Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Kudělka (* 1932)

• narozen 1. června 1932 v Hodslavicích na Valašsku

• pochází z evangelické rodiny

• jako dítě zažil mnichovskou zradu 1938 i obsazení zbytku Československa v březnu 1939

• otcova bratrance popravili za odboj nacisté

• po válce litoval hodslavického německého faráře, jemuž ublížili horliví Češi

• vystudoval gymnázium a Vysokou školu báňskou

• pracoval na vedoucích funkcích v Třineckých železárnách a v Tatře Kopřivnice

• v Třineckých železárnách vstoupil do KSČ

• počátkem 70. let se podílel na normalizačních prověrkách

• v letech 1976 až 1984 působil v Jeseníku jako předseda Městského národního výboru

• musel řešit také problémy se sovětskou vojenskou posádkou

• v roce 1984 přešel na Federální ministerstvo hutnictví a těžkého strojírenství

Ivan Kudělka se narodil v roce 1932 do věřící evangelické rodiny na Valašsku, za totality jako vysokoškolsky vzdělaný vedoucí pracovník Třineckých železáren vstoupil do Komunistické strany Československa. Díky dobrému kádrovému profilu dělal v 70. a 80. letech po dvě volební období předsedu Městského národního výboru v Jeseníku, kde měla kasárna sovětská okupační armáda. „Někdy jsem tam u nich musel udělat kravál,“ přiznává, že soužití místních obyvatel a vojáků ze SSSR přinášelo problémy.

Jeho úspěšná profesní kariéra ho postavila před těžkou zkoušku ještě před prací na národním výboru v Jeseníku. Na začátku 70. let musel jako ředitel továrny vyvodit postihy z prověrek, při nichž se vítězné konzervativní křídlo KSČ zbavovalo členů, kteří v roce 1968 usilovali o revizi dosavadního dogmatického stranického kursu směrem k větší otevřenosti a pluralitě. Tvrdí, že je sice musel přesunout z vyšší funkce na nižší, ale nikoho prý neposlal ‚k lopatě‘. Tedy na podřadnou ruční práci.

„Přiznám se k lumpárně, v Jeseníku jsem se soukromě radil s lidmi vyloučenými nebo vyškrtnutými po roce 1968 z komunistické strany,“ říká Ivan Kudělka. „Měli město rádi, byli schopní a byli rádi, že nám mohou pomoci. A povyrostli, když jsme za nimi přišli, aby nám pomohli. Kdyby se o tom vědělo na okresním výboru KSČ, byl by průšvih.“

 

Při mobilizaci v roce 1938 ženské brečely

Ivan patřil mezi děti narozené do velké světové hospodářské krize. Maminka Anna ho přivedla na svět 1. června 1932 v Hodslavicích. Tatínek Josef pracoval jako předák v novojičínské továrně na klobouky, jež patřila slavné německé rodině Hückelů. „Táta měl pod sebou čtyřicet lidí, ale o své místo přišel kvůli mobilizaci v roce 1938. Když se vrátil z armády, udělali z něj dělníka, kde se mu moc nedařilo. Také marodil a doktor mu řekl, aby se věnoval zemědělství,“ tvrdí pamětník.

V Novém Jičíně převládali sudetští Němci, zatímco v Hodslavicích Češi. Když republiku ohrožovalo nacistické Německo a požadovalo vydání sudetského pohraničí, povolala armáda do služby i bojeschopné vojáky v záloze. Narukoval rovněž Ivanův otec. „Otec byl četař v záloze a u pluku vyhlášený voják. V den mobilizace mě brzo ráno vzbudili,“ uvádí Ivan Kudělka. „Byly u nás obě dvě babičky a matka. Ženské brečely, táta si balil známý vojenský kufr, takovou dřevěnou bedýnku se jménem. Dalo se na ni i sednout, sbalil si nějaké prádlo. Doprovázeli jsme ho nejméně půl hodiny pěšky na nádraží v lese. Vyhrávala muzika a s vojáky odjížděl zvláštní vlak.“

Pamětníkův otec hlídal po mobilizaci se strážní rotou železnici z Valašského Meziříčí. Když se Německo, Itálie, Anglie a Francie dohodly na konci září 1938 v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu, procházela nová hranice napříč Hodslavicemi, kde byli Němci v menšině. „Za čtrnáct dní ji ale překreslili a zůstali jsme v republice,“ dodává Ivan Kudělka.

 

Voják mu hodil píšťalku

Vzpomíná na den, kdy se po hlavní silnici Opava – Zlín stahovali kolem jejich domu českoslovenští vojáci, kteří museli bez odboje odevzdat Sudety. „Fakt brečeli, jeden chlap mi hodil kovovou vojenskou píšťalku na povely,“ poznamenává Ivan Kudělka. „Ve fabrice v Novém Jičíně, kde táta dělal, byli v roce 1938 skoro všichni Němci pro Hitlera. Změnili se, až když jim padli synové na východní frontě.“

Nacistická třetí říše obsadila okleštěné Československo 15. března 1939. „Naši mě ani nepustili do školy, báli se o mě, protože silnice byla přecpaná vojenskou technikou. Vedle v baráku bydlel můj o rok starší kamarád a bavili jsme se tak, že jsme si zapisovali čísla německých aut,“ prozrazuje pamětník. „Táta nás zmerčil, dal nám na zadek a papíry spálil, aby nás nepodezřívali, že jsme špióni.“

V chalupě s manželi Kudělkovými a jejich třemi dětmi žili ještě dědeček a babička. „Ani za války jsem neměl nikdy hlad, díky poli a hospodářství. U stolu nás sedělo sedm a dostávali jsme ještě od obecního úřadu dva potravinové lístky na maso, jeden jsme mohli posílat mému kmotrovi do Prahy,“ prozrazuje Ivan Kudělka. „Na poli jsem ale musel makat od útlého dětství, asi od deseti let. Neměli jsme na to, abychom si na práci někoho najímali. Museli bychom mu platit potravinami, kterých ale nebyl nadbytek.“

 

Jednoho bratrance nacisté popravili, jiní dva byli pro Hitlera

U Kudělků se kromě neděle vždy snídala bílá káva s chlebem. Večeřely se většinou brambory maštěné špekem nebo s cibulkou. Maminka vařila pohankovou kaši, kroupy, do mléka namáčela fazole nebo hrách. „Hodně se u nás dělaly omáčky. Měli jsme domácí smetanu. Vařila se cibulová, pažitková, česneková, pochopitelně rajská, koprová,“ připomíná Ivan Kudělka. „Hodně se vařily těstoviny čili knedlíky, i takzvané chlupaté, a mastily se špekem. Někdy bylo maso, já se už od devíti let staral o králíky.“

Během války se rozvětvená pamětníkova rodina odlišovala ve svém smýšlení. Tátův bratranec se zapojil do odboje v Obraně národa a Němci ho popravili. „Maminka dalších dvou bratranců byla Němka a její synové žili v Berlíně, jeden byl právník a druhý strojní inženýr,“ tvrdí Ivan Kudělka. „Za války si přijeli do Hodslavic za farářem pro potvrzení, že nejsou Židi. Měli německé kloboučky s hakenkrajci a lidi si mysleli, že tady je gestapo.“

V Hodslavicích podle pamětníka nepřežili válku asi dva nebo tři lidé, kteří se postavili proti nacistům, další skončili ve věznicích. „Po okupaci ožili v obci fašisté,“ říká pamětník. Válku přečkal bez úhony, stejně jako jeho rodiče a dva sourozenci.

 

Jehněčí pekli německým vojákům, snědli ho sovětští osvoboditelé             

Kolem nich ale lidé umírali. „Nad nádražím jsou hluboké lesy, tam měli centrum partyzáni. Nevím, jestli je to pravda, ale jeden elektromontér, co pracoval na elektrické síti kolem Hodslavic, se s nimi spojil,“ prohlašuje Ivan Kudělka. „Měl dívku a nosila partyzánům. Jejich velitele dělal Rus shozený při výsadku. Do Nového Jičína přijeli, vrátili se dva mladí němečtí oficíři z východní fronty. Řekli jim, že jsou tam v lese partyzáni. Vypravili se hledat. Byli mazaní a odhadli, že ta holka jde za partyzány a šli za ní. Ale partyzáni nebyli blbí. Jejich velitel čekal na Němce schovaný na kraji lesa. Zabil je sekyrkou, pak je zakopali do země. Po válce pro ně museli fašisti za trest vykopat hluboké hroby.“

Na konci války, začátkem května, přešla přes Hodslavice fronta, ozývala se kanonáda a tatínek ukryl rodinu do sklepa. Ale pamětník neviděl žádné boje. Němci už spíše utíkali, než aby válčili. „Zastavili se u nás a z pytle vytáhli dvě jehňata, maminka jim je upekla,“ podotýká Ivan Kudělka. Němci ale v kvapu nestačili sníst všechno a jehněčí žebra už zbyla na sovětské vojáky - osvoboditele.

Ke Kudělkům přišel sovětský důstojník, takový malý kluk. „Babička říkala: ‚Takový mladý a už musel do války,‘ vzpomíná Ivan Kudělka. Tvrdí, že sovětská armáda v Hodslavicích zůstala a umístila na náves propagační panely. Vojáci si na ně vzali od souseda bez dovolení nařezané smrkové sloupky. „On jim řekl: ‚Že jste se nezeptali, zapomněli jste si snad hubu v Rusku?!‘“ vzpomíná pamětník.

 

Horliví Češi si vylili vztek na německém faráři

V Hodslavicích převažovali evangelíci nad katolíky a evangelický farář Krause měl německou národnost. Za války kázal německy, podle Ivana Kudělky však s nacisty nespolupracoval a nehorlil pro ně. Prý u něj na faře ošetřovali zraněné partyzány a vystavil za války falešný rodný list ženě, která byla napůl Ruska a bála se, že ji nacisté kvůli jejímu původu uvězní. „Farář Krause měl po válce smutný osud. Horliví Češi mu porozbíjeli věci na faře a zavřeli ho. U lidového soudu dostal dva roky vězení, ale pustili ho dřív, byl nemocný,“ upozorňuje pamětník. „Dožíval pak v domově pro vysloužilé evangelické kněze.“

Ivan Kudělka pocházel z věřící rodiny a v dětství se mu líbily vánoční bohoslužby v kostele nádherně ozářeném svíčkami. V mysli mu zůstaly lampionové průvody, jimiž si evangelíci připomínali 6. července upálení Mistra Jana Husa. Poválečný vývoj však nasměroval pamětníka úplně jinam než k víře v boha – do předvoje dělnické třídy, Komunistické strany Československa.

 

Kvůli přijetí na vysokou školu musel na stavbu mládeže

Po válce přijali Ivana na gymnázium. Převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 se Valašska zpočátku nijak nedotklo a pamětník si nevybavuje žádné represálie ve svém okolí. „Dělníci si změnu chválili,“ tvrdí. Po úspěšně zvládnutém gymnáziu chtěl studovat medicínu v Olomouci. „Na začátku padesátých let se nedělaly na vysoké školy přijímací zkoušky, ale jen pohovory,“ připomíná. „Svazáci mi řekli, že bych měl jako uchazeč o studium medicíny jít na stavbu mládeže do Třince. Tam se všichni nahrnuli jak berani. U pohovoru v Olomouci se mě pak zeptali, co mi dalo náboženství. Odpověděl jsem, že jsem z Hodslavic a je tam silná evangelická tradice. Pak mi přišel z fakulty dopis, že mě pro nedostatečné předpoklady na medicínu nepřijali a poslali moje dokumenty na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Tam mě vzali.“

V padesátých letech měl možnost poznat pravou povahu komunistického režimu: „Jako student jsem bydlel v podnájmu u nejbohatšího notáře v Ostravě, dřívějšího člena sociální demokracie. Když nesměl dělat notáře, dělal právníka ve Vítkovických železárnách. Byl to vynikající chlap, ale při politickém procesu ho odsoudili na dvanáct a půl roku,“ prohlašuje pamětník. „Odseděl si osm let. V roce 1958 pustili skoro všechny politické vězně, ale jeho ne. Jeho syn mi pak říkal, že není divu, že si ho v base nechali, když jim nadával do komunistických kurev.“

 

Když budeš v KSČ, můžeš jim do toho aspoň mluvit

Po promoci nastoupil Ivan na Vysoké škole báňské jako asistent a poté přešel do Třineckých železáren, nějakou dobu pracoval v Tatře Kopřivnice, kde mu svěřili slévárnu hliníku. Posléze se vrátil do Třince. V železárnách vstoupil do KSČ, kam se mu zpočátku nechtělo. „Když jsme se učili na vysoké škole marxismus-leninismus, říkal jsem si, že do KSČ nikdy nepůjdu,“ svěřuje se pamětník. „V Třinci mi po půl roce nabídli, ať jdu do strany. Odmítl jsem. Jako vedoucí jsem ale stejně musel chodit na výborové i členské schůze KSČ, i na odborové schůze. ‚Myli‘ mi na nich hlavu, a tak jsem si říkal: Když budeš v KSČ, můžeš jim do toho aspoň mluvit. Za rok jsem tam šel a žilo se mi lépe.“

Rok 1968 prožil pamětník bez velkých emocí. Mnohem víc než politika ho zajímala práce u vysokých pecí v Třineckých železárnách. „Dubček a Smrkovský podlehli v roce 1968 slavomanu, chodili po aktivech a žili ze slávy. O vládu se nestarali a všechno bylo syrové a nepřipravené,“ domnívá se.

Na začátku sedmdesátých let přešel Ivan Kudělka kvůli rodině z Třince zaneřáděného škodlivinami do podhůří Jeseníků. V České Vsi u Lázní Jeseník ho jmenovali ředitelem řetězárny. Tam prožil nejhorší chvíle z dlouhé doby, kdy pracoval na vedoucích funkcích. Uznává, že bez členství v KSČ by se k nim nedostal.

 

Musel trestat vyhozené soudruhy

V letech 1970 a 1971 probíhaly prověrky, při nichž KSČ vylučovala nebo vyškrtávala ze svých řad členy, kteří prosazovali v roce 1968 v Československu reformy nebo protestovali proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. „Od stranického výboru jsem dostal pokyn, abych po prověrkách s takovými lidmi zamával, potrestal je,“ vzpomíná bývalý ředitel řetězárny. „Dva měsíce jsem z toho byl nemocný, přísámbůh. Nikoho jsem ale neposlal k lopatě.“

Řetězárnu v České Vsi vyměnil pamětník za Městský národní výbor (MNV) v Jeseníku, kde se nacházejí proslulé lázně. Do Kudělkovy továrny chodila učitelka a vedoucí Pionýrské organizace SSM s dětmi na besedy a na exkurze. Její manžel, soudruh Král, dělal ve městě předsedu KSČ, což byla nejdůležitější funkce. „V Jeseníku opravdu kraloval. Asi jsem se jeho paní líbil a doma mě pochválila,“ přemítá Ivan Kudělka. „Král si mě vytipoval jako kádrovou rezervu na předsedu a ani jsem o tom nevěděl.“ Předsedou MNV ho zvolili v roce 1976 a skončil v roce 1984.

Tvrdí, že to měl těžké, jelikož v Jeseníku žili čtyři členové předsednictva Okresního výboru KSČ, rodiče okresního tajemníka KSČ a dvanáct starých dlouholetých komunistů. „Všichni chtěli nějaké výhody a musel jsem na ně být někdy tvrdý,“ dodává pamětník. „Podřizoval jsem se předsedovi KSČ ve městě, ale když jsme se na něčem domluvili, tak mě podržel.“

 

Invaze barevných televizorů do Jeseníku

Starosti mu občas přidělávala posádka sovětské armády usazená v Jeseníku po okupaci Československa v roce 1968. „Sem tam mladší sovětští vojáci, jak bych to slušně řekl, obtěžovali sestřičky z nemocnice a ostatní pracovnice, co šly z noční směny. Jednou v tom hrál roli alkohol,“ říká Ivan Kudělka. „Tak já jsem si tvrdě stěžoval a nebral si servítky, nešlo to jinak, jinak by mě lidi sežrali.“

Upozorňuje však, že sovětská posádka přinášela městu i výhody. „Oficíři, hlavně nižší, měli obchodního ducha. Víte, co dovezli do Jeseníku sovětských barevných televizorů? Já jsem měl taky jeden,“ vysvětluje pamětník. „Oni měli Sověti dobře zásobovanou armu nebo jak se jejich vojenské prodejně říkalo. Víte, co tam nakupovalo našich lidí? Tam byl levný porcelán, sklo i levné civilní oblečení.“

Těžké chvíle zažil předseda národního výboru Kudělka kvůli epidemii žloutenky v Jeseníku. „To, co jsme tenkrát zažívali s polskými jahodami, tomu se nechce věřit. V patnáctitisícovém městě dostalo osm set lidí žloutenku, osm set lidí z nanuků ochucených jahodovou dření z Polska,“ prozrazuje. Tvrdí, že nešlo pouze o Jeseník, ale epidemie zasáhla i jižní Moravu nebo východní Čechy.

 

Když stavěli kanalizaci, vypadalo město jako za války

„To byla hrůza. Nemocnice neměly normální provoz, řadu oddělení museli zrušit, aby měli kam nemocné se žloutenkou uložit. Dávali jim jíst banány a šunku jako dietu,“ poznamenává. „Nám v Jeseníku se zvýšily příděly, ale ono to nestačilo. Tak jsme omezili prodej šunky do jedněch rukou na dvacet deka, poněvadž ji kupovali i lidi, co neměli žloutenku.“

Kvůli znečištěné řece Bělá, jež tekla přes hranici do Polska, musel Jeseník přikročit k vybudování hloubkové kanalizace a čističky. „Jenže město stojí na štěrku a začaly se hýbat baráky, asi tři nebo čtyři,“ upozorňuje Ivan Kudělka. „Když přišla na kanalizaci řeč, říkal jsem: ‚Ani mi o ní nemluvte, je jak válka ve Vietnamu, kde kanalizace projde, tam pět let nic neroste.‘ Lidi to brali jako humor.“

Během osmi let se město Jeseník a jeho předseda potýkali také s nebývalým suchem. „Už nevím přesně kdy, asi v roce 1981, nespadla ani kapka od půlky září do března. Vodojem se vyprázdnil a lidi měli málo vody,“ vysvětluje pamětník. „Když mi volali do úřadu, ptali se, kdy voda zase normálně poteče. Mně nezbývalo nic jiného, ať to znělo, jak to znělo, než odpovídat: Až naprší. Teplou vodu jsme pouštěli, až když se vodojem naplnil celý, jinak by ji lidi vycachtali dřív, než by se dostalo na všechny.“

 

Soudruzi Katovnu nechtěli

Za jeden z největších úspěchů ve funkci považuje Ivan Kudělka výstavbu velkoprodejny potravin a dalšího zboží a také vznik klubu pro mladé lidi. „Předseda SSM ve městě Vlastík Obdržálek měl dva vysokoškolské tituly, byl inženýr ekonomie a doktor práv, a udělali se svazáky z památkově chráněného domu vzorový klub mladých. Spolupracovali s památkáři,“ uvádí pamětník. „Domku se ve městě říkalo ‚katovna‘, i když v něm nežil kat, ale ras. Svazáci chtěli, aby se klub jmenoval Katovna, ale partaj [KSČ] jim to zatrhla. My jsme jim jako město povolili podávat víno i po desáté hodině večer a z klubu se stala super vinárna pro celý Jeseník.“

Ivan Kudělka skončil jako předseda MNV v Jeseníku, poněvadž si nesedl s vedoucím tajemníkem Okresního výboru KSČ. V roce 1984 odešel do Prahy na Federální ministerstvo hutnictví a těžkého strojírenství, kde působil jako řadový referent. V roce 1992 odešel v šedesáti letech do penze. V roce 2019 žil v Praze s přesvědčením, že v Jeseníku za ním zůstal kus dobré práce.