Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Kurach (* 1917  †︎ 2015)

Slavnostní konec války jsem prospal

  • narozen 23.6.1917 v obci Závadka na Podkarpatské rusi

  • mládí strávil na Podkarpatské Rusi

  • po maďarském záboru se rozhodl emigrovat

  • byl zadržen sovětskou stráží a odsouzen na pět let

  • v sibiřských gulazích pracoval nejdříve v dole, později na těžbě dřeva

  • byl propuštěn v souvislosti s formováním Svobodovy armády

  • dne 25.2.1943 vstoupil v Buzuluku do československých jednotek

  • sloužil u protiletadlového dělostřelectva

  • na samém sklonku války byl zraněn střepinou

  • po válce se usadil v Čechách

  • zemřel 28. října 2015

Michal Kurach pochází z Podkarpatské Rusi. Zažil maďarský zábor Podkarpatské Rusi v roce 1939. Maďaři tehdy začali dělat nábor do armády. Michal Kurach se spolu s dalšími šesti vrstevníky v červnu 1940 rozhodl přejít hranice do Ruska. Hned po přechodu hranice byli zadrženi ruskou stráží. Strávili týden zavření v ukrajinském městě Stryj a následně šest týdnů ve městě Schorov. „K jídlu bylo půl chleba na den, voda nebyla žádná. Spali jsme v kurnících v tom, co jsme měli na sobě.“ Potom byli odvezeni do Charkova, kde jich bylo 25 v jedné místnosti. „Když se chtěl někdo obrátit, tak museli všichni. Nebylo mezi námi žádné místo.“ V Charkově strávili týden, další zastávkou byl Berdyčiv. Tam byli spolu s Poláky umístěni do věznice, kde strávili dalších šest týdnů. Následně cestovali do Novochoperska (město již v Rusku), kde zůstali až do silvestra 1940. Tam proběhl soud za nelegální překročení hranice a Michal Kurach byl odsouzen na pět let. Po měsíci cesty vlakem dorazil na Pečoru na Sibiři.

 

Pracoval na stavbě, dělal výkopy do dva metry zmrzlé země. Poté byl umístěn do ropného dolu. „Sjížděli jsme asi 800 metrů dolů, tam jsme pracovali na zpevnění dolu, aby se nezhroutil.“ Tam strávil půl roku, pak byl převezen do jiného lágru, kde kácel stromy. „Kdo splnil normu čtyř kubíků dřeva, dostal 700 gramů chleba, kdo ne, dostal 30 deka. Ráno byla k snídani polívka, což byla voda a rybí tuk. Potom se v šest šlo do práce, vrátili jsme se až v sedm večer – celý den bez jídla, bez ničeho.“ V létě 1942 vážil 45 kilo. Přesunuli jej proto na čas do jiného tábora, kde mohl chodit do lesa sbírat houby a borůvky. Po návratu zpět dostal koně a s ním svážel dřevo na hromadu. V gulagu zůstal do ledna 1943, kdy se začala formovat Svobodova armáda. Michal Kurach byl odvezen nejdříve do sběrného tábora a později do Buzuluku. Tam se nejdříve týden léčil se svrabem, poté byl přidělen k páté rotě a prošel vojenským výcvikem. V květnu byl převezen do Novochoperska, kde se rozhodlo o jeho přidělení k protiletadlovému dělostřelectvu. „V srpnu se začalo vypravovat na frontu. První jela pěchota, pak dělostřelectvo. Pěchota měla smůlu – nacisti zničili vlak a více než polovina jich zahynula.“ On sám se šťastně dostal do Kyjeva, kde v tu dobu začínala fronta. Kvůli německým leteckým náletům museli být dělostřelci ve stálé pohotovosti.

 

Na Štědrý večer byla zahájena velká ofenziva – fronta se pomalu posouvala a spolu s ní postupoval i pan Kurach. Jeho rota někdy chránila štáb, jindy zas dělostřelectvo proti náletům. Vzpomíná na krvavé boje u Rudy, kde město střídavě zabírali Rusové a Němci. Po čtrnáctidenním odpočinku se pokračovalo na Bílou Cerkev. Němci měli tanky, zatímco svobodovci jen pěchotu a kulomety. „V další bitvě na nás Němci dělali plošné nálety. Tam také mnoho lidí padlo, trvalo to tři dny, než se fronta posunula dopředu.“ Poté se Michal Kurach dostal na Volyň, kde zrovna probíhala mobilizace volyňských Čechů – tam zůstal až do konce léta 1944 a podílel se na jejich výcviku. Dalším cílem byla Dukla. „Dostali jsme se tam do nějakých vesnic – bylo ráno a mlha. Pak se mlha zvedla a kolem dokola byli Němci. Začali pálit, byla tam spousta mrtvých a raněných a trvalo několik dní, než jsme se zase pohnuli dopředu.“ Postupoval přes Prešov, Liptovský Mikuláš, kde Němci zajali 360 Čechů, a Žilinu až na Moravu. „Na Moravě nás uložili do postele do peřin. To bylo poprvé od doby, co jsme odešli z domova.“

 

Sedmého května 1945 byl v Holešově vystaven bílý prapor. Avšak na civilisty, kteří se šli podívat, jestli se Němci skutečně vzdali, byla spuštěna palba. Rota Michala Kuracha proto začala Němce ostřelovat z děla a kulometu, aby se civilisté mohli stáhnout. Při německé protipalbě byl raněn – byl zasažen malou střepinou do hlavy. Po ošetření byl umístěn do bytu. Když ráno vstal, dozvěděl se, že je konec války. Dostal se až do Prahy, kde pak proběhlo slavnostní defilé před prezidentem. Když se dozvěděl, že Podkarpatskou Rus obsadili Rusové, rozhodl se už zůstat v Čechách. Domů se však alespoň jel na dva týdny podívat – ovšem bez jistoty, že jej vůbec pustí zpět.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Jungwirth)