Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kubíček (* 1947)

Ze socialistických plakátů v práci měl legraci

  • narodil se 4. října 1947 ve Dvoře Králové

  • vyučil se mechanikem měřících přístrojů v Nové Pace

  • pracoval v teplárně ve Dvoře Králové, později jako údržbář ve chlévě v Kocbeřích

  • srpnovou okupaci 1968 prožil na vojně v Táboře

  • v roce 1989 se účastnil demonstrací ve Dvoře Králové

Když Miloš Kubíček pracoval v královédvorské teplárně, přišel jednou z provozu do dílny. Jeho kolegové zrovna svačili a jejich mistr, zapálený komunista, stál na štaflích a vyvěšoval na stěnu různé plakáty o budování socialismu. Požádal pamětníka, aby mu šel pomoct. Jemu však slogany připadaly absurdní a odvětil: „Co tady blbneš? Myslíš, že tomu bude někdo věřit?“ Mistr zrudl a naštvaně se zeptal: „Jak to myslíš? Ty tomu nevěříš?“ Poslal kolegy na chodbu a pohrozil pamětníkovi, že pokud chce z podniku odejít s holým zadkem, může to hned zařídit. Miloš Kubíček se ale nedal a odpověděl, že klidně půjde. Mistr se po chvíli uklidnil a nevyhodil ho.

V osudném srpnu 1968 vykonával pamětník základní vojenskou službu v Táboře a za měsíc měl jít domů. Po invazi nikdo nevěděl, co přijde. Zaslechl, jak důstojníci mluvili i o případné válce. Ta sice nenastala, situace ale vůbec nebyla příjemná. „Měsíc a půl jsme trnuli, jestli vůbec půjdeme domů a kdoví, jak to s námi bude. Člověku moc nechutnalo jíst, když koukal na ruské tanky všude kolem,“ popisoval své pocity. Pochopil, že s nadějí na uvolnění poměrů je konec. „Každému bylo jasné, že to půjde zpátky do tuha,“ vypráví.

Učitel mě ve škole propleskl

Miloš Kubíček se narodil 4. října 1947 ve Dvoře Králové. Měl dva bratry, oba rodiče pracovali v královédvorské teplárně. Babička s dědou bydleli ve stejném městě pod nádražím nedaleko cihlárny, vedle které se nacházelo jakési smetiště s odloženými starými auty. „Po škole jsme hodili tašku do kouta a s kamarády ze školy hurá k babičce! Protože jsme mohli jít do cihelny, na smeťák a tam řádit,“ vzpomíná.

Ze Základní školy 5. května mu utkvěl v paměti pan učitel Šmíd, který striktně vyžadoval, aby žáci jeho výklad poslouchali. Pamětník si vybavil situaci, kdy nutně potřeboval kamarádovi během hodiny dopovědět, co se dělo předchozí den na smetišti. Na výstražné mávnutí rukou pana učitele nereagoval. Následovalo zatahání za vlasy a pan učitel ho vedl na chodbu, že půjdou zavolat tatínkovi. „Dveře nechal malinko otevřené a na chodbě mně zleva a zprava dal takovou, že jsem měl dva dny napuchlé tváře,“ vypráví pamětník. O přestávce se kolem něho seběhli spolužáci a pozorovali jeho rudé tváře. Fleků si doma všimla i maminka, Miloš Kubíček jí však tvrdil, že se o přestávce popral. Věděl, že kdyby jí řekl pravdu, ještě by mu přidala.

Zahradník není práce pro kluky

Jeho oblíbeným předmětem byl dějepis, ale celkově tíhl spíš k řemeslu. Měl rád i biologii a hlavně rostliny, přál si pokračovat na zahradnickém učilišti. Pro rodiče ale zahradník nepředstavoval pořádné chlapecké řemeslo, vybrali mu tedy obor mechanika měřicích přístrojů a poslali ho na učiliště do ZPA (Závody průmyslové automatizace) do Nové Paky. Nastoupil pak do tepláren, ale práce ho moc nebavila. Po 15 letech si našel zaměstnání ve chlévě v Kocbeřích, později pak pracoval jako údržbář, zahradník a řidič v dětském domově. Vzpomínal, jak jel jednou vyzvednout děti ze školky a volala mu paní ředitelka, kde jsou. „Ony byly dneska hodné, tak jsem je vzal na zmrzlinový pohár,“ vyprávěl. Práce v domově ho opravdu těšila.

K tanku ti přimrznou ruce

Když nastoupil na vojnu, chtěl se dostat k řemeslu a v Táboře ho přiřadili do opravny tanků. Udivilo ho, jak je tank uvnitř malinký a neuměl si představit, že se tam vejdou čtyři tankisti, přestože sám nebyl moc vysoký. „Víš, jak je tady v zimě? To musíš mít rukavice, protože jinak ti ruce přimrznou ke kovu, než nastartuješ a tank se rozehřeje,“ podělili se zkušenější branci o své zkušenosti. Vojna pro Miloše Kubíčka představovala ztrátu dvou let života, nic mu nepřinesla a byl rád, když se vrátil zpátky do teplárny.

Jedeme zvonit klíči

V roce 1989 ještě pracoval ve chlévě, měl s kolegou k dispozici auto a jezdili opravovat elektřinu a jiné závady. Přišel revoluční listopad a jejich služební vůz dostal jiný cíl. Když je zastavil šéf, kam že to jedou, zavolali na něho: „Jedeme zvonit klíči na náměstí!“ Někteří kolegové „nosili červené trenky“, jak pamětník označoval zapálené komunisty, a ti jim hrozili, že je vyhodí. Miloš Kubíček byl rád, že komunistický režim a povinné chození do prvomájových průvodů skončily. Fandil Václavu Havlovi, nikdy předtím nikoho neslyšel mluvit jako on. Věřil, že to, co říká, myslí upřímně.

S druhou manželkou našel štěstí

Miloš Kubíček se oženil, s manželkou měli dvě děti a začali stavět dům. S první manželkou se ale rozvedli, s druhou ženou žil 40 let. Rádi jezdili do přírody, prochodili Krkonoše i Orlické hory. Pamětník si oblíbil přehradu Pastviny, kde se nedaleko narodil jeho tatínek. Jezdili tam s manželkou nejdříve pod stan, pak si pronajímali chatu a nakonec si koupili chatu vlastní. Oba rádi sportovali, jezdili na sjezdové lyže i na běžky. Pamětník od mládí rád poslouchal country muziku a sám hrával na kytaru.

Mladým lidem by rád vzkázal, aby se chovali slušně a poctivě, aby se na ně kamarádi mohli opravdu spolehnout. Podle něho by ale zároveň měli umět otevřeně a rázně říct, když jim něco vadí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Kateřina Doubravská)