Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Krutilová (* 1953)

• narozena 21. září 1953 v Brně

• otec byl stíhací pilot, po roce 1968 vyhozen z armády i z KSČ za neumožnění sovětským letounům přistát na brněnském letišti v noci z 20. na 21. srpna 1968

• v roce 1968 pamětnice vstoupila do obnoveného Junáka, vedla oddíl, v aktivitách pokračovala i za normalizace v rámci pionýrské organizace

• po maturitě na gymnáziu měla problém s přijetím na vysokou školu, nakonec vystudovala ekonomický obor na strojní fakultě VUT

• už během studií se věnovala trampingu, kvůli tomu měla problémy s StB, která se ji pokoušela získat ke spolupráci

• po promoci pracovala v brněnské Zbrojovce

• v 70. a 80. letech se angažovala v Hnutí Brontosaurus

• i v důchodovém věku procestovala s manželem spoustu zemí, cestují i na motorce

Srpen 1968 trávila tehdy čtrnáctiletá Jana Krutilová (rozená Kalná) s maminkou na dovolené v Nízkých Tatrách. V noci z 20. na 21. srpna zaskočila všechny v hotelu šokující zpráva – vojska pěti zemí Varšavské smlouvy překročila státní hranice ČSSR. „V pět hodin ráno nám pustili hotelový rozhlas, kde mluvili o tom, že jsme okupovaní. Všichni si mysleli, že bude válka. Potom… všichni, co jsme byli na té rekreaci, jsme vyjeli lanovkou na Chopok a tam se zpívala hymna. Bylo to dojemné,“ vzpomíná Jana Krutilová s pohnutím na dramatické chvíle. Její otec měl tehdy službu coby dispečer na letišti v Brně-Tuřanech. S maminkou o něj měly obrovský strach, neboť o něm neměly žádné zprávy a nemohly jej jakkoliv kontaktovat. Nakonec se všichni s úlevou shledali doma.

Atmosféra v okupované zemi byla bouřlivá. Zpočátku byli lidé pevně semknutí v odporu proti okupantům, ale zakrátko došlo k postupnému, opětovnému utužení poměrů, což většina společnosti trpně přijala a rezignovala. A staronový režim začal nemilosrdně účtovat se všemi, kteří se angažovali během tzv. Pražského jara 1968 a aktivně vystupovali proti srpnové invazi. To byl případ i otce Jany Krutilové, jenž osudnou noc z 20. na 21. srpna 1968 odmítl se zbytkem posádky brněnského letiště povolit sovětským letounům přistání. Při stranických prověrkách mu to soudruzi nezapomněli a v roce 1970 byl vyloučen z KSČ a propuštěn z armády. Během normalizace pracoval v podniku Domácí potřeby, nejprve jako pomocný dělník a posléze jako vedoucí prodejny. Za hříchy svého otce měla pykat i Jana Krutilová.

Na otce vyvíjeli nátlak, aby se přejmenoval

Jana Krutilová se narodila jako Jana Kalná 21. září 1953 v Brně. Maminka pocházela z Jemnice z rodiny kováře a vystudovala gymnázium v Moravských Budějovicích. Coby ročník 1924 byla ihned po maturitě v době protektorátu totálně nasazena v BMW Dachau. Podle jejích vzpomínek se němečtí zaměstnanci továrny chovali k nasazeným slušně. „Maminka říkala, že tam s nimi pracovaly i Srbky, Francouzky a Polky a ty se chovaly úplně jinak než Češky. Ty Češky mluvily s Němci normálně německy, ale ty ostatní to odmítaly, tvrdily, že neumějí. A Polky byly nejhrdější. V té továrně šel před nimi Němec a ony si před ním plivly,“ popisuje Jana Krutilová vyprávění své maminky o zážitcích z válečného nasazení.

Otec pamětnice Bedřich Kastner pocházel z tzv. smíšeného manželství, jeho maminka byla Židovka. V roce 1943 byla spolu se svými dvěma dcerami deportována do terezínského ghetta, kde jedna z nich zemřela. Část židovských příbuzných stačila ještě před začátkem války emigrovat do USA. Bedřich Kastner nebyl v roce 1943 coby poloviční Žid připuštěn k maturitě na reálném gymnáziu v Brně a byl totálně nasazen. O rok později byl zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře v polské Vratislavi. V únoru 1945 se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a až do konce války se skrýval v Brně u svého spolužáka z gymnázia Miroslava Kučery. Po válce mohl Bedřich Kastner dodatečně odmaturovat. Chtěl jít studovat chemii, jeho kamarád Miroslav Kučera ho ale přesvědčil, aby si spolu s ním podal přihlášku na leteckou akademii. Ironií osudu kamarád neuspěl u přijímacích zkoušek, zatímco otec pamětnice, který původně ani nechtěl být pilotem, byl na akademii přijat.

Létání Bedřichu Kastnerovi učarovalo, a tak se po absolutoriu na letecké akademii stal profesionálním stíhacím pilotem čs. armády. Aby se svému zaměstnání, jež mu bylo zároveň koníčkem, mohl věnovat i nadále, vstoupil po únorovém převratu roku 1948 do KSČ. To ale nebyla jediná úlitba novému režimu. Bezprostředně po únorovém puči byl na vojáky z povolání, kteří byli nositeli německých příjmení, vyvíjen nátlak, aby si je změnili na česká. Bedřich Kastner se tedy v souladu s dobovými požadavky ještě v roce 1948 přejmenoval na Bedřicha Kalného. „Chtěl létat, nechtěl mít problémy. Babičce to hrozně vadilo, že se vzdal svého jména. Do smrti mu to neodpustila,“ říká Jana Krutilová a ironicky poznamenává: „Přišlo mi to vždycky hrozně absurdní. V čele komunistů stál Gottwald, s typicky českým jménem, v uvozovkách, a vojáky s německým příjmením nutili, aby se přejmenovali.“ Pamětnici zároveň mrzí, že tomuto tématu nebyl po roce 1989 věnován dostatek pozornosti.

V padesátých letech létal Bedřich Kalný coby stíhací pilot mj. do nově vzniklého Státu Izrael, jemuž Československo v počátcích jeho existence dodávalo stíhačky, nebo do Koreje, kde v té době probíhal válečný konflikt, v němž ČSR jakožto země sovětského bloku podporovala komunistickou KLDR. Jana Krutilová uvádí, že otec o těchto zážitcích doma nikdy nemluvil.

Přijeli estébáci a vytrhli vysílačku ze zdi

Bedřich Kalný trávil kvůli svému zaměstnání v armádě se svojí rodinou jen několik dní v týdnu, protože sloužil i na letišti ve slovenském Zvolenu. Péče o domácnost a výchova dvou dcer, Jany a její starší sestry Olgy, tak ležely především na bedrech maminky pamětnice. Jana Krutilová si vybavuje, jak ji tatínek vyzvedával z mateřské školy v uniformě letce, což ostatním dětem imponovalo a záviděly jí.

Jednu z prvních výrazných vzpomínek z dětství má pamětnice na rok 1956. „Táta měl doma vysílačku, kterou vysílal do celého světa. Nebylo v tom nic politického, měl ji legálně, dostal na ni licenci. A v roce 1956 přijeli jednou v noci estébáci a tu vysílačku vyrvali ze stěny. Maminka byla tehdy doma sama se dvěma dcerami,“ vzpomíná Jana Krutilová na traumatizující zážitek. Událost dává do souvislosti s protikomunistickým povstáním, k němuž toho roku došlo v Maďarsku, a v důsledku toho se přitvrdilo i v ostatních zemích východního bloku. Kromě jiného probíhaly pohovory v armádě a Bedřich Kalný se netajil silně kritickým postojem ke krvavému potlačení maďarského povstání sovětskou armádou, což zapříčinilo, že od té doby nebyl povýšen.

V šedesátých letech navštěvovala pamětnice základní školu v Sirotkově ulici v Brně. Od šesté třídy chodila do experimentální školy na třídě Kapitána Jaroše s rozšířenou výukou matematiky. V té době manželé Kalných s oběma dcerami často cestovali do zemí východního bloku a díky otcovu zaměstnání se vyhnuli hraničním kontrolám.

Z pilota udělali pomocného dělníka

Pražské jaro 1968 přineslo vítanou proměnu politického klimatu. Celá společnost s nadějí sledovala a aktivně podporovala demokratizační reformy odstartované novým vedením KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem. Došlo mj. k obnově zakázané skautské organizace Junák, do nějž Jana Krutilová okamžitě vstoupila, a zanedlouho se stala družinovou vedoucí. Vzpomíná také, jak se atmosféra Pražského jara promítla i do školní výuky, učitelé najednou před žáky mluvili o tématech, která byla do té doby tabu.

Naděje na změnu pohřbil vpád pěti armád Varšavské smlouvy v čele se SSSR do Československa v srpnu 1968. V rodině Kalných, stejně jako v celé společnosti, zanedlouho zavládl strach a nejistota z budoucnosti. Pamětnice, která v té době navštěvovala poslední ročník základní školy, měla, jak sama říká, jiné starosti a žila především aktivitami ve Skautu. Přesto má atmosféru té doby dodnes v živé paměti, vzpomíná například, že ještě bezprostředně po okupaci probíhaly ve škole svobodné diskuse s pedagogy a v lednu 1969 šla se svými spolužáky a třídní profesorkou zapálit svíčku za Jana Palacha k Janáčkovu divadlu.

Vývoj událostí čím dál více naznačoval, že se všechno vrátí do starých kolejí. Ještě v roce 1969 byla Jana Krutilová přijata na gymnázium, což by se jí pravděpodobně nebylo podařilo rok následující, kdy se již naplno rozběhla normalizační mašinerie, která postihla i jejího otce. Bedřich Kalný neprošel stranickými prověrkami, byl označen za pravicového oportunistu, vyloučen z KSČ a propuštěn z armády bez výpovědní lhůty. Půl roku marně sháněl zaměstnání, než se mu podařilo najít místo pomocného dělníka v Domácích potřebách. Po několika letech se stal vedoucím prodejny domácích potřeb v Tuřanech a pracoval zde až do svého odchodu do penze.

Jana Krutilová se mezitím rozhodla pokračovat v aktivitách družinové (později oddílové) vedoucí i po opětovném zákazu Junáka, tedy pod hlavičkou pionýrské organizace SSM. Tvrdí, že po roce 1989 jí i dalším, kteří se rozhodli pokračovat v těchto aktivitách v rámci oficiálních struktur, bylo některými skauty vytýkáno, že kolaborovali s normalizačním režimem. Proti tomuto obvinění se dodnes ohrazuje a je přesvědčena o tom, že pionýrská organizace byla pouze formální fasádou, za níž se ve skutečnosti nic podstatného nezměnilo a bylo možné i nadále vést děti v duchu skautských ideálů. Pamětnice tedy považuje za smutné, že vedoucí, kteří ze Skauta odešli a nechali děti napospas osudu, kritizovali po revoluci ty, kteří naopak pokračovali v činnosti v oficiální mládežnické organizaci. Vedoucí v Pionýru byla Jana Krutilová do roku 1975, kdy na pionýrský tábor, který zrovna vedla, dorazila nečekaná kontrola. „Přišli do tábora a na vstupní bráně nebyl velký pionýrský znak. To byla situace! Chtěli mi zavřít tábor, vypadalo to, že těch čtyřicet dětí pojede domů. Tak jsem odjela do Brna a nějak jsem to ukecala, ale tím mi to teda znechutili,“ vzpomíná Jana Krutilová na absurdní příhodu, kvůli které coby oddílová vedoucí skončila.

Z kádrových důvodů mohla studovat pouze strojní fakultu

V roce 1973 Jana Krutilová úspěšně odmaturovala na gymnáziu. Chtěla studovat na brněnské filozofické fakultě učitelský obor čeština – němčina, třídní profesorka Marie Niedermayerová jí ale rovnou sdělila, že se svým kádrovým profilem nemá naději. Namísto toho jí doporučila, aby se přihlásila na právnickou fakultu, a spolu s ředitelem gymnázia se za pamětnici přimluvila i na městském výboru KSČ. Ta dostala doporučení a složila přijímací zkoušky, z politických důvodů však nebyla přijata ani zde. Postupně se smířila s tím, že vysokou školu studovat nebude. Ale vtom opět zasáhla její oblíbená třídní profesorka z gymnázia. „Ona zjistila, že na strojní fakultu a na geologii berou kohokoliv, kdo měl při maturitě vyznamenání, a že tam nevadí původ. Takže to oznámila mé mamince, ta to oznámila mně, a tak jsem se rozhodla, že půjdu studovat strojní fakultu,“ popisuje Jana Krutilová. Na strojní fakultě prý měla mnoho spolužáků s podobným osudem, tedy těch, kteří se kvůli problémům s režimem na jiné obory nedostali.

Během studia na strojní fakultě VUT se Jana Krutilová věnovala trampingu. Trampy neměl komunistický režim v lásce, zejména proto, že měli rádi svobodu a nebyli nikde organizováni. Pamětnice se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, která se ji snažila získat ke spolupráci. Chtěli, aby donášela na ostatní trampy, což pamětnice odmítla. Nejprve to zkoušeli po dobrém, ale když vytrvale odmítala, vyhrožovali jí, že nedokončí studium. „Tak jsem jim řekla: ,Tak mě vyhoďte, ale já s váma prostě spolupracovat nebudu,‘“ vzpomíná Jana Krutilová. Po dvou letech nátlaku ji nakonec StB nechala na pokoji. Za odmítnutí spolupráce se jí později pomstili tím, že jí znemožnili odjet na půlroční studijní pobyt do Dánska.

Na VUT také založila se spolužáky místní studentskou organizaci Hnutí Brontosaurus. Pravidelně se scházeli v brněnském vysokoškolském klubu Topas, kam si zvali na besedy odborníky na ekologická témata, vymysleli projekt Prázdniny s Brontosaurem, angažovali se v ochraně přírody (např. přesazovali rostliny a zachraňovali živočichy z oblastí zatopených kvůli výstavbě nádrže Nové Mlýny). Spolupracovali s časopisem Mladý svět. Brontosaurus byl pro Janu Krutilovou jedním ze způsobů, jak se realizovat v normalizačním bezčasí.

Po promoci v roce 1978 nastoupila Jana Krutilová do zaměstnání v brněnské Zbrojovce. Původně jí bylo nabídnuto místo v Ústavu teorie a metod řízení na VUT, odmítla však vstoupit do KSČ, což byla nutná podmínka. V práci ji opět začala obtěžovat všemocná StB, tentokrát ji ale nechtěli získat ke spolupráci. Podnikový estébák jí začal vyhrožovat, že pokud nezačne odebírat komunistický tisk Rudé právo, přijde o byt, který jí Zbrojovka přidělila. „Tak jsem to začala odebírat a za půl roku jsem to odhlásila. To byl můj jediný ústupek režimu,“ dokresluje Jana Krutilová absurditu doby.

O Palachově týdnu se dozvěděla v Itálii

V Hnutí Brontosaurus se seznámila se svým budoucím manželem, stavebním inženýrem, s nímž vychovala dva syny. Po mateřské dovolené nastoupila ve Zbrojovce v roce 1987 do oddělení zahraničního obchodu, kde dostala na starosti dovoz strojů ze západních zemí. Na konci osmdesátých let také dostala možnost jezdit služebně na Západ. V září 1989 odjela spolu s manželem do Itálie. Zde se poprvé dozvěděla o událostech tzv. Palachova týdne v lednu 1989 v Praze. „Jeli jsme stopem na Vesuv s nějakými Němci a ti nám říkají: ,U vás se brzo zbortí režim.‘ Říkám: ,Jak to víte?‘ A oni, že už v lednu nebo kdy byl Palachův týden a velké demonstrace v Praze. O ničem jsme nevěděli,“ líčí pamětnice zajímavou příhodu.

Zanedlouho měl totalitní režim po tolika letech skutečně padnout. O studentské demonstraci 17. listopadu 1989 se Jana Krutilová dozvěděla na filmovém festivalu v Uherském Hradišti. Ihned se zapojila do revolučního dění v Brně a účastnila se demonstrací na náměstí Svobody. V den generální stávky, 27. listopadu, byla s kolegy vyslána do Švýcarska na obchodní jednání. Vrátila se do již svobodné vlasti.

Po revoluci si pamětnice chtěla splnit dávný sen a začít učit. Ve výběrovém řízení na pozici odborného asistenta na ekonomické fakultě však neuspěla, neboť neměla akademický titul. Poněkud úsměvným paradoxem zůstává, že ekonomii dodnes přednáší její známá, která před rokem 1989 vyučovala komunisticky zaměřené předměty. Až do důchodu pracovala pamětnice na manažerských pozicích v různých firmách. Bedřich Kalný, otec Jany Krutilové, byl po sametové revoluci plně rehabilitován a povýšen na podplukovníka. Zemřel v roce 1999.

V současné době si pamětnice užívá aktivní penze, s manželem dodnes hodně cestují a jezdí na motorce. Procestovali spolu takřka celý svět, o své zážitky se Jana Krutilová dělí na cestovatelských přednáškách. Příslušníkům mladé generace by ráda vzkázala, aby si uchovali optimismus, byli aktivní, pomáhali bližním a cestovali, i mimo Evropu. Její životní krédo zní: „Lépe se opotřebovat než zrezivět.“ V době natáčení, v roce 2023, žila pamětnice v rodném Brně.