Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kučera (* 1940)

Plzeňský Karlov léta chátral, místní na něj ale nedali dopustit

  • narozen 28. července 1940 v dnes již zaniklé plzeňské čtvrti Karlov

  • jako malý chlapec zažil spojenecké nálety na konci druhé světové války

  • vzpomíná na protesty proti měnové reformě v roce 1953

  • po absolvování průmyslovky a vysoké školy pracoval ve Škodových závodech (tehdy závody V. I. Lenina)

  • v 80. letech byl vyslán do SSSR za Strojimport, v Moskvě pobýval v takzvaném Českém domě

Žvýkačky od Američanů, prozkoumávání trosek lágrů a opuštěných vojenských letadel, ale i vybombardované ulice. To jsou první léta po druhé světové válce ve vzpomínkách Karla Kučery, jenž vyrůstal v dnes již zaniklé plzeňské čtvrti Karlov. Vybavuje si dovádění v tamním parku, bruslení na politém fotbalovém hřišti i koupání v nedaleké Radbuze. Otec pamětníka se podílel na výstavbě karlovského Lidového domu, kde také později pouštěl reprodukovanou hudbu a byl tak prvním plzeňským diskžokejem. Místní obyvatelé do takzvaného Liďáku chodili nejen tančit, ale také do kina, knihovny, k holiči a samozřejmě na pivo.

Dělnickou kolonii Karlov pro své zaměstnance nechal postavit v letech 1911 až 1913 syn Emila Škody Karel. Slavná plzeňská firma Müller & Kapsa vybudovala deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, třeba Slévárenská, Soustružnická. Místní si je ale přejmenovali řadovými číslicemi od První do Desáté. Během socialismu poukazovala oficiální rétorika na nevyhovující podmínky dělníků v kapitalismu, přitom bydlení na Karlově bylo na svou dobu moderní. Byla tady škola, sokolovna, lidový dům a fungoval bohatý komunitní život. Karlov postupem doby chátral a v 80. letech byl postupně zbořen.[1] Původní obyvatelé se dodnes scházejí a na bydlení ve čtvrti vzpomínají.

Rytce pro Škodovku vychovávala plzeňská firma Jílek

Karel Kučera se narodil v roce 1940 v Plzni na Karlově. Stejně jako většina obyvatel této čtvrti byla i jeho rodina spjata s plzeňskými Škodovými závody. „Děda byl zedník a opravoval tavicí pece, na Karlov se stěhovali v roce 1915, když byl můj táta ještě malý kluk,“ vypráví pamětník, jehož otec Karel Kučera starší se vyučil rytcem kovu v plzeňské firmě Jílek. Ta prý vychovávala rytce pro celou Škodovku. „Táta pracoval v oddělení obráběcích strojů, kterému se říkalo dělovka, tam jsem po průmyslovce pracoval i já,“ dodává pamětník.

I když byly byty na Karlově skromné, většina původních obyvatel je líčí jako útulné a na svou dobu pokrokové. Také byt Kučerových v ulici Na Pomezí měl dvě místnosti: pokoj a kuchyň. [2] Každý byt měl svůj splachovací záchod, ten byl ale stejně jako výlevka a kohoutek s vodou na chodbě. „Nevýhoda byla, že záchody byly vystrčené z domu a v zimě promrzaly, lidé si proto dávali do záchodu svíčku,“ vysvětluje pamětník a dodává, že byty nebyly vybavené koupelnou. Děti se proto koupaly v neckách a dospělí mohli využívat lázně v Měděné ulici. (Ty ale vzaly za své v posledních dnech druhé světové války.)

Někteří obyvatelé Karlova chovali na předzahrádkách, kde byly většinou i kůlny na dřevo, drobné domácí zvířectvo. Mohli si také pronajmout malý pozemek v zahrádkářské kolonii. „Moji rodiče koupili těsně před válkou zahrádku v Zátiší, jiné zahrádky byly také blízko Karlova směrem ke Goldscheiderovce[3] a další pak směrem od karlovské sokolovny ke Kroftově cihelně, na pozemku Škodovky,“ líčí pamětník.

Táta pouštěl muziku do pauz fotbalu i na „fajfech“

K občanské vybavenosti čtvrti patřil konzum a po obou stranách karlovských ulic stávaly až do šedesátých let dřevěné kiosky. „Prodávali tam pečivo nebo zeleninu, poslední kiosek se boural myslím v roce 1961, když jsem se vracel z vojny,“ dokresluje Karel Kučera. Původně dělnická kolonie nabízela také možnosti sportovního a kulturního vyžití. Funkcionalistická sokolovna[4] z roku 1932 se zachovala do dnešních dnů, stejně jako Lidový dům, který byl slavnostně otevřen o rok později. Objekt postavilo Družstvo Lidový dům Plzeň – Karlov a jak uvádí katalog k výstavě V Plzni na Karlově[5], v roce 1940 ho koupil podnikatel Alfred Kunze.

Po válce budova plnila svou funkci pod závodním klubem Škodových závodů. „Táta byl v představenstvu družstva, a proto měl Liďák moc rád, často tam chodil, ne do hospody, ale do kulturního zařízení. Byl vlastně takový první plzeňský diskžokej, protože v Liďáku se dělaly taneční zábavy při reprodukované hudbě, takzvané fajfy, při kterých pouštěl hudbu, a když se hrál fotbal, tak dával do oken reproduktory a hrál do pauz,“ líčí pamětník. (O takzvaných fajfech, tedy čajích o páté, z anglického five, mluví i další pamětníci.) Karlov prý žil také fotbalem: „Do té doby, než se postavila TS hala, bylo u Liďáku hřiště SK Karlov a za sokolovnou byl Slovan Karlov,“ říká pamětník.

Sestra mi ušila malou uniformičku

Vzpomínky na útlé dětství má Karel Kučera spojené s koncem druhé světové války a se spojeneckými nálety. (Operace amerických vzdušných sil byla namířena na plzeňské Škodovy závody, ty byly od začátku okupace součástí strojíren Reichwerke Hermann Göring a současně zásadní zbrojovkou nacistického Německa.) „Ve snaze ušetřit civilisty musely některé posádky nalétávat na cíl třikrát. To mělo za následek, že jen v bezprostředním okolí města byly sestřeleny čtyři bombardéry, ve kterých zahynuly na dvě desítky mladých Američanů.“[6] Kvůli strategickému významu Škodovky a železničního uzlu došlo ke spojeneckým náletům během války několikrát. V katastrofu se proměnil například nálet z dubna roku 1943, kdy kvůli chybnému označení cíle bomby dopadly na městečko Dobřany a tamní ústav pro choromyslné.

„Byli jsme v krytu na ‚kilometrovce‘[7], bylo to vlastně ve Škodovce pod zkušební tratí lokomotivky, a tam se musel čerpat vzduch. Přestala ale fungovat elektřina, tak mužský museli ručně pumpovat vzduch do bunkru. Když jsme vyšli ven, tak ten spodek Karlova hořel. Moje teta proto přišla o byt a bydleli nějaký čas u nás,“ vypráví pamětník s tím, že menší kryty byly ještě v každé ulici. Radostnější vzpomínky už se vážou k úplnému závěru války. „Od amerických vojáků jsme dostávali konzervy a žvýkačky. A moje starší sestra mi ušila malou vojenskou uniformičku, ve které jsem dělal parádu,“ říká Karel Kučera a dodává: „Dcera našich sousedů, Tauchenových, si vzala amerického vojáka a odjela s ním.“ (O paní Tauchenové a její dceři se více rozpovídal pamětník Miroslav Luňák.)

Vrátný otevřel brány Škodovky, aby měly děti delší klouzačku

Karlov, obklopený zelení, měl spíše venkovský charakter a dětem poskytoval volnost. „Hráli jsme si třeba v parku, v zimě se lyžovalo i sáňkovalo od sokolovny směrem ke škodovácké bráně, kterou vrátný otevíral, abychom nemuseli zastavovat. Kluci polévali hřiště u sokolovny, kde se bruslilo. V létě jsme se zase chodili koupat na Bory do řeky,“ líčí pamětník a popisuje dětské hry, které by nám dnes nejspíš přišly poněkud nebezpečné: „Na borském letišti zůstala letadla po Němcích, chodili jsme si do nich hrát a já jsem vymontovával součástky, které jsem si nosil domů.“ Děti také prozkoumávaly základy, které na Karlově zůstaly po bývalých lágrech. V blízkosti dělnické kolonie se totiž za druhé světové války nacházel nacistický pracovně výchovný tábor pro ženy. Během března 1945 byl tábor přestavěn na koncentrační a byli sem přemístěni muži z pracovního a výchovného tábora v Mirošově.[8]

Poválečná generace karlovských dětí navštěvovala školy ve Skvrňanech nebo na Husově náměstí, protože škola, stejně jako tři z deseti bloků domů, vzala během náletů za své.[9] „Po válce jsme ještě chvíli chodili s jednotou cvičit do školní tělocvičny, protože tam už ale nebyla elektrika, svítili jsme si karbidkou,“ upřesňuje Karel Kučera a dodává: „Do skvrňanské školy jsme chodili z Karlova kolem Škodovky a kolem skvrňanské sokolovny, když jsem v páté třídě končil obecnou školu, tak Škodovka začala využívat na vyvážení zbytků trať na Sulkov, proto se uzavřel průchod ve směru na Skvrňany. Do měšťanky na Husovo náměstí jsme nejprve chodili pěšky a později tam začal jezdit autobus.“ (Čtvrť Karlov byla jakoby zakousnutá do objektu továrny, proto pamětníci mluví o různých způsobech průchodů do města.)

Učitel vedl děti ze školy oklikou, aby se vyhnuly škodovácké vzpouře

Karel Kučera také vzpomíná na bouřlivé události z 1. června 1953, kdy Plzeňané v čele se Škodováky povstali proti měnové reformě. Dělníci zformovali několik průvodů, které směřovaly buď na náměstí Republiky před radnici, nebo na Masarykovo náměstí (tehdy Dukelské náměstí). [10] Demonstranti také vtrhli na radnici, kde okny vyhodili busty komunistických potentátů. Hned ve stejný den odpoledne proběhla na Masarykově náměstí antidemonstrace, při které došlo ke stržení sochy T. G. Masaryka. „Když začaly nepokoje, tak dělníci ze Škodovky vylomili vrata u páté brány. A to byla cesta, kudy jsme chodili ze školy. Nechtěli nás tam pustit, tak nás učitel vedl ze školy zadem přes Zátiší,“ vybavuje si pamětník a přidává vzpomínku na jednoho z karlovských sousedů: „Nějak se k tomu přimotal a pak musel jít k cestářům.“ [11]

Také rodina Karla Kučery přišla po měnové reformě o úspory. „Já vím, že z části úspor se udělaly vázané vklady a ty se směly v odůvodněných případech po zažádání postupně vybírat. Tímto způsobem pomáhali naši babičce z matčiny strany, ta bydlela v Chotíkově a měla penzi 160 korun, takže si každý měsíc vybírala z vázaných vkladů. Mám dojem, že se měnilo asi 300 korun v kurzu 1 : 5 a zbytek 1 : 50, což bylo likvidační,“ popisuje pamětník.

Karlov se nechával chátrat, během bourání si lidé rozebrali materiál

Po elektrotechnické průmyslovce nastoupil Karel Kučera do oddělení obráběcích strojů. Vojnu strávil jako důstojník v záloze nejprve ve slovenském Martině a poté v Janovicích nad Úhlavou. „I když jsem dělal velitele čety a nebyl jsem šikanovaný, tak se mi tam moc nelíbilo,“ přiznává. Při zaměstnání si doplňoval ještě vysokoškolské vzdělání. „Dva roky se chodilo na denní studium a od Škodovky jsem dostával stipendium, zbylé tři roky jsem studoval dálkově,“ říká pamětník s tím, že v srpnu roku 1968 se právě doma připravoval na obhajobu diplomové práce. „To byl takový mezník, předtím jsem na politické zřízení nebyl nijak vysazený, ale způsob, jakým si tady chtěli udržovat pořádek, se mi nelíbil,“ komentuje. V době prověrek během sedmdesátých let odmítl pamětník členství ve straně. „Dávali mi to najevo tím, že když se přidávalo na platech, tak mně nepřidali,“ uvádí.

V roce 1965 se Karel Kučera oženil s Marií Bulovou, také rozenou „Karlovačkou“. Společně obývali mansardu v Lodní ulici. „Pokoj v přízemí ale neměl vlastní sociální zařízení, o záchod se dělil s bytem v prvním patře, ten se naštěstí po třech letech uvolnil a mohli jsme si ho pronajmout,“ popisuje pamětník. Ve skromném bytě na Karlově, rozšířeném o podkrovní pokojíček, tak manželé Kučerovi vychovávali dva malé syny až do 80. let, kdy se odstěhovali na Lochotín.

V době, kdy se postupně začala čtvrť Karlov ubourávat, si Kučerovi koupili chalupu v Krtíně na Tachovsku. „Tehdy jsme si mohli v demolovaných karlovských domech sami za malý poplatek vybourat a vzít materiál, který jsme použili na chalupě, celá podlaha byla třeba za stovku,“ uvádí pamětník. Asanace čtvrti Karlov probíhala postupně v letech 1980–1987, podle svědectví tamních obyvatel se ale dlouhá léta do domů neinvestovalo a o jejich demolici se mluvilo prakticky od konce války. „Okna se například měnila jen v nejnutnějších případech, dávali jen barvu, aby si je lidé mohli sami natřít,“ říká pamětník.

Zvláštní objednávkový systém zboží v SSSR kastoval lidi

Karel Kučera byl ze svého pracoviště v oddělení obráběcích strojů v roce 1982 za Strojimport odeslán pracovně do Moskvy. „Měl jsem na starosti celkem asi osm českých fabrik, zajišťoval jsem prodej náhradních dílů a technická jednání,“ vysvětluje. Kučerovi dostali byt v Českém domě, ten byl kompletně dostavěný až v roce 1986,[12] objekt sloužil jako zázemí pro exportéry českého zboží různého druhu.

I když se Kučerovi stýkali hlavně s dalšími Čechy a jako cizinci měli výjimečné postavení, překvapil je nedostatek potravin a zvláštní objednávkový systém: „Říkalo se tomu zakazy, to byly objednávky, my jsme si mohli objednat jídlo v obchodním domě na Rudém náměstí. A i když Moskva byla přednostně zásobovaná, tak byl výběr dost omezený,“ popisuje Karel Kučera a vysvětluje: „Třeba my jsme si mohli objednat finský salám nebo svíčkovou, jinak hovězí maso byla kráva a svíčková prase. Když porcovali zvíře, tak nerozlišovali části, jen řezali kusy na cirkulárce. Z velké části jste tedy dostali sádlo a kůži. V mase byly proto zasekané drobné kosti a manželka ho musela drhnout kartáčkem na ruce.“

Takzvané zakazy neboli objednávky jídla podle Karla Kučery fungovaly také ve fabrikách. Nikdy ale nebylo jasné, jestli lidé dostanou všechny potraviny, které si objednali. „Také to dávalo možnost sortýrovat lidi, třeba šponař měl jen dva papírky, ale dílovedoucí tři, lidé taky nevěděli, co si ostatní objednali, protože to chodilo zabalené,“ vypráví. Všudypřítomný nedostatek zboží a potravin se prý jako zázrakem změnil v hýření, když do Moskvy dorazili veteráni z války, ozdobení medailemi. „Ty krmili přednostně, to se pak nedostalo ani na cizince,“ podotýká pamětník. 

Říct pravdu o dojmech z Moskvy zkrátka nešlo

Po návratu ze služebního pobytu v Moskvě v roce 1985 požádal stranický funkcionář ve Škodovce Karla Kučeru, aby udělal přednášku o Sovětském svazu. „To jsem přece nemohl udělat, nemohl jsem říct pravdu,“ komentuje pamětník s tím, že byl vděčný, když režim v roce 1989 padl, lidé si podle něj už nepamatují, jak se dřív žilo, a jen nadávají na současné poměry. Vzhledem k tomu, jak poznal ruskou mentalitu, je z dnešní situace znepokojený: „Sovětský svaz tvořilo více národů, to spojení bylo vynucené. Ti lidé potřebují mít nad sebou pořád bič. Stále jim vysvětlují, jak jsou výborní, výkonní, jaké vyhráli války…“

V době našeho natáčení žil Karel Kučera s manželkou poklidný a spokojený život na své chalupě. Na současné situaci hodnotil pozitivně zejména to, že mladí lidé si mohou vybrat, co chtějí studovat, nemají povinnou vojenskou službu a mohou svobodně cestovat.

 

[1] Zdroj: https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/pred-100-lety-vznikl-karlov-podivejte-se-na-zaniklou-plzenskou-ctvrt.A110324_085756_plzen-zpravy_alt.

[2] „První dva bloky, dokončené v roce 1911, se skládaly ze všech čtyř typů domů. S ohledem na nízkou poptávku pracovníků po větších bytech s dvěma pokoji a kuchyní v domech typu A a B však byly stavební plány upraveny a zbylé bloky č. 3 až č. 7 tvořily jen domy typu C a D. V nich se nacházely pouze byty s jedním pokojem, kuchyní a samostatnou mansardou o jednom pokoji v rohových domech.“ In: ULČOVÁ, Marie, 1983. Karlov. Historie vzniku dělnické kolonie v Plzni. Antonín ROBEK, ed. Etnografie dělnictva 10. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, s. 79–118.

[3] Zajímavosti o takzvané Goldscheiderovce zde:

https://zestinu.cz/2022/01/09/plzen-znama-neznama-goldscheiderovka/.

[4] https://www.sokolskepamatky.eu/objekty/detail/sokolovna-plzen-karlov

[5] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[6] In: kolektiv autorů, Dějiny města Plzně 3, vydalo statutární město Plzeň, 2018.

[7] Kilometrovkou nazývali karlovští dlouhou zeď Škodovky od Karlova kolem dnešní Techmanie, dnes už známe označení kilometrovka spíše pro alej vedoucí od Kalikovského mlýna k zoo.

[8] Viz diplomová práce Lucie Červenkové, Katedra historických věd filozofické fakulty ZČU v Plzni, dostupné online: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/37604/1/Cervenkova%20Diplomova%20prace.pdf.

[9] Jednopatrová budova školy stála na Karlově už v roce 1914, v roce 1922 byla z kapacitních důvodů rozšířena, součástí rekonstrukce bylo také nové venkovní sportoviště. To mohly využívat i místní spolky. V dubnu 1941 se škola musela přestěhovat do Skvrňan, aby uvolnila prostory wehrmachtu. Z kapacitních důvodů se škola ještě téhož roku v září přesunula do budovy na Petákově náměstí (dnešní náměstí T. G. Masaryka), na konci roku 1942 se přemístila do budovy školy Nad Hamburkem (dnes sídlo Okresního soudu Plzeň-město). Ve školním roce 1943/1944 se hlavní, obecná a mateřská škola na krátký čas ještě vrátily na Karlov. V říjnu 1944 došlo k poškození budovy spojeneckým náletem a škola se opět stěhovala do Skvrňan. Nálet 25. 4. 1945 zanechal karlovskou školu i s veškerým vybavením zcela zničenou. Více uvádí katalog k výstavě „V Plzni na Karlově“.

[10] Viz diplomová práce Jany Křivancové: https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/19418/1/Menova%20reforma%201953%20a%20plzenske%20povstani.pdf.

[11] Tresty za účast při demonstraci byly různého stupně od vězení, internace v uranových dolech, vystěhování celých rodin až po profesní degradaci.

[12] https://www.archiweb.cz/n/domaci/cesky-dum-v-moskve-je-nejvetsi-zarizeni-sveho-druhu-ve-svete

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Michaela Svobodová)