Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kubíková - Bullock (* 1937  )

Bůh mi dal život a já jsem mu to chtěla tímto způsobem vrátit

  • narozena 29. 4. 1937 v Praze
  • rané dětství prožité v Lidicích
  • otec redaktorem ČTK
  • vyhlazení Lidic
  • oddělena od matky, určena na převýchovu
  • život v Německu u příbuzných
  • návrat do Československa, setkání s maminkou a babičkou
  • emigrace do Norska
  • odchod do Kanady
  • studium medicíny

Původ Evy Kubíkové je svázán s Lidicemi, rodiče zde žili už před 1. světovou válkou. Maminka pamětnice Anna Müllerová se narodila roku 1912. Dědeček pamětnice František Müller (říkalo se mu Dalmátský, protože za 1. světové války sloužil v Dalmácii, byl členem vojenské kapely) po 1. sv. válce učil v Lidicích hru na housle. Maminka měla tři bratry: Václav byl vystudovaný architekt a žil v Praze, František bydlel v Kladně. Třetí z nich, Antonín, zůstal v Lidicích, byl hostinským v hostinci U Šenfeldrů.

Tatínek pamětnice František Kubík se narodil roku 1905 v české rodině v Berlíně. V Německu studoval obchodní školu a posléze pracoval v pojišťovně Allianz. Brzy se však rozhodl odejít do Československa. V červnu roku 1926 již pracoval v pražském ústředí ČTK. V rámci této práce navázal spolupráci s Radiojournalem (rozhlasem), kde četl a zároveň překládal zprávy z němčiny.

V roce 1934 se Anna Müllerová provdala za Františka Kubíka. Rodiče se po sňatku rozhodli žít na vesnici v Lidicích. Tatínek totiž za 1. světové války zažil v Německu v Berlíně velký hlad a chtěl zůstat na vesnici, kde je vždy jídla dostatek. Maminka Anna byla vyučená švadlena, ale po narození dcery Evy nepracovala, po vážné nemoci prodělané v dětství byla slabé konstituce. Tatínek neměl problémy rodinu uživit, navíc žili s babičkou z matčiny strany, která se starala o domácnost. Babička Müllerová vlastnila několik políček, kde pěstovala různé plodiny do domácnosti a také krmení pro domácí zvířata.

Život v Lidicích se paní Evě dnes jeví téměř idylický. Milovaný tatínek denně dojížděl do Prahy do práce, malá Eva žila typickým životem dítěte na vesnici. Chodila pást husy, hrála si s dětmi.

„Ta Maruška Hanfová k nám často chodila a vždycky prosila maminku, jestli by si se mnou mohla hrát, a já ji měla hrozně ráda. Taky jsme měli pejska Bobíka, a tak jsme spolu vždycky skotačili.“

Takto pamětnice vzpomíná na domek, ve kterém žili: „My měli také houpačku mezi dveřmi mezi kuchyní a pokojem, to k nám taky chodilo spoustu dětí se na ni houpat.“

Často s tatínkem, když večer přijel z práce, chodili pro husy na Studničkův rybník. Paní Eva vzpomíná na pospolitost, která v Lidicích panovala.

Typické byly vesnické zabijačky. Babička vždy rozdala jitrnice po sousedech. A když oni za pár týdnů zabíjeli, tak k nim babička chodila pro čerstvé jitrnice jako do krámu.

Rodina Kubíkova byla naprosto netypickou lidickou rodinou. Maminka nemusela pracovat. Často jezdila do Prahy, kde chodili s tatínkem do divadla a na koncerty. Manželé také chodili na různé sportovní události. Maminka si ve volných chvílích šila šaty dle poslední módy, tak jak ji měla možnost vidět v Praze, a až v Ravensbrücku se dozvěděla, jak sousedky reagovaly.

Pro tatínka musela být situace o to složitější, že ve vesnici nevyrostl a nikoho zde kromě rodiny neznal. V tomto ohledu by mu jistě lépe vyhovoval život ve městě, kde by snáze našel přátele, se kterými by si intelektuálně lépe rozuměl. Avšak po zkušenostech z Berlína, kde vyrůstal a kde jeho rodina zažila velký nedostatek a hlad, chtěl žít raději ve vesnici, kde je přece jen i za krize větší možnost sehnat jídlo.

Maminka doma často pekla koláče a různé sladkosti, které se naučila od souseda, kuchaře, pana Suchánka. Později, v Montrealu, byla vyhlášenou kuchařkou a známí vždy maminku nabádali, aby si otevřela cukrárnu.

„My jsme doma vždycky měli nějaké koláče, a tak i ta Maruška k nám ráda chodila. To si pamatuju, jak jsme vždycky seděly a jedly ty koláče, a dodnes mám má ráda to sladké.“

Po tomto šťastném období raného dětství následoval obrovský šok.

„Já o tom strašně nerada mluvím, protože vždycky musím mít celý balík kapesníků. Já se neudržím, proto jsem ani nešla do toho lidického muzea. Do teďka jsem se s tím ještě nesmířila, víte, to tak bolí, že to nikdy v životě nezapomenete...“

Osudné dny

Paní Eva byla to ráno (10. 6. 1942) časně probuzena. Probudila ji babička. Ve spěchu ji maminka oblékla, před domem se loučili s tatínkem. Sama netušila, že je to naposledy, kdy milovaného tatínka vidí.

Následovala deportace žen a dětí do kladenského gymnázia. Po třech dnech bylo jasné, že je situace nadále neudržitelná, ženy a děti spaly na zemi, hygiena byla katastrofální. Děti často plakaly, protože jim byla zima a měly hlad. Kojenci neměli ani čisté plenky. Třetí den byly matkám děti odebrány, ženy nechtěly své děti opustit, gestapáci museli párkrát střelit varovně do vzduchu, aby ženy byly povolnější.

Rvali nás, já jsem byla mamince u krku...

Paní Evě bylo pět let. Nezůstal jí nikdo kromě kamarádek a ostatních dětí z Lidic.

„Všechny děti nás strčili do takového velikého auta a odvezli nás někam, a to bylo Německo, a já jenom plakala a neměla jsem hlad. Sestry tam rozdávaly takové veliké černé krajíce chleba s marmeládou, každý z nás měl dostat jeden. My jsme seděli na té zemi a bylo tam tak málo místa, že ty paní, co tam rozdávaly ty krajíce chleba, musely tak opatrně chodit, aby na nás nešláply. A já si pamatuji, jak ti chlapci, kteří mě znali a seděli okolo říkali: ‚Evičko, dej mně to, dej mně to...,‘ protože já jsem jen plakala a nechtěla jsem jídlo, nic. A tak oni byli tak rádi, že si to mohli vzít.“

Mezi nic netušícími dětmi probíhaly také selekce. Už v Kladně příslušníci gestapa sepisovali různá data o dětech, měřili dětem hlavy apod.

„Jak jsme tam seděli, tak vždycky přišly boty, totiž když jste dítě a sedíte, tak se nekoukáte nahoru, ale viděla jsem takové velké černé německé boty. Ti oficíři tam chodili. A jednoho dne přišli a já jsem tam seděla s tou Mařenkou. A oni vybrali Mařenku. Mařenka křičela, že tam má ještě sestru a bratra. A já jsem křičela: ‚Já chci jít taky!‘ a držela jsem se Mařenky a nechtěla jsem ji pustit a nenechala jsem ji jít. A ještě si pamatuji, že ty velký boty mě vzaly za bradu a koukaly se na mě. A to jedině bylo, že jsem měla modré oči, to mě zachránilo. Kdybych neměla modré oči, tak by mě tam nechali. Já jsem byla ta poslední, která byla vybraná, ale jedině kvůli tomu, že jsem se nepustila té Mařenky. Já ji tak držela, já ji nechtěla nechat jít, když maminku mně vzali pryč, Mařenku, která se o mě vždycky starala předtím, tak tu jsem si nemohla nechat ujít.“

Paní Eva byla umístěna ke své tetě, tatínkově sestře, která žila v Německu a byla zde provdána. Úřady se nedopátraly, že paní Spernagel je vlastně Kubíková za svobodna. Ze vzpomínek Dr. V. Brože, bývalého redaktora z ČTK, také máme informaci, že jakmile se zprávy o osudech lidických obyvatel objevily v kanceláři ČTK, jiný kolega F. Kubíka, Dr. Pruscha, okamžitě začal kontaktovat své známé a snažil se malou Evu nějakým způsobem dostat do bezpečí. Možná že jeho snaha skutečně přispěla k tomu, že pamětnice se dostala ke své tetě. Eva Kubíková tetu sice neznala, ale teta se o ni pečlivě starala a udržovala její povědomí o tom, kdo je a odkud pochází. 

„Teta o rodičích nemluvila. To bylo tabu, když jsem se něco ptala, tak odpovídala, že tatínek s maminkou přijdou, jednou se dočkáš, ale nemluv o tom, nikdo o tom nesmí vědět, to bylo tabu. Mluvila na mě jenom německy, aby to nebylo poznat, aby nám zase něco neudělali.

Ze strachu mluvila jenom německy, ona uměla dobře, mluvila tou berlínskou němčinou, takže jsme se učili tu dobrou němčinu, ona tam totiž jako děvče studovala.“

Teta bydlela v Berlíně. Pamětnice si vzpomíná na situaci, kdy k tetě poprvé přijela. Teta se tvářila na ni a dětskou sestru, která Evu doprovázela, nejprve velice přísně, ale jen co se za doprovodem zavřely dveře, teta rozpřáhla náruč a usmála se širokým úsměvem. Do rodiny přijela před Vánocemi 1942, manželé měli svou dceru Renatu, která je o rok starší než pamětnice. S Renatou si paní Eva dobře rozuměla, a tak se od ní velice rychle naučila německy. Tetin manžel však narukoval do armády a v roce 1943 se teta stala vdovou. Jak válka postupovala, Berlín nebyl pro vdovu s dvěma dětmi bezpečný.

Pamětnice byla s tetou a sestřenicí vypravena na cestu vlakem, pravděpodobně v rámci tzv. akce Kinderlandverschickung, kdy byly ženy s dětmi stěhovány do bezpečnějších koutů země. Jejich vlak však stále někde stál a teta měla obavy, kam vlastně jede. Dokonce od místního obyvatelstva dostala informaci, že vlak, kterým cestují, jede místo do bezpečí spíše do koncentračního tábora Buchenwald, a tak s dětmi z vlaku uprchla.

Dostali se na česko-německo-polské hranice do vesnice Neuendorf, kde zůstali až do konce války. Jejich situace však byla velmi svízelná, byli odkázáni na pomoc ostatních, sami neměli nic. Nikdo je nechtěl pozvat ani do světnice, jelikož děti měly vši, byly špinavé. Kdosi je ubytoval ve stodole, kde však byla zima.To se podepsalo také na zdraví tety, která ke konci války musela jít do nemocnice na operaci a pamětnice se sestřenicí se dostaly do Kinderheimu. Zde je odvšivili, ostříhali do hola, umyli je. Byly ubytovány společně s chlapci. Kluci holky zlobili, házeli na ně žáby apod.

Jakmile se teta uzdravila, vzala si Evu s Renatou nazpět. Bydleli v Neuendorfu do konce války.

Kde je tatínek?

Zde je ihned po ukončení války našel příbuzný Karel Černík, který Evu Kubíkovou odvezl do Československa na místo, kde Lidice stávaly a kde se v té době konala první lidická tryzna. Byla první navrátivší se lidické dítě. Setkala se s maminkou a babičkou a dozvěděla se smutnou zprávu o tatínkovi.

„To když mě maminka popadla, tak jí říkám: ‚A kde je tatínek?‘ protože oni byli vždycky spolu. Maminka už to věděla. To bylo hrozné, že tam tatínek nebyl, já jsem si pak ještě myslela, doufala jsem, že se ještě vrátí, že je třeba někde na vojně.“

Pamětnice ale tatínka ztratila jednou pro vždy. Ženy byly ubytovány ve vilce v Kročehlavech. Eva neuměla česky, maminka ji ale odmítla dát znovu do první třídy. Eva proto docházela na soukromé hodiny k manželům Heralovým. Ti ji naučili tak dobře česky, že i po šedesáti letech v emigraci umí velice dobře česky psát i číst.

Maminka začala pracovat jako mistrová, učila mladé slečny šít. Jezdila také vyučovat do Mostu a zde se seznámila s Jaroslavem Zbíralem. V roce 1947 se maminka za tohoto muže provdala, otčím měl malou Evu rád. Pro pamětnici se stal adoptivním tatínkem. V roce 1948 se do rodiny narodila druhá dcerka Jaroslava. Eva chodila na Kladno do baletu, učila se hrát na klavír. V roce 1947 odcestovala v rámci zájezdu na celé léto do Norska. Tam se setkala mimo jiné i s paní Gundy Høegh-Omdal, kterou maminka poznala v koncentračním táboře Ravensbrück.

Únor 1949 znamenal pro rodinu velkou ránu. Tatínek Jaroslav byl elektroinženýr a pracoval v Kladně. Maminka začala mít pro svoje intelektuální postoje problémy. Pro lidické děti byl zřízen peněžní fond. Maminka chtěla, aby z něho bylo dětem financováno studium. Její názor tvrdě narazil, maminka dostala výpověď a bylo jí řečeno, že je pro ni práce pouze v Kablo Kladno. To byla velice těžká práce, maminka kvůli své nemoci z dětství takovou práci vykonávat nemohla. Tatínek proto rozhodl, že bude nejlepším řešením emigrace.

„Ještě než jsme šli na ten výlet na Šumavu, maminka se mě zeptala: ‚Heleď, my chceme odejít přes hory, ale nesmíš to nikomu říct, ani babičce. Můžeš jít s námi, ale také tady můžeš zůstat.‘ Já jsem nechtěla tady zůstat s babičkou, já jsem chtěla nazpátek do Norska. Tak jsem jí řekla, že půjdu s nimi, ale chci jít do Norska.“

Emigrace

Na konci léta rodina Zbíralova odjela na dovolenou na Šumavu. Byli ubytováni v horské chatě, v penzionu. Připravovali se na odchod do Německa. Tatínek chodil pravidelně na houby, aby zjistil slabá místa denního režimu pohraničníků. V té době sice existovala možnost zaplatit si převaděče, ale tatínek nikomu nevěřil. První pokus o přechod v noci nevyšel. Na druhý pokus přímo v poledne, během oběda pohraničníků, se ilegální přechod zdařil. Měli s sebou jen to nejnutnější. Na druhé straně už je čekali němečtí vojáci. Několik dní je již sledovali. Odvezli rodinu do Mnichova do International Refugee Organization, ubytovali je v běženeckém táboře. Vznikla otázka, kam odejít dál. Maminka chtěla odjet do Ameriky, tatínek chtěl do Austrálie. Eva chtěla jet do Norska, a to se nakonec ukázalo jako kompromisní řešení, navíc v Norsku byla maminčina známá z Ravensbrücku.

Rodina dostala domek kousek od Osla, život v Norsku byl dobrý. Tatínek však chtěl po čase odejít do Kanady. Vedlo ho k tomu několik věcí: za prvé chtěl, aby děti studovaly, ale v Norsku byla jediná univerzita, na kterou by pro emigranty bylo těžké se dostat, a dále do Kanady emigroval tatínkův bratr. Nakonec tedy v roce 1954 odjeli do Montrealu. Rodina se tu definitivně usídlila.

Smutný osud emigranta

V Československu se mezitím rok co rok odehrávaly pietní akty u hrobu lidických mužů. Lidice se staly symbolem nacistické zrůdnosti, ale také symbolem míru pracujících obyvatel socialistické země. O lidických ženách a dětech se psalo, byly pořízeny stovky rozhovorů. Anna Kubíková a její dcera Eva se staly tabu. Dokonce v mnoha lidických rodinách panují určitá podezření, zda jejich tragický osud nebyl méně tragický, zda neměly určitá privilegia.

„Když jsem byla v Československu v roce 1965, tak jsem ji potkala po ulici, ale ona mě nezastavila, nepřihlásila se ke mně. Já ji nepoznala, nevěděla jsem, že jsem potkala Marušku Hanfovou. Přitom já jsem na ni nikdy nezapomněla. My jsme se potom, když jsme odešli, tak s námi nikdo nechtěl nic mít, tak jsme se nikdy už nesetkaly. Potom akorát říkala babičce, že mě potkala, ale že se mnou nechtěla mluvit.“

Tato historka se opakovala několikrát i v souvislosti s jinými osobami. Přesto že se paní Eva do republiky vracela za babičkou, babička byla téměř jediná, se kterou se mohla svobodně stýkat.

Zajímavou kapitolou tohoto příběhu je i osud Eviny tety Ely a její dcery Renaty. Obě se po skončení války vrátily do Československa. Teta Ela si jako manželka Němce, který padl za Říši, protrpěla mnoho zlého. Byla nucena změnit si jméno a přijala své jméno za svobodna. Po válce usídlila v Náchodě a znovu se vdala.

Rodina Evy Kubíkové měla v Montrealu těžké začátky, tatínek dva roky nemohl najít práci a rodina neměla téměř z čeho žít. Po těchto počátečních těžkostech ale novou vlast přijali a vlast přijala je. Eva Kubíková vystudovala medicínu (promovala roku 1970 na L’Université de Montréal, Faculté de médecine), jako jedna z mála žen získala skvělé atestace i ve Spojených státech a Kanadě (Wayne State University Detroit, Michigan, Fellow of Royal College of Medicine and Surgery Ottawa, Ontario, Canada), působila jako oční specialistka a primářka očního odělení.

Nyní žije v Montrealu, má dvě děti, Annu-Marii a syna Francoise neboli Františka. Šestého června 2006 se dceři Anně-Marii narodil syn Alexander Gordon – narodil se přesně na sté výročí narození svého pradědy Františka Kubíka.

O lidické tragédii pamětnice velice nerada mluví, jsou to temné stránky minulosti. „Maminka mi vždycky říkala: ,Musíš žít normálně, to, co se stalo, musíš nechat za sebou...‘ A měla pravdu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století