Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Lanta (* 1939)

• přišel na svět 9. července 1939 v Kladsku

• jeho matka byla česko-německého původu

• když Kladsko připadlo Polsku, musela se babička vystěhovat do NDR

• navštěvoval českou školu v Lázních Chudoba

• v roce 1951 se rodina přestěhovala do Čech

• pamětník se vyučil soustružníkem

• povinnou vojenskou službu nastoupil v roce 1958

• za komunismu jezdil do Německa za příbuznými

• zůstal celoživotním nestraníkem

• v roce 2023 žil v Bezděkově nad Metují

Vojtěch Lanta vyrůstal v Českém koutku, jeho dětství ale poznamenala druhá světová válka. Do života rodiny zasáhla nejen mobilizace otce, ale i smrt čtyř maminčiných bratrů. 

Ani konec druhé světové války nepřinesl do domu Lantových úlevu. Strach a nejistota zesílily po příchodu Rudé armády a následně nových polských obyvatel. Bylo to období nucených odsunů, které se dotkly babičky z maminčiny strany. „Za války přišla o čtyři syny, po válce byla na vozíku a oni ji odvezli na vlak. Maminka nemohla dělat nic. Jen plakala,“ vypráví pamětník pro Paměť národa. 

Na začátku šedesátých let do Německa emigrovali také pamětníkovi rodiče a později i jeho bratři. Pro rodinu to znamenalo nejen odloučení, ale také neustálé boje s úřady a opakované výslechy Státní bezpečností. 

Tatínek narukoval

Vojtěch Lanta se narodil 9. července 1939. Dětství strávil se třemi sourozenci v obci Čermná, jež je součástí takzvaného Českého koutku – území v západní části kladského okresu u česko-polské hranice, kolem města Kudowa-Zdrój. Území zahrnuje jedenáct obcí, kde do konce druhé světové války žila česká menšina. 

Tatínek Vojtěch Lanta přišel na svět v roce 1902 v Malé Čermné. Živil se jako elektromontér, což byla relativně prestižní profese. „V té době se všude zaváděla elektřina. Chodil po vesnicích a poznával spoustu lidí a seznámil se takto i s maminkou,“ popisuje pamětník. Maminka Anna Lantová, rozená Hanousková, pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, která žila ve Velké Čermné. „Svatbu měli v Náchodě. Kvůli tomu, že byla maminka Němka, musel tatínek narukovat. Paradoxní však je, že jsme měli všichni české doklady,“ říká. 

Druhá světová válka se stala pro širokou rodinu tragickým obdobím. Na frontě padli tři maminčini bratři, čtvrtý zemřel v lazaretu. Vojtěch Lanta starší se vrátil v roce 1945 zpátky domů do Čermné, ale o válce se synem nemluvil. 

Na dětství přesto pamětník vzpomíná s láskou, ke konci války však popisuje strach, který se sourozenci měli. „Jak vojsko ustupovalo, tak tam bloudili vojáci. Když válka skončila, nejdříve u nás byli vojáci na koních, poté přijeli Rusové. Bratři jednoho koně chytili a Rus s námi jednoho unaveného koně vyměnil,“ vzpomíná. 

První měsíce po válce považuje Vojtěch Lanta za velmi kruté a nešťastné období: „V noci nikdo nesměl ven. Začátky byly hrozné. Jeden voják nám třeba rozbil okno, a dokonce nás vykradli.“ V obci panovala velká nenávist vůči Němcům. Maminku sousedi brutálně napadli. „Byla pobitá tak, že hrála všemi barvami. Víme moc dobře, kdo to udělal,“ dodává.

Když přišli Poláci, bylo to horší než za války

V důsledku poválečných rozhodnutí se v Kladsku rozběhly procesy vysídlování a přemisťování obyvatel, které zásadně změnily složení místních vesnic. Obyvatelé Českého koutku se tak ocitli v nejisté pozici a mnohé rodiny byly nakonec nuceny opustit své domovy.

Vojtěch Lanta se sourozenci a rodiči do odsunu nemuseli. Babička se ale vystěhování nevyhnula. „To je jeden z mých nejhorších zážitků, když si pro ni přišli,“ popisuje. Babička pak žila v NDR, kde se jí zprvu nedařilo dobře. „Pracovala na statku a přespávala ve vaně,“ dodává.

Po válce připadlo Kladsko Polsku. Noví osadníci Českého koutku přicházeli ze Sovětského svazu. Měli ale úplně jiné zvyky a kulturu. „Neznali podlahu, v kuchyni byly krávy. Nebyli ale zlí, také si zažili své,“ popisuje. 

Vojáci po něm stříleli

Hodně kamarádů se muselo odstěhovat, někteří z nich utekli do Čech, doufali totiž, že se situace brzy uklidní a budou se moci vrátit domů. Tato naděje však zůstala nenaplněná. Po válce začal Vojtěch Lanta navštěvovat českou školu v Chudobě. „Byla vzdálená asi pět kilometrů. Brodili jsme se sněhem, často byly závěje, že jsme to nemohli prošlápnout,“ vzpomíná.

V roce 1951 se chtěli odstěhovat do Čech, aby byli nablízku otcově mamince. Než jim ale úřady stihly vyřídit dokumentaci, babička zemřela. Dostat se tehdy na poslední rozloučení bylo téměř nemožné. Na pohřeb směla jen část rodiny. „Pustili jen tatínka, mě a sestru. Museli jsme jet do Kladska, kde nám vystavili potvrzení. Ale na celnici nás poslali zpět, protože dokumenty nebyly v pořádku. Pohřeb jsme stihli jen tak tak.“ Rodina se nakonec odstěhovala do Hronova.

Další příhoda, jež ilustruje napjatou atmosféru na obou stranách hranice, popisuje moment, kdy Vojtěch Lanta nešťastně spadl a poranil si páteř. „Měl jsem problémy s lopatkou a rostl mi na zádech hrb. Bráchové se mnou chodili do Čech k paní, která masírovala. Plazili jsme se obilím a vojáci po nás stříleli, bývali často ožralí,“ vysvětluje. Do střetu s polskými vojáky se nejednou dostal také pamětníkův otec. 

Rodiče se odstěhovali do západního Německa

Povinnou vojenskou službu Vojtěch Lanta nastoupil v roce 1958. Sloužil v Rokytnici a v Litoměřicích u ženistů, absolvoval poddůstojnickou školu. „Když jsem byl bažant, zažil jsem šikanu. Ale já to bral. Nevadilo mi to, dělal jsem si z toho srandu,“ zmiňuje. 

Rodiče se v roce 1964 odstěhovali do západního Německa. O čtyři roky později emigrovali také pamětníkovi bratři.

Při okupaci jim zlobilo rádio

Brzy ráno dne 21. srpna 1968 si chtěl Vojtěch Lanta před odchodem do práce zapnout rádio. To ale zrovna nefungovalo. Nevědom si situace v zemi, vyrazil do práce. „Jel jsem na motorce – a najednou jsem kličkoval mezi tanky,“ přemítá nad prvními dny srpnové okupace. Jedno z obrněných vozidel tehdy dokonce narazilo do budovy, kde sídlila drogerie. 

Oba bratři pamětníka vyzývali k okamžité emigraci. On sám ale myšlenky na odchod z Československa nikdy neměl. Do Německa jezdil se svou manželkou a třemi dětmi na pozvání své maminky. „Moc se mi tam líbilo. Ale o tom jsem doma nikomu nevyprávěl. Vždyť oni by mi to ani nevěřili,“ říká s úsměvem. 

Po návratu si ho několikrát pozvala Státní bezpečnost, ale výslechy podle něj probíhaly korektně. Pamětník vždy zdůraznil, že politiku s rodinou žijící v zahraničí neřešil. 

Mysleli si, že jsem soudruh

Do komunistické strany ho několikrát lákali. „Říkal jsem jim, že na to nejsem ještě připravený, a vždycky mi to prošlo. Byl jsem hasič, stavěl jsem školku, brigádničili jsme ve vesnici. A tak si všichni mysleli, že jsem soudruh, ale já ve straně nikdy nebyl,“ říká Vojtěch Lanta.

V listopadu a prosinci roku 1989 probíhaly demonstrace také v Hronově. Pamětník se těchto protestů účastnil. Po sametové revoluci jezdili jeho bratři na návštěvu do Čech. Nakrátko se tak mohli konečně svobodně podívat do rodného Českého koutku. 

V roce 2023 byl Vojtěch Lanta nejstarším členem hasičů v Bezděkově nad Metují, kde také žil.