Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věroslav Kudrna (* 1929)

Byl jsem kmenovým zaměstnancem StB. To abych měl k lidem blíž

  • narozen 29. června 1929 v Křepicích na Znojemsku

  • za války plnil úlohu partyzánské spojky

  • otec, partyzán Václav Kudrna, v roce 1944 zatčen gestapem a následně vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg

  • v roce 1953 přišla rodina v důsledku kolektivizace o hospodářství

  • v letech 1953 až 1985 zaměstnancem ministerstva vnitra ve složkách Státní bezpečnosti (StB)

  • od roku 1974 organizačním tajemníkem TJ Rudá hvězda Brno

  • založil oddíl sportovní střelby

  • člen oddílu Josef Panáček vybojoval zlatou medaili na LOH v Montrealu 1976

Dubnové osvobození, únorový puč, srpnová invaze nebo listopadová revoluce – velké události československých dějin šly tak nějak mimo něj. V první polovině padesátých let vstoupil do služeb ministerstva vnitra, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu, a většinu z těchto více než tří dekád odpracoval coby zaměstnanec StB. Dle vlastních slov se však zabýval pouze rozvojem československého sportu a na tomto poli dosáhl řady úspěchů. „U sportovců je jiné myšlení než u normálního člověka a já mám především radost za to, co jsem měl možnost zorganizovat a vybudovat. Zapomeňte, co bylo včera, a já musím zapomenout, jak jsem žil. Raději se přizpůsobme tomu, co bude zítra,“ vypráví Věroslav Kudrna.

Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, co dělám

Věroslav Kudrna se narodil 27. června 1929 v obci Křepice na Znojemsku. Tak jako většinu tamních obyvatel, i jeho rodiče Marii a Václava živilo především vlastní hospodářství. „Co jsme si vypěstovali, z toho jsme žili. A něco jsme prodávali. Měli jsme dvě krávy, jednu jalovici, kozu, prase a pár měřic pole,“ vzpomíná na prvorepublikové dětství. Prvních pět tříd vychodil v rodných Křepicích, základní vzdělání poté dokončil v měšťanské škole v nedalekých Mikulovicích, to se psal rok 1943. Po vypuknutí druhé světové války se každodenní život v Křepicích chlapeckýma očima příliš nezměnil. „Za války tam nebyl žádnej problém. Akorát se muselo odevzdávat mléko, vajíčka, obilí, brambory a každej to musel dát, ať to měl, nebo neměl. To bylo velice těžké, ale lidé si zvykli,“ vypráví pamětník.

Z válečných dob dále vzpomíná, jak se potraviny pečlivě schovávaly, nebo jak s mladším bratrem Pavlem pozorovali zpoza kuchyňského okna tajné zabijačky doma na dvorku. V Křepicích za války působil jugoslávský partyzán Alois Serdarovič, se kterým spolupracoval pamětníkův otec Václav Kudrna. „Sháněli nějaké náboje, odvezli zbraně snad do Vídně a tam se měl vyhodit vlak. A členové skupiny, nevím, kdo všechno, chodili a podřezávali vlaky. Dělali prostě sabotáže, aby ty vlaky nemohly odjet,“ vysvětluje. V roce 1943 se k odbojové činnosti připojil i tehdy čtrnáctiletý Věroslav Kudrna coby partyzánská spojka. „Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, co dělám. Ale plnil jsem různé úkoly, které mi otec zadal. Většinou jsem předával zprávy, že má někdo přijet na schůzku nebo že se bude něco konat. Víc jsem o tom nevěděl,“ říká.

Sedm gestapáků mlátilo tátu do bezvědomí

Věroslavova partyzánská činnost se týkala především spojení mezi okolními vesnicemi – Křepicemi, Rudlicemi, Běhařovicemi, Jevišovicemi a Bojanovicemi. Přes zimu 1943 u sebe rodina partyzána Aloise ukrývala. „Měli jsme tam výměnek, ve kterém on bydlel. Čas od času odešel, ale co konkrétně dělal, neřekl.“ Partyzánskou činnost v obci ukončil v roce 1944 zásah gestapa. „Přijeli čtrnáctého září. Jeli jsme s otcem domů s kravkama a sousedka nám šla naproti a říkala otci, aby nejezdil domů, že tam jsou gestapáci s kulomety a dům je obstoupenej. A otec tehdy řekl, to si vzpomínám, že on neuteče, že kdyby utekl, tak by sebrali mě nebo maminku,“ popisuje pamětník. Příslušníci gestapa odvezli oba rodiče. Avšak zatímco matku Marii po dvou dnech propustili, otce Václava Kudrnu až do konce války věznili – nejprve v Jihlavě, později v brněnských Kounicových kolejích a nakonec v koncentračním táboře Flossenbürg.

Otec se domů vrátil asi tři týdny po osvobození. O temném období nacistických kriminálů mluvil jen velmi zřídka a nerad. „Říkal třeba, že u výslechu v Jihlavě ho sedm gestapáků tři čtvrtě hodiny mlátilo do bezvědomí, ale on nic neprozradil. A když se pak v tom pětačtyřicátým roce vrátil domů, tak my už jsme byli přesvědčeni, že se nevrátí. Protože také věznění Jírovi byli doma, sousedi byli doma, a otec nikde,“ vypráví jeho syn. O několik let později měla epizoda s Aloisem Serdarovičem hořkou dohru. Z dochovaných archiválií vyplývá, že šlo o partyzána jen naoko: „Po osvobození pobíral jmenovaný Václav Kudrna za skrývání uvedeného Jugoslávce jako partyzána až do roku 1951 určitou podporu v penězích jako odškodnění za věznění. Když se ale v roce 1951 zjistilo, že uvedený Jugoslávec nebyl žádným partyzánem, byla jmenovanému uvedená podpora odňata.“[1]

Zkrátka jsem se věnoval sportu

„Osvobození Křepic proběhlo tak, že jsme o tom skoro ani nevěděli,“ vzpomíná na konec války v Křepicích v dubnu 1945 a obdobně se staví i k únoru 1948. „Já jsem tu změnu nepoznal. Možná někdo ano, ale já ne.“ V té době pracoval Věroslav Kudrna v brněnské autodílně. Únorový převrat se však později citelně dotkl jeho rodičů, kteří přišli v roce 1953 v důsledku kolektivizace o hospodářství. „Do družstva nakonec odešla prakticky celá vesnice. Pro rodiče to bylo těžké, dlouho se s tím nemohli vyrovnat,“ přibližuje pamětník. V nadcházející éře československého stalinismu – mezi lety 1950 a 1952 – absolvoval povinnou vojenskou službu coby radista – spojař. Poté, v roce 1953, nastoupil do služeb ministerstva vnitra v Brně.

V Brně se počátkem padesátých let formovala Tělovýchovná jednota Rudá hvězda (TJ RH), která patřila právě pod ministerstvo vnitra, a jak Věroslav Kudrna uvádí: „Já nemám zkušenosti s ničím jiným než se sportem.“ Dle vlastních slov měl na starosti – pod záštitou nově se rodící TJ RH – rozvoj sportu napříč disciplínami: lyžování, motorismus, výkonnostní sporty, plavání, víceboj, hokej, sportovní střelbu… „Měl jsem za úkol pomáhat, organizovat, zajišťovat, zřizovat… Získávat sportovce do Rudé hvězdy,“ přibližuje. Zastával také například roli volejbalového rozhodčího. Ruku v ruce s prací pro vnitro vstoupil do KSČ, řádným členem se stal v roce 1956. „Ve straně jsem byl, ale neměl jsem žádné stranické funkce ani na mě nebyl vyvíjený žádný tlak. Zkrátka jsem se věnoval sportu,“ vysvětluje Věroslav Kudrna.

Zeptal jsem se u nimrodů a vyhráli jsme olympiádu

Postupem let – roku 1974 – se Věroslav Kudrna vypracoval až na pozici organizačního tajemníka TJ Rudá hvězda Brno. „Na to mám nejlepší vzpomínky, co všechno jsem měl možnost organizovat,“ vzpomíná. Z pozice tajemníka se podílel na budování a rozšiřování sportovišť. Uvádí, že – mimo jiného – spoluzařizoval výstavbu lyžařského areálu na Dolní Moravě. „Organizace a získání tady té Dolní Moravy, to bylo strašné. Vybudovat tam sjezdovku, lanovky, vleky, to byl strašnej problém, organizačně. To se jezdilo třeba až do Popradu, aby se získal vlek. Tam vyjednat, tam objednat, zajistit výrobu. Helikoptérou ministerstva vnitra jsem třeba lítal vytipovávat ten terén. Kde tam budou kácet, získat souhlas…“ vypráví pamětník. V čele Tělovýchovné jednoty měl na starosti i sestavování jednotlivých sportovních oddílů. To se týkalo například hokeje, plavání nebo střelby.

„Tehdy [v 70. letech] byl ministrem vnitra Jaromír Obzina a já jsem dostal za úkol založit sportovní střelbu. Tak jsem se začal vyptávat po nimrodech, kdo umí střílet. Zařídil jsem trenéra a nějaké ty střelce. A hned po prvním roce, kdy jsme měli jenom čtyři nebo pět střelců, jsme získali zlatou olympijskou medaili,“ vzpomíná. Tímto zlatým olympionikem z LOH v Montrealu 1976 se stal Josef Panáček – původním povoláním skutečně myslivec. Skrze sport navštívil Věroslav Kudrna řadu zemí – tehdejší východní Německo (NDR), Maďarsko, Polsko, Sovětský svaz a opakovaně i švýcarské Lausanne. V roce 1985 ukončil službu pro ministerstvo vnitra a odešel do důchodu.

Asi jsem byl kmenovým zaměstnancem Státní bezpečnosti

Až do tohoto místa rezonuje vyprávěním Věroslava Kudrny nostalgie, radost z úspěchů a dobře odvedené práce na sportovním poli. Při bližším pohledu se však zdá, že jeho profesní dráha byla o poznání různorodější a zahrnovala mnohem více než jen sport. Pod tehdejší ministerstvo vnitra spadala i Státní bezpečnost. A právě k StB v roce 1953 Věroslav Kudrna nastoupil. „To jste řekl dobře, asi jsem byl kmenovým zaměstnancem Státní bezpečnosti, ale já o tom nevím nic. Jak to vypadá?“ ptá se.

V dochovaných archiváliích – takzvaných personálních spisech ministerstva vnitra – najdeme Věroslavem Kudrnou podepsané „prohlášení o zachování naprosté mlčenlivosti ve službách StB“ z 16. února 1953.[1] To komentuje slovy: „To abych mohl vykonávat tu činnost, dívat se víc do hloubky, být blíž k lidem. Dostával jsem nějaké úkoly z Prahy. […] A za celou dobu jsem podepisoval různé věci.“ 

O jaké úkoly tedy šlo? Dle vlastních slov veskrze sportovní.[2] „Na Rudou hvězdu zajistit činnost. Třeba volejbal, plavání… Kdo myslíte, že zajišťoval činnost plavání, výstavbu plaveckého stadionu v Brně? […] Kdo myslíte, že organizoval nebo zajistil výstavbu haly v Pisárkách na Rudé hvězdě? Byli jsme tam na to dva. A já jsem byl veden jako organizační pracovník Rudé hvězdy,“ popisuje pamětník. Záznamy v personálních spisech MV se však v mnohém od vzpomínek liší. Podle nich Věroslav Kudrna na StB začínal jako takzvaný referent odposlecháře, v průběhu padesátých let přesídlil na sledovací oddělení, kde působil jako řidič-sledovač.[1] „To já jsem nedělal. Já nevím, co to je. Já bych vám to řekl blíže, ale já jsem dělal jenom ten sport,“ uvádí.

Můžu říct jenom to, co jsem dělal: hledal jsem hráče a trenéry

Z dochovaných spisů přitom vyplývá, že se mu na pozici sledovače dařilo: „Je znalý práce sledovačky, pracuje s přehledem a využívá všech zkušeností z praxe. Mimo vlastní jízdy motorovým vozidlem zjišťuje styky, adresy, pořizuje dokumentární snímky a provádí záchyt objektů. V akcích je na něj plné spolehnutí.“[1] Uvedený úryvek ze spisu pamětník komentuje slovy: „Tak prosím vás, řeknu k tomu tohle: Měl jsem za úkol vytipovávat lidi do sportu. I kdybych vám chtěl něco nalhat, tak já nevím. Já můžu říct jenom to, co jsem dělal. Hledal jsem hráče a trenéry.“

V souvislosti s prací řidiče-sledovače Věroslav Kudrna dále uvažuje: „V Rudé hvězdě jsme mohli používat auto krajské správy. Jezdil jsem s vozidlem krajské správy. Aha, a jednou jsem se dozvěděl, že v tom jednom autě to bylo tak, že mělo povolenou takzvanou výsostnou jízdu, že můžete jezdit na červenou a takové. Tak jestli toto?“ Nabízí se navazující otázka, proč měl organizační sportovní pracovník k dispozici auto s právem přednostní jízdy? Věroslav Kudrna k tomu dodává, že šlo spíše o náhodu – s takovým autem údajně nejezdíval, až na jednu výjimku, když nebylo jiné k dispozici.

Jaké maskování?

Cesty za vytipovanými lidmi podle vyprávění neměly špionážní nebo snad represivní povahu, ale spíše konzultativní: „Já jsem využíval toho, že jsem jel za lidmi, o kterých jsem věděl, že dělají nějaký sport, aby mi poradili. Neměl jsem žádné zkušenosti. Tak mi poradili, jak pokračovat a jak získat nebo vytipovat lidi pro Rudou hvězdu.“ Tito lidé dopředu nevěděli, že za nimi jede příslušník MV/StB. Dodejme, že Věroslav Kudrna měl i služební zbraň, tu u sebe ale dle svých slov nikdy nenosil.

Ze spisu také vyplývá, že jeho práce vyžadovala maskování. „To by mě zajímalo jaké maskování...?“ ptá se. Pamětníkovy maskovací schopnosti jsou ve spisech vyzdvihovány opakovaně. Například ve služebním hodnocení z 31. října 1955: „Dodržuje zásady konspirace, k maskování má dobrý poměr, v pohybu za objektem se maskuje a uplatňuje různé svoje nápady.“[1] Na uvedený výňatek Věroslav Kudrna reaguje slovy: „Já nevím jaké maskování. Já nevím, co to bylo. Používal jsem služební auto tady z dopravního oddělení. Prvně jsem dostal úkol z Prahy získat nějaké ty sportovce.“

Abych mohl mít hodnost majora, musel jsem na školení

V roce 1959 měl podle spisu Věroslav Kudrna absolvovat sedmitýdenní kurz pro operativní pracovníky StB, zaměřený na problematiku sledovačky.[1] „To mě překvapujete. Kde to bylo, co to bylo? Já nevím,“ uvádí a dodává: „O tom kurzu já vůbec nic nevím. To bych vám lhal a lhal bych i sám sobě. Spoustu věcí tam mohlo být dopsáno.“ Podle personálního spisu MV šedesátá léta doprovázel jeho kariérní růst a rozšiřování obzorů. Roku 1969 dosáhl hodnosti kapitána a v letech 1968 až 1970 vystudoval kontrarozvědný obor na Střední odborné škole ministerstva vnitra F. E. Dzeržinského v pražské Vinoři.[1]

„Abych mohl mít hodnost majora, musel jsem do Prahy na školení,“ uvádí pamětník ke svému absolutoriu kontrarozvědných studií a pokračuje: „To jsem absolvoval Střední školu ekonomickou v Praze. Tam vám řeknu, co se tam dělalo: čeština, matematika, ruština. A kriminálka co dělá? Jak se zjišťujou stopy? To já vůbec nevím.“

Hodnosti majora StB pak skutečně dosáhl, a to v roce 1974 – tedy v roce, kdy se stal tajemníkem Rudé hvězdy Brno. Za svoji službu získal Věroslav Kudrna kromě hodností také medaile, vyznamenání a finanční prémie. Do důchodu odešel po více než třiceti letech služby u SNB v roce 1985. „Poslyšte, je tam i nějaká poznámka o sportu?“ ptá se Věroslav Kudrna, když společně pročítáme personální spisy MV vedené na jeho osobu. Je, ale popravdě jde o zcela okrajové a kusé informace. „Aktivně pracuje v tělovýchovné organizaci, Rudé hvězdě, kde jeho práce je velmi kladně hodnocena,“[1] stojí například v záznamu z roku 1968.

Akorát jsem vyfasoval pistoli. A to bylo všechno

Zmíněným důchodovým rokem 1985 se také uzavírá personální spis ministerstva vnitra. V jenom z vůbec posledních záznamů stojí: „Jmenovaný prošel během služebního poměru příslušníka SNB řadou funkcí, převážně na StB. Ve všech funkcích se plně osvědčil a byl hodnocen jako schopný a iniciativní příslušník.“[1] Tento úryvek komentuje slovy: „Mě to mrzí, když to teď slyším, že o tom nic nevím. Možná, že jsem jezdil za těmi lidmi. Ale mně to bylo jedno, kdo to byl – jestli to byl komunista, pravičák, nebo nějakej funkcionář.“

Jak si Věroslav Kudrna vysvětluje protichůdnost dvou narativů – příběhu vyprávěného jeho vlastními slovy a příběhu služebního hodnocení zachyceného v personálních spisech? „Na vnitru to bylo tak, že byly řízený jednotlivý krajský správy, a abyste dostával někde plat, tak jste byl na tom vnitru někde zařazenej. Byly různý správy, odbory a já nevím. Já nevím, jak to bylo přesně, abych nelhal, jak to bylo rozdělené u bezpečnosti. Protože byla Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost. Já jsem byl přiřazenej k ministerstvu vnitra, ale s tím, že jsem byl v civilu, celou dobu. Já jsem za celou dobu nepoznal uniformu. Akorát jsem vyfasoval pistolu a to bylo všechno,“ říká. Jinými slovy, mělo jít pouze o jakousi oficiální škatulku, která se na hony vzdalovala realitě. „Vzpomínám si, že spoustu věcí bylo určeno a dělal jste něco úplně jiného. A abych byl někde zařazen, abych mohl brát plat, tak jsem byl zařazenej,“ dodává pamětník.

Rád bych vám řekl něco víc

Na otázku, jestli znal praktiky StB a věděl, s jakou organizací „má tu čest“, Věroslav Kudrna odpovídá: „Vůbec jsem si to, když to říkáte takhle, neuvědomoval. Já jsem dostal úkol: zajistíte trenéry, zajistíte sportovce. Nebo je vytipujete a oni už si je potom třeba i získávali sami. Já jsem třeba jen zjistil, že jsou tady hráči takoví a takoví.“ Otázkou zůstává, proč by Věroslavovi nadřízení (tedy náčelníci StB) do personálního spisu – který sloužil výhradně pro jejich vlastní potřebu a podléhal režimu utajení – záměrně uváděli informace zcela odtržené od reality.

„Těžko se mi to vykládá nebo hodnotí, když máte bližší informace. Jak vám mám něco vykládat, když nevím, jak to tam bylo. Já jenom vím, že jsem byl zařazenej na ministerstvu vnitra, dostával jsem plat od ministerstva vnitra. Možná prvního půlroku jsem tam byl na spojce zařazenej jako radista, ale já jsem tam nepracoval. Já jsem byl někde daný, byl jsem tam napsaný, ale nedělal jsem to,“ říká. „O té věci s StB, co jste se ptal, já bych vám rád k tomu něco řekl, ale nevím. A lhát nechci,“ uzavírá své vyprávění Věroslav Kudrna.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Dodejme, že vazba mezi příslušníky SNB a sportem nebyla v předlistopadových dobách ničím výjimečným. Podrobněji například ve studii Z počátků sportu Sboru národní bezpečnosti (Milan Bárta, ÚSTR). K 9. 10. 2023 dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2023/01/Milan-Barta_Z-pocatku-sportu-Sboru-narodni-bezpecnosti.-Prvni-celostatni-sportovni-prebory-SNB-se-konaly-jiz-v-zari-1946.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)