Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Kvasnička (* 1925  †︎ 2018)

Byl v tom i kus mladistvé romantiky

  • narozen 10. 12. 1925 v Praze
  • syn poslance a posléze senátora za Československou národní demokracii
  • 1942 - s celou třídou vyloučen ze studia
  • maturitu složil na Akademickém gymnáziu
  • od roku 1943 členem Zpravodajské brigády
  • účastnil se bojů při pražském povstání
  • v létě 1945 spolu s dalšími bývalými odbojáři sloužil v Revolučních gardách
  • vystudoval medicínu, pracoval jako lékař
  • zemřel v roce 2018

V době, kdy byl Ivan Kvasnička (nar. 10. 12. 1925) malé dítě, by jistě nikoho nenapadlo, jak spletitý životní příběh jej čeká: vyrůstal ve vile na Smíchově a jeho otec, pedagog, poslanec a posléze senátor za Československou národní demokracii, patřil do okruhu prvorepublikové elity. Koncem třicátých let se však dramaticky změnily politické poměry, což se jasně podepsalo i na osudech mladého prominenta.

První léta německé okupace Ivan prožil na gymnáziu v Resslově ulici. Těsně před atentátem na Reinharda Heydricha počmáral kdosi stěny školy hanlivými nápisy proti Říši; a protože viník zůstal neznámý, inspektor vyloučil celou třídu ze studia na všech středních školách. Tehdejší sextáni nenašli žádné zastání – neuspěl ani Ivanův otec, který osobně intervenoval u ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce. Naštěstí se řadě z nich podařilo složit maturitu na Akademickém gymnáziu v ulici Na Příkopech.

V souvislosti se zmíněnou intervencí byl Ivanův otec, který za protektorátu řídil Českoslovanskou obchodní akademii v Resslově ulici, předčasně penzionován. Důvodů, které úřady vedly k tomuto rozhodnutí, by se však našlo více: bývalý politik se nijak netajil nesouhlasným postojem k okupaci, navzdory napjaté situaci měl v kanceláři vystavenou bystu Edvarda Beneše a na veřejnosti se utrhoval na německé vojáky.

Podobné postoje zastával i Ivan, který se v roce 1943 stal členem podzemní Zpravodajské brigády. Proč se do tohoto nebezpečného podniku zapojil? „Jít do odboje jsem považoval za svou povinnost,“ vysvětluje dnes. „Bral jsem to jako samozřejmost, rozumově zdůvodnit to nedokážu. Byl v tom i kus mladistvé romantiky.“ Ivan dostal za úkol sledovat vojenské telefonní linky, všímat si vojenských transportů na nádraží a evidovat, kam směřují. A když po maturitě nastoupil jako nádeník do muniční továrny, získával pro odboj informace přímo z provozu. Veškeré zprávy se předávaly ústně a pak pokračovaly do Londýna.

Poté, co v květnu 1945 vypuklo Pražské povstání, fungoval Ivan jako spojka mezi Smíchovem a kasárnami Jiřího z Poděbrad. Na kole vozil zprávy ze smíchovského ústředí a nedal se zastrašit ani tehdy, když se dostal do přímé palby. V kasárnách Jiřího z Poděbrad zažil bombardování a na konci bojů hlídal s pancéřovou pěstí barikádu v Plzeňské ulici u bývalých Ringhofferových závodů.

Nejotřesnější zážitky Ivana čekaly paradoxně až po osvobození. „Od zahrady Kinských nahoru, na Hřebenkách byly naskládané mrtvoly německých vojáků. Pochodoval tam nějaký transport, kolem jeli Sověti a zkosili ho kulometem. Potom také proháněli ostříhané kolaborantky, mlátili je. Na Plzeňské nosily žulové kostky z barikád a znovu jimi dláždily chodník,“ líčí pamětník.

S příměřím Ivanova služba neskončila: členové Zpravodajské brigády byli brzy povoláni do oblasti Sudet. „Devátého května skončilo povstání, koncem května nás demobilizovali, v červnu jsme nastoupili do bývalých kasáren SS v Nuslích. Zformovali z nás prapor a odeslali nás nejdříve do Ústí nad Labem. Tam jsme zažili začátky pogromů: běžně se dělo, že šli kluci s vlajkou, a když někdo na chodníku nesmekl, druhá řada ho šla zmlátit. Druhý, třetí den nás z Ústí přesunuli do Karlových Varů, takže už jsme nezažili velké pogromy, při kterých shazovali Němce z mostu.“

V Karlových Varech pak Ivan získal vzácný válečný suvenýr. „Karlovy Vary byly zplanýrované, vyhořelé. Kolem Horního nádraží nestál jediný barák, všechno to bylo vybombardované. Z Varů jsme pochodovali do Chodova u Karlových Varů, kde byla porcelánka. Tam jsme si mohli za protektorátní, tehdy už neplatné peníze koupit porcelán. Můj jediný zisk z války byl, že jsem mamince přivezl čajový servis.“

Přibližně v téže době se Zpravodajská brigáda sloučila s Revolučními gardami. Jak připomíná Ivan Kvasnička, členům gard bylo dovoleno vše, a tak se ke gardistům dřívější odbojáři nehlásili a společnou pásku si sundali, jakmile to bylo možné.

Po válce se Ivan rozhodl ke studiu medicíny a dále pracoval jako lékař. Politicky se neangažoval, a přestože sametovou revoluci uvítal, k polistopadovému vývoji zůstává skeptický. „Nadšení bylo veliké, ale v praxi se to zvrtávalo – chyběli slušní lidé,“ říká a dodává: „Revolucím nevěřím, vždycky je lepší kontrolovaný postupný vývoj.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV