Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Langrová (* 1923  †︎ 2015)

• narodila se 5. června 1923 ve Žlebech

• vystudovala obchodní školu v Praze

• v srpnu 1945 se vdala za učitele Jaromila Langra

• v roce 1947 se jim narodil syn Miloš

• v roce 1950 byli oba manželé a otec Ludmily zatčeni při hromadném zatýkání ve Žlebech a obviněni z protistátních akcí ke čtyřem letům vězení

• Ludmila byla vězněna v ženské věznici v Rakovníku, Jaromil na Jáchymovsku, otec paní Langrové na Pankráci

• po smrti Gottwalda byli propuštěni

• rehabilitace se dočkali až v 90. letech

• Jaromil Langr zemřel v roce 2004

• pamětnice zemřela 14. září 2015

Ludmila Langrová se narodila ve Žlebech, její otec měl truhlářskou dílnu a zaměstnával šest lidí. Chodila do obchodní školy v Praze, po ukončení školy se seznámila s Jaromilem Langrem, který studoval v Čáslavi v učitelském ústavu. V srpnu 1945 se vzali, po dvou letech se jim narodil syn Miloš.

Manžel Jaromil Langr vstoupil někdy v roce 1946 do komunistické strany, ale po únoru se stal ke straně kritičtější, přestali mu prý dávat členské známky do legitimace a ještě před svým zatčením byl ze strany vyloučen.

Ve Žlebech byl v roce 1950 předsedou Národního výboru nějaký Kořínek, poválečný komunista a bývalý národní socialista. Následující události byly zpočátku v jeho plné režii, později se mu ovšem vymkly z ruky.

Byl to prý velký kariérista, chtěl dělat ředitele cukrovaru a v rozvoji jeho kariéry mu překážel předválečný komunista Blažek, se kterým se neměli navzájem rádi. Již od března roku 1950 byla ve Žlebech napjatá atmosféra. Na sté výročí narození T. G. Masaryka (7. března) ve Žlebech hořela stodola. Spolu s bratrem se rozhodli Blažka zavraždit, povedlo se jim to až na druhý pokus. Již od prvního pokusu o vraždu, 19. března 1950, došlo ke slovním útokům a vyhrožování vůči budoucím obětem červencového zatýkání.

V květnu v nedalekém Vepříkově zavražděn komunistický tajemník Piskač. Došlo k prvním zatýkáním. Komunista Blažek se mezitím uzdravil. Vyvrcholení přišlo 22. července 1950. Ráno byl na cestě z domova k nádraží zavražděn Blažek. Žleby obklíčila StB za pomoci vojáků z čáslavské posádky. Čtyřicet pět osob ze Žlebů bylo celkem zatčeno, část jich propustili okamžitě po zatčení, většinu propustili do několika dnů po zatčení, asi sedm osob ze Žlebů došlo až k soudu.

„Najednou tady začal hrozný boj. Kořínek si tady vytypoval nespolehlivé lidi a nechával je hlídat. My jsme byli v noci sledovaní, šli jsme na zábavu, tajní nás poslouchali. U výslechu jsme se dozvěděli, že o nás věděli všechno. Nic jiného jsme však neříkali, než co se normálně na zábavě říká.“

Vražda komunisty Blažka

„On se mu pomstil. Žádný to zpočátku nevěděl, že je to on. Nejdřív ho postřelil, on se z toho dostal. Podruhé si na něj počkali se svým bratrem Tomášem, znova na něj zaútočili, nahoře nad námi je lesík a tam u kříže si na něj počkali. Jeden nahoře hlídal a druhý po něm střelil. To byl jeho konec.“

Osm vynucených přiznání

„Vraždy se začaly vyšetřovat a v Pardubicích na StB se jim přiznalo při výsleších osm lidí k vraždě Blažka. Dokážete si představit, jaké to byly výslechy. Pořád nemohli přijít na toho pravého. Až jednou v hospodě na nějaké zábavě Kořínek, předseda, se opil, vytáhl zbraň a křičel: ,Blažkova krev není na mých rukách,´ a začal lidi ohrožovat. Kriminálka z Kutné Hory sem pozvala kriminálku z Prahy. Vyšetřovali to, až jim začal být podezřelý. Zatkli ho, ale nechtěl se jim přiznat. Udělali na něj lest, oblékli ho do civilu, jako omylem ho dali do cely k jeho bratrovi, a řekli mu, že jde domů. Bratrovi Tomášovi řekl, že jde domů. Tomášovi se to nelíbilo, když to bratr vymyslel, že by měl jít na svobodu. (…) Měli tam mikrofon a tím je usvědčili. Nakonec je oba pověsili.“

Když komunisté zjistili, že ostatní jsou nevinní, a neměli, co by jim dokázali, tak prý samozřejmě nemohli dopustit, aby se z této akce stala jejich blamáž. Z části zatčených ve Žlebech udělali protistátní skupinu a místního rodáka Jiřího Klečku, který byl zatčený již v květnu, udělali jejím velitelem. U všech udělali domovní prohlídky, u Langrů a u Klečků byly nejpodrobnější. I když Langrovi žádnou zbraň nikdy nevlastnili, v protokolu stálo, že byla u nich nalezena střelná zbraň. „Co jsme s tím mohli tehdy nadělat,“ říká dnes Ludmila Langrová.

Při zatýkání byl i tříletý synek Miloš. „Prosil, klečel na kolenách, proti těm estébákům, ručičky sepnutý. Pánové, jděte pryč, nechte mého tatínka, pusťte mého tatínka… Sbohem pánové… Skálou by to pohnulo, ale s nimi vůbec ne.“

Ludmila Langrová byla v době hromadného zatýkání ještě na svobodě a pracovala v kanceláři Státních lesů v Ronově. Brzy však došlo i na ni, v Ronově ji také v listopadu 1950, čtyři měsíce po manželovi, zatkli. Proč ji zatkli až tak dlouho po manželovi, si paní Langrová nedokáže dodnes uspokojivě vysvětlit.

Ještě před velkým zatýkáním začala atmosféra ve Žlebech houstnout, vztahy mezi lidmi se zhoršily. „Šla jsem do kostela a ženské seděly před krámem a plivaly po mně. ,Vidíte ji, kurva jedna klerikářská, fůůj...´“Dům Langrových byl hlídán i v noci místními komunisty, ráno prý nacházeli množství vajglů před jejich domem. Den před zatčením se Jaromil Langr vracel domů na kole a zastavil ho místní esenbák. „Pane učiteli, neříkejte to na mně, ale oni po vás jdou.“Říkal si, proč by po něm šli. Potkal pak místní ženy a ony po něm také plivaly. Když přišel domů si říkal, ty ženské se snad zbláznily. A druhý den prý přišlo první vlna zatýkání.

Ve Žlebech žil jistý řezník Kostelecký, kterého také zatkli při velkém zatýkání v červenci 1950, odvezli ho jako ostatní na StB do Pardubic, ovšem asi po dvou měsících ho propustili domů.

„Po nějaké době k němu znovu přišli, asi po roce, už se neví z jakého důvodu, byl to estébák z Čáslavi, kterému říkali zlatohubý. Měl z nich hrozný strach, tak řekl, ať chvíli počká, a šel se na šachtu (do sklepa) oběsit. Říkal, že jestli by měli pro něj ještě jednou přijít, tak že se oběsí. A udělal to.“Jeho potomci měli později v devadesátých letech velký problém dokázat, že byl též nepřímou obětí vyšetřovatelů, jelikož se žádné záznamy z vyšetřování nedochovaly.

Vyšetřovací vazba

Ludmila Langrová byla vyšetřovaná podobně jako její manžel v Pardubicích na StB. Jak už to většinou chodilo, nejhorší byly první dny vyšetřovací vazby. Vyšetřovatelé ji zavřeli do čerstvě postavených, ještě neuklizených cel bez oken. „Byla jsem v čerstvě nahozeném bunkru. Šířka byla tak tak na roztažené paže, byla tam tma. Chodila jsem podél zdi, abych nenarazila. Sednout jsem si nemohla, lehnout nebylo kam. Jakmile jsem přestala chodit, dozorce už řval. Na zemi bylo plno malty. Museli je přistavovat, protože jim zřejmě nestačily. Do čerstvých a neuklizených korekcí nás takhle nahnali. Na záchod se chodilo do kbelíku od marmelády. Byla jsem tam dva dny a dvě noci, než jsem omdlela. Můj muž tam byl několikrát.“

Soud proběhl v roce 1951 v Praze na Pankráci, skupina osob ze Žlebů byla přidružena k dalším obviněným, aby mohli zformovat „protistátní teroristickou skupinu“. Ludmila Langrová říká, že jich bylo u soudu asi patnáct, skoro polovinu z nich však vůbec neznali.

Podmínky ve vězení

Ludmila Langrová dostala čtyři roky stejně jako její manžel. Odsouzený byl i její otec, který asi rok vyráběl rakve v pankrácké věznici. Jaromil Langr si většinu trestu odpracoval na Jáchymovsku, Ludmila v ženské věznici v Rakovníku, kde byly vězeňkyně využívány na práci při výrobě dlaždic.

„Bydlely jsme v bývalé stáji, bylo nás tam 78. Byly tam i vražedkyně, odsouzené státním a lidovým soudem, kolaborantky. Těch štěnic, co jsme si užily. Na mne šly hodně. Jednou za týden jsme se mohly víc umýt, když nám pustili vodu. Chodily jsme tam špinavé, jak opudrované. Dříve jsem také v kostele zpívala, šamotka mi zničila částečně hlasivky, práce v cementárně po propuštění z vězení mi je dodělala. Takže to mám památku. Každý týden byl takzvaný filcunk. Všechno nám dozorkyně rozházely a prohledaly. Běda, kdyby našly něco ostrého, nůžky na nehty jsme si musely půjčovat. Někteří velitelé byli hrozní, v noci nás budili a řvali na nás. Nahrnuly se tam pak čůzačky, dozorkyně a čůzáci a rozházeli nám věci. To člověk pak v noci už neusnul. Ráno v pět se muselo vstávat do práce.“

Podrazy civilistů

Ludmila Langrová si stěžuje i na některé civilní zaměstnankyně rakovnické Rakony. „Také se tam našlo pár civilistů, kteří neměli svědomí. Byla tam jedna, která mi říkala: ,Dej mi adresu domů, já jim napíšu, aby poslali balíček na mne a já ti to sem budu potajmu nosit.´ Udělala jsem to tak, žádný balíček jsem samozřejmě nedostala. Po propuštění se mne maminka ptala: ,Dostala si tu vlnu, dostala si tohle, dostala si tamto?´ Nic, samozřejmě. Tak byly sprosté, že si to nechaly.“

Postižena byla celá rodina, jen matka Ludmily nebyla odsouzena. Úřady chtěly původně odebrat matce Ludmily výchovu tříletého Miloše, naštěstí k tomu nedošlo. Finanční situace paní Langrové byla ovšem v té době více než svízelná, od státu nedostávala prý prakticky žádné peníze. „Když jsem dělala přes 150 procent, tak jsem mohla mamince posílat nějakou tu korunu, protože zůstala bez prostředků s dítětem. Zaměstnaná nebyla, žádnou podporu nedostávala, manžel posílat nemohl nic.“

Osudy po propuštění

Oba byli propuštěni v létě roku 1953 na amnestii, která přišla po smrti Klementa Gottwalda. Jaromil Langr se samozřejmě do školy vrátit nemohl, mohl nastoupit jedině do dělnických profesí, odešel dělat nástrojaře do nedalekého strojního podniku.

Ludmila Langrová se do kanceláře také nevrátila, začala pracovat jako zámečnice, teprve po narození druhého syna mohla nastoupit do kanceláře v cementárně. Ale ani toto místo neměla jisté, při reorganizaci šla prý jako první do dělnické profese do provozu. Pracovala pak několik let u kladivového drtiče, teprve později si našla jinde místo v kanceláři, tentokrát v mlékárně.

Jaromil Langr se na sklonku svého aktivního života mohl vrátit do školy. Situace na malých obcích byla přece jen jiná než ve velkých městech. Po roce 1968 mu pomohla místní komunistka Horálková. V době žlebské aféry jim prý škodila, jak mohla. Prý se v ní hnulo svědomí a z titulu své funkce předsedkyně místního výboru KSČ zatlačila na ředitele základní školy, aby Jaromila Langra znovu zaměstnal jako učitele.

Manželé Langrovi dostali odškodné v šedesátých letech, ještě v roce 1969 došlo ke změně zákonů a již vyplacené odškodné museli vracet. Langrovi si za tyto peníze pořídili Škodu 1000MB, až poté se dozvěděli, že mají peníze vracet. S ironií v hlase její syn poznamenává, že naštěstí jim to rozložili na splátky.

Odškodné za vykonstruované odsouzení jim definitivně bylo přiřčeno až v devadesátých letech po pádu komunistického režimu. Paní Langrová nechápe, jak je možné, že potomci bratří Kořínků byli též zařazeni mezi oběti komunismu. „Dokonce dostali odškodné dříve než my,“ rozhořčeně dodává.

Někdy v polovině devadesátých let u Langrů byl štáb dokumentaristů z České televize, měl být určený termín, kdy se dokument o žlebské tragédii bude vysílat, ale nakonec nebyl vysílán. Ludmila Langrová neví proč nebyl vysílán.

Jaromil i Ludmila byli velcí sokolové a nadšení ochotníci místního souboru. Po roce 1989 se účastnili obnovy žlebského Sokola, paní Ludmila byla v devadesátých letech několik let náčelnicí místního Sokola. Jaromil Langr zemřel v roce 2004, jeho žena je přesvědčená, že vyšetřování a věznění negativně ovlivnilo jeho zdravotní stav.

„Můj muž dostal na závěr života Parkinsonovu nemoc a doktor řekl, že musel dostat v životě nějakou ránu do hlavy. Mlátili mu hlavou o zeď při výsleších. Dali mu i napít moče, až dostal veliký průjem. Normální člověk by nedokázal pochopit, že taková zvěrstva může člověk páchat na člověku.“

„Životní krédo, poselství? Poctivost, slušnost. Pomáhat slabším. Aby se lidé chovali slušně, nelhali, nekradli a byli poctiví. Strasti ani utrpení nikomu nepřeji. To, co jsme prožili, nepřeji ani nejhoršímu nepříteli. Když se o tom takhle povídá, tak se to nezdá. Kdo to prodělal, tak ví, co to je.“