Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Kulka (* 1948)

To je ta paradoxní záležitost: vždycky je daleko víc teroru, když se jedná o míru

  • narodil se 18. září 1948

  • 1948 se bratr Otto přestěhoval do Izraele

  • 1963 s rodinou navštívil příbuzné v Izraeli

  • 1967 maturoval na Gymnázium Nad Štolou; ve stejném roce cestoval s přáteli na léto do USA

  • 1967–1968 studoval filozofii a politickou ekonomii na FF UK

  • srpen 1968 trávil na brigádě v izraelském kibucu

  • 1968–1972 studoval na London School of Economics

  • 1972–1995 žil v Izraeli, pracoval jako reportér Rádia Svobodná Evropa, vystudoval filozofii a přednášel ji v Jeruzalémě, později estetiku v Tel Avivu

  • absolvoval tříměsíční vojenský výcvik v izraelské armádě

  • 1991–2004 redaktorem týdeníku Respekt

  • 1996 se natrvalo přestěhoval zpět do ČR

  • žije v Praze, přednáší na FF UK

Tomáš Kulka se narodil 18. září 1948 v tehdejší gottwaldovské, dnes zlínské, porodnici. S rodinou žili v padesát kilometrů vzdáleném Novém Hrozenkově. Maminka Olga pracovala jako učitelka, otec Erich spravoval pilu, která patřila jeho staršímu synovi. Tomášovy rodiče dala dohromady tragickými okolnostmi válka. Poté co tatínek přežil se synem Ottou pobyt v Osvětimi, čekal je pochod smrti, ze kterého se zachránili útěkem díky pomoci lidí zvenčí. Jeho první žena se ale z koncentračního tábora nevrátila. První manžel Tomášovy maminky, bratr zemřelé Erichovy ženy, svého švagra prosil, aby se o jeho rodinu postaral. Sám zemřel v jednom z koncentračních táborů na tyfus. Po válce se tak utvořila nová rodina, Erich se s Olgou oženil, a protože první životní partneři Tomášových rodičů byli sourozenci, vzal si také příjmení Kulka. Společně pak vychovávali děti z obou manželství a narodil se jim Tomáš.

Když byly Tomášovi dva roky, rodina se přestěhovala do Prahy. Otec se živil jako technický úředník, po večerech pak sepisoval se svým přítelem a spoluvězněm Otou Krausem svědectví o osvětimském pekle, lidech, kteří jím prošli, a obětech, které se odsud nevrátily. Vznikla kniha Továrna na smrt, jež poprvé vyšla rok po válce a stala se tak první a na dlouho jedinou svého druhu. Oba autoři v ní popisují čas v Osvětimi a Birkenau, vykreslují každodenní situace, místa, kam se jako zámečníci dostali. Plánovali útěk, protože po hrůzách, jichž se denně stávali svědky, nevěřili, že přežijí. Přežili a přinesli svědectví, ve kterém mimo jiné píší: „V žádném koncentračním táboře neodhalili nacisté své úmysly tak jako v Birkenau. Tam vyvrcholilo soustavné ničení národů, prováděné s příkladně nacistickou důkladností.“[1]

Tomáš si pamatuje, jak k nim domů chodilo mnoho lidí, se kterými tatínek zaznamenával jejich příběhy, a v rodině se traduje historka, kdy se Tomáš rodičů ptal, proč nějaký pán nemá na předloktí vytetované číslo, protože to jako chlapec považoval za běžnou životní výbavu dospělých. Na tyto návštěvy u nich doma má Tomáš hezké vzpomínky; šlo o vřelá a radostná setkání přátel. Tíživé minulosti byl ušetřen. Otec u jedné knihy nezůstal a zasvětil celý svůj život záchraně památky i svědectví o hrůzách, kterých je lidstvo schopné. Později psal také o aktivním židovském odporu v armádách a v Izraeli, kam v důsledku sovětské invaze v roce 1968 emigroval, založil Světové sdružení přeživších Osvětim.

Tíhu války ani let padesátých nepocítil, život mu změnil osmašedesátý

Rodina bydlela u smaltovny v pražských Holešovicích, kam chodil Tomáš do školy. Kromě tamní indoktrinace, kdy jim paní učitelka líčila výhody zakládání jednotných zemědělských družstev, aby pak mohl šokovat své hrozenkovské příbuzenstvo, si těžké časy 50. let neuvědomoval. Rodina nábožensky nežila, ale pravidelně se s otcem vypravovali pěšky na Jom kipur do synagogy. Jako syn nestraníků buržoazního původu to měl těžké hlavně o deset let starší bratr Dan, který musel po základní škole nejdříve na učiliště do Kladna. Až poté vystudoval sochařství na UMPRUM. Nejstarší Otto se v roce 1949 legálně vystěhoval do Izraele a stal se historikem. Tehdy malého Tomáše si získal při své návštěvě Československa v roce 1955 hlavně tím, že uměl chodit po rukou. O osm let později jela rodina na Ottovo pozvání do Izraele, kam je tehdejší režim překvapivě pustil. Tomáš z otcova podnětu o cestě napsal dva články a setkal se tak v patnácti letech s první cenzurou: článek popisující fungování kibuců nesměl, jak mu bylo řečeno, vyjít proto, že „takový socialismus může být jenom v SSSR“.

Do Izraele se Tomáš vrátil v létě 1968 už jako student pražské filozofické fakulty, kam ho přijali na obor filozofie a politická ekonomie. Brigáda v kibucu s kamarády měla být příjemným letním zpestřením, které ovšem zásadně změnila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tomáš se chtěl domů vrátit, ale rodiče, kteří v reakci na invazi sami vyrazili na cestu do Izraele, ho přiměli souhlasit, že s tím alespoň rok počká.

Po kibucu popperiánem a zpět do Izraele

Hebrejsky neuměl, rozhodl se využít znalost angličtiny i otevřenost britských univerzit vůči studentům z okupované země a odcestoval ke svému strýci do Londýna. Přijali ho ke studiu filozofie a ekonomie na London School of Economics. Zásadní pro něj bylo setkání s filozofem již tehdy zvučného jména Karlem Popperem, který mu věnoval své vydané práce. Na Tomáše měl ještě značný vliv Imre Lakatos, který aplikoval Popperovy myšlenky na filozofii matematiky. Naopak ekonomie ho přestala bavit, a jak říká, absolvoval ji jenom zázrakem.

V Anglii se Tomáš potkal se svou budoucí ženou. Paradoxem jejich vztahu je, že šlo o manželství, které nebylo nikdy legálně uzavřeno, přesto bylo třikrát rozvedeno. S Evou žili rok v Londýně, odkud v roce 1972 odjeli do Izraele. Bratr Otto a Evina sestra jim pomohli se v Jeruzalémě začlenit. Tomáš se pustil do čtyřměsíčního intenzivního studia hebrejštiny, aby mohl nastoupit na univerzitu, kam ho přijali ke studiu filozofie. Své práce a konzultace mohl mít ale až do doktorátu v angličtině. Navzdory tomu, že se psát a číst téměř nenaučil, hebrejsky plynně přednášel téměř po celý čas, kdy v Izraeli žil. Zároveň již od příjezdu pracoval jako zpravodaj československé redakce Rádia Svobodná Evropa (RSE), kam přispíval pod jménem svého otce Ericha, po němž práci převzal.

Vztah k vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu

Když se Tomáš v roce 1972 přistěhoval do Jeruzaléma, měl za sebou nedávno plnoletý izraelský stát ještě v čerstvé paměti šestidenní a opotřebovávací válku, které skončily ztrátami na obou stranách, vždy většími na té arabské. Konfliktem, který už zažil na vlastní kůži, a to i v roli zpravodaje RSE, se stala jomkipurská válka, která vypukla na Den smíření, největšího židovský svátek, 6. října 1973. Ten den nejezdila doprava ani nevysílal rozhlas, výzvy k mobilizaci se k lidem dostávaly déle a zprostředkovaně. Útočícímu Egyptu se tak podařilo plánovaný vpád do posledních chvil tajit. Jak říká Tomáš, který v následujících dnech obíhal tiskovky a telefonoval reportáže do rádia, Izrael na válku nebyl vůbec připraven, neměl zbraně a konflikt pro něj znamenal velký šok. Izraelská strana se snažila bránit panice a tvrdila, že má situaci pod kontrolou: „Dalo by se říct, že izraelský rozhlas dost kecal. Neinformoval o tom, jak ta situace skutečně vypadá. Retrospektivně bych řekl, že dobře dělal, protože ono to na začátku vypadalo opravdu hrozivě. Docela výstižný byl tehdejší vtip, že Arabové se naučili bojovat a Izraelci vysílat.“

Tomášova skepse vůči uzavření míru mezi oběma stranami vychází z faktu, že většina současných izraelských věřících se hlásí k pravici, a nechce se tudíž vzdát nabytých území. Obsazená území jsou dále osidlována a je neskrývanou vládní politikou si tato území udržet.

„Celý pojem levice a pravice v Izraeli je trochu jiný. Hlavní důraz se klade na politiku vůči Arabům. Levice se neustále snaží o mír, což už je dnes velmi těžké, zatímco pravice chce území. Jde de facto o plíživou anexi. Osad už je tam tolik, přes půl milionu osadníků, že už si těžko dovedu představit, jak je tam odtud budou vyhánět.“

Poté co Izrael podepsal s Egyptem mírovou smlouvu, ale nepřestával zakládat nové osady, vzniklo izraelské hnutí Shalom Aschav (Mír nyní). Důsledně upozorňovalo na nutnost izraelské strany postupovat některá území Palestincům, aby mohl mír skutečně nastat. Tomáš se účastnil jejich demonstrací. Při jedné z nich, která následovala mírové dohody v Oslu, byl ortodoxním Židem zavražděn ministerský předseda Jicchak Rabin. Tím došlo k zásadnímu zlomu v započatém mírovém procesu, který v historii tohoto konfliktu poprvé přinesl uznání práva Izraele na existenci ze strany Organizace pro osvobození Palestiny a naopak uznal její právo být legitimním zástupcem palestinského lidu v čele s Jásirem Arafatem. Vládu i s předchozími smlouvami převzal Benjamin Netanjahu, nicméně dohody „mírně sabotoval“ a navíc mu byla připisována nepřímá odpovědnost za smrt Rabina. Protože však nedošlo k předčasným volbám a následoval téměř rok, ve kterém zesílil terorismus, pravice díky strachu obyvatel posílila a volby těsnou většinou vyhrála. Pomyslnou tečkou za snahami o mír se stal summit v Camp Davidu v roce 2000.

Po sametové revoluci

V pád komunismu v Československu Tomáš nevěřil, ale situaci na konci 80. let sledoval. Po listopadu v roce 1989 odjel do Prahy, jakmile nastaly v Izraeli univerzitní prázdniny. Poté co Václav Havel v roli prezidenta apeloval na obnovení diplomatických styků, Tomáš zprostředkoval návštěvu izraelského premiéra Šimona Perese v Československu. „Když se vrátil, pozval mě a tátu jedno odpoledne na čaj a vyprávěl, jak to tu bylo úžasné.“ Tomáš měl v roce 1990 úvodní řeč při předávání čestného doktorátu filozofie Václavu Havlovi, který mu udělila Hebrejská univerzita v Jeruzalémě z Tomášova podnětu.

Od ledna 1991 začal pracovat jako dopisovatel pro týdeník Respekt, ve svých článcích se věnoval převážně situaci a životu v Izraeli. Do Čech se vracel každý rok, v roce 1994 strávil v Praze sabatikl. Působil na Středoevropské univerzitě, kam jezdila přednášet řada význačných filozofů a jejíž přesun do Budapešti považuje za promarněnou možnost mít v České republice jedno z center vzdělanosti. Dodnes učí na katedře estetiky Filozofické fakulty UK.

„Ten první návrat byl naprosto úžasný. S kamarády jako bychom si povídali předevčírem a teď jsme si povídali dál. Měl jsem tu hodně přátel ze střední školy a z jednoho roku, kdy jsem studoval na filozofické fakultě, a díky své práci jsem se dostal do společnosti kolem Respektu, což byla strašně fajn parta.“

Svého návratu do České republiky Tomáš nelituje, ačkoli i tady je překvapený z politického vývoje a atmosféry mezi lidmi. Když před jedenácti lety naposledy navštívil Jeruzalém, nepoznával ho. Většina jeho přátel se z něj odstěhovala do Tel Avivu nebo úplně jinam, svobodný duch v místech, kde se dřív scházela jeruzalémská bohéma, ustoupil ortodoxnímu pojetí života i politiky. „Izraelská vláda a její politika uzavírá dveře k budoucí dohodě. Palestinci Izraelcům už nevěří, že to s palestinským státem mysleli vážně. Je to jako bychom začali jednat, jak si rozdělíme pizzu, a já jsem se mezi tím tou pizzou ládoval. On už totiž skoro nikdo na ty dva státy nevěří. A to je katastrofa.“

[1] http://tovarnanasmrt.wz.cz/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Helena Pěchoučková)