Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Lagner (* 1966)

Žít pro radost

  • narozen 5. května 1966 v Praze

  • vystudoval gymnázium Jana Keplera v Praze

  • studium na DAMU

  • účastník sametové revoluce

  • manažer Špálovy galerie

  • herec divadla Kašpar

Dětství a jinošství

Pavel Lagner se narodil 5. května 1966 v Praze-Břevnově. Má o pět let staršího bratra. Do jeho patnácti let bydleli společně s babičkou a dědou v dvoupokojovém bytě. Dá se říct, že vyrůstal ve velmi skromných poměrech. K tomu říká: „Byli jsme taková normální rodina.“ Normální rodina však nebyli, protože byli věřící katolíci, a už to je vylučovalo z normálnosti. Většina národa je i dnes ateistická. Nikdo z rodiny nebyl v komunistické straně a ani to nebylo normální, protože jejími členy byly dva miliony Čechoslováků. Rodina byla antikomunistická a „o tom, co se říká doma, jsem nesměl mluvit na veřejnosti“. Naštěstí Pavel Lagner nechodil do příliš prorežimní základní školy a gymnázia, takže z případných selhání, že náhodou řekl něco, co se mimo rodinu neříká, nikdo nedělal zásadní kádrové závěry. Nakonec rodiče by stejně nebylo možné postihovat, protože měli obyčejná zaměstnání, ve kterých se politická „věrnost“ nevyžadovala.

Tatínek pracoval jako truhlář v ČKD Vysočany a maminka byla zdravotní sestra v Motole. Rodina v té době neměla ani televizi, ani rádio. Tranzistorové rádio tatínek koupil až po Chartě 77, to znamená v roce 1977, kdy byla Charta podepsána, při pohřbu profesora Patočky, který se odehrával nedaleko bytu pamětníkovy rodiny. Potom už pravidelně poslouchali západní vysílání. Důležité pro formování jeho názoru bylo to, že rodina byla věřící.

Zpočátku nesl Pavel Lagner svou „jinakost“ těžce, až teprve na gymnáziu a v dospělosti se to převrátilo v jistou hrdost na rozdílné postoje.

Gymnázium Jana Keplera, kam chodil, bylo a i dnes je gymnázium elitní. Jako spolužáky měl děti komunistických funkcionářů a byla tam i večerní škola pro zaměstnance vnitra. To se ovšem nijak neprojevilo na vztahu vyučujících k Pavlu Lagnerovi. Nikdy mu pro jeho „jinakost“ neubližovali. Ke studiu na gymnázium byl přijat bez problémů, jeho rodina měla dělnický původ a víra zřejmě nevadila. A nevadilo ani to, že nebyl v Socialistickém svazu mládeže (SSM).

Po ukončení gymnázia, na kterém neměl moc dobré známky, by rád studoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze nebo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) v Praze, ale osmnáctileté zájemce na tyto školy pro jejich nezralost nepřijímali. Pavel Lagner měl jedinou starost, aby nemusel nastoupit základní vojenskou službu. Jen proto, aby nemusel na vojnu, se pokusil dostat na pedagogickou fakultu, ale tam ho nevzali. Snažil se získat modrou knížku, která osvobozovala hochy od vojny, několikrát dostal odklad nástupu na vojenskou službu, ale modrou knížku dostal až ke svým třicátým narozeninám. Na vojnu tedy nikdy nešel.

Čas mezi maturitou a divadelní fakultou v Praze „bylo jedno z nejzajímavějších období, které jsem zažil. Tam jsem poznal reálsocialismus. Na to se muselo pracovat, aby to člověk poznal.“ Byl zaměstnán jako hlídač v galerii, dále jako kulisák a jeden z největších paradoxů jeho života byla práce v Pragopropagu, který měl na starost politickou výzdobu Prahy, kde byl zaměstnán jako skladník. S touhle prací se ale doma pochlubit nemohl. Po roce byl na pedagogickou fakultu přijat, na obor český jazyk – výtvarná výchova.

Pronásledování StB

„Já jsem se nikdy nedozvěděl pravou příčinu a nikdy jsem se nedozvěděl, proč právě na mně mají zájem, protože si myslím, že jsem nebyl ničím nijak výjimečnej, nijak jsem hlasitě nedával najevo svý názory, nic jsem až do DAMU nikdy nepodepsal, nějaký prohlášení, byl jsem podle mě normální, vobyčejnej člověk, kterej akorát chodí do kostela a není v SSM.“ Takto Pavel Lagner charakterizuje svůj problém s StB, která ho neustále předvolávala a snažila se ho získat jako spolupracovníka.

Po dvou letech na „pajďáku se přihlásil na zkoušky na DAMU. Mezitím ho kromě výtvarného umění začalo zajímat i divadlo. Na přihlášku bylo nutné doporučení zaměstnavatele nebo školy, odkud zájemce přicházel. V doporučení proděkan pedagogické fakulty napsal, že přijetí na jinou vysokou školu je nežádoucí, což znamenalo, že pamětník doporučení nedostal. V rozhovoru mu sdělil, že „jestli na ty přijímačky půjde, že ho vyhodí“. V té době se ozvala i Státní bezpečnost, že pokud nebude souhlasit se spoluprací, ponese si následky sám. Bylo jasné, čím vyhrožují. Byla tu stále hrozba nástupu na základní vojenskou službu. Pavel Lagner ale na zkoušky šel. Proděkan pedagogické fakulty v Praze splnil svůj slib a vyloučil ho. Pamětník začal mít strach. Vysvobozením bylo to, že se ozvalo DAMU s tím, proč se nedostavil na třetí kolo přijímacích zkoušek. To ho překvapilo, protože žádnou pozvánku na třetí kolo nedostal. Po dodatečném třetím kole přijímacích zkoušek, které DAMU zorganizovalo jen pro něj, byl přijat. Zanedlouho ho pozvala StB, aby podal vysvětlení, kde mu pogratulovali k přijetí na DAMU a že „mají velkou radost, že jsem se tam dostal, a že potřebujou mít takové schopné lidi všude a že se uvidíme po prázdninách“. Pamětníkovi byla celá věc podezřelá. Navštívil proděkana DAMU, aby zjistil, jak to bylo s jeho přijetím. Proděkan ho ujistil, že byl přijat na základě talentu. Pavel Lagner tedy začal studovat na DAMU a StB se o něj zajímala až do roku 1989.

Studium na DAMU

Na DAMU panovala zcela jiná atmosféra než na pedagogické fakultě. Studenti se začali politicky angažovat, „protože jsme zjistili, že jsme se ocitli sice na škole, která je jakoby, jak to říct, efektní nebo společensky vážená, že by na ní moh bejt velkej dohled, ale opak byl pravdou. My jsme měli pedagogy velmi liberální.“

Studenti začali organizovat své vlastní akce, mimo SSM. Psal se osmdesátý rok a klima se rychle měnilo. Někteří profesoři přinesli k podpisu prohlášení Několik vět. Listopad nespadl z nebe, postupně narůstal. Pavel Lagner byl na první demonstraci v srpnu 1988, 28. října 1988 a účastnil se demonstrací v rámci Palachova týdne v roce 1989. Demonstrací začalo být stále víc a začalo na ně přicházet hodně lidí. Zásahy byly brutální, ale množství lidí, kteří se jich účastnili, dodávalo odvahu jít i na další demonstrace. I když se studenti samozřejmě báli.

Vlastní akce začali studenti DAMU Minifestivalem DAMU, se kterým jezdili po republice, což byla nesvazácká aktivita. Začali organizovat koncerty v Lucerně, Martin Mejstřík začal vydávat časopis Kavárna A.f.f.A. a Pavel Lagner byl členem jeho redakční rady. I ostatní vysoké školy vydávaly své časopisy. V nich už se studenti vyjadřovali otevřeně, „už si servítky nebrali“. Na 1. dubna 1989 svolali do velkého sálu městské knihovny setkání studentů a pozvali tam osm politických představitelů, aby odpovídali na jejich dotazy. Ale ani jeden nepřišel. Studenti přesto zorganizovali fingovaný rozhovor. Na pódiu byla na židlích jen jména politiků a studenti jim zadávali otázky týkající se brutality zásahů během demonstrací. Pavel Lagner tam žádal zrušení SSM. V reakci na tuto akci byl odvolán ministryní školství Janou Synkovou rektor Akademie múzických umění v Praze Ilja Bojanovský. Na to studenti reagovali v květnu 1989 vyhlášením stávky. Odvolání bylo zrušeno. Pavel Lagner rektora Bojanovského oceňuje jako dobrého člověka, byť komunistu, který se zasloužil o to, že nikdo z aktivních studentů nebyl vyloučen ze studia.

Listopad 1989

Samozřejmě že listopad 1989 nespadl z nebe: lidé věděli, co se stalo v Maďarsku, věděli, co se děje na Malé Straně, kde sídlilo velvyslanectví Německé spolkové republiky (NSR), dodnes tam sídlí velvyslanectví Spolkové republiky Německo, kam přijížděli obyvatelé Německé demokratické republiky (NDR) a uchylovali se v tisících na ambasádu NSR v naději, že budou moci tímto způsobem opustit NDR. Studenti DAMU byli na jaře 1989 na stáži v Leningradě, kde – po demonstracích u nás – viděli demonstrace s bílomodročervenými prapory a ani netušili, komu patří. Byly to prapory svobodného Ruska. A viděli ten kontrast, „tam zuří perestrojka“, tam lidé demonstrují, a v Praze jsou za účast na demonstracích biti.

Proběhla demonstrace 28. října a už 15. listopadu se konala demonstrace, na které Pavla Lagnera zbili, ale podařilo se mu utéct. Ta se konala na Mariánském náměstí. Potom přišel 17. listopad. Byl to zásadní, symbolický den: „Sedmnáctého jsme šli z Albertova na Vyšehrad.“ I když to studenti neříkali, v hloubi duše věřili, že dojdou až na Václavské náměstí. Protože Pavel Lagner byl v čele, nemohl z Národní třídy odejít, i kdyby chtěl. Zezadu se na něj totiž tlačili další. Dlouho si neuvědomoval, o jak velký průšvih se vlastně jedná. Když už byl tlak nesnesitelný, chtěl odejít, ale bylo pozdě. Měl pocit, že zběsilost bezpečnostních složek se stupňuje. Když bylo po všem, zoufale si sedl na schody u kavárny Slavie, kde se k němu přidali další spolužáci, a řekl jim, že odejde na protest ze školy. Bylo to prostě k „zblití“, jak řekl. Pak si ale uvědomil: „Naopak, v jednotě a množství je síla, je potřeba jít do školy a něco dělat.“ Osobním protestem nic nezmůže.

„Ve čtyřech jsme to upekli.“ Čtyři spolužáci, kteří se setkali na schodech kavárny Slavie, nešli domů, ale do divadel, ve kterých probíhala večerní představení. Každý hostoval v jiném divadle, ten večer ale nehrál, měl tam však známé kolegy. Pavel Lagner zamířil do Divadla Na zábradlí. Stihl tam přijít ještě před koncem představení. Řekl hercům, co se stalo na Národní třídě, a ti hned dávali zprávu dalším lidem. Tak to začalo.

Studenti 14. listopadu, ještě před demonstrací 17. listopadu, zrušili na DAMU SSM a měli naplánováno, že se v sobotu 18. listopadu na DAMU sejdou, budova byla totiž otevřena pro budoucí zájemce o studium. Studenti DAMU chtěli v tento den založit nezávislou organizaci studentů, takže už byli šťastnou náhodou svoláni předem. V sobotu přišli všichni, i ti, kteří se o pátečních událostech na Národní třídě dozvěděli teprve tam. Pro pamětníka byl velice silný zážitek, když se všichni společně ve velkém sále DAMU první oficiální den stávky pomodlili Otčenáš. Od té chvíle věřil, že se celá věc podaří.

Po stávce se studenti vrátili k výuce teprve ve chvíli, když byl Václav Havel zvolen prezidentem. Ale nebylo možné se hned učit, bylo zapotřebí nejdřív školu uklidit.

Heslo „ukradená revoluce“ vysvětluje Pavel Lagner tak, že se studenti domnívali, že hlavní zásluhu na ní mají oni. On to dnes vidí tak, že byli politicky aktivní, politická změna však nebyla jen jejich zásluha, bylo to celonárodní hnutí. Cítili, že sametová revoluce je jejich dítě. Měli pocit, že stát kráčí jinam, než si představovali. A proto vznikl slogan „ukradená revoluce“.

Po absolvování DAMU Pavel Lagner nastoupil do angažmá do Východočeského divadla Pardubice, kde hrál dva roky. Ale nelíbilo se mu tam, protože měl v Praze lásku, pochází z ní a chtěl v Praze žít. Spoluzakládal spolek Kašpar, kamarádi tam pracovali, ale on byl paradoxně v Pardubicích. Takže z Pardubic odešel, ale žádné angažmá v Praze neměl. Jeho učitel na DAMU Jindřich Kabát se stal ministrem kultury. V okamžiku, kdy byl pamětník bez zaměstnání, proběhlo následující setkání: „Stál jsem u Anděla. Zastavila černá šestsettřináctka, kterou jsem z duše nenáviděl, a z ní vylez Jindřich Kabát v sáčku a ptal se, co dělám. Já sem řekl, že momentálně nic. On řekl: ‚Nechceš jít se mnou na ministerstvo? Já jsem ministr.

Na ministerstvu kultury Pavel Lagner pracoval v několika funkcích. Další pracoviště měl na Barrandově, kde spolupracoval s Václavem Marhoulem. Potom následoval odchod na volnou nohu, to znamená, že nebyl zaměstnán v žádné organizaci a svou práci si sám hledal. Na volné noze mohli být jen umělci. Dále byl zaměstnán jako produkční, jako externí konzultant v pojišťovně a správce u prezidenta Václava Havla. Nakonec se vrátil do divadelního spolku Kašpar. Pracoval i v galerii Tvrdohlaví. Nyní je galeristou a kurátorem sbírek ve společnosti PPF Art, která mj. provozuje i Galerii Václava Špály v Praze. Věnuje se tedy jak divadlu, tak výtvarnému umění.

V nové době se cítí Pavel Lagner dobře, ale současně by chtěl bydlet jinde, například v Austrálii. Je šťastný a spokojený. Uvědomuje si, že žije v nejšťastnější části světa. Polistopadovým vývojem zklamán není, ale bojí se o budoucnost svých dětí. Bojí se, aby se neopakoval rok 1939, kdy jsme ztratili svou nezávislost. Totalitarismus není mrtvý.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Věra Schmiedtová)