Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Landisch (* 1927  †︎ 2015)

Celý život jsem měl štěstí, že jsem se setkával s výtečnými lidmi

  • narodil se 9. února 1927 v pražském Karlíně

  • vystudoval Vyšší grafickou školu

  • za války byl totálně nasazen

  • po návratu z totálního nasazení nastoupil studia na FAMU (obor filmové fotografie a techniky)

  • nastoupil jako první kameraman Československé televize

  • byl jedním ze zakladatelů televizního kameramanského řemesla v ČR

  • přednášel na katedře kamery a fotografie FAMU

  • v roce 1989 za akademickou činnost získal profesorský titul

  • zemřel 2. října 2015

Eduard Landisch se narodil 9. února 1927 v Karlíně do rodiny profesionálních fotografů. Dětství strávené v ateliéru mezi fotografiemi na něj mělo velký vliv. Všestranný umělecký potenciál se u něj projevil již v dětství, kdy dostal tahací harmoniku, na kterou se rychle naučil hrát a začal i vystupovat. „Já jsem uměl dřív noty než abecedu. Neuměl jsem číst, ale noty jsem četl a podle nich jsem hrál,“ vzpomíná. O něco později dostal od rodičů piano, díky kterému měl možnost v dalších letech hrát při představeních Divadla Satiry (dnes Divadlo Na Prádle na Malé Straně). Zde se také seznámil s Harry Macourkem,[1] který mu později, když z divadla odcházel, nabídl místo svého nástupce. Po střední škole na pražské reálce nastoupil na Vyšší stavitelskou průmyslovou školu. Tu po pár letech opustil a nastoupil na Vyšší grafickou školu. Období studií však bylo na podzim roku 1944 přerušeno uzavřením vysokých škol a povoláním k totálnímu nasazení.

Totální nasazení srovnatelné s koncentračním táborem

Totální nasazení je označení pro pracovní povolání německé říše k nucené práci, které se týkalo obyvatel okupovaných oblastí narozených v letech 1918–1928. Německá říše tak řešila nedostatek pracovních sil. Pro totálně nasazené to většinou znamenalo těžkou práci v neutěšených podmínkách s minimem stravy a hygieny.[2] Pamětník byl zpočátku nasazen v továrně na pletení košíků a tašek, poté v ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk), kde sbrušoval matice, a nakonec byl umístěn na pět týdnů na kopání zákopů. Zákopy se kopaly nedaleko Hlučína, kam byl spolu s dalšími po několikadenním pochodu odvezen přeplněným vlakem (ještě s rizikem tehdejšího bombardování lokomotiv spojeneckými vojsky). „V noci jsme přišli. Na holý zemi bylo pět centimetrů slámy a tam jsme sebou sekli a spali jsme. Byli jsme úplně mrtvý. Člověk by tak apatickej a zdecimovanej tím vším, že už na to dál neměl.“

Během kopání zákopů nad nimi pravidelně létaly ruské rakety typu Kaťuša[3] směrem na Ostravu. Eduard Landisch silně vzpomíná hlavně na jednu událost, kdy pod dozorem jednotek SA[4] pracovali on a další totálně nasazení nalevo od silnice a napravo od silnice pracovali ruští zajatci. V tu chvíli přiletěly ruské stíhačky, které začaly střílet: „A ti Rusáci začali přebíhat přes tu silnici k nám. A oni je na té silnici sestřelovali hned vedle nás. To byl masakr, víte? Teď už to můžu říct, to byli svině, ti Rusáci. Oni moc dobře věděli, kde jsou ti Rusáci a kde my, a nás se ani nedotkli.“

Po celou dobu totálního nasazení spal a jedl tak málo, že zhubl na pouhých 49 kilogramů. Denní příděl pro pět lidí byla cihlička chleba, polévka s neoloupanými bramborami a k snídani káva – to bylo vše. „Ono to od toho koncentráku nebylo daleko, ale přece jenom jsme žili.“

Ráno po osvobození, hlad, hostina a horečky

Na konci války, koncem dubna 1945, se jednoho dne všichni nasazení probudili a zjistili, že němečtí vojáci utekli a nechali lágr bez dozoru. Rudá armáda, která zanedlouho přišla, už byla připravena. Všechny lidi z tábora naložila a přesunula k Bystřici nad Pernštejnem, kde se měli zotavit. V Bystřici místní připravili velké hody. Tělo ale nebylo zvyklé na takový příjem potravy, a tak měli mnozí druhý den žaludeční potíže a strašně trpěli. „Víte, co to je pro úplné vyhladovělce husa, kachna, knedlo vepřo zelo? Já to naštěstí nejedl. To byla hrozná noc, ti kluci, které to potkalo, trpěli, měli bolesti. To muselo být hrozný.“ Po pěti dnech se z Bystřice přes Přerov dostali do Prahy. „Jak jsem se dostal z nádraží domů, si nepamatuju, protože jsem měl horečku,“ říká Eduard Landisch. Nepamatuje si bohužel ani Pražské povstání, protože ležel v posteli a bojoval o život. Z horeček se dostal až kolem 9. května, když už bylo po povstání a v Praze byly sovětské jednotky.

Začátky Československé televize

Po válce se v roce 1948 dostal na vysokou školu na Fakultu akademie múzických umění v Praze (FAMU), a to i přesto, že pocházel z buržoazní rodiny a neměl složenou maturitu (dostal od ministra kultury tzv. dispens, výjimku ze zákona). FAMU mu také určila další životní dráhu – dráhu prvního kameramana v Československé televizi. „Vždycky jsem byl trochu dobrodruh a ta televize mě zaujala, že o ní nikdo nic nevěděl. Toužil jsem se furt něco dozvídat a přidávat si. A to mi ta televize umožnila.“ Začátky natáčení nebyly jednoduché, televizní kameramanské řemeslo bylo v plenkách, nemělo ani vlastní názvosloví (o to se do jisté míry zasloužil až Eduard Landisch). První půl rok se natáčelo živě na dvě kamery několik inscenací a celkem bylo k televizní tvorbě  potřeba asi devět lidí.

Silnou vzpomínkou, u které ale pamětník přímo nebyl, je první vysílání Československé televize[5] dne 1. května 1953.[6] Ostře sledované vysílání bylo výjimečně celé předtočené, protože se vedení strany „živého vysílání bálo jak čert kříže. Oni byli neradi, že nemáme záznam.“ Tím, že bylo vysílání nahrané, nebylo třeba, aby byl v produkci kameraman, a proto se pamětník ten den v Měšťanské besedě (odkud se vysílalo) nenacházel. Místo zaměstnanců ČST bylo celé televizní zázemí naplněno delegací ústředního výboru KSČ. Výjimkou ze záznamu byl živý vstup moderátora Františka Filipovského, který nebyl plánovaný, ale porouchaný filmový snímač donutil produkci improvizovat.

V roce 1957 začaly v televizi prověrky a čistky, byli nasazeni donašeči a vysílání se cenzurovalo. Donašeče člověk instinktivně poznal a varoval se jich: „Byla z nich cítit taková jistota. Bylo vidět, že mají to zázemí, že to mají politicky dobrý, tak si byli jistí. My jsme si jistí nebyli. Oni si mohli dovolit být sebevědomější, kdežto my jsme se vždycky trochu báli, byli jsme obezřetní.“ Prověrkami neprošlo jen několik lidí, kteří museli z televize odejít. Pamětník se osobně s usměrňováním ze strany ÚV KSČ v zaměstnání spíše nesetkal. Horší to bylo s cenzurou.

V televizi byl dlouho považován za utopistu a vizionáře, když předpovídal, že se bude vysílat ze záznamu, barevně a že budou existovat velké ploché televize. „... čehož jsem se v budoucnu také dočkal,“ komentuje pamětník. Vedle tvorby za kamerou přednášel od roku 1954 na katedře kamery a fotografie, kde působil až do důchodu.

Docentura, profesura, vyznamenání a strana nic

Za svou akademickou dráhu na FAMU získal poměrně rychle docenturu (1968), ale na profesuru čekal dlouhých dvacet let, přesně do 16. listopadu 1989. Možná v tom hrálo roli, že nikdy nebyl členem KSČ i přesto, že ho do strany několikrát lákali. Poprvé v roce 1958, kdy mu za členství ve straně nabízeli státní vyznamenání. To kategoricky odmítl a nakonec mu státní vyznamenání přiznali i bez toho, aby byl členem strany. Druhý, podobný případ se odehrál v roce 1987, kdy bylo pamětníkovi nabídnuto ocenění zasloužilý umělec, a opět to mělo být výměnou za vstup do strany. Znovu odmítl. Titul mu byl i přesto udělen, ale po sametové revoluci ho vrátil.

Dnes je Eduard Landisch již po smrti. V televizi působil do svých pětašedesáti let a na fakultě přednášel ještě o rok déle. O jeho životě nejlépe vypovídají jeho slova: „Celý život jsem měl štěstí, že jsem se setkával s výtečnými lidmi, vzdělanějšími, staršími, kteří mě posouvali dál.“

[1]    Dirigent a muzikant, více: https://cs.wikipedia.org/wiki/Harry_Macourek

[2]    Více o totálním nasazení http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/480371

[3]    Více o raketách a raketometu BM 13-16 Kaťuša https://cs.wikipedia.org/wiki/BM_13-16_Ka%C5%A5u%C5%A1a

[4]    Útočné oddíly německé říše, které náležely k NSDAP. Také se jim říkalo „hnědé košile“. Více: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sturmabteilung

[5]    http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/ceskoslovenska-televize/prehistorie/  Krátká historie vysílání ČST.

[6]    http://www.youtube.com/watch?v=UKLjz0SKJPE odkaz na záznam z prvního vysílání Československé televize.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Černá)