Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kůs (* 1938)

• narodil se 6. července 1938 v Netunicích u Plzně

• matka mu zemřela ve čtyřech letech na tuberkulózu

• v roce 1949 neznámí žháři podpálili stodolu s úrodou

• šlo o likvidační akci rolníků, kteří odmítali vstoupit do JZD

• v roce 1952 rodině Kůsových zabralo JZD pole

• jako náhradu jim k užívání vnutilo pozemky, které Kůsovi rekultivovali

• v roce 1957 otec z donucení vstoupil do družstva

• vstupem do JZD oficiálně vložil své pozemky do družstva

• roku 1957 pamětník narukoval na vojnu do Komárna k PTP

• otec Jan Kůs uvězněn na Borech

• v roce 1960 pamětník nastoupil do JZD jako traktorista

• v roce 1977 si družstvo vyžádalo zpět pozemky, jež poskytlo Kůsovým k užívání v roce 1952

• soudil se o pozemky, ale dodnes neuspěl

Když zemře máma, zemře všechno

Josef Kůs se narodil 6. července 1938 v Netunicích u Plzně do rodiny malorolníka Jana Kůse. Ještě za války, v jeho čtyřech letech, mu zemřela maminka. Bylo jí teprve dvaatřicet let a její předčasná smrt pamětníka poznamenala na celý život. „Když zemře otec, zemře chleba. Když zemře máma, zemře všechno,“ vystihuje svou největší ztrátu Josef Kůs a vysvětluje, že jeho matka svým zdravím i životem zaplatila těžkou dřinu na poli. „Naše mámy to na vesnici měly velice těžké. Nebyla tehdy žádná mateřská dovolená ani nemocenská, jeden den nás porodily a druhý už musely být zase na poli. To se stalo osudným i mé matce. Byla po mém narození ještě v šestinedělí, když pracovala na poli daleko od vsi. Vázala snopy a dělala panáky či kapličky, jak se tomu u nás říkalo. Když vtom dorazila strašlivá bouřka a ona, jak byla upocená, zmokla, nastydla a dostala zápal plic, který se později rozvinul v tuberkulózu, na kterou po čtyřech letech zemřela.“

Otec zůstal sám na tři děti: nejmladšího Josefa a starší dcery Jarmilu a Miladu. Sourozenci Kůsovi neměli lehké dětství nejen kvůli ztrátě matky, ale také proto, že jej prožili ve válce. Josef Kůs si pamatuje bombardování Dobřan, kdy se jim doma třásla okna; ale horší byly nálety na Plzeň několik dní před koncem války, v dubnu 1945, kdy se rodina schovávala ve sklepě. Jako vesnické dítě zažil také každodenní válečnou realitu hladových lidí z města, kteří přijížděli k nim do dědiny a prosili o kousek chleba, másla nebo sádla. Pole tehdy mělo cenu zlata, protože rodinu živilo a díky němu měli zemědělci své společenské poslání a důstojnost.

Z živitelů národa se stali jeho škůdci

O to větším šokem bylo pro Kůsovy zjištění, že je někdo může považovat za škůdce národa. Ještě v roce 1946, když poprvé vyhrála volby komunistická strana, předseda vlády Klement Gottwald sliboval, že kolchozy se zakládat nebudou a ti, kteří s nimi přijdou, budou hnáni holí. Už v prosinci 1948 ale ministerstvo zemědělství začalo projednávat návrh zákona o JZD a 23. února 1949 jej Národní shromáždění schválilo. Hlavním cílem komunistů bylo učinit ze svobodných rolníků ovladatelné zaměstnance, čehož dosáhli odebráním soukromé půdy a strojů. Zemědělec se v trojfázové násilné kolektivizaci stal námezdním a nejlevnějším dělníkem ve státě, který přišel o veškerá práva vůči svým pozemkům, jež musel vložit do JZD.

Likvidovali nás materiálně, psychicky i společensky

S těmi, kteří se odmítli podvolit, nakládali komunisté jako se škůdci národa. Mezi ně patřili i otec a syn Kůsovi. „Už v roce 1948 otci sebrali zbrojní průkaz i revolver, se kterým jel v květnu na pomoc povstalcům do Prahy. Po válce se netajil svými protikomunistickými názory a pro soudruhy se stal nespolehlivým a nebezpečným živlem,“ nastiňuje Josef Kůs první signály stále se stupňujících nespravedlností, které krutě, za lhostejného, či dokonce škodolibého přihlížení sousedů devastovaly jejich životy. Další likvidační akce postihla Kůsovy hned následující rok: 16. října 1949 jim cizím, úmyslným zaviněním shořela stodola. „Byla tam úroda z dvanácti hektarů polí a luk. Druhý den ráno po požáru jsem viděl a slyšel z verandy, jak jeden poslanec za KSČ sdělil místním kriminalistům, kteří u nás vyšetřovali příčinu požáru, že se to muselo stát, protože můj otec je třídní nepřítel a ‚příliš čumí k Západu‘.“ Důležitou okolností také bylo, že pamětníkův otec vzbuzoval obavy, že brzy přeroste místní sedláky. Úvaha žhářů směřovala k tomu, že když nebude mít kam složit úrodu, bude nucen vstoupit do JZD. Jan Kůs se však odmítl vzdát a začal stavět stodolu novou, což opět vystupňovalo značnou nevoli u místních straníků a členů představenstva JZD.

V roce 1952 jim družstevníci vzali zhruba pět hektarů pozemků a vnutili jim jiné, daleko u lesa. „Šlo o nekvalitní, znehodnocené pozemky, zhruba jen 3,5 hektaru zamokřené půdy se zbytky vyhořelého ovčína. Nechtělo je JZD ani původní majitel, ale nám byla i tahle země dobrá,“ vzpomíná Josef Kůs. Bylo mu čtrnáct let, když se s otcem pustil do práce a pozemek spolu další dlouhé roky rekultivovali. Vytvořili z něj louku, která dávala krmení pro státní býky a kozly a kam také jezdili chovatelé z širokého okolí zvířata připouštět. O tento pozemek se museli starat, i kdyby nechtěli, jinak jim hrozilo trestní stíhání za sabotáž pětiletého hospodářského plánu. Socialismus přece museli budovat všichni.

Dřeli jsme jako koně, ale nevydělali jsme ani korunu

Kvůli politice, jejímž cílem byla likvidace soukromníků, je už ale nedokázalo uživit ani sedm hektarů pronajaté ornice a 3,5 hektaru zrekultivované louky, kterou dostali jako náhradu za vlastní půdu. „Táta si myslel, že když si půdu pronajmeme, víc vyděláme, ale byla to nesmírná dřina a peníze žádný. Přesto nám to bylo pořád vzácnější než vstoupit do JZD. Tím bychom jim půdu, kterou si proti naší vůli vzali, de facto věnovali, a to jsme nechtěli. Jenže nám stále zvyšovali laťku. Když už nám za metrák pytlovaných brambor dali osmnáct až dvacet korun, za metrák pšenice šedesát korun, za vajíčko třicet dva halířů a za litr mléka šedesát halířů, nedalo se z toho vyžít,“ vzpomíná Josef Kůs.

Situace se stala neúnosnou, a tak se pamětníkův otec v roce 1957 podvolil a navrhl svému synovi, ať do JZD vstoupí, pokud chce. Sám do družstva nechtěl za žádnou cenu. JZD však stálo hlavně o vlastníka půdy a tím byl otec. Janu Kůsovi tedy nezbylo než do JZD vstoupit a pole, která si předtím JZD zabralo, družstvu oficiálně věnovat.

Do lágru na převýchovu

Pamětníka, jakožto syna „zrádce dělnické třídy“, který odmítl jít k volbám, odvedli v tom samém roce na vojnu k PTP (Pomocný technický prapor) do Komárna na Slovensko. „To nebyla vojna, ale lágr a tam jsem poznal, jak chutná lidské ponížení a utrpení mezi cizími lidmi, se kterými jsem si nerozuměl. Nejhorší chvíle ale byla, když za mnou přijel táta a plakal, že ho chtějí zavřít.“ Josef Kůs vysvětluje, že ve vězení na Borech byl jeho otec v roce 1958 zhruba půl roku za to, že přerazil nohu mysliveckému psovi v obavě, že zamorduje králíky, když vběhl k nim dvorek. Byli s otcem přesvědčeni, že z toho komunisté udělali proces, protože Kůsovi byli ve vesnici trnem v oku. „Táta o tom vězení nikdy nemluvil, ale pustili ho, když tam onemocněl. Po návratu už nebyl jako dřív – štíhlý a při síle. Nevím, co tam s ním udělali. Trpěl rozedmou plic a zánětem mozkových blan, byl celý oteklý a hrozně apatický; už jen přežíval,“ vzpomíná Josef Kůs na trpký konec svého otce, který zemřel v pouhých osmapadesáti letech v roce 1965.

Když se v roce 1959 pamětník vrátil z Komárna, našel doma nemocného otce. Jejich pět a půl hektaru polí už tehdy obdělávalo JZD. Nadále se ale museli starat o pozemek, který jim družstvo v roce 1952 vnutilo a jenž vlastní prací zkultivovali. „Nejen že JZD hospodařilo na našich polích, ale družstevníci poničili i naše stroje, protože k nim neměli vztah,“ vzpomíná na těžké chvíle po návratu z vojny Josef Kůs.

Měl na vybranou: buď odejít z vesnice do města a živit se jinak než zemědělstvím, nebo zůstat na vesnici, za cenu, že vstoupí do družstva. Z rodné hroudy nakonec odejít nedokázal kvůli otci, i proto, že jeho vztah k vesnici byl příliš silný. Nezbylo mu než se stát zaměstnancem v JZD. „Tehdy nebylo možné dělat něco jiného, když si na úřadě usmysleli, že mě v JZD potřebují. Člověk nebyl svobodný a začátky v JZD byly hodně těžké. Pracovali jsme denně jen za deset až patnáct korun,“ vzpomíná Josef Kůs, který v družstvu usedl do traktoru a pracoval i na nočních šichtách, aby si vydělal. S traktorem jezdil deset let, než se při práci zranil a dostal částečný invalidní důchod.

Někteří družstevníci si byli „rovnější“

Během několika let působení v JZD Josef Kůs zjistil, že se ve vesnici družstevníkům měřilo dvojím metrem. „Když se začalo dařit lépe, páni vedoucí si mohli dovolit stavět a měli pomalu všechno zadarmo,“ říká s trpkostí v hlase. V polovině sedmdesátých let už měl rodinu se třemi dětmi, a proto se s manželkou rozhodli, že si také přestaví svou chalupu, která do té doby měla jen dvě obytné místnosti. Ale ani to se neobešlo bez problémů. „Po deseti letech práce v JZD měl zaměstnanec právo na bezúročnou půjčku od výrobní zemědělské správy. My měli tehdy nárok na pětapadesát tisíc. Ale když jsem účetnímu přinesl žádost, choval se povýšeně a arogantně a v podstatě se mi vysmál. Finanční pomoci jsme se dočkali až za dva roky a ještě nám dali o deset tisíc méně, což tehdy bylo hodně peněz, které když chyběly, bylo vše komplikovanější. Dům jsme s manželkou nakonec přestavěli. Nadřeli jsme se na něm ve dne, v noci.“

V roce 1977, právě když přestavovali dům, se ale JZD rozhodlo, že půdu u lesa pod ovčínem, kterou dostali v roce 1952 do užívání místo vlastních, družstvem zabraných pozemků, musí Kůsovi vrátit. „Byl to šok. Neměli na to právo. Družstvo si ale půdu, kterou jsme vlastníma rukama celé roky kultivovali, vzalo zpátky, aniž nám dalo jakoukoli náhradu. Do té doby jsme na ní vykrmovali státní býky, abychom si přivydělali a mohli splatit dluh za hrubou stavbu,“ vysvětluje pamětník.

Satisfakce se nedočkal

Následovaly vleklé a nepříjemné soudní tahanice, v nichž si Josef Kůs připadal jako štvaná zvěř. Spor o pozemek, který družstvo získalo vyděračskými praktikami, ale neskončil ani po revoluci 1989. Právě k demokratickému soudu upínal pamětník naději, že se dočká spravedlnosti a pozemky budou jeho rodině vráceny nebo dostane odškodnění. To se však podle jeho slov nestalo.

Kruté zklamání ze špatných vztahů mezi lidmi na vesnici, ovlivňovanými cynickým prospěchářstvím a stranickým kariérismem, pocity křivdy a bezpráví, které vyústily v soudní spory, a opakovaná frustrace, že ani soudy nedokázaly rozklíčovat problém Josefa Kůse tak, aby mu daly za pravdu, pošramotily jeho psychické zdraví. Trpí depresemi a v dobách nejtěžších, kdy mu psychická trýzeň nedala spát, chodil po nocích krajinou s provazem v kapse. Od myšlenek na dobrovolný odchod ze světa mu pomohla víra, že vyšší spravedlnost si viníky najde sama.

Dodnes je pro něj nepochopitelné, co dokáže člověk ze závisti, nenávisti a msty druhému udělat. Netají se tím, že ztratil důvěru v lidi a uzavřel se do sebe, ale zároveň jedním dechem dodává, že bez důvěry se nedá žít. „Člověk musí někomu věřit. Najdou se i slušní lidé, ale je jich málo.“

Josef Kůs se svou manželkou vychovali tři děti a dodnes žijí v Netunicích.