně smýšlejícími přáteli rozhodli znovu do strany nevstoupit. Scházeli se a uvažovali o tom, že tak jako dříve strana fungovat nemůže. Vzor viděli ve vznikajících křesťansko-demokratických stranách v západním Německu a Itálii. Již v této době byli zřejmě v hledáčku Státní bezpečnosti. Sám přiznává málo opatrnosti ve výrocích proti komunistickému režimu. Žádnou protistátní činnost však se svými přáteli nevyvíjel. Byl mu též kladen za vinu styk s cizinci. StB nepochybně také věděla o jeho mimopracovní aktivitě – vyučování španělských uprchlíků.

Vyučování španělských uprchlíků

Jiří Laube se vždy zajímal o jazyky. Ke znalostem němčiny, angličtiny a francouzštiny, ze které maturoval, přidal v době války i španělštinu, kterou se učil v kurzu v Lounech. Kurz vedl ing. Hoenig, který po válce působil v Ústí nad Labem jako školní inspektor. V roce 1951 se v Ústí nad Labem spolu náhodně setkali a ing. Hoenig mu řekl, že v Ústí je skupina španělských komunistů, kteří utekli ze země před Francem do Francie. Ale protože tam vyvíjeli komunistickou činnost, přiměli je Francouzi k přesunu do některé komunistické země. Nakonec skončili v Československu. Tak bylo najednou v Čechách 75 Španělů, kteří neuměli česky, a sháněli se pro ně učitelé. Jiří Laube tuto nabídku přijal a do roku 1954 španělské uprchlíky vyučoval po práci češtinu. Z tohoto období rád vzpomíná na humornou příhodu s jednou malou španělskou žačkou.

„Ta žába za mnou jednou přišla a povídá: ‚Prosím vás, já mám jeden dotaz. My ve škole čteme Babičku jako povinnou četbu...‘ A ona už mluvila dobře česky, ta holka. ‚A tam bylo napsáno, že babička měla ve svém kapsáři vždycky něco dobrého pro děti. A já si našla ve slovníku, že kapsář je kapesní zloděj.‘ Tak jak tomu prý má rozumět?“

Zatčení, soud a rozsudek

V roce 1951 byl Jiří Laube přeřazen na funkci skladového účetního ve skladě stavebního materiálu v Krásném Březně.

Dne 23. února 1954 po vyčerpávající podnikové účetní uzávěrce, kterou dělal sám za nemocného kolegu, byl nevyspalý a unavený zatčen na nádraží v Ústí nad Labem, když se chystal odjet na školení do Mariánských Lázní.

„Prostě jsem šel na západní nádraží a tam mě sbalili a hned ostrý výslech, a hned do Litoměřic, manželka nic nevěděla, ta myslela, že jsem v Mariánských Lázních...“

Okamžitě byl eskortován do věznice v Litoměřicích, kde bylo započato s výslechy. Byl umístěn na samotce. V první fázi výslechů nebylo povoleno vězňům spát, pouze sedět nebo chodit. Na celách nebyly postele, pouze špinavé slamníky naplněné řezankou, podhlavníky žádné. Při přesunech v rámci budovy museli vězni mít přes oči ručník, aby neviděli, kde se pohybují. Výslechy trvaly až do května 1954. Po asi měsíční přestávce pokračovaly znovu v červenci a trvaly do září 1954. V této fázi se porovnávaly předchozí výpovědi s novějšími. Soudní proces se konal začátkem listopadu 1954 a trval dva dny. Společně s dalšími čtyřmi lidovci ve skupině byli obžalovaní odsouzeni k trestům od 15 do 25 let. Jen Jiří Laube, paradoxně nejmladší ze skupiny, dostal trest doživotní. Lidovci byli mimo jiné odsouzeni i za to, že „rozšiřovali slintavku a kulhavku“, s čímž ale samozřejmě neměli nic společného.

Po skončení soudu se celá skupina proti rozsudku odvolala. Poté byli odtransportováni do věznice Pankrác v Praze, kde strávili smutné vězeňské Vánoce. Odvolací soud se konal v lednu 1955, původní rozsudek byl ale potvrzen.

Věznění

Jiří Laube poté prodělal jako vězeň operaci křečových žil v Žatci, po operaci a nedostatečném doléčení byl umístěn na důl „Vojna“ v Příbrami. Tam po měsíci dostal infekční žloutenku a zánět ledvinové pánvičky a byl odvezen na léčení do vězeňské nemocnice na Pankráci. Léčil se do listopadu 1955, kdy se vrátil na důl Vojna. Spoluvězněm Jiřího Laubeho v nemocnici na Pankráci byl např. i bývalý náměstek ministra vnitra Bedřich Pokorný nebo Evžen Lébl, souzený v procesu s Rudolfem Slánským. Ten se k němu přihlásil i později na táboře v Příbrami.

Když se dostal zpět do Příbrami, nemusel už sice do hloubky, pracoval na povrchu na haldě vyvážené hlušiny u transportního pásu, ale zima v roce 1956 byla velmi krutá. V lednu a únoru byly mrazy pod -32°C. V době, kdy přišel z nemocnice, bylo již zimní oblečení rozdáno a jemu už žádné nevydali. V mrazech mu proto omrzly nohy.

„Měl jsem jenom nepromokavý plášť, takový gumák, tříčtvrťák. Ponožky jsme nesměli mít, jenom takové hadrové onuce a gumáky.“

Co se týče vězeňské stravy, bylo jí poměrně dost, zvláště chleba si vězni mohli brát, kolik potřebovali. Z výdělku jim byla určitá část na stravu strhávána, další malá část byla zasílána rodině.

V té době už byla ve vězení i manželka Jiřího Laubeho Marie. Byla odsouzena na tři roky za to, že věděla o tom, že se její manžel scházel s několika lidovci a neoznámila to. Z bratislavského vězení se naštěstí dostala už po 14 měsících v roce 1956 na amnestii „pro matky s dětmi“. O dvě malé děti ve věku šest a čtyři a půl roku, které už tehdy spolu manželé Laubovi měli, se v době jejího výkonu trestu starala babička Anna Knotková v Roudnici nad Labem.

V době věznění Jiřího Laubeho na táboře „Vojna“ v Příbrami byly zrušeny doživotní tresty a v roce 1957 se konalo nové řízení v jeho věci. V tomto řízení bylo Jiřímu Laubemu vyměřeno 25 roků vězení. V roce 1958 bylo na návrh prokurátora pro něj a jednoho dalšího člena skupiny řízení obnoveno a v tomto obnoveném řízení mu byl trest snížen na 15 let.

Návštěvy rodiny ve vězení byly povoleny jen sporadicky, asi jednou za čtvrt roku na dobu cca 20 minut. To směli vězni s rodinou komunikovat pouze přes hustou síť nebo mříž. Pro rodiny byly takové návštěvy hodně náročné vzhledem k dlouhému cestování hromadnými dopravními prostředky.

V roce 1960 byl Jiří Laube z vězení propuštěn na amnestii. Propuštění vězni měli v úmyslu se ještě podívat na Svatou Horu v Příbrami, to ale bylo zakázáno. Vedení věznice je nechalo odvézt autobusy přímo na nádraží, kde museli rovnou nasednout do vlaků.

Po propuštění z vězení

Po návratu z vězení musel Jiří Laube nastoupit na předem určenou práci v papírnách ve Štětí. Pracoval manuálně na vykládce vagonů. Asi po třech letech, když se provozy papírny rozšiřovaly, si udělal kurz na obsluhu papírenských strojů a pracoval pak v provozu celulózky. V roce 1968 byl osloven, aby dělal tajemníka Československé strany lidové. Členství v ní mu bylo obnoveno. Souhlasil, ale vykonával funkci jenom jeden rok, protože se zjistilo, že nebyl dosud rehabilitován. Šel proto ke stavební organizaci v Roudnici nad Labem a pracoval jako přidavač u zedníků. Vzhledem k jeho jazykovému vybavení by mohl zastávat nějakou překladatelskou práci, zkusil proto reagovat na inzerát s nabídkou práce překladatele. Zkoušku sice udělal, ale z kádrových důvodů nebyl na toto místo přijat. Rehabilitován byl až v roce 1990.

Manželka Jiřího Laubeho Marie pracovala v zahradnictví, později až do důchodu v prodejně květin, kterou zahradnictví provozovalo.

Dcera Jiřího Laubeho měla problém se dostat na studia. Na gymnázium, které chtěla studovat, nebyla přijata, vystudovala proto Střední zemědělskou školu, později pracovala ve zdravotnictví. Dnes už je v důchodu. Syn už byl na tom lépe, dostal se na vysokou školu. Je stavebním inženýrem, pracuje u firmy Skanska.

Současnost

Od roku 1983 je Jiří Laube v důchodu. Žije s manželkou v Roudnici nad Labem. Domek po rodičích v Klapým prodali a v roce 1986 se jim podařilo od města Roudnice nad Labem koupit dům, zkonfiskovaný emigrantům. Pomohl jim v tom tehdejší předseda Národního výboru, který uznal, že lidem, jako je Jiří Laube, bylo v 50. letech hodně ublíženo, a měli by proto být nějak odškodněni.

Jiří Laube má několik koníčků. Domluví se několika světovými jazyky, shromažďuje vzdělávací materiál, ale hlavně ho zajímá esperanto. Je to podle něj jazyk, který má budoucnost.

„Esperanto je jako algebra v matematice. Když se naučíte algebru, tak potom můžete něco přepočítávat. Ale dokud ji neumíte, tak se daleko nedostanete. A esperanto je jazyk, který odpovídá jednak našim kulturním kořenům, navíc nikomu nepatří, nikdo v něm není preferovaný a naopak nikdo není utiskovaný.“