Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Kulík (* 1927)

Co je dobré pro svobodu jednotlivce, je dobré pro svobodu kolektivu

  • narozen 8. února 1927 v Praze-Holešovicích

  • v dětství rodina repatriovala na Ukrajinu, po rozvodu rodičů návrat do Československa

  • totálně nasazen u firmy Hejduk a Faix

  • 1948–1952 – ČVUT, Vysoká škola věd hospodářských

  • rozmnožoval letáky s překlady zahraničních článků

  • 1952 – zatčen StB

  • 1953 – odsouzen na šest měsíců (pracovní tábor u Kladna, práce na Dole Fierlinger)

  • od září 1953 pracoval u Čs. státního filmu, studio Barrandov

  • v roce 1961 propuštěn pro „pohrdání dělnickou třídou“

  • 1961–1962 – pomocný dělník, vazač, jeřábník

  • duben 1962–1969 – Filmové studio Barrandov

  • 1969–1987 – režisér v Československé televizi

  • 1. září 1987 jmenován docentem pro obor filmová a tel. dokument. tvorba

  • v listopadu 1989 spoluzakladatelem OF

  • 1992 – odchod do důchodu

Režisér Tomáš Kulík pamatuje všechny naše prezidenty, nástupy totalitních režimů i pokusy o opětovné nastolení demokracie. Poznal mnoho zajímavých osobností ze světa kultury i politiky a díky své práci měl možnost být v jejich blízkosti. Za všechny jmenujme prvního českého prezidenta Václava Havla, o kterém říká: „Byla to láska na první pohled.“ 

Příchod na svět do rodiny carského kadeta

Tomáš Kulík se narodil 8. února 1927 do ukrajinsko-české rodiny. Jeho otec byl Nikolaj Kulík, narozený roku 1902 v ukrajinské Černjatině, syn Fomy Kulíka, řídícího učitele, a Pelagie Vasiljevové. Byl kadetem carské armády a bojoval až do roku 1917 u bělogvardějců proti bolševikům. Po ústupu na západ se dostal jako emigrant do tehdejšího Československa. Prezident Masaryk se v té době zasadil o to, aby ukrajinští studenti mohli dokončit svá předchozí studia na vysokých školách v ČSR. Nikolaj tak mohl studovat na Vysoké zemědělské škole v Poděbradech. V té době se seznámil se svou budoucí ženou Viktorií neboli Vítězslavou, která hrála v poděbradském divadle. Maminka, povoláním herečka, se jmenovala Viktorie, rozená Kuchtová, a narodila se v roce 1896. Své herecké angažmá měla v Lidovém divadle Uranie. Svatba rodičů se konala v Praze v březnu 1924 a v roce 1927 se rodina odstěhovala z Poděbrad do Prahy. Otec dokončil studium, ale nenalezl práci. Maminka měla také problém najít uplatnění ve svém hereckém oboru. Stalin v Rusku vyhlásil amnestii pro všechny emigranty, že se mohou beztrestně vrátit a všichni dostanou odpovídající práci.

Ukrajinská epizoda

Otec Nikolaj se tedy rozhodl pro návrat a odjel za svými rodiči. Pozval také svoji manželku, která za ním s malým Tomášem odjela. Chlapci bylo tehdy asi dva a půl roku. Dědeček se jmenoval Foma. Jednou si v obchodě koupil krabičku s kakaem a po jejím otevření zjistil, že je poloprázdná. Stěžovat si nahlas, že socialistický stát okrádá občany, bylo stejné jako podepsat si rozsudek smrti. Za tři dny pro něho přišli příslušníci tajné policie, tzv. Čeky (Črezvyčajnaja komissija), za tři měsíce přišla zpráva, že byl poslán na Sibiř, a za necelý rok zpráva, že na něho spadl strom a že svým zraněním podlehl. Takto v tehdejším bolševickém Rusku končila řada nespokojenců. Rodiče se brzy rozvedli. Ukrajinu v té době sužoval nedostatek jídla a vůbec všeho. „Chuť kombinace melounu a chleba s máslem mám dodnes na jazyku, byla to skoro každodenní večeře.“ Tomáši Kulíkovi byly čtyři roky, když se s ním maminka vrátila do Československa. Později mu o životě v Sovětském svazu vyprávěla a vytvořila tak základy jeho protikomunistických postojů. „To mně vlastně zůstalo až do dnešních dnů,“ říká pamětník.

Léta v době druhé světové války a nucené nasazení

Po absolvování obecné a měšťanské školy se Tomáš Kulík intenzivně učil němčinu a pracoval v továrně Křižík v pražských Holešovicích, kde se vyráběly zapalovače. Setkal se se zraněnými německými vojáky, kteří zde pracovali jako rekonvalescenti. Přinášel jim materiál, hovořil s nimi a tím se zdokonalil v německém jazyce, což mu velice pomohlo při druhém pokusu o složení zkoušky na obchodní akademii, kam se napoprvé nedostal. Na škole však studoval pouze jeden rok, protože byl nuceně nasazen na práci ve vysočanské továrně HEFA (Hejduk a Faix), která stojí dodnes. Tehdy se v ní vyráběly vstřikovací pumpy do letadel.

Praha byla v té době bombardována a Tomáš Kulík měl v továrně HEFA nedělní službu v útvaru protiletecké obrany. Letadla se blížila, s jedním chlapcem proto vyběhli do ulice před fabrikou a dívali se na blížící se letecké svazy. Začaly padat bomby a sousední Kolbenka dostala přímý zásah. Utíkal se rychle schovat do krytu ve sklepě. „Tam se pamatuji na hrozný výbuch, který mne hodil asi z dvanácti schodů dolů. Dál si nic nepamatuji, probudil jsem se až na cestě do německé nemocnice na Bulovce.“ Následky výbuchu si pamětník nese dodnes. Na jedno ucho neslyší vůbec a na druhé velmi špatně.

Sovětský voják s dámským kolem

Jeho maminka se paradoxně obávala konce války a blížící se Rudé armády. Nepochybovala o tom, že se u nás tehdejší Svaz sovětských socialistických republik pokusí nastolit režim, který si pamatovala ze svého pobytu na Ukrajině. Na samém konci války v květnu 1945 se Tomáš Kulík účastnil osvobozování holešovického přístavu. Byla tam německá posádka a ubytovna řadových vojáků Wehrmachtu. „Když jsme se přískoky plížili k jejich ubytovně, nemohli jsme tušit, že tam na nás už netrpělivě čekají s rukama nad hlavou, také oni uvítali konec války.“

Spolu s ostatními pamětník stavěl barikády a účastnil se hlídkování na Libeňském mostě, kde byly hlídky umístěny jen pro všechny případy. „Nic tam nehrozilo, bránit bychom se mohli stejně pouze klacky.“

„Svého“ prvního sovětského vojáka uviděl v ulici Štítného (dnes U Uranie) směrem od Masarykovy školy. „Byl ověšen granáty, na rameni měl kalašnikov a vedl nové dámské kolo. Zajímalo mne, zda na něm přijel od Berlína, ale to jsem se nedozvěděl...“

Marshallův plán je plánem maršála Stalina

Po skončení války pamětník složil rozdílové zkoušky na vinohradskou obchodní akademii a začal studovat ve druhém ročníku. Studium dokončil v roce 1948. Studenti vstupovali do různých politických stran a Tomáš Kulík, který neměl o politice „ani páru“, se rozhodl pro sociální demokracii. „Bylo to z důvodu, že v názvu měli slovo demokracie. To bylo pro mne velice významné.“ Strana se však začala štěpit a pamětník se hlásil ke křídlu ministra Mayera a Laušmana, které se nechtělo sbližovat s komunisty. „Když Klement Gottwald vyhlásil v únoru 1948 výstražnou stávku, šli jsme s kamarády před školu odklízet sníh, abychom pracovali. Měli jsme vnitřní pocit, že se toho neúčastníme. Na škole začali rozhodovat komunističtí profesoři a také spolužáci, členové komunistické strany.“

Další studium bylo pamětníkovi povoleno snad pro jeho „dělnický původ“ (maminka v té době skutečně pracovala ve fabrice) a mohl studovat na Vysoké škole věd hospodářských, ačkoliv se hlásil na Vysokou školu obchodní. Navíc při zkouškách nešlo o znalosti a vědomosti z předchozího studia, ale byl kladen důraz na znalosti z denního tisku, na jména členů vlády a podobně. „Našli se i tací, kteří na otázku, co je to Marshallův plán, odpovídali, že se jedná o plán maršála Stalina, nebo na otázku, co je lužické hnutí, odpověděl někdo, že se jedná o hnutí připojení Lužice k Československu.“

Seznámení se Zdenou Jakešovou

Při studiu se pamětník seznámil s půvabnou a navíc chytrou studentkou Zdenou Jakešovou, která pracovala brigádnicky v ČTK. Měla možnost dostat se ke zprávám z celého svobodného světa. Vznikla skupina mladých, kteří uveřejňovali a tiskli převzaté zprávy, které by se do komunisty ovládaného tisku nedostaly. Zdena články překládala do češtiny, psala je na stroji na tzv. ormigový papír. „Pomáhali jsme si bez rozmnožovacího stroje primitivním způsobem: psacím strojem popsaný ormigový papír jsem navlhčil s pomocí vaty lihem a potom na něj přikládal jednotlivé kusy čistého papíru. Tímto způsobem bylo možno udělat maximálně 20–25 letáků. Pak se musel napsat nový ‚ormig‘ a celý proces se opakoval.“  

Když zbylo pod článkem místo, pamětník na list přidal svůj článek, vycházející z jeho znalostí obchodu a ekonomie, nebo nakreslil nějaký obrázek. Věděl, že se tímto způsobem nevyvolá celonárodní povstání proti komunistům, ale skupina chtěla pravdivě poučit alespoň malou část našich občanů o událostech doma i ve světě. „Za hrdiny jsme se rozhodně nepovažovali. Věděli jsme sice z mnoha politických procesů, co komunisté umějí, ale StB, tu ‚údernou pěst předvoje dělnické třídy‘, jsme okázale podceňovali. Vůbec nás nenapadlo, že by nás mohl někdo ‚odhalit‘.“  

Koncem roku 1951 měla skupina tří studentů snahu se rozrůst a napojit se na další skupiny, které podobně aktivně vystupovaly proti režimu. Do telefonních seznamů v telefonních budkách Tomáš Kulík s ostatními vždy vložil dva nebo tři letáky a takto obcházel Prahu. Letáky vhazovali i lidem do poštovních schránek. Na jedno roznesení to bylo šedesát až osmdesát letáků. Takto se jich po Praze podařilo roznést několik stovek. „Estébáci neměli jediný leták, což mne potěšilo. Nenašel se nikdo, kdo by jim leták dodal.“

Začalo být „chorošo“

Začátkem roku 1952 se začal Tomáš Kulík připravovat na státnice a s ostatními se dohodl, že distribuci letáků přeruší. Koncem června 1952 složil zkoušky a 1. července se zasnoubil s Vlastičkou, dodnes jeho ženou. Po dokončení školy dostal umístěnku na zaměstnání jako referent u Čsl. plavby labsko-oderské v Praze. Bylo 10. července 1952, krátce po návratu domů. U dveří zazvonili čtyři chlapi, kteří vrazili dovnitř a spustili: „Vydejte nám všechny zbraně a protistátní materiály, které přechováváte!“ Následovala domovní prohlídka a zabavení velkého množství knih. Došlo i ke komické situaci, kdy objevili texty, které měl pamětník rozmnožené ke státnicím a jež byly v angličtině. Vítězoslavně mu těmito papíry mávali před očima se slovy: „Tohleto vám zlomí vaz! Jeden neustále řval chorošo, chorošo. Tak jsem na něho promluvil rusky, ale on dál neuměl ani slovo.“

Při domovní prohlídce našli estébáci ukryté pistole, které byly původně v držení jeho strýce. Ten když umíral v nemocnici na Karlově náměstí, požádal pamětníka, aby je u sebe schoval. Měl totiž malého syna a nechtěl, aby je doma objevil a aby se stala nějaká tragédie. Sebrali mu také psací stroj a vojenskou přilbu, kterou měl jako památku od amerických vojáků na osvobození v roce 1945.

Padesát dřepů v Bartolomějské 7

Odvezli ho do Bartolomějské a zavřeli do místnosti o rozměrech 3 x 2 metry, kde byli celkem tři zadržení. Místo záchodu byla díra v zemi a nad ní vodovod. Mohlo se pouze stát nebo chodit. „Nesměli jsme si celý den sednout, museli jsme být vestoje.“ Tomáš Kulík byl po prodělané infekční žloutence, a tak žádal, zda by vyšetřování nemohlo probíhat na svobodě, a též o dietu. Vězeňský lékař se mu ale vysmál se slovy: „Tady budete mít, pane, dietu!“ Měl pravdu, neboť někdy byla k večeři jedna shnilá brambora.

První výslechy začaly až po více než týdnu. „Nechali mne týden, čtrnáct dnů odležet. Pak člověk, co věděl, tak řekl.“ Při výsleších neustále opakoval, že letáky byly určeny studentům na vysokých školách a že se týkaly zejména porušování akademických svobod. Při výslechu se vyšetřovatelé bavili tím, že se ho zeptali: „Vy jste sportovec? A kolik uděláte dřepů?“ Hrdě jim řekl, že padesát. „Tak je udělejte a třeba si na něco dalšího ještě vzpomenete!“ U výslechu se střídali vždy dva vyšetřovatelé. „Nebili mne, ale napřahovali se na mne a vyhrožovali mi, že za to budu mít deset let.“ Neustále opakoval dvě jména, Jakešová a Prokůpková, o kterých vyšetřovatelé stejně věděli. Nikoho dalšího neprozradil. Nejhůř se ve vazbě k zadržovaným chovaly dozorkyně (estébačky – bachařky). „Vodily nás k výslechům, my měli zavázané oči ručníkem a ony nás záměrně ponižovaly. Vodily nás tak, že jsme naráželi do zdí, sloupů, stěn, nastavovaly nám nohy, abychom padali, pak se nám vysmívaly, jak jsme nešikovní, a často nechutně nadávaly...“

Soud

Za dva měsíce převezli Tomáše Kulíka do soudní vazby na Pankrác. Bachaři zde byli o něco přátelštější než v Bartolomějské a prostředí, i když bylo deprimující, bylo o něco snesitelnější. Setkal a spřátelil se zde s několika zajímavými lidmi, například s inženýrem V. Trejbalem, který měl skautskou přezdívku Odym. Vyšetřovatelé vše soustředili do jednoho spisu a z případu vytvořili monstrproces: „Lydie Hlaváčová a spol.“ Neměli však k dispozici jediný leták, kterým by mohli obviněného usvědčit. „Během soudního přelíčení došlo k episodě, která nás všechny mohla stát mnohem vyšší tresty, než ke kterým jsme byli posléze odsouzeni. Prokurátor i předseda soudu z nás neustále mámili ‚upřímná doznání‘, co bylo doopravdy obsahem našich letáků, my jsme trvali na tom, že ‚studentské záležitosti, akademická svoboda, nucené odchody profesorů atd.‘ Až Prokůpková, když už nevěděla, kudy kam, prohlásila, že si pamatuje, že na konci jednoho letáku byl namalován lev. Byla to pravda; obkreslil jsem – tuším z nějakého čísla Výběru, který vyšel ještě za války – karikaturu britského lva, kterak olizuje bosou nohu Stalina; přizpůsobil jsem tento obrázek našim potřebám, ‚počeštěním‘ toho lva, a opatřil titulkem LVÍ  PODÍL ČSR na... už si nepamatuji na čem. No, to by byl průšvih, bylo by jasné, že naše letáky se netýkaly jen studentských problémů...! Tak jsem se rychle přihlásil ke slovu a ‚přiznal‘, že jsem ten obrázek nakreslil já, že to byl znak ČVUT, abych tomu dal nějaký oficiální punc. Prokůpková to pochopila, přestala ‚blábolit‘, situace byla zachráněna a já ještě navíc vzbudil dojem, že vypovídám ‚pravdu a nic než pravdu‘.“

Tomáš Kulík byl odsouzen v dolní hranici sazby, která byla půl roku nepodmíněně. Po vynesení rozsudky byl převezen do Vinařického pole u Kladna, kde stál uhelný důl a šachta Fierlinger. Zde se setkal s barrandovským režisérem Františkem Sádkem, což bylo setkání v dobrém slova smyslu osudové. Dostal od něho „kriminální filmovou školu“. Většinou se však potkával s těžkými zločinci a s jedním takovým byl dokonce ubytován v jedné místnosti.

Práce na Barrandově

10. ledna 1953 byl Tomáš Kulík propuštěn na svobodu a ocitl se v letním oblečení před vraty věznice. Po návratu domů si začal hledat práci a našel ji ve slévárně barevných kovů u Kovoslužby. Lákala ho však filmová tvorba, a tak mu po nějaké době jeho nastávající žena domluvila schůzku u kolektivního vedení filmových ateliérů Barrandov. Dostal místo a nastoupil. Postupně prošel několika profesemi a začínal takříkajíc „od píky“. Práce ho bavila a vše probíhalo bez větších problémů, až do roku 1960, kdy si ho zavolal tehdejší generální ředitel Poledňák, pozdější „muž ledna 1968“, a dal mu okamžitou výpověď. „Protože jsem se nesžil s dělnickou třídou, neustále jsem zaujímal protistátní, protilidovědemokratické postoje a že musím okamžitě odejít z Barrandova.“      

Nadhled z výšky jeřábu

Režisér Jasný se ho však na stranické schůzi zastal a vymohl mu propuštění pouze na jeden rok. Jako pomocný režisér s ním Tomáš Kulík v té době natáčel film Procesí k panence. Aby se přiblížil k dělnické třídě, pracoval nejprve jako pomocný dělník a později jako vazač v Armabetonu na výstavbě areálu vysokých škol v Dejvicích. „Tam byly soustředěny reakční živly jako pomocní dělníci.“ Zajistili mu práci jeřábníka, a tak mohl zbytek roku čerpat inspiraci pro svou pozdější filmovou práci z výšky jeřábnické kabiny a začít studovat na FAMU. StB ho však stále sledovala, což zjistil mnohem později, po roce 1989, kdy se mohl podívat na materiály v archivu v Pardubicích, které na něho tajná policie vedla. Problémy měla i jeho manželka. Nemohla sehnat práci a většinou slyšela odpověď: „Pro státní a politickou nespolehlivost manžela vás nemůžeme zaměstnat.“

Rok 1968 a normalizace

„Byli jsme naivní a věřili jsme, že rok 1968 je to, na co čekáme. Napomohl tomu tisk a rozhlas. Najednou se zdálo, že je vše nádherné.“ V té době na Barrandově natáčel Tomáš Kulík s předními českými režiséry, například s Vojtěchem Jasným, Otakarem Vávrou, Milošem Formanem, Josefem Machem, Jindřichem Polákem, ale i se zahraničními, Kurtem Hoffmannem, Paulem Martinem nebo Helmutem Käutnerem. V době okupace točil mimo Prahu.

Po návratu domů se dozvěděl, že si má hledat jiné místo. Přesto ještě natáčel některé dokumentární filmy, například o lidoveckém ministrovi Antonínu Pospíšilovi. V době okupace vojsky Varšavské smlouvy natočil dokumentární film o Karlu Sabinovi, ve kterém chtěl varovat národ před zrádcovstvím. Sabina byl totiž znám jako rakouský konfident vyloučený z české kulturní a intelektuální veřejnosti. Film se jednou promítal, ale byla v něm věta: „Fučík se mýlí, Sabina nezradil české intelektuály, Sabina zradil především sám sebe.“ Tehdejším soudruhům se nelíbila, jelikož z jejich pohledu se Fučík nemohl nikdy mýlit, a film byl dán tzv. do trezoru a prý: „Pane režisére, tady si už nevrznete.“  

Blížily se politické prověrky ve filmových ateliérech Barrandov a Tomáš Kulík tušil, jak vše dopadne. Proto odešel sám, chvíli byl tzv. na volné noze a přišla nabídka na práci v Československé televizi, ze které v té době odešlo několik režisérů z politických důvodů, například režisér Tomsů. V televizi pamětník působil až do přelomu let 1986–1987, kdy se mu naskytla příležitost učit na FAMU, kde setrval až do roku 1993.

Proč se nestal disidentem

Tomáš Kulík nebyl nikdy disidentem v pravém slova smyslu. Doporučení by jistě dostal, znal se osobně s profesorem Hájkem, se kterým vedl mnoho „otevřených debat“. Znal se velice dobře s Ivanem Medkem, se kterým v šedesátých letech natočil kriticky zaměřený dokumentární film Výchovný koncert aneb Pětka z matematiky. Jak sám říká: „Bál jsem se. Znal jsem svoji minulost, věděl jsem, že po mně StB stále jde, a bál jsem se, že bych – třeba nechtěně – mohl způsobit více zla než užitku. Později jsem toho litoval...“

Proměna Prahy v město slušných lidí

V pátek 17. listopadu byl pamětník mimo Prahu na setkání zástupců vysokých škol v Sokolově. Odpoledne se promítaly filmy, večer následovalo přátelské setkání a pohoštění. Něco mu však říkalo, že se má vrátit domů. Poslechl svůj vnitřní hlas, v sobotu ráno si sbalil věci a ze Sokolova odjel. Bylo 18. listopadu. Po návratu do Prahy projížděl Bílou horou a měl zvláštní pocit: „Jako bych projížděl jiným městem, lidé se chovali jinak.“    

Na FAMU se Tomáš Kulík podílel na založení Občanského fóra, kde reprezentoval katedru dokumentaristiky. Střídal se v nočních službách na děkanátu, podporoval studenty a s ostatními se účastnil v Národním divadle diskusí tamějšího Občanského fóra.

Jednou v noci se na FAMU otevřely dveře a objevil se dlouholetý přítel, filmař Jiří Volbracht, který emigroval do Rakouska, kde natočil několik filmů. Pamětník si s ním dlouhé roky dopisoval a počítal s tím, že tato korespondence bude StB sledována. Při tomto nečekaném setkání mu řekl: „Jak seš ty v Praze, tak jsou komunisti v hajzlu.“  

Setkání s prvním polistopadovým prezidentem

A názor na Václava Havla? Uviděl ho poprvé na manifestaci na Škroupově náměstí, ještě před listopadem 1989. „Byla to láska na první pohled,“ říká pamětník. Při natáčení dokumentárního filmu Kancléř na Hradčanech pro rakouskou televizi měl možnost poznat našeho prvního polistopadového prezidenta poprvé osobně. Všiml si jednoho zajímavého detailu. Při schůzce, které se účastnili spolupracovníci prezidenta Havla (např. Bára Štěpánová, pan Kantor, kníže Schwarzenberg atd.), se při příchodu prezidenta Havla zvedl ze židle pouze Karel Schwarzenberg. „Ostatní jak polena zůstali sedět. Jedině ten Karel věděl, jak se má zachovat. Mě to doslova dojalo. Inu, na té šlechtě přece jen něco bylo. Možná, že nám dnes chybí výrazné elity právě proto, že jsme se jí de facto zbavili.“

Několik citátů na závěr

Osobnost režiséra Tomáše Kulíka vystihují některé jeho citáty:

„Zcela soukromě si už od padesátých let minulého století člením lidi podle jejich poměru k bratrům Mašínům. Kamarádím se většinou jen s těmi, kteří je považují za národní hrdiny jako já.“

„Mezi svobodou a otroctvím je diametrální rozdíl! Vzdá-li se ovšem někdo podstatné svobody, aby získal trochu dočasného bezpečí, ‚sociálních jistot‘, nezaslouží si svobodu, ale ani ty jistoty.“

„Svobodu máme právě ve svazku s Evropou, ta nám zaručuje svobodu, řeči o podléhání bruselskému diktátu jsou nesmysl.“

„Naše země je malá, ale svou kulturní integritu v Evropě neztratí. Postupnou integraci Evropské unie vřele vítám. Mým ideálem jsou totiž Spojené státy evropské, tak jak o nich kdysi uvažoval nejvýznamnější politik Evropy minulého století Sir Winston Churchill.“

„Naše místo je tam, kde stojíme, a jakákoliv cesta jinam je cesta do pekel, to je cesta na Východ.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)