Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jana Kučerová (* 1936)

• narodila se 15. června 1936 do rodiny balneologa Vladimíra Kučery

• otec byl aktivní v odbojové skupině Podskalák

• pamětnice událostí druhé světové války v Praze

• v době Pražského povstání trpěla vážným zápalem plic

• jejich dům dostal dne 7. května 1945 zásah a otec v troskách zahynul

• s matkou a bratrem se museli odstěhovat do Chrudimi

• v 50. letech komunisté matce zabavili lékárnu

• v roce 1954 nastoupila na lékařskou fakultu, obor dětské lékařství

• v roce 1964 získala atestaci

• vdala se za historika a archiváře Karla Kučeru, který byl často vyslýchán StB

• v roce 2025 žila ve svém pražském bytě

Venku zuří boj, malá Jana o svůj život bojuje také. Chvíli se dívá na tatínka a položí mu otázku. Takovou, jakou může položit jen dítě nevnímající hrozby vznášející se ve vzduchu: „A myslíš, že bych mohla mít ponyho?“ Tatínek jí to slíbí. Až bude po válce, jednoho jí pořídí. Sokolové mají přece ve Stromovce místo k ustájení. Na chvíli si tak s tatínkem vytvořili bezpečné místo, kde není nemoc ani válka. Jen oni dva a veselé plány do budoucna. Ty jim nakonec nepřekazila nemoc, ale německý letoun.

Lékařství měli v krvi

Pamětnice pochází z rodiny uznávaných balneologů. Od dob středověkých lazeben, které byly místem pouštění žilou či trhání zubů, uplynula spousta času. Ve druhé polovině 19. století se balneologie stala skutečným lékařským oborem a dědeček pamětnice MUDr. Vratislav Kučera se zasloužil o jeho rozvoj především na území dnešního Slovenska. Narodil se roku 1865 v Praze. Studoval mimo jiné i u slavného hydropata Wilhelma Winternitze. Habilitoval v roce 1918 na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Byl mimořádným profesorem balneologie a balneoterapie Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, spolumajitelem Vodoléčebného ústavu v Praze na Řeznické ulici a v létě ordinujícím lékařem v lázních Piešťany. Napsal velké množství odborných publikací a zároveň pracoval jako redaktor časopisů „Zdraví lidu“ a „Nové zdraví“. 

Jeho syn Vladimír zprvu nalezl zálibu v hudbě. „Tatínek měl úžasné hudební nadání. Chodil do Pivodovy hudební školy a v osmnácti jej přijali do sboru Národního divadla. Dědeček mu to ale zatrhl. Nakonec šel studovat medicínu,“ vypráví Jana Kučerová. I přes neshodu ohledně budoucího povolání jejího otce se měli oba muži celoživotně v úctě. „Také Vladimír přilnul ze všech dětí nejvíce k svému otci, jemuž se snažil udělati, co mu na očích viděl. V jeho vysokém stáří o něho pečoval až dojemně,“ psalo se v Časopise lékařů českých. 

Ukolébavka od tenoristy Národního divadla

Vladimír Kučera studoval medicínu, když se seznámil se studentkou práv Marií Borovcovou. Vzali se v roce 1933 a stihli společně vycestovat do Francie. Na tuto cestu později vzpomínal jejich přítel MUDr. František Lenoch. „Tehdy byli oba kolegové šťastnými novomanžely, a ačkoliv já jsem přibyl do společnosti a má přítomnost znamenala na všech cestách po Francii malým vozem určité nepohodlí pro obě manželské dvojice, nekonal se ani jeden sobotní, sváteční neb nedělní výlet beze mne. I když jsem se zdráhal jeti na celodenní nebo delší vyjížďku s poukazem na to, že jsem jako pátý a více méně na obtíž, byl jsem vždy absolutní většinou přehlasován a musel jsem jeti opět. V té době jsem poznal Kučeru zblízka a naučil jsem se ho míti rád. Tento pobyt v Paříži se mi stal přítomností jeho a Pernera jedním z nejpříjemnějších pobytů v cizině vůbec.“ 

Po svatbě Marie Kučerová zanechala studia práv, stala se manželovi oporou a ženou v domácnosti. Jana Kučerová přišla na svět 15. června 1936. Velkou část dětství prožila v kulisách zuřící druhé světové války, přesto se jí rodiče snažili vytvořit hezké vzpomínky. Díky otcově zálibě v hudbě se jejich pražský byt stal dějištěm hudebních setkání. „Když bylo za války zavřené Národní divadlo, tak k nám Jindřich Blažíček přivedl Stanislava Muže a sopranistku Marii Červinkovou a každé úterý se u nás hrálo a zpívalo. Seděla jsem pod klavírem v pyžámku a poslouchala. Vždycky mě vyháněli, ale já jsem se nechtěla dát. Vzpomínám si, jak mě Blažíček jednou odvedl do postele a něco mi zazpíval. Vím, že říkal, že si toho mám považovat, protože mě už nikdy nebude uspávat tenor Národního divadla,“ vypráví pamětnice. 

Z okna pozorovala Heydrichův pohřeb 

Z průběhu druhé světové války si pamětnice vybavuje pouze střípky. Na pohřeb Reinharda Heydricha si však vzpomíná. Celé dění pozorovala z okna. „Měli bubínky a píšťaly a při tom mašírovali přes Václavské náměstí a podél celého náměstí stáli vojáci otočeni čelem k domům. Bratr byl malý, nějak se přihnal k oknu a zamával záclonou. Hned k nám přispěchal voják na kontrolu, ale zjistilo se, že to bylo dítě, tak se to nijak neřešilo,“ vzpomíná. 

Ve třetí třídě museli před každým vyučováním zpívat Deutschland über alles. Pamětnice k němčině však neměla hezký vztah a odmítala se německou hymnu vůbec učit. Díky svému postoji dostala na vysvědčení trojku, čímž rozzlobila rodiče. „Musela jsem tedy přeříkávat: ‚Ein, zwei, Polizei! Drei, vier, Offizier.‘ Maminka mi vysvětlovala, že tím válku neukončím, když se nebudu učit německy,“ říká. 

Ke konci války se začaly zintenzivňovat nálety. Ty probíhaly nejčastěji v noci. „Rodiče mě museli budit. Měla jsem evakuační panenku a knížku. Vždycky jsem vzala panenku do jedné ruky a Káju Maříka nebo Broučky do druhé a šla jsem do sklepa,“ vypráví pamětnice. 

Zlá předtucha evangelického faráře

Nejzásadnější řez do osudu celé rodiny bylo období Pražského povstání. Jelikož byl Vladimír Kučera lékařem, pomáhal raněným v budově naproti domovu. Jeho dcera zrovna prodělávala zápal plic. „Vybavuji si, jak se v pátek pátého začali rojit lidé na náměstí, a to se i hodně střílelo. Dokonce nám vletěly nějaké kulky a střepiny do bytu, tak maminka rozhodla, že půjdeme do sklepa,“ vypráví. Stav nemocné Jany se však ve sklepních prostorech zhoršil, proto se vrátili zpět do bytu.

Již před válkou rodina pravidelně navštěvovala bohoslužby v evangelickém kostele U Salvátora, jehož faráře pravděpodobně provázela špatná předtucha. „Přišel za námi ještě v neděli večer uprostřed střelby a říkal, že má strašný strach, že se nám něco stane. A že neví proč, ale že se jde podívat, jestli jsme v pořádku.“ Aby se mladší bratr od pamětnice nenakazil, trávil dny u tatínkova kamaráda, tenoristy Národního divadla Jindřicha Blažíčka. Ten v osudné dny dorazil malému chlapci pro věci. 

„Maminka volala tatínka, že asi umřu. On se na mě přišel podívat. Něco mi dal. Ulevilo se mi a chvíli u mě seděl a povídali jsme si. Když jsem usnula, šel se opláchnout, aby se vrátil do ošetřovny. Brzy ráno volal pan farář, že na nás pořád musí myslet, zda se něco neděje, a tehdy Němci bombardovali.“ Ve čtvrt na sedm ráno dne 7. května 1945 zazněl mohutný výbuch, který poničil dům na Václavském náměstí, kde rodina žila. Bylo to jedno z posledních bombardování Prahy. 

„Pan farář slyšel jenom, jak maminka vykřikla. Zachránilo ji, že si protáhla šňůru od telefonu do obývacího pokoje. Všechno za ní spadlo. Já jsem tam uvízla. Padaly na mě trámy. Jeden se mi vzpříčil v postýlce. Ze spaní jsem se lekla a hodila jsem si peřinu přes hlavu. Ten Blažíček silou vytrhl čelo postýlky a vytáhl mě. Když mě tahal ven, zaslechl tatínka, jak šeptá: ‚Zachraň ji.‘ Honem se pro něj vracel, ale on už byl mrtvý,“ pokračuje pamětnice.

Večer po tragédii se všichni obyvatelé domu ukryli ve sklepě, ale v noci došlo k dalšímu výbuchu. Pravděpodobně v důsledku porušení plynového potrubí. Výbuch zatarasil cestu k východu. Dvěma mužům se naštěstí podařilo vykopat díru do vedlejšího domu. „Když jsme utíkali, Blažíček mě nesl na zádech a Němci po nás ještě stříleli. Ukryli jsme se v bance, která měla velké sklepy. Musela jsem se rychle dostat do nemocnice,“ vypráví. 

Neboj se, maminko! Za tatínkem se ještě nechystám

Černý kašel pamětnici způsobil oboustrannou pneumonii a zánět pohrudnice. Antibiotika ještě nebyla dostupná, a tak se několik dní pohybovala na pokraji života a smrti. Když se konečně dostala do nemocnice, nedávali jí lékaři příliš šancí na přežití. „Maminka u mě seděla, já jsem zničehonic otevřela oči a pověděla jsem, že se nemusí bát, že za tatínkem nepůjdu, že tady zůstanu s ní,“ vypráví Jana Kučerová. 

V nemocnici ji navštívil otcův kamarád v americké uniformě a také letec RAF, který se jmenoval Richard Rubeš. Byl to vnuk významného představitele prvního i druhého československého odboje Emanuela Vosky. „Dokonce odchytili ještě nějakého Rusáčka v uniformě, abych věděla, jak vypadají,“ vzpomíná pamětnice.

Po válce se s matkou dověděly o odbojové činnosti Vladimíra Kučery v rámci skupiny Podskalák, později sloučené do Národní odbojové organizace Jana Žižky z Trocnova a Kalicha. Její členové měli dodávat obvazový materiál raněným hrdinům v kostele sv. Cyrila a Metoděje, ale také se „zúčastnili akce na odstranění gestapáckého režimu v Praze II, Petschův palác v době před 5. květnem 1945,“ píše se v popisu činnosti k návrhu na vyznamenání Čs. válečným křížem 1939.

Marie Kučerová, maminka pamětnice, se musela připravit na následující léta. Život, jaký do té doby znala, skončil, musela se sama postarat o sebe i děti. Dostala přidělený byt po rakouském důstojníkovi, který v době Pražského povstání utekl. Vzal s sebou i veškerý nábytek. Pokoje jim pomohl vybavit tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Emanuel Poche. „Řekl jí, že má nadměrné množství biedermeieru ve skladech a že jí jeden pokoj prodá. Díky tomu, že jsme sirotci, dovolili nám vybrat vkladní knížky,“ vysvětluje pamětnice. 

V červnu 1945 odvezla Marie Kučerová děti ke svému otci do Chrudimi. Po válce jí bylo umožněno dokončit si vzdělání na Karlově univerzitě. Její mladší sestra byla farmaceutka, tak si i ona dodělala farmacii. Společně si vzaly úvěr a pronajaly lékárnu. 

Ale ani po válce nebyla rodina ušetřena dalších nešťastných událostí. Dědeček pamětnice, u kterého s bratrem pobývala, čelil obvinění z kolaborace s Němci. Na jeho základě mu odebrali důchod. František Borovec byl od roku 1931 politicky činný. V březnu 1939 se stal starostou Chrudimi. Ve funkci setrval až do října 1942. „Maminka sehnala svědky, železničáře, a dosvědčili, že za války pomáhal partyzánům. Rehabilitace proběhla, ale to už byl dědeček dva měsíce po smrti. Hrozně jsem ji obdivovala. Měla v sobě takovou vnitřní sílu. Samozřejmě, že byla v roce 1945 zlomená. Oni se měli s tatínkem hrozně rádi. I přes všechno se dokázala za nás i za dědečka prát,“ vypráví Jana Kučerová.  

Rodina se ocitla v hledáčku komunistů

Jako by nestačily útrapy, jakými si celá rodina procházela v době nacistické okupace, čekaly je i po ní. Děti u dědečka nakonec strávily pět let. Matka pamětnice bydlela po roce 1948 v Praze ve vile vedle manželů Drtinových. „Když šla maminka z práce domů, našla Drtinu na chodníku. Všichni tvrdili, že chtěl spáchat sebevraždu, ale ona tomu nevěřila. Volala mu sanitku. Ještě se párkrát sešla s paní Drtinovou. Maminku potom na čtyřiadvacet hodin zavřeli. Pustili ji s podmínkou, že opustí Prahu,“ říká pamětnice. 

V 50. letech Marie Kučerová se sestrou splatily úvěr a komunisté jim znárodnili i lékárnu. Matka se tak vrátila za svými dětmi a otcem do Chrudimi. Mezitím komunisté dědečkovi pamětnice zabavili půl bytu, navíc se tam ubytovala i matčina nejmladší sestra, jejíhož manžela prohlásili kulakem a zavřeli na devět měsíců. Ve dvou pokojích se jich tak tísnilo celkem devět. Zavřený byl i druhý strýc pamětnice. Narodil se v Jugoslávii, kde měl známé. Komunisté ho obvinili ze spolupráce s některou ze zahraničních skupin. Hrozil mu dokonce trest smrti, ale nakonec byl odsouzen na pět let. 

V Chrudimi pamětnice vychodila gymnázium. Aby se dostala na vysokou školu, musela vykonávat nějakou mimoškolní aktivitu. „Tak nás navrtali, abychom vedli pionýry. Neměla jsem ani svazáckou košili. Někdo mi ji půjčil a šli jsme do průvodu s pionýry. Šli jsme kolem mlékárny a najednou začali všichni křičet: ‚Ať žijou krávy!‘ Na druhý den jsme byli na koberečku u ředitele. Ta stejná třída, kterou jsme vedli, vykradla samoobsluhu. Tak jsme se vzdali vedení Pionýra a začali organizovat pěvecký sbor,“ vypráví Jana Kučerová.

Přesto měla zpočátku problém dostat se na lékařskou fakultu. „Zastali se mě v Chrudimi. Napsali na fakultu dopis, že je ostuda, že děti rodičů, kteří byli vyznamenáni válečným křížem, nepřijmou. Oni to zdůvodňovali, že lékařská fakulta není dědičné sídlo lékařských dětí. Dodatečně mě vzali. Celé studium jsem se třásla, kdy mě vyhodí,“ dodává.

Měla jen fonendoskop, tužku a recepty

Jana Kučerová se zamýšlela i nad možností, že by se jí nepodařilo vystudovat medicínu. Vzhledem k tomu, že po tatínkovi podědila lásku k hudbě, lákala ji práce v Supraphonu. Na tuto variantu však nedošlo a pamětnice od roku 1954 studovala dětské lékařství. Studium medicíny bylo podle ní dobré, protože mezi vyučujícími byli staří profesoři, ještě nezatížení ideologií. Nejraději měla medicínské předměty.

Během rozhovoru vzpomíná i na studenty, kteří byli absolventi dělnických kurzů – takzvaní „ADKáři“: „Měli jsme v kroužku zrovna dva. Byli to chlapi, kterým bylo šestatřicet a sedmatřicet, a začali teprve dělat medicínu, bez maturity,“ popisuje pamětnice. Tito lidé často nedisponovali dostatečným vzděláním, během studia se projevovala jejich neschopnost rozumět věcem v širších souvislostech. „Byli ale zvyklí makat, tak to nakonec nějak dohnali,“ doplňuje.

Po škole v roce 1961 dostala umístěnku do Rychnova nad Kněžnou, i když nerada, protože chtěla být co nejblíže mamince, která v tu dobu pobývala v Chrudimi. Na oddělení strávila pouhý rok a na půl úvazku měla poradny v Orlických horách. Nakonec ji přeložili na dětské oddělení v Chrudimi. K atestaci však potřebovala vykonat praxi na chirurgii a na infekčním oddělení. Tu nakonec získala v roce 1964 a záhy odešla na obvod, který sdružoval obce Luže, Chroustovice a Nové Hrady. I když dojíždění bylo problematické, radost z práce s dětmi jí to vynahradila.

K výkonu praxe patřilo sloužení nočních služeb ve Skutči. „Ty služby byly hrozné. Byl to kraj, kde i psychiatři uznávali, že je tam z celého Hradeckého kraje nejvíc psychiatrických onemocnění. Takže jsem často honila nějaké blázny,“ popisuje Jana Kučerová. Tuto skutečnost si vysvětlovali tak, že za Rakouska-Uherska zde fungovaly doly, kde se těžila žula. Dělníci zde měli lepší platy a často holdovali alkoholu. Škodlivý účinek alkoholismu se pak projevil na dalších generacích. 

Jana Kučerová se musela přizpůsobit tehdejší situaci. Neexistovaly vysílačky a měla jen jednu převozovou sanitku. Často nebylo v jejích silách postarat se o všechny nemocné. „Když jsme si s jednou kolegyní na tu doby vzpomněly, bylo nám až úzko. Nic jsme neměly, jen fonendoskop, tužku, recepty – a musely jsme si nějak poradit. Zase jsme tím získaly výbornou praxi,“ říká. 

Já jsem zásadně staročech!

Na obvodě zůstala až do roku 1969. Prožila zde i srpen 1968. „Často jsem jezdila domů stopem a necítila jsem se moc bezpečně. V Luži se dokonce rozhodli, že vojáky budou bojkotovat a nebudou jim nic prodávat. Byli ubytováni v kasárnách ve Vysokém Mýtě,“ vypráví pamětnice. 

Když na podzim roku 1969 nastoupila v Pardubicích, musela Jana Kučerová projít prověrkami. „To jsme ještě všichni mluvili pravdu. Potom už jsme byli opatrnější, ale já jsem jim říkala, že nesouhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, že jsme jednou suverénní stát – a proč by tady měla být vojska cizího státu,“ vzpomíná. Následkem toho přišla o místo primářka i vrchní sestra. Pamětnice se ale rozhodla protestovat a primářka díky tomu odvolaná nebyla. 

V roce 1974 se Jana Kučerová vdala za historika a archiváře Karla Kučeru. Odstěhovala se do Prahy a získala místo na kožním ve Štěpánské ulici. V této době Karel Kučera pracoval jako dokumentarista Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na rozdíl od manžela nikdy neměla zkušenost s výslechy příslušníky StB. Karel Kučera byl totiž místopředsedou historického klubu, což komunisté považovali za místo ilegálního setkávání pravicově smýšlejících osob.  

Na jaře roku 1989 skupina kolem Karla Kučery ilegálně znovuobnovila činnost Masarykovy společnosti a on se stal předsedou. Díky tomu mohla pamětnice poznat velké množství inspirujících osobností. V té době byl již manžel pamětnice vážně nemocný. Na jedné ze schůzí udělala StB razii a Karla Kučeru zavřeli. Pamětnici přirozeně zajímalo, co se u výslechů děje. „Manžel byl velmi zásadový a říkal, že lhát nebude. V případě, že nechtěl odpovídat, tak mlčel. Když se ho jednou zeptali, k jaké straně by se hlásil, tak jim řekl, že je zásadně staročech.“

Manželé se ještě společně těšili ze sametové revoluce v listopadu 1989. Karel Kučera si však života ve svobodné zemi dlouho neužil, zemřel v únoru 1990 ve věku 57 let. Jana Kučerová se již nevdala. V roce 2025 žila ve svém bytě v Praze.