Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Kubín (* 1943)

Zatarasili jsme Sovětům přistávací dráhu

  • narodil se 6. května 1943

  • stal se z něj odborník na elektrické zabezpečovací systémy železnic

  • v roce 1962 nastoupil základní vojenskou službu u 22. letištního praporu

  • v roce 1964 přešel do aktivní vojenské služby

  • v roce 1965 absolvoval odbornou stáž v Sovětském svazu

  • 21. srpen 1968 prožil na letišti

  • odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

  • v roce 1970 odešel z armády do civilu

  • měl problémy najít dlouhodobé zaměstnání

  • přítel Miroslava Horníčka

  • v letech 1987–2013 moderoval pořady Host na faře

  • autor šesti básnických sbírek a více než dvou set esejí

  • laický kazatel Církve československé husitské

  • v roce 2022 žil v Liberci

Od roku 1964 působil Stanislav Kubín jako letecký technik u útvaru 4450 Mladá – Boží Dar, kde byl 21. srpna 1968 svědkem vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Již v noci jej probudil hluk tanků, a když se z rádia dozvěděl, co se stalo, okamžitě vyrazil na letiště.

„Okolo letiště už stály tanky a přistávací dráha byla zablokovaná, aby zde nemohla přistávat sovětská letadla. Bylo to víceméně spontánní, vojáci sem přistavili cisterny, auta a podobně,“ popisuje dramatické chvíle pamětník.

Proti sovětským tankům vojáci nasadili také dvouhlavňová protiletadlová děla, do kterých ale neměli žádnou munici. Když měly tanky tendenci popojet, vojáci sklopili hlavně a zamířili. V tu chvíli sovětské tanky couvly.

Za války jezdil otec s německými transporty

Před vypuknutím druhé světové války žili rodiče Stanislava Kubína v Litvínově, kde otec Robert pracoval jako drážní zaměstnanec. Po záboru pohraničí nacistickým Německem v říjnu 1938 se však rodina rozhodla z bezpečnostních důvodů odejít do vnitrozemí, nejprve do Kravař u Kolína a později do Velimi, kde Kubínovi získali byt na nádraží.

„Otec na to nerad vzpomínal, protože na železnici jezdil i s německými transporty, na které zejména v závěru války útočili spojenečtí stíhači. Některý nejdříve přelétl a střílel teprve, když lokomotiva zastavila. Někteří ale stříleli rovnou. Otec se o tom zmiňoval jen velmi skoupě a maminka jeho vyprávění většinou tiše promlčela. Asi to byly zážitky, o kterých nechtěli mluvit,“ vzpomíná na vyprávění svých rodičů Stanislav Kubín.

Otec komunistům na rovinu řekl, co se mu nelíbí

Potíže však otce provázely i po komunistickém převratu v únoru 1948. Kritizoval režim, což se neodpouštělo. Kvůli špatnému kádrovému profilu tak nesměl být povýšen a dlouhá léta jezdil pouze jako průvodčí nákladních vlaků s minimálním platem. Šestičlenná rodina Kubínových se tak dlouhodobě potýkala s finančními problémy.

„Jako dítě jsem občas zaslechl, jak maminka otci vyčítala, že zase nedržel kušnu a že jinak by mohl už dávno být vlakvedoucím. Na odborářských schůzích se dokázal vždy vymluvit, že má šichtu a někam jede. Je pravda, že býval doma dost málo. Šel z vlaku na vlak a vrátil se třeba až za tři dny. Ale vlakvedoucím prostě být nemohl, protože zase někde na odborářské schůzi na rovinu řekl, co se mu nelíbí. Táta sice tvrdil, že je apolitický a že všechny partaje jsou k ničemu, ale myslím si, že jeho myšlení bylo jiné. Když jsem se totiž párkrát večer probudil, slyšel jsem, jak otec v kuchyni poslouchá Londýn,“ vzpomíná na otce pamětník.

Přerazím vám nohy, jestli vlezete do Pionýra!

Základní školu začal Stanislav Kubín navštěvovat ve Velimi a brzy se u něj projevil cit pro literaturu, dějiny a umění. Ovlivnila jej například paní Haňková, která vyučovala český jazyk a literaturu. „Velice nás povzbuzovala, a ačkoli byla manželkou soudruha ředitele, nosila nám i literaturu, která nebyla zrovna doporučená. V šesté nebo v sedmé třídě jsem tak četl autory jako Marcel Proust,“ popisuje Stanislav Kubín.

Dalším, kdo pamětníka na základní škole ovlivnil, byl pan učitel Zeman, který vyučoval dějepis a zeměpis. „Nechtěl po nás letopočty, ale vyprávěl a dával do souvislostí věci a události. My jsme někdy nevěděli, jestli učí zeměpis, nebo dějepis, protože on dokázal dějiny skvěle propojit se zemí, kde se všechno odehrávalo,“ dodává pamětník.

Politika padesátých let se však nevyhnula ani školní mládeži, a když v roce 1953 zemřel Josif Stalin, vtloukali jim učitelé do hlavy, jak obrovská je to ztráta. „Představte si, zemřel báťuška Stalin. Tak já nepionýr, protože táta řekl, že nám přerazí všem nohy, když tam vlezeme, jsem byl vybrán, abych šel dětem na národní škole vysvětlovat, jaká je to hrůza. Já jsem o tom ale věděl houby. Nějaký báťuška Stalin mi mohl být ukradený. Dostal jsem papír s textem, ale nakonec mě spasil jeden z učitelů, který to přečetl za mě. Bylo hrůzné, že do toho děti takto cpali,“ vzpomíná Stanislav Kubín na události spojené se smrtí Josifa Stalina.

Soudruh ředitel mi vysvětlil, ať na žurnalistiku zapomenu

Po absolvování základní osmileté školy chtěl jít Stanislav Kubín studovat žurnalistiku, nebylo to ale možné kvůli otcovým politickým názorům. „Soudruh ředitel mi hned vysvětlil, že nejsem v Pionýru, táta že má věčné kádrové problémy na dráze, tak ať na to hned zapomenu. Bylo to vlídné, leč důrazné upozornění, že na takovéto věci nemám pomýšlet.“

Místo studia žurnalistiky tak nastoupil Stanislav Kubín koncem padesátých let na nově zřízené učiliště do Brna, kde se měl zabývat zabezpečovací technikou železnic. „Tehdy nebyli odborníci a specialisté na zabezpečovací systémy v rozsahu a dopadu, který byl potřeba. Díky tomu jsem se tam dostal, ale nešlo mi to pod nos, inklinoval jsem k literatuře,“ dodává pamětník.

Z toho důvodu Stanislav Kubín uvítal, když se mohl zapojit do činnosti amatérského divadelního souboru, který při škole existoval. Začal psát skeče i scénky a se souborem procestovali velký kus republiky. Dvakrát se dokonce zúčastnili vrcholné soutěže amatérských souborů, jakou byl Šrámkův Písek.

Starali jsme se o techniku, na vojnu nezbýval čas

Po ukončení studia nastoupil pamětník v roce 1962 základní vojenskou službu u 22. letištního praporu Mladá – Boží Dar, u Milovic. Po absolvování základního výcviku ho poslali do poddůstojnické školy v Bratislavě, kde prošel specializací, a jako mechanika-specialistu ho přeložili k VÚ 4450, který byl výcvikovým střediskem letectva, kde se konal pokračovací výcvik pilotů-absolventů Vysoké vojenské letecké školy SNP v Košicích.

„Dostal jsem se do kolektivu, který měl na starosti leteckou techniku, a tam na vojnu čas nezbýval. Třeba náčelník oddělení nás techniky při jednom nástupu dost ostře seřval, že bychom alespoň do zaměstnání mohli jezdit v uniformě. My jsme totiž vylezli z autobusu, který přijížděl z Lysé nad Labem, rozešli jsme se do hangárů, tam jsme se oblékli do montérek a dělali jsme na technice,“ vypráví Stanislav Kubín. 

Po skončení dvouleté základní vojenské služby souhlasil pamětník s tím, že přejde do aktivní služby a stane se vojákem z povolání. „Měl jsem tehdy rozpracované zařízení, které mělo řešit problém se stříbro-zinkovými akumulátory, protože ty měly při špatné údržbě tendenci explodovat. A protože bylo těsně před koncem mé základní vojenské služby nedokončené, přišel za mnou inženýr pluku a odjeli jsme do Kolína na okresní vojenskou správu, kam jsem příslušel. Než jsem se stačil rozkoukat, dali mi pár papírů k podpisu a stal jsem se vojákem z povolání,“ pokračuje se smíchem.

V Sovětském svazu panovala téměř archaická disciplína

V roce 1965 absolvoval Stanislav Kubín výběrovou tříměsíční stáž v ruské Penze, kde jej zaškolili na trenažéry. „Byli jsme tam v civilu, a ačkoli zde byla spousta vojáků Československé lidové armády, nesměli jsme nikomu říct, že jsme Čechoslováci. Divili jsme se proč, ale později jsme zjistili, že tam byly nedobré vzpomínky na legie. Penza se totiž za první světové války stala základnou českých legií, které tam Rudé armádě párkrát napráskaly a ovládaly Transsibiřskou magistrálu z Penzy téměř až k Vladivostoku,“ líčí poměry v Sovětském svazu pamětník.

Na pracovišti v Penze panovala tuhá, až archaická disciplína a lidé se báli mluvit i o banálních věcech. Když se například Stanislav Kubín bavil s příslušným technikem a byli sami dva, mluvili poměrně otevřeně. Jakmile ale přišel někdo třetí, vždy se měnilo téma hovoru. Nikdo nikomu nevěřil.

Nedůvěra nicméně panovala i po příjezdu do Československa. „Když jsme se vrátili z Ruska, začala se o nás velice zajímat vojenská kontrarozvědka. V kantýně jsem se například potkával s jedním kapitánem, který rád zabředával do rozhovorů o tom, jaké to bylo v Rusku. Tenkrát si mě jeden kolega vzal stranou a řekl mi, ať si na něj dám pozor, že je to kontráš a je silně zaháčkovaný u Státní bezpečnosti,“ pokračuje Stanislav Kubín.

Uvolnění šedesátých let se projevilo i v armádě

K jistému uvolnění společenských a politických poměrů došlo v Československu koncem roku 1967 a zejména na jaře 1968, kdy byl proklamován takzvaný socialismus s lidskou tváří. Změna byla podle pamětníka patrná dokonce i v armádě.

„Že se něco děje, jsme poznali, když utekl náš semínkový generál Šejna. To se začalo i v armádě šuškat, že je něco nezdravého. Pak samozřejmě přicházely zprávy z generálního štábu, kde se sbíraly podpisy na podporu soudruha Novotného. Málo se také ví, proč se stal generál Martin Dzúr ministrem obrany. On jediný totiž nepodepsal tu petici na podporu prezidenta Novotného. Nemohl, byl v té době v Rusku,“ vzpomíná na události z počátku roku 1968 pamětník.

Jisté uvolnění však bylo znát také ve vztahu vojáků z povolání k vojákům základní služby. „Přímo u našeho útvaru nebyla ta změna tak markantní, protože dobré vztahy zde existovaly i předtím. Povinná politická školení se odehrávala  způsobem, že se v létě vyrazilo na koupaliště Ostrá u Lysé nad Labem nebo se odpřednášelo a šli jsme domů. Moc se to neprobíralo ani u vojáků základní služby. Povinná politická školení mužstva jsem zažil sám jako voják základní služby a byl to zoufalý blbákov. Navíc nám přednášeli lidé, kteří neuměli ani pořádně mluvit česky. Měli takovou zakarpatskou českoslovenštinu,“ pokračuje Stanislav Kubín.

Zatarasili jsme Sovětům přistávací dráhu

Období, kdy se československá společnost radovala z nově nabyté svobody, však netrvalo dlouho. Vedení Sovětského svazu se obávalo Dubčekových reforem i oslabení komunistického východního bloku, a z toho důvodu mělo dojít k zásahu vojsk Varšavské smlouvy, která měla potlačit údajnou kontrarevoluci.

Letiště, kde pamětník sloužil, bylo sice obklopené tanky, ale ty se neodvážily ani k bráně. „Proti sovětským tankům vyjela naše protiletadlová dvojčata. Když měl sovětský tank tendenci popojet dopředu, sklopili kluci hlavně a zamířili. Neměli tam ale ani jedinou patronu, protože jsme byli odříznutí od muničního skladu. Sovětský tank však couvnul. Později jsme se dozvěděli, že alespoň tam, kde jsme sloužili, byl přísný zákaz dostat se do střetu s naší armádou. Tyto tendence byly i jinde. Z vyprávění některých lidí vím, že pokud došlo třeba k uzavření posádky nebo vykázání Rusáků z prostoru, tak oni couvli. Šli potlačovat kontrarevoluci a nemohli se dostat do střetu s regulérní armádou,“ pokračuje Stanislav Kubín.

Sovětští vojáci byli pomalu ochotní prodat i tank

Tento stav však trval na letišti do doby, než přišly patřičné rozkazy. Vojáci pak museli sovětským narušitelům otevřít brány a naučit se snášet jejich přítomnost. Nějakým kontaktům či diskusím se sovětští vojáci ale pochopitelně vyhýbali a komunikace s nimi se odehrávala pouze formou rozkazů. „Hlídali, abychom někomu něco neprovedli. Byl zákaz létání, a když šlo letadlo na pravidelnou prohlídku, vyjely transportéry s namířenými kanony. To aby si náhodou některý z našich nemyslel, že by mohl uletět,“ popisuje život na letišti Stanislav Kubín.

Zásobování vojáků Varšavské smlouvy velmi zadrhávalo. „Ti kluci byli hladoví, žízniví, až jich bylo člověku na druhou stranu líto. Dlouho vůbec nevěděli, kde jsou. Pak dostávali nalejvárnu, že nám šli pomoct od kontrarevoluce. Takže na nás zírali. Kontakty jsme udržovali spíše s vojáky základní služby než s oficíry. Pak nastala obchodní turistika, protože Sověti měli  například v Milovicích svoje vlastní poměrně slušné obchody s naším zbožím, které bylo všude jinde nedostatkové, ale tam se dalo pořídit. Sověti byli ochotní prodat pomalu i tank, jak špatně na tom byli,“ dodává pamětník.

Byla obrovská nejistota, co s námi bude dál

Mnohem hůř než srpen 1968 však podle Stanislava Kubína prožívali zaměstnanci letiště sklonek roku 1968, kdy se rozhodovalo, zda budou moci zůstat v armádě, či nikoli. „Byla obrovská nejistota, co přijde. Stávalo se, že přijela vojenská vrchnost, nechala si nastoupit útvar a rozpustila ho, protože se v srpnu 1968 projevil „nepatřičně“. Začaly se také tříbit charaktery. A zajímavé bylo, že největší křiklouni ze srpna 1968 u útvaru velice rychle obraceli. Pochopili, že pokud by si zachovali své předtím proklamované přesvědčení, že by asi dlouho nesloužili. Prověrky, které potom následovaly, to potvrdily. Mnozí ti křiklouni pak seděli v prověrkových komisích.“

Čistky nakonec postihly celkem asi třicet procent letištního personálu a velký problém představovaly zvlášť u mechaniků. „V momentě, kdy začaly čistky, byl technický personál na čtyřiceti procentech a řešilo se, jak chybějící odborníky nahradit. Proběhl velký nábor do armády, který měl nebývalý efekt. Nabízeli, že pokud si absolvent průmyslové školy odslouží základní závazek šest let a následně neprodlouží, dostane dvoj- až trojnásobek odchodného, než kolik dostal třeba technik, který tam byl patnáct let a šel do civilu. Tím pádem nastal i spontánní odliv těchto lidí z technických služeb,“ vypráví pamětník.

Dvakrát odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk

Před prověrkovou komisí skončil i Stanislav Kubín. Už při prvním kole odmítl říci, že s invazí vojsk Varšavské smlouvy souhlasí, a zastával názor, že by si národ poradil sám. Souhlas odmítl podepsat i ve druhém kole prověrek. Jak ale sám přiznává, práce na letišti pro něj byla natolik zajímavá, že všechno ostatní bylo druhořadé. I politika. Přesto musel v roce 1970 ze zaměstnání odejít.

„Nebyl jsem přímo vyhozen, ale doporučili mi, abych si neprodlužoval závazek. Vím, že ještě předtím u nás probíhaly tvrdé souboje mezi šéfem technického odboru, náčelníkem štábu na straně jedné a politrukem, zda Kubín bude, či nebude. U letectva sloužilo původně asi dvacet jedna techniků, které v Sovětském svazu přeškolili na novou techniku, a v té době jsem z nich zůstal v armádě jediný. Všichni už byli pryč. Stejně ale rozum a technika prohrály. Šel jsem v listopadu 1970 do civilu a v únoru 1971 jsem musel na dvouměsíční vojenské cvičení k témuž útvaru, kde mě potřebovali na dokončení a zprovoznění nějakého zařízení,“ vzpomíná Stanislav Kubín.

Byli tady a ptali se na tebe

Po odchodu z armády měl pamětník problémy najít dlouhodobé zaměstnání. Nejprve začal pracovat jako mechanik na dieselových lokomotivách v Železničních opravnách a strojírnách v Nymburce, kde působil něco málo přes rok. Pak nastoupil ke správě spojů, odtud odešel do elektrárny v Mělníku, pracoval jako pomocný dělník v čalounické výrobě v komunálních službách a později získal zaměstnání v Pozemních stavbách v Liberci.

„Musel jsem si dávat pozor na ústa. Byl jsem v jiné situaci než kdokoli jiný, protože nade mnou pořád visel ten Damoklův meč dohledu. I v práci jsem si občas připadal jako v šedesátých letech v Rusku. Zažil jsem pár běžných návštěv či pohovorů na Státní bezpečnosti, ale nikdo mi nevyhrožoval a k ničemu mě nelanařili. Možná s mým profilem věděli, že by to bylo zbytečné. Jinak jsem ale neměl nějaké zvláštní obtíže. Až na ten tlak, abych odešel. Byla vždy nějaká časová souslednost mezi pozváním na Státní bezpečnost a změnou mého zaměstnání. Ale to je jenom dohad,“ vypráví o nelehkém období Stanislav Kubín.

Že se na něj chodili do zaměstnání ptát, se pamětník dozvídal většinou zprostředkovaně. Problémy s nadřízenými ale neměl. „V tomto ohledu byli mí šéfové natolik slušní, že mi říkali: ‚Hele, dej si bacha. Byli tady a ptali se na tebe.‘ Když už se objevil několikátý dotaz po mé osobě a činnosti, tak jsme se domluvili, že půjdu, jak se říká, o dům dál. Ale ne že by mě vyhazovali nebo ostrakizovali. Myslím, že o mě profesně stáli. Když se mi po roce 1989 dostaly do rukou mé kádrové materiály, tak musím s uznáním pokývat hlavou a poděkovat lidem, kteří byli mými nadřízenými a kteří mě dokázali podržet. Jestli to bylo proto, že by tu profesi jinak nesehnali, to nevím,“ dodává pamětník.

Sledovat Miroslava Horníčka na scéně bylo nedostižné

V roce 1972 prodělal Stanislav Kubín těžkou dopravní nehodu, po které byl dlouhý čas upoután na lůžko v chomutovské nemocnici. Těžké chvíle mu psychicky pomohly překonat knížky od Miroslava Horníčka, ze kterých pacientům předčítala sekretářka tamějšího primáře. Když pamětníkovi sundali sádru, rozhodl se napsat Miroslavu Horníčkovi děkovný dopis. „Odpověděl mi až po delší době. Následovalo pár výměn dopisů, pohledů a později jsme začali uvažovat o setkání. Znal některé moje práce a naše setkání byla spíše recenzní nad různými uměleckými díly, filmy či divadlem. Debatovali jsme ale i o společenské situaci,“ vzpomíná na setkání s mistrem humoru a improvizace Stanislav Kubín.

Tímto způsobem vznikl nápad uspořádat v Liberci pořady s různými osobnostmi. „Měl jsem od něj řadu inspirativních textů a sledovat jej na scéně bylo nedostižné. Dal mi řadu tipů či zprostředkování a byl mým prvním hostem 13. srpna 1987 v Liberci. Zpočátku mi dělal takovou supervizi, ale pak už mě v tom nechal plavat. Byla to obrovská škola života. Těmi pořady prošlo více než dvě stě osobností a ta setkání byla objevná pro mě i pro řadu posluchačů.“

Pořady s názvem „Přijďte k nám pobejt“ a později „Host na faře“ se konaly nejprve pod patronací Československé strany lidové, jíž byl Stanislav Kubín členem. „Když jsem začal s těmi pořady, cítili jsme, že jsme pod dohledem. V obecenstvu jsem poznával lidi, kteří přišli sledovat, zda tam nepadne něco politicky nežádoucího. Museli jsme si dávat velký pozor, abychom nenarazili. Když jsme třeba ještě v létě 1989 měli jako hosta šachového velmistra Luďka Pachmana, který byl na indexu kvůli svým postojům v roce 1968, tak to nebylo pěkné. Cítil jsem, že se stahují mračna. No, naštěstí přišel listopad,“ pokračuje ve vyprávění pamětník.

V roce 1989 jsem se účastnil celé řady debat

Ještě před sametovou revolucí, jež se odehrála v listopadu a prosinci 1989, se Stanislav Kubín zapojil do obrodného proudu Československé strany lidové, což jej málem stálo členství. „Krátce před převratem bylo v pražském Paláci Savarin sezení, a protože jsem se jej účastnil, přišel seshora, z ústředního výboru Československé strany lidové, příkaz eliminovat Kubína, předsedu městské organizace v Liberci. Za týden nebo dva byl převrat. Účastnil jsem se celé řady věcí, rozhovorů i debat,“ popisuje události Stanislav Kubín.

Jak pamětník dále vzpomíná, vykonala v tomto směru lidová strana v Liberci velký kus práce. „Ze schůzí jsme věděli, jak má probíhat jednání. Že tam má být nějaký zápis a rozhovor či debata musí mít skutečně nějakou formu. Protože některé kulaté stoly byly hrozné. Mluvil jeden přes druhého a druhý den se nevědělo, co se projednávalo den předtím nebo na čem jsme se dohodli. My staří harcovníci jsme do toho vnášeli určitý řád. Dávali jsme převratu prostě fazonu.“

Po převratu se pro mě změnilo strašně moc

Pád komunistického režimu s sebou přinesl i skutečnost, že se mohl Stanislav Kubín svobodně a bez cenzury věnovat moderování svých pořadů. „Po převratu se pro mě změnilo strašně moc. Nejvíce jsem to pocítil ve sféře kultury, nebyl problém se zvaním lidí do pořadů a mohli jsme zvát i hosty, kteří měli před rokem 1989 problémy,“ dodává pamětník.

Možnost svobodně se projevovat v oblasti kultury se Stanislav Kubín rozhodl zcela využít. Pořady, které ve svém závěrečném cyklu nesly název „Host na faře“, moderoval až do roku 2013 a za celou dobu jimi prošlo více než dvě stě vynikajících osobností kultury, umění, publicistiky, náboženství, vědy a sportu. Mimo to spolupracoval na několika pořadech s Českým rozhlasem nebo Českou televizí. Umění se ale věnoval i aktivně. Stal se autorem šesti básnických sbírek, napsal téměř dvě stě esejů, řadu filozofických či polemických článků a je činný jako laický kazatel Církve československé husitské. V době natáčení (2022) žil v Liberci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Poloprudská)